Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 385/2023

23 Cdo 385/2023-324

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně M. D., proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, o zaplacení 220 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2021, č. j. -247, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2022, č. j. -306:

Odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. -247, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rovněž náhradu nákladů řízení ve výši 122 657 Kč (výrok II).

Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že náhrada nákladů řízení tvoří částku 111 186 Kč, jinak jej ve výroku I a II potvrdil (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 471 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (oba ve všech jejich výrocích), napadl žalovaný včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. ). Žalovaný svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle ve spojení s věty první zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání podle nezakládá námitka nesprávného právního posouzení procesní otázky opominutí poučit účastníka ve smyslu , příp. otázky, kdy je namístě takovou výzvu formulovat písemně.

Odvolací soud ve vztahu k té části procesní obrany žalovaného, v níž namítal, že mu žalobkyně svým jednáním způsobila škodu ve výši 500 000 Kč, uzavřel, že soud prvního stupně byl připraven při jednání dne 2. 6. 2021 žalovaného vyzvat ve smyslu k doplnění rozhodných tvrzení ve vztahu k této části jeho procesní obrany a poučit jej, v čem má svá tvrzení doplnit (konkretizovat), a o následcích nesplnění této výzvy, stejně jako žalovaného vyzvat k označení důkazů k prokázání takto doplněných tvrzení. Jelikož se však žalovaný, ačkoli vzal při jednání dne 14. 4. 2021, kterému byl osobně přítomen, na vědomí odročení tohoto jednání na den 2. 5. 2021, jakož i skutečnost, že již nebude obeslán, k jednání dne 2. 6. 2021 bez omluvy nedostavil, soud prvního stupně jednal v jeho nepřítomnosti a z důvodu jeho absence při jednání mu nemohl poučení poskytnout.

Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce poučovací povinnosti dle ustálena mimo jiné v závěru, že poučení podle až 3 slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , či ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. ). Poučovací povinnost podle plní soud při jednání vůči přítomnému účastníku. Není-li účastník jednání přítomen, soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Poučovací povinnost podle až 3 tedy soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání nařízeném podle Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. ). Nejvyšší soud rovněž formuloval a odůvodnil závěr, že je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , či usnesení ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. ). Pokud se tedy žalovaný na odročené jednání bez omluvy nedostavil, byl to právě on, kdo svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo, neboť takové poučení je poskytováno výlučně při jednání (či při přípravném jednání). Řešení této procesní otázky odvolacím soudem, který v tomto směru shledal postup soudu prvního stupně správným, bylo zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pokud žalovaný současně předkládal k dovolacímu přezkumu jako dosud judikaturně neřešenou též otázku, „v jakém okamžiku je soud povinen účastníka ve smyslu poučit“, a namítal, že soud prvního stupně pochybil, pokud nevyužil již při jednání dne 14. 4. 2021, na kterém byl žalovaný přítomen, pak ani tato otázka přípustnost dovolání nezaloží. S uvedenou námitkou přichází žalovaný poprvé až v dovolání (v odvolání ani v rámci odvolacího jednání žádnou námitku v tomto směru nevznesl) a odvolací soud tudíž takovou otázku, tj. otázku, zda měl být žalovaný poučen podle již při jednání dne 14. 4. 2021, neřešil (a ani neměl důvod řešit, pokud vycházel z toho, že soud prvního stupně byl připraven žalovaného vyzvat při odročeném jednání dne 2. 6. 2021). Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ), přičemž tato podmínka nebyla ve vztahu k této otázce naplněna. Prostřednictvím uvedené námitky tak žalovaný ve skutečnosti namítá existenci tzv. jiné vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. , či ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. ).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučení o procesních právech je soud povinen poskytnout účastníku v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí, tj. v takovém stádiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohl účastník pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 40/99 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. , a ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. ). Vycházel-li žalovaný v dovolací argumentaci z toho, že soud prvního stupně jej měl poučit již při jednání dne 14. 4. 2021, neboť k jeho obraně vznesené v písemném podání již při tomto jednání prováděl dokazování, patrně přehlédl, že toto dokazování bylo vedeno nikoliv k té části jeho obrany, v níž namítal, že mu žalobkyně svým jednáním způsobila škodu ve výši 500 000 Kč (tj. nikoliv k existenci žalovaným tvrzeného započitatelného nároku vůči žalobkyni), nýbrž k jiné části jeho obrany týkající se nemravnosti nároku žalobkyně s ohledem na okolnosti společného podnikání a jejich vzájemné vztahy, kterou se zabýval soud prvního stupně primárně při posouzení, zda je vůbec dán nárok žalobkyně.

Předložil-li žalovaný k dovolacímu přezkumu otázku použití , vhodné formulace usnesení, kterým je jednání odročováno a s tím související otázku řádného předvolání účastníka k odročenému jednání, pak ani tyto otázky přípustnost dovolání podle nezaloží, neboť je odvolací soud neřešil (ani neměl důvod řešit). Žalovaný též tyto námitky uplatnil až v rámci dovolacího přezkumu. Ve skutečnosti i tímto namítá vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží tehdy, jestliže je dovolání přípustné (srov. věty druhé ), což v posuzované věci není naplněno.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně při jednání dne 14. 4. 2021, kterého se žalovaný osobně účastnil, odročil jednání „za účelem doplnění dokazování na den 2. 6. 2021, v 8:30 hodin, č. dv. 15/I. patro, což přítomní berou na vědomí s tím, že již nebudou ve věci obesíláni“. U jednání konaného dne 2. 6. 2021 pak soud prvního stupně konstatoval, že se žalovaný bez omluvy nedostavil a že jednání bude konáno v jeho nepřítomnosti podle Pokud tedy soud prvního stupně při jednání přítomným účastníkům (i žalovanému) sdělil, na jaký den, do jaké místnosti a z jakého důvodu jednání odročil, byl žalovaný k odročenému jednání řádně předvolán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. , jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. ). Pokud žalovaný v dovolání namítá, že takový postup soudu prvního stupně byl nepředvídatelný a překvapivý, neboť na odročeném jednání mělo dojít pouze k dalšímu dokazování, nikoli k jeho poučení dle , přehlíží, že za situace, kdy soud zamýšlí provádět další dokazování, nemůže být (ani soudu) zřejmé, co z takto provedeného dokazování bude zjištěno a zda nebude namístě v návaznosti na taková zjištění poučit účastníka podle

Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té části jeho výroku I, a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalovaného odmítl podle ustanovení pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 1. 2024

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu