Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 383/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Kaskády, s. r. o., adresa Tůmova 2245/13, 616 00 Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, č. j. -77, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. července 2013, č. j. -71, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2013, č. j. -49, spojené s návrhem na zrušení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se o d m í t a j í.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou v rozporu s , a d (dále jen " ").

2. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. dubna 2013, č. j. -49, zjistil výrokem I. úpadek dlužníka (stěžovatele) a na jeho majetek prohlásil konkurs (výrok II.). Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku platební neschopností ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů. Dále konstatoval, že dlužník je v úpadku i podle , neboť neplní své závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jakož i podle , neboť není možné dosáhnout uspokojení pohledávek výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Soud prvního stupně za situace, kdy byla insolvence neboli platební neschopnost nezvratně zjištěna, nepřipustil obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že jeho majetek má vyšší hodnotu než objem jeho závazků.

3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. července 2013, č. j. -71, potvrdil ve výrocích I. a II. usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud sice dal zapravdu dlužníkovi, že není dána aktivní legitimace navrhovatele ZLS bytové domy, a. s., neboť tento navrhovatel nedoložil svoji splatnou pohledávku vůči dlužníkovi, ale tato skutečnost nic nemění na závěru o prohlášení úpadku. V řízení totiž byla osvědčena existence pohledávek dalších dlužníkových věřitelů, přestože tito nebyli insolvenčními navrhovateli. Byly tak splněny předpoklady pro úpadek dlužníka ve smyslu (mnohost věřitelů a existence pohledávek déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti).

4. Následné dovolání dlužníka bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, č. j. -77, odmítnuto podle věty první , (dále jen " "), neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. ). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ( y), práva na ochranu vlastnictví ( y) a práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména ( y). Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje průběh řízení a okolnosti vedoucí k vydání rozhodnutí o úpadku. Zpochybňuje především závěry o nedostatku finančních prostředků k uhrazení pohledávek věřitelů. V této souvislosti poukazuje na to, že ze strany insolvenčního navrhovatele ZLS bytové domy, a. s., který je nástupce společnosti Zlínstav, a. s., byla opakovaně vyvíjena snaha o likvidaci stěžovatele nebo získání jeho majetku. V jiném řízení probíhajícím mezi stěžovatelem a insolvenčním navrhovatelem ZLS bytové domy, a. s., bylo vydáno předběžné opatření, na jehož základě byla stěžovateli zakázána dispozice s majetkem. Toto předběžné opatření pak ve svém důsledku vedlo k platební neschopnosti stěžovatele. Za zásadní pochybení obecných soudů považuje to, že se nezabývaly jeho tvrzeními, že není dán jeho úpadek, neboť dostatečný majetek vlastní (což doložil znaleckým posudkem), avšak je omezen s jeho nakládáním v důsledku vydaného předběžného opatření.

6. K závěrům vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu, že v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů pro přípustnost dovolání, se vyslovil v tom směru, že z podaného dovolání se důvody dovolání jednoznačně podávají. Otázka, kterou se měl dovolací soud zabývat, byla, zda může být na dlužníka prohlášen úpadek pro nehrazení závazků, když má majetek, s nímž však nemůže disponovat z důvodu předběžného opatření vydaného v rámci jiného soudního řízení.

7. Stěžovatel současně s ústavní stížností navrhl zrušení , neboť citované ustanovení je snadno zneužitelné zejména tím, že při prohlášení úpadku nikterak nezkoumá důvod platební neschopnosti. Tím se uvedené ustanovení dostává do rozporu s y. Stěžovatel konečně stručně rozebírá, proč je citované ustanovení i v rozporu s y.

III.

8. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

9. Na úvod Ústavní soud poukazuje ještě na to, že posuzováno striktně formalisticky, mohl by se zabývat ústavní stížností pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu by musel ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost [ ]. Bylo by tomu tak proto, že stěžovatel tím, že v dovolání nezdůvodnil, resp. slovy i Nejvyššího soudu nevymezil, které z hledisek přípustnosti považuje za splněné, pročež muselo být jeho dovolání bez dalšího odmítnuto ( ), nevyužil dovolání jako efektivního opravného prostředku nápravy a tím pádem by se lhůta pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů nemohla odvíjet od data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ovšem s ohledem na to, že posouzení otázky, zda ve stávajícím případě stěžovatel dostatečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání ( ), není v tomto případě podle názoru Ústavního soudu zcela jednoznačné, zabýval se Ústavní soud ústavní stížností i ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu.

10. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y), a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.

11. Hlavní argumentace stěžovatele se týkala posouzení otázky platební neschopnosti, konkrétně otázky, zda je osvědčen úpadek v situaci, kdy dlužník nemůže nakládat se svým majetkem, který by jinak mohl dostačovat na úhradu závazků, a to na základě předběžného opatření soudu, tedy jinak řečeno jde o situaci, kdy je jeho platební neschopnost způsobena vnějšími vlivy. K tomu Ústavní soud uvádí, že v insolvenčním řízení nelze zkoumat vnější okolnosti přímo nebo nepřímo ovlivňující úpadek dlužníka. Insolvenční řízení totiž primárně nechrání pouze dlužníka, jeho cílem je naopak vyřešení situace více věřitelů, jejichž společný dlužník je předlužen nebo je v platební neschopnosti. Je třeba zkoumat objektivní stav, kdy dlužník není schopen splácet své závazky, nezáleží přitom na tom, co bylo primární příčinou platební neschopnosti. Samozřejmě platí, že obecné soudy mají při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro prohlášení úpadku, povinnost zabývat se i úmyslem insolvenčního navrhovatele tak, aby insolvenční soud neposkytl ochranu práv například navrhovateli zneužívajícímu svého postavení (viz ). V praxi však bude úmysl insolvenčního navrhovatele shledán jako rozporný s dobrými mravy pouze ve výjimečných případech, kdy by platební neschopnost dlužníka byla způsobena samotným věřitelem s ryzím úmyslem jej poškodit. To by mohl být eventuálně i stávající případ, neboť předběžné opatření zakazující stěžovateli dispozici s majetkem bylo vydáno na základě návrhu insolvenčního navrhovatele (v jiném sporném řízení mezi ním a stěžovatelem). Ovšem vzhledem k tomu, že soudy u insolvenčního navrhovatele neshledaly aktivní legitimaci a i přesto dovodily osvědčení úpadku stěžovatele (na základě existence jiných věřitelů s pohledávkami po splatnosti), nemá úvaha o možném zneužití insolvenčního návrhu ze strany společnosti ZLS bytové domy, a. s., své opodstatnění. Vzhledem k ústavní povinnosti chránit oprávněné zájmy věřitelů se v daném případě obecné soudy deklarováním stěžovatelova úpadku nedopustily neoprávněného zásahu do jeho základních práv a svobod.

12. Stěžovatel dále namítal porušení práv garantovaných v y (právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména). K těmto právům na soukromí v širším smyslu se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval a z jeho závěrů je zřejmé, že neoprávněný zásah do těchto práv může ohrozit postavení osoby jako podnikatele ve vztahu k ostatním obchodním subjektům. Jejich ochrana je pak tak intenzivní, že k omezení není možné dospět činností obyčejného zákonodárství, resp. tato ochrana přímo vyplývá z ústavního pořádku samotného (k tomu srov. nález ve věci

sp. zn.

). Lze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nesprávné soudní rozhodnutí o úpadku a jeho řešení by bylo způsobilé k zásahu do práv garantovaných y. Protože však Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů neshledal pochybení, není možné dovozovat ani porušení výše uvedených práv zakotvených v y.

13. Ústavní soud tak uzavírá, že tvrzený zásah do práv stěžovatele nezjistil a ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení zákonného ustanovení shora označeného, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v , odst. 2 písm. a) , sdílí procesně její osud i tento návrh.

14. Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuty podle , b) .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu