Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2244/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Lubomíra Janšty, zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2022 č. j. -271 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. -286, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a d.

2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. -144, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli (v původním řízení v postavení žalobce) částku 1 731 490 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení dalších 1 495 510 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 1 731 490 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu částky 481 500 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

3. Předmětem sporu byl nárok stěžovatele na vrácení peněžitých plnění, která poskytl žalované, kdy bylo otázkou, z jakých důvodů byly činěny tyto platby, zda je žalovaná povinna uhrazené peníze stěžovateli vrátit a zda je případně stěžovatelovo právo promlčeno, neboť žalovaná vznesla ve vztahu k žalované částce námitku promlčení.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle , neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.

5. Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že odvolací soud založil své rozhodnutí na odůvodnění, které bylo nepředvídatelné, a neodůvodnil svůj závěr, že stěžovatel si byl vědom, že poskytuje peněžní prostředky žalované bez právního důvodu. Stěžovatel tak neměl možnost se k názoru odvolacího soudu náležitě vyjádřit a prokázat, že předmětné peněžní prostředky považoval za půjčku a požadoval jejich vrácení. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že na jeho námitky reagoval formalisticky a neodstranil jím namítané vady řízení. Pokud jde o námitku ve vztahu ke stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, stěžovatel uvádí, že její podstatou nebyla kritika hodnotících úvah odvolacího soudu, ale absence těchto úvah.

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

7. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.

9. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že argumentace stěžovatele spočívala v rovině polemiky s hodnocením důkazů odvolacím soudem ohledně prokázání existence zápůjček, resp. stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že jeho právo na vrácení části peněžních prostředků, které žalované poskytl, je promlčeno, učinil tak však za užití argumentace založené na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, z něhož odvolací soud vycházel. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že pokud kritika právního posouzení věci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle

10. Stejně tak Nejvyšší soud řádně odůvodnil, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky stran samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Pokud stěžovatel dále vytýkal odvolacímu soudu kvalitu odůvodnění napadeného rozsudku, nezpochybnil právní posouzení věci, ale namítal vady řízení, k nimž dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud poukázal na to, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání podle přípustné.

11. Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat na protiústavní pochybení Nejvyššího soudu. Její podstata totiž spočívá výhradně v kritice vypořádání dovolacích námitek. Nejvyšší soud však své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil, když především objasnil, že v případě dovolacích námitek se musí jednat o námitky právní a nikoliv skutkové.

12. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý, nemůže Ústavní soud za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv připouští. Stručně řečeno, nepodal věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu