Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1526/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Arca Capital Bohemia, a. s., sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Danou Holcman, advokátkou, sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. , -220, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2018 č. j. , -187, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017 č. j. -127, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Tomáše Bárty, obchodní společnosti Vexelberg, s. r. o., sídlem Košická 5590/56, Bratislava, Slovenská republika, a Yurika Bulgarova, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " "), právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné opravné prostředky podle Úmluvy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 5. 2017 č. j. -127 zamítl insolvenční návrh, jímž se první insolvenční navrhovatelka (stěžovatelka) a druhá insolvenční navrhovatelka (druhá vedlejší účastnice) domáhaly zjištění úpadku prvního vedlejšího účastníka, tj. dlužníka Tomáše Bárty (I. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). Zamítnutí návrhu městský soud odůvodnil zjištěním, že nebyly splněny podmínky úpadku dlužníka (mnohost věřitelů) a že došlo ke zneužití insolvenčního návrhu k jiným cílům, než ke kterým slouží insolvenční řízení.

3. K odvolání insolvenčních navrhovatelů (včetně třetího insolvenčního navrhovatele, tj. třetího vedlejšího účastníka, který přistoupil do řízení dne 4. 7. 2017) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 6. 4. 2018 č. j. , -187 rozhodnutí městského soudu potvrdil (I. výrok), shledav, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).

4. Následné stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. MSPH 79 INS 22188/2015, -220 odmítnuto jako bezpředmětné, neboť po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí bylo u insolvenčního soudu zahájeno další insolvenční řízení na majetek dlužníka, v němž již byl jeho úpadek zjištěn a bylo povoleno jeho řešení oddlužením.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje, proč se domnívá, že její insolvenční návrh proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi neměl být zamítnut. Kromě jiného upozorňuje na délku řízení, v němž uplatnila směnku vystavenou prvním vedlejším účastníkem k zajištění kauzální pohledávky, namítá, že byla nucena zahájit další nalézací řízení o zaplacení části smluvní pokuty a další řízení o zaplacení jistiny. Dále namítá, že postupem Nejvyššího soudu, který "se odmítl meritorně zabývat nezákonností napadených rozhodnutí a který odmítl odklidit nezákonná rozhodnutí", jí znemožnil uplatnit náhradu škody. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka připomíná obsah svého dovolání (rekapituluje formulované otázky, jimiž založila přípustnost dovolání, včetně jejich odůvodnění) a polemizuje s jeho odmítnutím Nejvyšším soudem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

8. Upozorňuje-li stěžovatelka na údajné pochybení obecných soudů, které nepřihlédly k tomu, že již v průběhu insolvenčního řízení uhradila za dlužníka jemu spřízněná společnost část pohledávek jednomu z věřitelů, a proto odpadla mnohost věřitelů podle jako jedna z podmínek úpadku, pak tato námitka stěžovatelky nemá relevanci ani v rovině podústavního, natožpak ústavního práva. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení vrchního soudu, soudy měly pochybnost o splnění podmínek dlužníkova úpadku, když velmi detailně popsaly provázanost stěžovatelky s ostatními věřiteli dlužníka a jejich vzájemnou časovou koordinaci vedoucí ke snaze načasovat prohlášení úpadku dlužníka tak, aby se nemohl účastnit pro něj důležitých podnikatelských aktivit. Výslovně přitom vyšly z judikaturních závěrů Ústavního soudu [srov. k tomu například usnesení ze dne 17. 4. 2014

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] kladoucí na ně povinnost vždy hodnotit, zda věřitel - insolvenční navrhovatel - svým návrhem sleduje spravedlivé vyřešení nepříznivých majetkových poměrů dlužníka nebo naopak zneužívá insolvenční řízení k jiným cílům.

9. Pro závěr, že v době podání insolvenčního návrhu stěžovatelky nebyl dlužník v úpadku tak nebylo rozhodné, zda za dlužníka mohl část jeho dluhu uhradit jiný subjekt nebo zda takto uhrazený dluh zanikl celý nebo jen zčásti. I kdyby byla zachována pluralita věřitelů, na povaze jimi uplatněných pohledávek by to nemohlo nic změnit. Městský soud a vrchní soud tuto - z hlediska podmínek existence úpadku - pochybnou povahu stěžovatelkou (a nejen jí) uplatněných pohledávek ve svých rozhodnutích podrobně popsaly, čímž naplnily povinnost svá rozhodnutí náležitě odůvodnit; nečinily tak z důvodu, aby stěžovatelku v očích veřejnosti - mající (teoreticky) možnost nahlížet do insolvenčního rejstříku - poškodily. V této souvislosti se sluší také poznamenat, že i kdyby Nejvyšší soud zrušil stěžovatelčiným dovoláním napadené usnesení vrchního soudu, neučinil by tak proto, aby stěžovatelce vytvořil odpovědnostní titul podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Úkolem soudů je primárně poskytování ochrany právům v soudním řízení, nikoliv vytváření podmínek pro (sekundární) odpovědnostní vztahy, a to ani vůči státu. Bylo ostatně jen na zvážení stěžovatelky, zda insolvenční návrh soudu podá, a nebude-li s ním úspěšná, ponese vůči tvrzenému úpadci následky, například v podobě povinnosti hradit náklady řízení, nahradit eventuálně vzniklou škodu atp.

10. Z rekapitulace obsahu rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že v době podání stěžovatelčina insolvenčního návrhu na majetek prvního vedlejšího účastníka nebyly u něj podmínky úpadku naplněny. Na tomto zjištění nic nemění skutečnost, že k tomu později došlo. Rozhodl-li v mezidobí Nejvyšší soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou o dovolání stěžovatelky, že je bezpředmětné, Ústavní soud tento závěr z ústavněprávního hlediska akceptuje. K tomu lze dodat, že z veřejně přístupných zdrojů Ústavní soud zjistil, že obdobně rozhodl Nejvyšší soud ve věci insolvenčního návrhu jiné věřitelky vůči stejnému dlužníkovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. , -42, napadeném ústavní stížností vedenou pod

sp. zn.

).

11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu