Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3956/2023

23 Cdo 3956/2023-296

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně REDSIDE investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze, Na Příkopě 854/14, identifikační číslo osoby 24244601, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Uruguayská 416/11, proti žalované Safiro WM s. r. o., se sídlem v Praze, Moskevská 1464/61, identifikační číslo osoby 04885473, zastoupené Mgr. Andreyou Voglovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jeseniova 1151/55, o zaplacení částky 173.963 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované ve výši 19.294 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, č. j. -277, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. -254, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 173.963 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 19.294 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil způsobilost pohledávky žalované k započtení, když dospěl k závěru, že pohledávka žalované k započtení způsobilá není. Uvádí, že předložila soudu důkazy o tom, že pohledávka namítaná k započtení představuje pohledávku na zaplacení odměny za zprostředkování investic do fondů obhospodařovaných žalobkyní. Dokazování bylo dle dovolatelky třeba zaměřit na zprostředkování všech dílčích investic uvedených v tabulce (provizním schématu) a pak by vyšlo najevo, že žalovaná všechny dílčí investice zprostředkovala a že jí tedy vznikla pohledávka na zaplacení všech dílčích odměn a předmětná pohledávka je tak způsobilá k započtení. Dovolatelka je toho názoru, že výzvám dle vyhověla, a závěr soudů o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního je tak nesprávný.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se i v poměrech započtení, jež se řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č. , , ustálila v názoru, že o neurčitost právního úkonu (jednání) započtení jde (mimo jiné) tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje součet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. , na který ostatně odvolací soud v nyní řešené věci též poukázal, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil a na něž odkázal, poukázal na to, že žalovaná k výzvám soudu uvedla, že jí uplatňovaný nárok se má skládat z celkem 103 dílčích smluvních pohledávek, které v celkovém součtu činí částku 484.347 Kč. Žalovaná však svým návrhem v tomto řízení uplatňuje pouze částku 193.257 Kč a není absolutně zřejmé, které ze 103 dílčích pohledávek žalovaná požaduje po žalobkyni zaplatit v rámci částky 193.257 Kč, resp. v části 173.963 Kč započíst proti pohledávce žalobkyně. Odvolací soud pak konstatoval, že jelikož žalovaná proti pohledávce žalobkyně započetla řadu dílčích pohledávek (v řádu stovek korun či jednotek tisíců korun) v součtu žalovanou částku převyšujících, musela též přesně specifikovat, které konkrétní částky proti žalované částce započítává tak, aby bylo do budoucna zřejmé, která pohledávka takto zanikla a kterou by bylo možno vymáhat; uvedenému požadavku však nedostála. Z tvrzení žalované ani jejích odkazů na provedené důkazy nelze seznat, jaké konkrétní pohledávky, z jakého titulu a v jaké výši započítává. Konkrétní pohledávky nebylo dle odvolacího soudu možné zjistit ani po doplnění dokazovaní v odvolacím řízení. Dovolací soud přitom neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od závěrů výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže dospěl k závěru o nezpůsobilosti pohledávky žalované k započtení.

Dovolatelka rovněž pomíjí, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. ). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani obecná námitka žalované ohledně unesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Dovolatelka v tomto směru nikterak nespecifikovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. ). Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. , jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. , odmítl).

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se při řešení otázky týkající se opomenutých důkazů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, na niž v dovolání poukazuje (mj. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. ). Dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně na jednání dne 14. 3. 2023 provedl důkaz emailovou komunikací členů statutárních orgánů obou účastníků řízení z ledna roku 2021. Tato emailová komunikace však nebyla v odůvodnění soudu prvního stupně vůbec zmíněna a byť tento důkaz následně provedl i odvolací soud, ani ten se jím v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s judikaturou nijak nezabýval a žalované tak není známo, jaký význam tomuto důkazu soud přikládal. Odvolací soud rovněž nesprávně doplnil dokazování touto emailovou komunikací postupem dle , ačkoliv měl správně dokazování zopakovat dle , přičemž v tomto směru dovolatelka poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. . Dle dovolatelky odvolací soud pochybil i při provádění dokazování rámcovou smlouvou.

Dovolatelka však uvedenou argumentací předkládá námitky procesních vad. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem přitom neodpovídá kritériím stanoveným v (vzhledem k není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. ). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že dovolatelka přehlíží, že dle protokolu o jednání ze dne 14. 3. 2023 (č. l. 252) byl důkaz emailovou komunikací z ledna 2021 na čl. 74 až 75 zamítnut, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že další důkazní návrhy soud zamítl z důvodu blíže popsané absence skutkových tvrzení, když žalovaná nebyla schopna po celou dobu řízení uvést, co konkrétně má částka 193.257 Kč představovat, a nebylo absolutně patrné, u jakých konkrétních dílčích pohledávek, ze kterých se má skládat částka 193.257 Kč, má být v řízení zjišťována jejich existence a oprávněnost. Soud prvního stupně provedl též důkaz rámcovou smlouvou a uvedl, jaké skutečnosti z ní zjistil. Odvolací soud následně provedl důkaz předmětnou emailovou komunikací a rovněž důkaz rámcovou smlouvou a uvedl, jaké skutečnosti vzal na základě těchto důkazů za prokázané. Zdůraznil, že na žalované bylo, aby přesně specifikovala, které konkrétní jednotlivé pohledávky a částky a z jakého titulu k zápočtu oproti žalované částce navrhuje, a uzavřel, že konkrétní pohledávky k započtení nebylo možno zjistit ani z korespondence stran a ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení. Odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi dovolacího soudu i Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů proto dovolací soud neshledal případnými. Přiléhavým na danou věc pak dovolací soud neshledal ani odkaz dovolatelky na závěry rozsudku ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. , ve kterém dovolací soud shrnul, že ustálená judikatura dovozuje to, co vyplývá z dikce ustanovení , totiž že v případě, kdy důkazy byly soudem prvního stupně provedeny, ale nestaly se podkladem pro jeho skutková zjištění (byly opomenuty), zákon odvolacímu soudu pro případ, že rozhodnutí soudu prvního stupně nezruší, stanoví povinnost pominuté důkazy zopakovat, jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s jen z některých provedených důkazů, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazy ostatními, z nichž by se mohlo podávat zjištění odlišné. O takovou situaci se v nyní projednávané věci nejednalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle odmítl.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu