Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3427/2023

-105

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: M. S., zastoupený Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023, č. j. -90, takto:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. -90, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 1. 2023, č. j. -46, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání. Předestřel otázku přiměřenosti délky posuzovaného kompenzačního řízení. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011, stížnost č. 7051/06, ve věci Golha proti České republice, ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13, ve věci Žirovnický proti České republice, ze dne 21. 8. 2015, stížnost č. 69319/12, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, či ze dne 21. 12. 2010, stížnost č. 7932/04, ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, jakož i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. ; případně, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.

3. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

4. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že aby účastníku svědčilo právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. , a ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. ).

5. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (viz např. ). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), popř. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, ve věci Apicella, odst. 66). Evropský soud pro lidská práva též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními. Skutkový závěr o naplnění předpokladu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, nebyla-li vyvrácena nemajetková újma poškozeného, zakládá důvodnost uplatněného nároku. Lze-li však řízení hodnotit jako proběhlé v přiměřené délce svého trvání, odpovědnost za škodu ve smyslu a nelze dovodit (viz Stanovisko či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022 sp. zn. ).

6. Zohlednění skutečnosti, na kolika stupních soudní soustavy se řízení odehrává, vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. bod IV. písm. a/ Stanoviska), zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. ). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , ze dne 21. 4. 2021 sp. zn. , či ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. ). Nesprávný postup orgánu veřejné moci pak zahrnuje případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (y), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, což platí i v případě stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. ). Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale podle Stanoviska zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně (srov. bod IV. písm. c/ Stanoviska).

7. V ustálené judikatuře se přitom opakovaně zdůrazňuje, že jde-li o tzv. kompenzační řízení „na druhou“ (stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům), pak i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. , a ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. ).

8. Dovolací soud na tomto místě rovněž připomíná, že podle účinné procesní úpravy mu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními ( ), nikoliv skutkovými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. , či ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. ; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10), jež nemohou založit přípustnost dovolání. Rovněž je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů.

9. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že nárok dovolatele (uplatněný dne 20. 5. 2019) byl žalovaným předběžně projednán v zákonné šestiměsíční lhůtě, o následné žalobě (podané dne 14. 11. 2019) soud prvního stupně rozhodl dne 16. 3. 2020 (řízení u soudu první instance trvalo 4 měsíce, přestože dovolatel nezaplatil soudní poplatek současně s podáním žaloby a soud jej musel k jeho zaplacení vyzvat), o odvolání dovolatele ze dne 27. 3. 2020 odvolací soud rozhodl dne 24. 6. 2020 (odvolací řízení trvalo 3 měsíce, a to včetně doby, po kterou bylo jednání odvolacího soudu k žádosti zástupce dovolatele odročeno), navazující dovolací řízení bylo vedeno od 30. 9. 2020 do 17. 2. 2021 (tj. po dobu 4,5 měsíců), již dne 19. 5. 2021 odvolací soud vyhlásil další (v pořadí druhý) rozsudek (řízení trvalo opět 3 měsíce), o dalším dovolání rozhodl dovolací soud dne 30. 5. 2022 a konečné rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 8. 7. 2022, dovodil, že v řízení nedošlo k žádným průtahům a soudy ve všech fázích rozhodovaly v přiměřených lhůtách, přičemž v situaci, kdy ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem nedošlo z důvodu nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu ani z důvodu procesních vad či nepřezkoumatelnosti, nelze v individuálních skutkových poměrech projednávané věci (opakovaná řízení před odvolacím a dovolacím soudem, jednání poškozeného přispívající prodloužení řízení, složitost věci z důvodu judikatorně dosud nevyjasněného významu nedostupnosti zapůjčovaného soudního spisu) posuzované kompenzační řízení (probíhající, včetně předběžného projednání žalovaným, od 20. 5. 2019 do 8. 7. 2022, tj. 3 roky a 2 měsíce) hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, nikterak se tím výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil. Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neprotiví ani dovolatelem poukazované judikatuře dovolacího soudu či Evropského soudu pro lidská práva (řízení v jednom stupni soudní soustavy v žádné z fází netrvalo déle než 1,5 roku /naopak vždy pouze několik měsíců/ a ve dvou stupních déle než 2 roky – nestandardně krátká doba jednotlivých fází řízení nasvědčuje naopak zvláštní péči vynaložené soudy při projednávání uplatněného nárok; celková délka řízení nedosáhla odkazovanou judikaturou odškodňované doby 3,5 roku; víceinstančnost souvisela s individuální složitostí řízení – právní hodnocení záviselo na posouzení judikatorně dosud neřešené otázky).

10. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž (se zřetelem ke shora vyřčenému) v daném případě naplněny nejsou ( ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (, věta první, ), dovolání jako nepřípustné odmítl (, věty první, o. s. ř).

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a za situace, v níž dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 1. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu