Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3847/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bořka Bierhanzla, 2) Františka Cihelky, 3) obchodní korporace BIERHANZL PROPERTY, s. r. o., sídlem Sadová 517, Březnice, 4) Davida Bierhanzla a 5) Libora Čecha, zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019 č. j. -256, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018 č. j. -232 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2018 č. j. -223, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen "").

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 2. 2015 č. j. -106 byl zčásti ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz městského soudu ze dne 24. 7. 2012 č. j. -11 v rozsahu povinnosti stěžovatelů zaplatit vedlejší účastnici částku 2 357 742,67 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. Usnesením městského soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. -114 byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání, každý ve výši 118 288 Kč. Na tuto výzvu reagovali podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků. Usnesením městského soudu ze dne 7. 10. 2015 č. j. -138 byla žádost zamítnuta, přičemž toto usnesení bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 3. 2016 č. j. -152. Stěžovatelé poté byli upozorněni, že jejich poplatková povinnost trvá, a byla jim stanovena dodatečná lhůta k jejímu splnění. I na toto upozornění reagovali podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků. Usnesením městského soudu ze dne 10. 11. 2017 č. j. -193, po zrušení dřívějšího usnesení vrchním soudem, byla žádost stěžovatelů zamítnuta. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018 č. j. -205. Stěžovatelé byli následně upozorněni, že jejich poplatková povinnost trvá, a byla jim opět určena dodatečná lhůta k jejímu splnění. I na toto upozornění reagovali podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků.

3. Usnesením městského soudu ze dne 12. 7. 2018 č. j. -223 bylo řízení o odvolání stěžovatelů zastaveno. Městský soud v odůvodnění uvedl, že podle ustálené soudní praxe [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. ] v případě podání opětovného návrhu na osvobození od soudních poplatků, v němž nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti svědčící o změně v majetkových poměrech, bude řízení zastaveno pro nedostatek procesní podmínky spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté. V této souvislosti se městský soud zabýval otázkou, zda u stěžovatelů došlo ke změně majetkových poměrů. Uzavřel, že ani přes návodné výzvy se stěžovatelům nepodařilo zhoršení majetkových poměrů prokázat. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že účelem žádostí o osvobození od soudních poplatků bylo pouze oddálení pravomocného skončení probíhajícího řízení.

4. Proti usnesení městského soudu podali stěžovatelé odvolání. V něm zejména namítali, že městský soud nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení řízení, neboť správně měl o jejich žádosti, která byla obsahově odlišná od původních žádostí, rozhodnout a teprve po právní moci rozhodnutí o žádosti řízení případně zastavit. Současně upozornili, že o jejich žádosti nebylo rozhodnuto.

5. Usnesením vrchního soudu ze dne 6. 11. 2018 č. j. -232 bylo usnesení městského soudu potvrzeno. K tvrzení stěžovatelů, že městský soud nerozhodl o jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků, vrchní soud s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010

sp. zn.

(N 10/56 SbNU 99) uvedl, že u opakované žádosti je povinností soudu rozhodnout pouze tehdy, obsahuje-li žádost nové a dosud neuplatněné skutečnosti. V nyní posuzované věci však tento předpoklad naplněn nebyl, a to ani přes výzvy městského soudu, aby stěžovatelé svá tvrzení doplnili a prokázali.

6. Proti usnesení vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. -256 odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění odkázal na dřívější judikaturní závěry vztahující se k opakovaným žádostem o osvobození od soudních poplatků. Setrval zejména na závěru, že o opakované žádosti lze rozhodnout pouze v případě změn v poměrech, z nichž soud vycházel při původním rozhodnutí, přičemž nedošlo-li k takové změně, není žadateli dána možnost obrany proti usnesení o zastavení řízení, a to ani založené na argumentaci, že předpoklady osvobození od soudních poplatků splnil.

II.

Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy vytýkají Nejvyššímu soudu nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, které podle jejich názoru mělo být rovněž svévolné. Vycházel-li Nejvyšší soud z dřívější rozhodovací praxe, bylo podle stěžovatelů nutno v odůvodnění nejen judikaturu citovat, ale rovněž vyložit, v čem jsou znaky nyní posuzované věci a věcí posouzených v odkazovaných rozhodnutích shodné, což založí i objasnění použitelnosti judikatury na aktuální případ. Jde-li o rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, vytýkají jim stěžovatelé nesprávné závěry, že v opakované žádosti neuvedly žádné skutečnosti prokazující změnu v majetkových poměrech. Uvádějí, že tyto skutečnosti byly vylíčeny v přípise ze dne 15. 6. 2018, jímž reagovali na dřívější výzvu městského soudu. Zastavení řízení v takové situaci proto mělo být předčasné. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, že rozhodnutí o předchozí žádosti nebrání tomu, aby soud rozhodl o žádosti nové, neboť každá nová žádost o osvobození od soudních poplatků musí být posouzena podle okolností a podmínek, které jsou zde v době jejího dalšího podání. O tom, že v nyní posuzované věci došlo ke změně poměrů se městský soud podle stěžovatelů mohl přesvědčit po předložení potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti obecným soudům vytýkají, že rozhodly o zastavení řízení mimo jiné proto, že stěžovatelé sice změnu poměrů tvrdili, ale tuto změnu nijak nedoložili.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. ly je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy soudů (y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí i pro rozhodování o osvobození od soudních poplatků, které přímo souvisí s právem účastníka na přístup k soudu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů o zastavení řízení pro nedoložení změny poměrů při opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Podle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů, přičemž po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků a rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud rovněž uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. V nyní posuzované věci se zabýval pouze ústavností postupu a rozhodování o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení. Městský soud a vrchní soud svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatelé podali již třetí žádost o osvobození od soudních poplatků, přičemž podle ustálené rozhodovací praxe, na niž odkazují jak obecné soudy (nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010

sp. zn.

a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011 sp. zn. ), tak i samotní stěžovatelé (nález Ústavního soudu

sp. zn.

), platí, že u opakované žádosti lze o osvobození od soudních poplatků rozhodnout pouze tehdy, došlo-li u žadatele ke změně poměrů. Z odůvodnění napadených usnesení městského soudu i vrchního soudu je zřejmé, že při rozhodování postupovaly ve smyslu těchto judikaturních závěrů a řádně se soustředily na zjištění, zda v nové žádosti stěžovatelů byly uplatněny nové skutečnosti, které by změnu poměrů zakládaly, přičemž, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelů, dospěly k závěru, že změna poměrů dána není. Na souladnosti tohoto postupu s ústavním pořádkem nic nezmění ani závěry Ústavního soudu v nálezu

sp. zn.

, na nějž odkazují stěžovatelé. Z tohoto nálezu vyplývá, že obecné soudy nejsou oprávněny v případě opakovaně podané žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavit řízení bez dalšího, nýbrž je jejich povinností každou žádost posoudit v kontextu aktuálních okolností. Ústavní soud však zde, jak se mylně domnívají stěžovatelé, nevyslovil závěr, že je povinností soudu o žádosti rozhodnout, nýbrž posoudit, zda nedošlo ke změně poměrů. Této povinnosti městský soud i vrchní soud dostály.

12. Jde-li o výtky směřované proti rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívající v nedostatku odůvodnění a svévoli, uvádí Ústavní soud, že Nejvyšší soud se správně soustředil na přípustnost dovolání podle , když lze z odůvodnění dovodit, že stěžovatelé neformulovali žádnou otázku, při jejímž řešení by se vrchní soud jako soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V této souvislosti Nejvyšší soud ustálenou rozhodovací praxi vyložil a citoval přiléhavá rozhodnutí. Správně rovněž zdůraznil, že předmětem dovolacího přezkumu nemohou být skutkové otázky.

13. K poslednímu bodu argumentace stěžovatelů spočívající v nesouhlasu s postupem obecných soudů, které dospěly k závěru, že stěžovatelé změnu v majetkových poměrech sice tvrdili, ale nijak ji nedoložili, Ústavní soud poukazuje na ustálené judikaturní závěry, že nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. ).

14. Dalšími argumenty stěžovatelů spočívajícími v nesouhlasu s hodnocením předložených podkladů, z nichž měla vyplývat změna majetkových poměrů, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť jsou skutkové a nikoliv ústavněprávní povahy.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu