Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 180/2024

23 Cdo 180/2024-286

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce: V. G., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze, Vyšehradská 423/27, proti žalovaným: 1) JANSTA, majetková v. o. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, identifikační číslo osoby 24822647, 2) M. K., zastoupenému JUDr. Michalem Franěm, advokátem se sídlem v Praze, Truhlářská 1108/3, o zaplacení částky 1.700.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2023, č. j. -259, takto:

Odůvodnění:(dle )

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. -202, žalobu o zaplacení částky 1.700.000 Kč s příslušenstvím ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky (výrok II.). Dále rozhodl, že druhý žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 1.700.000 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a náhradu nákladů řízení (výrok IV.) Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok V. a VI.).

K odvolání žalobce a druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. o věci samé a v nákladových výrocích II., V. a VI. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a první žalovanou (druhý výrok). Ve vyhovujícím výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil jen co do části úroku z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a druhým žalovaným (čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu třetího výroku v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal druhý žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání druhého žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a mělo by být odmítnuto.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání druhého žalovaného rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá, že se odvolací soud při výkladu právního jednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, dle níž je nutno zkoumat, zda vůle jednajícího byla známá i druhé straně právního vztahu. V projednávané věci bylo dle dovolatele nutné, aby kromě žalobce měla vážnou vůli uzavřít místo kupní smlouvy smlouvu o zajišťovacím převodu práva i první žalovaná, a společná vůle stran zkoumána nebyla ani u smlouvy o zápůjčce.

V otázce výkladu právního jednání je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci se odvolací soud od výše uvedených závěrů neodchýlil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že při výkladu právních jednání úmysl smluvních stran zohlednil, přičemž tento úmysl posuzoval též podle toho, co uzavření smluv předcházelo, i podle toho, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam smlouvám přikládají.

Nejvyšší soud k dalším námitkám dovolatele zpochybňujícím závěr odvolacího soudu, že úmyslem smluvních stran bylo uzavření smlouvy o zápůjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práva, doplňuje, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. , či ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. ), což ovšem není případ této věci, jak výše uvedeno.

Jestliže dovolatel namítá, že z pouhého zjištění, že kupní cena dle kupní smlouvy byla zaplacena na účet třetí osoby, nemůže být provedeno právní hodnocení o vzniku zápůjčky mezi vlastníkem účtu označeného v kupní smlouvě a kupujícím, přičemž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. , uvádí, že nejčastěji půjde o splnění jiného dluhu nebo vznik bezdůvodného obohacení, ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Z odůvodnění rozhodnutí se totiž nepodává, že by k závěru o uzavření smlouvy o zápůjčce soudy dospěly, jak dovolatel namítá, toliko na základě údaje o účtu třetí osoby v ě označené jako kupní smlouva, nýbrž na základě skutkových zjištění vyplývajících z dalších v řízení provedených důkazů. Dovolatel tak touto námitkou ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů a z nich vycházející právní posouzení.

Ve vztahu k výtkám dovolatele ohledně zjištěného skutkového stavu dovolací soud poukazuje na to, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. ). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ). Dovolací soud přitom neshledal dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry a v této souvislosti namítaný zásah do práva na spravedlivý proces. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení a násl. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). O takovou situaci v nyní řešené věci nejde.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. ), když soudem prvního stupně opomenuté podstatné okolnosti vzniku smlouvy o zápůjčce doplnil až v textu písemného vyhotovení svého rozhodnutí, konkrétně jde o označení fyzické osoby (svědka U.) jednající za právnickou osobu v postavení vydlužitele, bez dostatečného podkladu ve zjištěních prvostupňového soudu, aniž by k tomu jakýkoliv důkaz doplnil či zopakoval. Odvolací soud tak postupoval svévolně a v rozporu s ust. , 3 a 4 a jeho rozhodnutí je překvapivé.

K námitkám rozporu postupu odvolacího soudu s ustanovením , 3 a 4 a překvapivosti rozhodnutí dovolací soud uvádí, že jde o námitky vad řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v (vzhledem k není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. ). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Nadto dovolací soud uvádí, že dovolatel přehlíží, že již soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že poskytnutí zápůjčky společnosti žalobce sjednal svědek S. U. Odkazy dovolatele na rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu jsou tak nepřípadné.

Ve vztahu k argumentaci dovolatele ohledně nesprávnosti nákladového výroku dovolací soud poukazuje na to, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není dle přípustné.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu