Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2446/2023

26 Cdo 2446/2023-224

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové v právní věci žalobce T. K., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze, Školská 695/38, proti žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. -180, ve znění usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. -193, takto:

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. -180, ve znění usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. -193, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) ze dne 29. 3. 2022, č. j. -76, jímž uložil žalovanému vyklidit a do 15 dnů od právní moci rozsudku předat tam specifikovanou nemovitost a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

2. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

3. Odvolací soud založil svůj závěr o důvodnosti žaloby na závěru, že za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že mezi žalobcem a žalovaným neexistoval shodný projev vůle o obsahu nájemní smlouvy, nemohl být žalovaný v dobré víře (ve smyslu omluvitelného omylu) o tom, že byla nájemní smlouva mezi účastníky platně uzavřena, a nájemní vztah tak nevznikl ani podle právní domněnky dle , , dále jen „o. z.“; žalovaný užíval nemovitost pouze na základě souhlasu žalobce jako vlastníka.

4. Nejvyšší soud se otázkou aplikace ustanovení § 2238 o. z. potažmo otázkou dobré víry zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně. Již v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , dovodil, že uvedené ustanovení lze použít i na nájemní vztah, který měl vzniknout před 1. 1. 2014. S ohledem na principy nepravé retroaktivity může být toto ustanovení aplikováno až po účinnosti o. z., což znamená, že podmínky v něm stanovené pro ochranu „poctivého nájemce“ musí být splněny po 1. 1. 2014. Tedy jinak řečeno, uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala po 1. 1. 2014. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil dále v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. , či ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. , a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Posouzení dobré víry domnělého nájemce nemůže vycházet jen z posouzení jeho subjektivních představ. Dobrá víra ve smyslu § 2238 o. z. zaniká v okamžiku, kdy se domnělý nájemce seznámil s okolnostmi, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, tedy nájemcem bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 144/2018 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. , jejichž závěry jsou přiměřeně využitelné i v poměrech právní úpravy ochrany „poctivého nájemce“ obsažené v § 2238 o. z. - o tom svědčí např. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. ).

5. V projednávané věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, jestliže dovodil, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 1. 11. 2003 skončil uplynutím sjednané doby, nejpozději k 31. 12. 2006. Pouhé užívání bytu se souhlasem vlastníka nemovitosti a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby mohl být žalovaný považován za řádného nájemce bytu ve smyslu o. z., a to i s přihlédnutím k tomu, že původní nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou v trvání jednoho roku. Nájem nemohl vzniknout ani v důsledku změny právní úpravy (nový a změna důsledků nedodržení formy smlouvy), neboť ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by se po 1. 1. 2014, tedy již za účinnosti nového , dohodli (ať již konkludentně či ústně) na nové smlouvě o nájmu bytu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. ).

6. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka vztahující se k (ne)uzavření nájemní smlouvy konkludentní formou, neboť ze skutkových zjištění soudů plyne, že se účastníci nedohodli na podstatných náležitostech smlouvy – o době trvání nájmu ani o výši nájemného; žalovaným tvrzená shoda o obsahu nájemního vztahu nebyla prokázána. Dovolatel tak ve skutečnosti formuluje otázku na základě své vlastní verze skutkového stavu, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, což není v dovolacím řízení přípustné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

7. Dovolatel má dále za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda pronajímatelem může být i osoba odlišná od vlastníka, pokud její právo disponovat s předmětem nájmu plyne ze smlouvy nebo ze zákona, a v této souvislosti poukazuje na relevantní judikaturu. Na řešení uvedené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud pouze nad rámec při posuzování otázky vzniku nájemní smlouvy pro období po 1. 1. 2014 konstatoval, že bylo prokázáno, že žalovaný měl za to, že pronajímatelem je nikoli žalobce, ale žalobcův otec. Na jeho závěr ohledně existence nájemní smlouvy to však nemělo vliv.

8. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. ).

9. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

10. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [ ], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. ).

11. Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 10. 4. 2024

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu