Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 170/2021

21 Cdo 170/2021-736

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ĺ. Š., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem v Praze 6, Milady Horákové č. 116/109, proti žalované Metropolitní univerzitě Praha, o. p. s. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dubečská č. 900/10, IČO 26482789, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40, o 620 489 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. -714, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020 č. j. -714 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu označenou žalobkyní. Odkazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, roč. 2013, pak přehlíží, že v tomto rozhodnutí je řešena otázka rozvržení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně konání práce v určité době ve sporu o zaplacení mzdy, avšak napadené rozhodnutí není postaveno na neunesení důkazního břemene žalobkyní, nýbrž na skutkovém závěru, že „je vyloučené, že žalobkyně skutečně napracovala množství přesčasů v rozsahu, který uvedla v žalobě, a je vyloučené, že by žalobkyně napracovala jakékoliv přesčasy“. Na rozdíl od dovolatelky považuje dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu za souladné se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. , které řeší situaci, kdy zaměstnanec prokazuje své tvrzení, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas, evidencí odpracované doby, a zaměstnavatel musí prokázat, že příslušná evidence pracovní doby neodpovídá skutečnosti. Tak i v posuzované věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že evidence předložená žalobkyní (sestavená v elektronickém systému na základě tzv. čipování) neodpovídá skutečnosti a navíc ani není skutečnou evidencí žalobkyní odpracované doby.

Argumentuje-li žalobkyně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. , že se jako zaměstnankyně dostává do nevýhodné pozice a důkazní nouze, pak tento odkaz není přiléhavý, neboť, jak uzavřely soudy nižších stupňů, pracovní dobu žalobkyně evidovala její nadřízená (D. M.), tato evidence byla prokázána výplatními páskami, v nichž je evidovaná výše přesčasů žalobkyně v rozhodném období „nulová“, a žalobkyně si za celou dobu trvání pracovního poměru na tuto skutečnost nestěžovala. Soudy tak neměly důvod k „obrácení“ důkazního břemene a jejich závěry proto nejsou v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu.

Tvrdí-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je vadné z důvodu existence vad řízení spočívajících v porušení poučovací povinnosti ( ) a v porušení zákonného postupu po změně obsazení senátu soudu prvního stupně ( ), pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. ).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen též ve výroku o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2021

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu