Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2859/2022

25 Cdo 2859/2022-428

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) J. Š., b) J. P., oba zastoupeni Mgr. Martinem Matuševským, advokátem se sídlem Husovo náměstí 82/10, Beroun, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, za účasti: Allianz pojišťovna, a. s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 12 981 760 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. , 45/2022-365, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. -268, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům a) a b) každému 500 000 Kč s příslušenstvím (výroky I a II), zamítl žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobcům a) a b) každému 5 990 880 Kč s příslušenstvím (výroky III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky V, VI a VII). Rozhodl tak o žalobě, kterou se původní žalobkyně M. S. (dále jen „poškozená“), zastoupená svým otcem na základě generální plné moci, domáhala proti žalované plnění z garančního fondu České kanceláře pojistitelů za újmu způsobenou provozem cizozemského vozidla, a to náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) ve výši 13 357 522 Kč s příslušenstvím. Požadované plnění bylo později sníženo na 12 981 760 Kč vzhledem k vyplacení částky odpovídající bolestnému žalovanou, sporný tedy zůstal nárok ohledně náhrady ZSU. Soud vyšel ze zjištění, že poškozená dne 6. 8. 2017 utrpěla při dopravní nehodě závažná zranění a dne XY v příčinné souvislosti s nimi zemřela. Řidič vozidla, který nehodu způsobil, byl za tento skutek pravomocně odsouzen. Újma poškozené byla způsobena provozem cizozemského vozidla, jehož řidiči nevznikla povinnost při provozu na území ČR uzavřít hraniční pojištění. Výplata plnění z garančního fondu za bolest byla žalovanou učiněna prostřednictvím Allianz pojišťovny, a. s., jako partnerem Allianz Slovenské poisťovni, a. s., u které mělo škodící cizozemské vozidlo sjednáno pojištění odpovědnosti za škody způsobené jeho provozem. Dědicem po poškozené byl její otec, který po ní zdědil i pohledávku na bolestné a náhradu ZSU. Otec poškozené zemřel XY, přičemž pořídil pro případ smrti závěť ve prospěch současných žalobců, kteří v rámci dědického řízení po otci poškozené nabyli rovným dílem i předmětnou pohledávku. Na základě znaleckého posudku MUDr. Michala Šlégla a následné výpovědi znalce dospěl soud k závěru, že zdravotní stav poškozené se ustálil již několik týdnů po nehodě, poté byl již neměnný. Bylo prokázáno, že po nehodě byla poškozená, která pracovala jako lékařka, zcela vyřazena ze všech sfér lidského života, nacházela se v bezvědomí, odkázána ve všech směrech na lékařskou péči. Znalec ohodnotil ZSU částkou 11 801 600 Kč (nejprve ZSU ohodnotil částkou 12 981 760 Kč, když vycházel z toho, že by mělo dojít k navýšení o 10 % s ohledem na věk poškozené; tento závěr však v rámci výslechu opravil a uvedl, že ohodnocení ZSU by mělo být provedeno v základním ohodnocení bez navýšení). Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, dále podle a , , (dále jen „o. z.“), za pomoci Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, uveřejněné pod číslem 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Metodika“) a uzavřel, že nárok žalobců vůči žalované je dán. V případě poškozené došlo k ustálení zdravotního stavu už několik týdnů po nehodě. V době, kdy znalec vypracoval znalecký posudek, již proto bylo možné vyčíslit ZSU a z této výše soud prvního stupně také vycházel. Dospěl však k závěru, že je nutné zohlednit, že poškozená v době rozhodování soudu již nežila a že bylo její společenské uplatnění fakticky sníženo po dobu několika měsíců. Protože s délkou dožití Metodika nepočítá, postupoval soud podle s tím, že zásadám slušnosti podle o. z. odpovídá částka 500 000 Kč pro každého z žalobců.

2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. , 45/2022-365, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujících výrocích I a II, změnil jej ve výrocích III a IV tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) každému 5 400 800 Kč s příslušenstvím, přičemž částečně tyto výroky potvrdil ohledně zamítnutí části příslušenství, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, potvrdil jeho závěr, že k ustálení zdravotního stavu poškozené došlo už několik týdnů po nehodě. Odmítl argument žalované o použití výkladu , o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. . Odkázal přitom na odlišné znění tohoto nařízení a Metodiky a také specifika pracovněprávní úpravy. Měl za to, že tento judikát je nepoužitelný také proto, že uvedené závěry v něm uvedené vyslovil Nejvyšší soud v souvislosti s otázkou počátku běhu promlčecí lhůty. Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kritériem pro modifikaci ZSU je věk poškozeného, nikoli jeho faktická délka dožití. Pokud nárok na náhradu ZSU vzniká okamžikem ustálení zdravotního stavu poškozené a k tomuto okamžiku je i stanovena výše nároku, nemá dle odvolacího soudu následné úmrtí poškozené žádný vliv na stanovenou výši ZSU. Z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně změnil a přiznal žalobcům náhradu újmy, jak byla vyčíslena znalcem.

3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků žalovaná napadla dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje v řešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že ke stanovení okamžiku ustálení zdravotního stavu dle Metodiky k o. z. je nutné obdobně použít výklad dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. . Podle této judikatury je možné posoudit výši ZSU nejdříve za rok, i kdyby bylo předtím zřejmé, že se zdravotní stav již stabilizoval. Tím vznikne nárok na náhradu ZSU dle vždy nejdříve za rok od škodní události. Dále dovolatelka poukazuje na to, že v případě ustálení zdravotního stavu není dosud judikaturně řešena situace, kdy je poškozená od dopravní nehody stále v léčení. V daném případě měla zranění natolik devastující dopad na zdraví poškozené, že pravděpodobnost, že dojde ke zlepšení zdravotního stavu byla zcela mizivá a od počátku bylo zřejmé, že v důsledku postupného zhoršování zdravotního stavu dojde k úmrtí poškozené a její zdravotní stav se de facto stabilizuje až její smrtí. Dovolatelka také argumentuje, že celkovou výši ZSU je v daném případě nutné modifikovat (pakliže by byla náhrada přiznána) z hlediska faktické délky dožití poškozené. Nad rámec argumentace týkající se okamžiku ustálení zdravotního stavu a výše nároku za ZSU žalovaná dále poukazovala na možný rozpor s dobrými mravy, pokud by měl být nárok přiznán advokátovi, který jej účelově zažaloval. V neposlední řadě dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá.

4. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že s napadeným rozhodnutím souhlasí, rozporovali argumentaci uvedenou v dovolání a navrhli jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky ( ), avšak není přípustné ( ).

6. Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. , uveřejněném pod č. 90/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, při výkladu § 2958 o. z., řešícím náhradu újmy na zdraví, přihlásil k již dřívější zaužívané praxi, že k hodnocení trvalých zdravotní následků poškozeného pro účely stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění by mělo být přistoupeno teprve poté, co se jeho zdravotní stav relativně ustálí. Zdůraznil přitom, že přesné časové období nelze obecně určit, zpravidla jde o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i s dobou delší.

7. Z uvedeného judikatorního závěru nijak neplyne závěr, že by nebylo možné ohodnotit ZSU poškozeného dříve než rok od škodní události a ke stanovení takové časové podmínky dovolací soud nevidí důvod ani v projednávané věci. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. , na který poukazuje dovolatelka a dle kterého je možné ohodnotit ZSU (vzniklé z důvodu pracovního úrazu) nejdříve rok po úrazu, a to i kdyby bylo již předtím zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu, není případný, respektive dovolací soud z něj nehodlá vycházet ve věci náhrady ZSU posuzované v režimu , neboť se s citovaným závěrem v obecné rovině neztotožňuje. Nejedná se však o situaci, kdy by senát dovolacího soudu dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v dřívějším jeho rozhodnutí, jež by vyvolala nutnost postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (srov. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Dovolatelkou uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž nevyslovilo uvedený právní závěr při interpretaci nyní účinné občanskoprávní úpravy náhrady nemajetkové újmy na zdraví (ZSU), nýbrž vykládalo jiná ustanovení právního řádu ( a jeho prováděcího předpisu). Tím nemá být řečeno, že by rozdíly v posouzení otázky ustálení zdravotního stavu poškozeného v oblasti občanského a pracovního práva byly žádoucí a racionálně opodstatněné. Právě projednávaný případ dokládá, že to, co se v určité situaci jeví jako výklad příznivý pro poškozeného (obhajitelný jeho zvýšenou ochranou), může v jiné situaci mít zcela protichůdný dopad.

8. Pokud dovolatelka dále namítala, že je sporná otázka ustálení zdravotního stavu za situace, kdy poškozená byla od dopravní nehody stále v léčení, její zranění na ni měla devastující dopad a od počátku mělo být zřejmé, že v důsledku postupného zhoršování zdravotního stavu dojde k úmrtí poškozené a její zdravotní stav se de facto stabilizuje až její smrtí, tak tím opomíjí, že podle judikatury dovolacího soudu (již zmíněného rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. ) má být k hodnocení trvalých zdravotní následků poškozeného přistoupeno poté, co se jeho zdravotní stav ustálí relativně a nikoliv absolutně (jak by vyplývalo z přístupu dovolatelky). Posouzení otázky okamžiku ustálení zdravotního stavu zpravidla vyžaduje vyjádření lékaře (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. ). Odvolací soud ohledně okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozené vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, především ze závěrů znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, resp. jeho výpovědi před soudem. Znalec podle odvolacího soudu podrobně vysvětlil, že poškozená se nacházela v apalickém syndromu, nebo ve vigilním stavu, kdy se jedná o stav reakční bdělosti, ve kterém člověk spontánně nemůže vykonávat ani základní funkce. Uvedl, že k tomuto stavu u poškozené došlo v průběhu několika týdnů po úraze a poté byl již její stav neměnný. Dále vysvětlil, že u těchto případů většinou nedochází ke zlepšení stavu, často naopak dojde k přidruženým komplikacím, které urychlí smrt pacienta, nicméně pokud by pacient žil v sterilním prostředí, mohl by se dožít i několika desítek let. Pokud odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru o ustálení zdravotního stavu poškozené několik týdnů po dopravní nehodě, považuje dovolací soud takový závěr za souladný se svou rozhodovací praxí, od níž nemá důvod se odchýlit. Naopak názor, že nárok na náhradu za ZSU nevznikne jen proto, že poškozený utrpěl tak těžkou újmu na zdraví, že se nedožil ani jednoho roku po škodní události, je třeba odmítnout pro rozpor s elementárními principy spravedlnosti a rovnosti před zákonem.

9. Případná pak není ani další námitka dovolatelky, že celkovou výši ZSU je v daném případě nutné modifikovat z hlediska faktické délky dožití poškozené. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž platí, že okolnost, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ZSU, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není důvodem ke snížení náhrady. Rozhodnutí o náhradě za ZSU má deklaratorní charakter a právo na náhradu poškozenému vzniká již splněním podmínek vzniku nároku. Dědici poškozeného pak nabývají toto právo v důsledku dědění v plném rozsahu, a není tedy rozumného důvodu jejich nárok jakkoli krátit či moderovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. ).

10. Zákonodárce při přijetí účinného od 1. 1. 2014 vycházel z osobní povahy práva na satisfakci, jež zaniká smrtí oprávněné osoby (přímého poškozeného), a to i v případě, že se satisfakce poskytuje v penězích. Avšak vzhledem k tomu, že toto pojetí (důsledně respektované předchozí právní úpravou) vedlo k absurdním důsledkům, kdy byly osoby povinné k náhradě motivovány, aby co možná nejvíce prodlužovaly soudní řízení, případně aby co možná nejdéle mařily výkon rozhodnutí v „naději“ že poškozený zemře, stanovil zákonodárce výjimku, podle které práva poškozeným uplatněná u orgánu veřejné moci přecházejí na dědice (shodně viz Doležal, T. a Melzer, F. in – v,elký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 1016, marg. č. 125; Pavelek, O. Přechod nároku na bolestné a náhrady za ztížení společenského uplatnění: aktuální otázky, Ad Notam 4/2017, s. 6). Tytéž argumenty lze obdobně uplatnit i proti požadavku dovolatelky, že v případě smrti poškozeného krátce po poškození zdraví má být peněžitá náhrada ZSU podstatně krácena (v podrobnostech srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. ). Odvolací soud pak i tuto právní otázku posoudil v souladu s právě uvedenými judikatorními závěry.

11. Dovolání není přípustné ani pro posouzení otázky možného rozporu s dobrými mravy, pokud by měl být nárok přiznán advokátovi, který jej dle dovolatelky „účelově zažaloval“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na jejím řešení. Dovolací soud navíc nespatřuje nic účelového v podání žaloby, kterou byl uplatněn důvodně nárok, jenž v důsledku dědění přešel v průběhu řízení na současné žalobce. Pokud dovolatelka v této souvislosti namítá, že vyplacené plnění nebude sloužit k reparaci újmy poškozené, která již zemřela, pak jde o nevyhnutelný důsledek zákonem předpokládaného dědění nároku a lze opět odkázat na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. , řešící otázku vzniku nároku na náhradu ZSU a jeho přiznání dědicům poškozeného. Ze samotného faktu, že nárok v projednávané věci zřejmě nezdědili rodinní příslušníci poškozené (soud prvního stupně ani odvolací soud v této věci neučinily žádná skutková zjištění), pak nelze dle dovolacího soudu shledat žalobní nárok za uplatněný v rozporu s dobrými mravy.

12. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek není přípustné vzhledem k a i)

13. Protože žádná ze vznesených námitek nezakládá přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

14. Podle věty první, a je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobcům a) a b) náklady dovolacího řízení. Jelikož vedlejší účastník má podle stejná práva a povinnosti jako účastník, je vedlejší účastnice na straně žalované povinna nahradit náklady dovolacího řízení žalobcům společně a nerozdílně se žalovanou (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. ) Na rozdíl od soudu prvního stupně a soudu odvolacího dovolací soud zastává názor, že i spor o plnění pojišťovny na náhradu nemajetkové újmy na zdraví je věcí osobnostních práv ve smyslu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v níž se za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. , obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. , bod 21). Důvody, které byly pro tento závěr uvedeny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, se totiž obdobně uplatní i v případě pojistného plnění na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, jež je poskytováno poškozenému za obdobných hmotněprávních předpokladů a ve stejné výši jako osobou povinnou k náhradě takové nemajetkové újmy. Není rozumného důvodu pro to, aby náhrada nákladů zastoupení advokátem byla v případě uplatnění nároku přímo proti osobě povinné k náhradě újmy jiná než v případě uplatnění proti pojistiteli odpovědnosti, zvláště když oba nároky lze uplatnit souběžně v jednom řízení a skutková i právní náročnost obou sporů je srovnatelná. Navíc by výrazný rozdíl v nákladech motivoval poškozeného k uplatnění náhrady pouze proti osobě povinné k náhradě újmy, což by bylo v rozporu s ochrannou funkcí povinného pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem dopravních prostředků.

15. Náklady dovolacího řízení jsou představovány pro každého z žalobců odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč) podle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bodu 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky, sníženou o 20 % vzhledem ke společnému zastoupení dvou osob (§ 12 odst. 4 vyhlášky), alikvotní částí jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta 150 Kč podle vyhlášky (z paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč, neboť šlo o společný úkon – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. ) a 21% náhradou daně z přidané hodnoty podle ze součtu uvedených částek, celkem 3 183 Kč pro každého. Náhradu nákladů dovolacího řízení jsou žalovaná a vedlejší účastnice na její straně povinny zaplatit každému ze žalobců ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta ( a ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 31. 1. 2024

JUDr. Robert Waltr předseda senátu