Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3463/2023

30 Cdo 3463/2023-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců a) T. C., a b) G. K., zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, proti žalované České republice– Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. -165, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalobci

jsou povinni

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované zaplacení částky 555 111 Kč s příslušenstvím pro každého z nich z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce restitučního řízení týkajícího se v žalobě označených pozemků a staveb nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, jež trvalo od 27. 10. 1992 do 10. 6. 2021 a bylo vedeno u Státního pozemkového úřadu, Krajského úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, pod sp. zn. , přičemž zahrnovalo též navazující soudní řízení ve věci žaloby proti vydanému rozhodnutí správního orgánu.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. -121, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců částku 114 976 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 4. 2022 do zaplacení (výrok I), přičemž v rozsahu, ve kterém žalobci požadovali zákonný úrok z prodlení z výše uvedené částky za dobu od 1. 3. 2022 do 29. 4. 2022, jakož i částku 440 135 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 114 976 Kč s příslušenstvím, a to za současného konstatování, že bylo porušeno právo žalobců na projednání předmětné věci v přiměřené lhůtě (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a konečně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích I a II, napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům plynoucím z však podané dovolání vyhovělo pouze zčásti. V rozporu s tím, co bylo uvedeno výše, totiž žalobci v části, v níž namítli, že jim odvolací soud odepřel finanční zadostiučinění, které jim bylo přiznáno soudem prvního stupně, když dostatečné zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu spatřoval pouze v konstatování porušení jejich práva, uvedli pouze to, že odvolací soud touto změnou rozsudku soudu prvního stupně popřel jejich ústavní právo na náhradu škody zakotvené v d (viz str. 8 až 9 dovolání), aniž však též specifikovali, který z důvodů přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravených v o. s. ř považují ve vztahu k této otázce za naplněný. Platí sice, že otázka případného porušení základních práv dovolatelů je z pohledu zvažované přípustnosti dovolání ve smyslu otázkou relevantní (jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. ), neboť námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle , samotné konstatování dovolatelů, že k takovémuto porušení v řízení došlo, však nepostačuje pro závěr, že dovolatelé ve vztahu k této otázce vyhověli též požadavkům upraveným v , které se týkají náležitostí dovolání. Povinností dovolatelů ve smyslu posledně zmíněného ustanovení je totiž i v takovém případě specifikovat některý ze čtyř důvodů upravených v , z něhož usuzují, že je jejich dovolání v části týkající se tvrzeného porušení jejich ústavních práv skutečně přípustné. Na tomto požadavku ostatně setrvává nejen judikatura dovolacího soudu, ale též četná judikatura Ústavního soudu, jak patrno zejména z již zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. . Žádný takovýto konkrétní údaj však podané dovolání ve vztahu k dotčené právní otázce neobsahuje.

Stejnou vadou je podané dovolání zatíženo i v části týkající se výhrady, kterou žalobci vznesli vůči závěru odvolacího soudu dopadajícímu na zhodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro ně, a to ve vztahu k období po 12. 8. 2020, neboť ani stran této otázky žalobci žádný důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu nespecifikovali, nýbrž se omezili toliko na pouhou kritiku napadeného rozhodnutí (viz str. 9 dovolání).

Dovolání tedy v dotčených částech nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dále se dovolací soud zabýval tím, zda ve zbývajících částech, v nichž podané dovolání požadavkům upraveným v vyhovělo, se jedná o dovolání přípustné ve smyslu

Otázka, zda meritorní rozhodnutí v restitučním řízení týkající se vydání nemovitosti či určení vlastnického práva k ní představuje rozhodnutí o občanských právech a závazcích požívajících ochrany Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (jež dle názoru dovolatelů dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena), přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které při řešení této otázky vyšlo ze závěru soudu prvního stupně (v souladu s nímž nárok uplatněný v restitučním řízení je majetkovým nárokem soukromoprávní povahy spadajícím pod Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – viz bod 41 rozsudku soudu prvního stupně), totiž plyne, že odvolací soud na vznesený nárok uvedený článek Úmluvy (byť implicitně) aplikoval, pročež by odlišné právní posouzení dané otázky, než z jakého napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází, nemohlo být dovolatelům nikterak ku prospěchu. Uvedená námitka se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž žalobci se v této části dovolání ve své podstatě nedožadují jiného (příznivějšího) právního posouzení, než na jakém je napadený rozsudek odvolacího soudu vystavěn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V poměrech dovolatelů by se nemohlo nijak pozitivně projevit ani odlišné posouzení otázky týkající se výše přiměřeného finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, která by měla být dle jejich názoru valorizována, a to za současné změny ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované stanoviskem jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikovaným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť jsou dovolatelé přesvědčeni o tom, že neodpovídá aktuální hospodářské a ekonomické situaci a je v rozporu s právem na náhradu škody ve smyslu d. Dospěl-li odvolací soud k závěru (dovolateli nyní řádně nezpochybněnému – viz shora), že odpovídajícím zadostiučiněním za utrpěnou nemajetkovou újmu, jejíž odškodnění bylo předmětem tohoto řízení, je konstatování porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz body 13 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku), je totiž zřejmé, že se tento soud výší případného finančního zadostiučinění přirozeně nezabýval. Napadené rozhodnutí tedy na uvedené otázce nespočívá (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil), pročež přípustnost dovolání ve smyslu nelze ani z tohoto důvodu dovodit.

Přípustnost dovolání ve smyslu konečně nezakládá ani otázka, zda žalobcům vzniká v souvislosti s nepřiměřenou délkou předmětného restitučního řízení více samostatných nároků na náhradu nemajetkové újmy vztahujících se vždy ke každému dílčímu rozhodnutí týkajícímu se konkrétní jednotlivé nemovitosti, jíž se vznesený restituční nárok týkal, nebo zda se jedná o jeden nárok postihující dotčené restituční řízení jako jeden celek, tedy k otázce, která dle přesvědčení žalobců dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že restituční řízení vedené o nároku uplatněném podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k němuž se předmět tohoto řízení vztahoval, je třeba považovat za řízení jediné, byť byl vznesený restituční nárok vypořádán vícero rozhodnutími řešícími jednotlivé nemovitosti, jež byly jeho součástí (viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), neodchýlil se totiž při řešení předmětné právní otázky od závěru, který zastává ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. , a ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. ), v souladu s nímž se pro účely přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou uvedeného řízení nahlíží na správní (restituční) řízení od okamžiku podání úvodní výzvy žalobců, kterou bylo řízení před příslušným pozemkovým úřadem zahájeno, až do okamžiku vypořádání celého uplatněného restitučního nároku jako na řízení jediné, byť o některých ve výzvě označených nemovitostech rozhodl příslušný orgán již v průběhu tohoto řízení samostatnými rozhodnutími.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle a a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 1. 2024

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu