Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2592/2019

26 Cdo 2592/2019-36

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Z. L., bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, o peněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2019, č. j. -27, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. března 2019, č. j. -27, potvrdil usnesení ze dne 15. ledna 2019, č. j. -18, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (z žaloby) a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalobce proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť v něm nastolenou otázku, zda řízení o náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytů je osvobozeno od soudních poplatků, odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. 1edna 2015, sp. zn. , a dále např. z 23. září 2015, sp. zn. , či z 21. září 2016, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze 4. dubna 2017, sp. zn. ). V nálezu ze dne 1. června 2000, sp. zn. , pak Ústavní soud ohledně povahy posuzovaného nároku dovodil, že „…finanční náhrada za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy.“ Jelikož uvedená otázka je v soudní praxi dlouhodobě ustálena, není důvod se od ní odchýlit a na tom nemohou nic změnit ani dovolatelovy poukazy na analogickou aplikaci ustanovení , o ochraně přírody a krajiny.

S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Právě takové (nezpůsobilé) důvody (konkrétně vady řízení) dovolatel též uplatnil především výtkou, že odvolací soud „bez řádného odůvodnění“ ignoroval jeho návrh na analogickou aplikaci ustanovení a nerozhodl o tom, že dané řízení poplatkové povinnosti nepodléhá. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a 229 odst. 3 pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle odmítl pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 10. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu