Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3196/2010

25

Cdo 3196/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. C.

, zastoupeného opatrovnicí G. C. a JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalovanému

T. H.

, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, o 7.407.420,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. -165, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. -165,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. -90, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 5.942.400,- Kč, ohledně částky 1.465.020,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný při dopravní nehodě dne 11. 3. 1997 způsobil žalobci těžké poranění mozku, v jehož důsledku došlo ke globálnímu těžkému narušení mozkových funkcí jako celku. Po dlouhodobém kómatu se jen částečné upravily mozkové funkce, v letech 2001 a 2002 se přidala posttraumatická epilepsie a organická halucinóza. Žalobce úraz přežil jen díky intenzivní léčbě, jeho dosavadní život byl zásadně narušen ve všech sférách a žalobce je omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Pro následky zranění je prakticky vyloučeno, aby studoval, našel pracovní uplatnění, založil rodinu a věnoval se dosavadním zálibám. Žalobce tak ve věku třinácti let ztratil veškeré životní perspektivy a je odkázán na péči třetí osoby. Žalovaný mu podle obč. zák. a násl. odpovídá za škodu, jejíž výši podle obč. zák. a , o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), soud určil za pomoci znaleckého posudku. Celkovou hodnotu 6.200 bodů znalec zvýšil o 50 % a soud po odečtení 10 % spoluzavinění poškozeného dospěl při hodnotě 1 bodu po 120,- Kč k částce základního odškodnění ve výši 1.004.400,- Kč. S poukazem na mimořádné důvody zvláštního zřetele hodné, spatřované v nevratné ztrátě dosavadní kvality života, soud náhradu za ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky zvýšil na šestinásobek, tj. na částku 6.026.400,- Kč, od níž odečetl již zaplacenou náhradu ve výši 84.000,- Kč.

K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2007, č. j. -123, zastavil odvolací řízení ohledně částky 1.818.000,- Kč, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku i ve vyhovujícím výroku ohledně částky 477.000,- Kč, změnil jej ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu na zaplacení 2.727.000,- Kč zamítl, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a o soudním poplatku. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že jsou naplněny podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, stanovené jako šestinásobek základního bodového ohodnocení vyjadřující nenávratnou ztrátu možností žalobce uplatnit se v různých sférách života. Při výpočtu výše náhrady upravil nesprávné výpočty soudu prvního stupně a vyšel z celkové hodnoty 4.700 bodů (3.000 bodů podle položky 014, 1500 bodů podle položky 016 a 200 bodů podle položky 0744), jíž odpovídá částka 564.000,- Kč, kterou zvýšil o 50 % podle § 6 odst. 1 vyhlášky, tj. o 282.000,- Kč, a o šestinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky, což při 10 % míře spoluzavinění poškozeného znamená 3.215.400,- Kč; po odečtení již vyplacené náhrady žalobci náleží 477.000,- Kč.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, č. j. -147, rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 2.727.000,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Dovolací soud zdůraznil, že žalobce utrpěl úraz v době, kdy se jeho osobnost ještě nestačila zformovat do podoby, z níž by mohl vycházet v dospělosti, čímž se minimalizovala předpokládaná kvalita jeho dalšího života. Žalobci bylo upřeno prožít běžným způsobem dětství a dospívání, nemohl dokončit své vzdělání a přišel o možnost uplatnit se v profesním životě; nebylo mu rovněž umožněno plnohodnotné zapojení do kulturního a společenského života, a vyloučena je zřejmě i možnost založit rodinu. Rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života je podle Nejvyššího soudu natolik závažným následkem, že je třeba s ním spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. -165, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 2.727.000,- Kč a ve výroku o soudním poplatku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Námitku promlčení, kterou vznesl žalovaný po rozhodnutí dovolacího soudu, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť ustálily-li se zdravotní následky úrazu v letech 2002-2003 a poškozený podal žalobu v únoru 2002, nemohl být jeho nárok v době podání žaloby ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Rozšíření žaloby v roce 2006 o částku 4.163.400,- Kč se pak netýkalo podstaty nároku, ale pouze jeho výše závislé především na posouzení znalce. Odvolací soud – vázán závazným právním názorem soudu dovolacího - proto uzavřel, že ztrátě životních příležitostí žalobce je v důsledku dopravní nehody přiměřená částka 5.942.000,- Kč, přičemž ohledně desetiprocentní míry spoluzavinění žalobce vyšel z toho, že ji žalobce a vedlejší účastník učinili nespornou.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , a namítá, že odvolací soud posoudil vznesenou námitku promlčení v rozporu s obč. zák., jestliže rozšíření žaloby o částku 4.163.400,- Kč z 26. 4. 2006 a 16. 5. 2006 neposoudil v uvedeném rozsahu jako nový návrh. Podle jeho názoru šlo o změnu žaloby učiněnou po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty a tímto rozšířením uplatněné nároky nelze žalobci přiznat s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným a vedlejším účastníkem. Odvolací soud rovněž pochybil, stanovil-li míru spoluzavinění žalobce na pouhých 10 %. Za situace, kdy řidič vozidla spatřil poškozeného žalobce až v okamžiku, kdy nebylo možno zabránit jeho střetu s vozidlem, je zavinění poškozeného převažující. Učinil-li odvolací soud na základě shodných tvrzení žalobce a vedlejšího účastníka skutkové zjištění, že míra spoluzavinění žalobce na vzniku škody činí 10 %, postupoval v rozporu s , neboť nejde o otázku skutkovou, nýbrž právní, k níž je oprávněn vyjádřit se pouze soud tím, že aplikuje obč. zák. Návrhy stran v této otázce mohou být pouhými doporučeními, kterými však nemůže být soud vázán, ani pokud by byly shodné. Soudy obou stupňů proto pochybily, jestliže míru spoluzavinění žalobce nezkoumaly; soud nadto vzal míru spoluzavinění za prokázanou ze shodného tvrzení žalobce a vedlejšího účastníka, nikoli žalovaného.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozšířením žaloby jen v návaznosti na doplnění dokazování specifikoval původní návrh na přiznání mimořádného zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění, a jeho nárok proto nemůže být v této části promlčen; co do podstaty nároku se žalobce domáhal stále téhož. Namítá-li dovolatel, že otázka míry spoluzavinění je otázkou právní, kterou nelze prokázat shodným prohlášením účastníků, lze s ním v uvedeném souhlasit; nesporným však byla uvedeným postupem učiněna otázka existence a mechanismu vzniku škody. Neúčastnil-li se žalovaný řízení před soudem prvního stupně a spoléhal-li se na úkony vedlejšího účastníka, dělo se tak výlučně na základě jeho rozhodnutí; odvolací soud nadto otázku spoluzavinění vůbec neřešil. Tvrzení vztahující se ke spoluzavinění žalobce vznesená prvně až za odvolacího řízení jsou za podmínek neúplné apelace novými skutečnostmi, které však nemohou být již v této fázi řízení účinně uplatněny. V neposlední řadě uvádí, že žalovaným uplatněné námitky jsou s přihlédnutím k okolnostem případu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák.; jde o spravedlivé vyrovnávací měřítko k odstranění případných tvrdostí zákona i v řešeném případě. S ohledem na uvedené námitky navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem ( , 4 ), dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, má po právní stránce zásadní význam, neboť dovoláním zpochybněná otázka promlčení části uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšené podle , v něm byla vyřešena v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je tedy přípustné podle a je důvodné.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Odvolací soud na základě tohoto ustanovení správně dovodil, že pro uplatnění práva na náhradu škody na zdraví platí pouze subjektivní dvouletá promlčecí doba a že k jejímu stavení dochází, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu (nebo jiného příslušného orgánu) a v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 112 obč. zák.).

Judikatura pojímá ztížení společenského uplatnění jako ztrátu či omezení dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění přitom musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti ( ). Podle vyhlášky se posouzení ztížení společenského uplatnění provede zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví. Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz zanechal, a tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného. O škodě se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je přitom závislé na vyjádření lékaře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 36, ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. , publikovaný pod C 569 v Souboru rozhodnutí NS, C. H. Beck, nebo ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. ). V případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu může poškozenému vzniknout z původní škodné události další (nový) nárok na náhradu škody [náhradu za ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky] a jedině tehdy by se jednalo o další dílčí nárok, u nějž by se promlčení posuzovalo jako u nároku se samostatnou promlčecí dobou a rozdílným začátkem jejího běhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 9/1986 a č. 79/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 27. 7. 1998, sp. zn. , a ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 159, a ročník 2006, pod č. 52). O tento případ se zde však nejedná.

Při posuzování důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení vycházel odvolací soud ze zjištění, že žalobce uplatnil nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšené podle již žalobou ze dne 27. 2. 2002 a v průběhu řízení pouze upravoval výši náhrady podle závěrů znaleckého posuzování, aniž by se již ustálený zdravotní stav poškozeného následně zhoršil tak, že by představoval samostatný nárok. Přesto odvolací soud nesprávně dovodil, že změna výše nároku na náhradu škody v podání ze dne 26. 4. 2006 a 16. 5. 2006 se netýkala jeho podstaty a že námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodnou.

Podle § 112 obč. zák. platí, že dojde-li v rámci stanovené promlčecí doby k uplatnění práva žalobou u soudu, staví se běh promlčecí doby dnem, kdy byla žaloba u soudu podána. Uvedené však platí pouze v rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn; je-li uplatněna pouze část pohledávky, staví se běh promlčecí doby pouze u této části. Následné rozšíření žaloby nemá z tohoto pohledu zpětné účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ). Ke stavení běhu promlčecí doby může proto dojít pouze ohledně nároku za ztížení společenského uplatnění v té části, v níž byl nárok uplatněn včas (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. ). Je-li vznesena námitka promlčení, nelze z uvedeného důvodu v rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku, nárok přiznat.

Uplatnil-li žalobce v dané věci žalobou doručenou soudu 27. 2. 2002 nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.779.000,- Kč a podáními doručenými soudu 26. 4. 2006 a 16. 5. 2006 rozšířil žalobu o 4.163.400,- Kč a 1.465.020,- Kč, nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že nárok v této části, která byla uplatněna rozšířením žaloby po uplynutí promlčecí doby, není promlčen. Jestliže se podle skutkových zjištění odvolacího soudu, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, zdravotní stav poškozeného ustálil v letech 2002-2003, kdy jeho zákonná zástupkyně věděla o tom, že mu vznikla škoda a je ji možno vyčíslit (ostatně již v té době za něj podala žalobu), byla část nároku uplatněná rozšířením žaloby ke dni doručení návrhů na změnu žaloby soudu promlčena. Platí přitom, že zdravotní stav poškozeného po poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, je třeba chápat jako jeden celek, z něhož nelze jednotlivá dílčí poškození oddělovat; lze jej považovat za ustálený po skončení kontinuálně probíhající léčby předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10 8. 2010, sp. zn. ).

Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných v dovolání ve vztahu k otázce promlčení není správné a že dovolací důvod podle je naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil ( části věty za středníkem, odst. 3 věta první ) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nezabýval se již uplatněnou námitkou nesprávnosti vymezení rozsahu spoluzavinění poškozeného na vzniku škody, neboť řešení této otázky se opírá o jedinečný skutkový základ, jehož správnost při přípustnosti dovolání podle není podrobena dovolacímu přezkumu, a rozhodnutí odvolacího soudu tak z tohoto pohledu postrádá zásadní právní význam.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2012

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu