Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 432/2023

30 Cdo 432/2023-213

USNESENÍ

J. J.

České republice - Ministerstvu financí

, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. -192, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. -159, zamítl žalobu o zaplacení 93 960 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč (výrok II)

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění v částce 93 960 Kč s příslušenstvím za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení před finančním úřadem (včetně navazujícího řízení o správní žalobě vedené před Městským soudem v Praze). Předmětem daných řízení byla úhrada úroku z nesprávně stanovené daně za včas nezaplacený úrok z nesprávně stanovené daně; řízení bylo v prvním stupni vedeno před Finančním úřadem pro Prahu 3 pod sp. zn. 313641/12/003913104849.

Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním (soudě podle petitu dovolání, když jeho rozsah jinak z podaného opravného prostředku zřejmý není), které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané dovolání podle přípustné, neboť při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud záporně vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění odpovídající konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. ) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. ). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud i proto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak. Konečně i Ústavní soud považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. , na nějž dovolatel poukazoval poněkud nepřiléhavým způsobem, jakož i tam označenou prejudikaturu).

Ani námitka pod bodem III dovolání vážící se ke kritériu složitosti řízení (fakticky však uplatňující výhradu o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu) přípustnost dovolání podle nezakládá. Překvapivými rozhodnutími jsou jen taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. ). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. ; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. . Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. ) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání nezakládá – viz ), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nejvyšší soud tak dlouhodobě judikuje, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (resp. žádné ustanovení zákona) však soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. , taktéž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). V poměrech projednávané věci vycházel odvolací soud při posuzování kritéria složitosti věci právě a jen ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, který se, stejně jako účastníci, vyjadřoval též k otázce složitosti řízení (viz odstavec 27 rozsudku soudu prvního stupně). Úvahami soudu prvního stupně (ani účastníků) však odvolací soud nikterak vázán nebyl a bylo na něm, aby v řízení, v němž způsob vypořádání vyplývá přímo z právního předpisu, jak to mají na mysli a (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015) znovu a v úplnosti posoudil najevo vyšlé okolnosti věci. Účastníkům řízení přitom muselo být v jeho průběhu zřejmé, že soudy obou stupňů se budou jednotlivými kritérii , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“] zabývat. Postup odvolacího soudu v nyní projednávané věci proto není souměřitelný se závěry dovolacího soudu na téma „překvapivá rozhodnutí“, jak je na ně v dovolání poukazováno.

Pokud jde o otázku posouzení kritéria významu řízení pro dovolatele (bod IV dovolání), rovněž u ní nelze dospět k závěru, že by zakládala přípustnosti dovolání ve smyslu Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž neplyne, že by uvedený soud vzal „za bernou minci“ výlučně jen příjmy z podnikatelské činnosti žalobce v době, kdy probíhalo posuzované řízení (o vyplacení úroku z nevyplaceného úroku), nýbrž akcentoval souvislost řízení o daňovém přeplatku s dřívější podnikatelskou činností žalobce vykonávanou v době, kdy bylo příslušným finančním úřadem nesprávně rozhodnuto o rozsahu jeho daňové povinnosti. Tvrzení dovolatele, že byl v rozhodné době (kdy probíhalo posuzované řízení) odkázán jen na starobní důchod, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nikterak neplyne. Navíc z hlediska dovoláním vytýkané „excesivnosti“ skutkových závěrů odvolacího soudu nemůže být zvolený dovolací důvod naplněn již proto, že základním předpokladem, pro který odvolací soud považoval význam posuzovaného řízení pro žalobce za podstatně snížený, netkvěl až tak v jeho osobních či majetkových poměrech, ale především v charakteru konkrétního posuzovaného řízení, v němž byl pro žalobce v sázce jen úrok z úroku v kapitalizované výši 10 553 Kč, který posléze soudy obou stupňů označily za bagatelní.

Právní posouzení odvolacího soudu se nikterak neodchyluje od závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s případným příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. . Je proto z hlediska výsledku řízení nepodstatné, zda odvolací soud (jako v poměrech projednávané věci) akcentoval hodnotu předmětu posuzovaného řízení již v rámci zhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného, ke stejnému výsledku by bylo lze (bez zřetele na dovoláním zpochybňované osobní a majetkové poměry žalobce) dospět i při výsledné redukci zvažovaného zadostiučinění.

V rámci učiněného právního posouzení se odvolací soud současně neodchýlil ani od řešení přijatého v judikatuře Ústavního soudu, který ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. , na téma dalšího odškodňování kompenzačních řízení uvedl, že v případě (slovy Ústavního soudu) tzv. „kompenzačních řízení na druhou“, v nichž poškozený požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům, není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy (a obdobně i správními nebo finančními úřady). Přesto podle Ústavního soudu je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Uvedené posouzení soudu ochrany ústavnosti je třeba přiměřeně vztáhnout i na požadavek úhrady úroků z úroků z nesprávně stanovené daně podle , dále jen „daňový řád“, které má samo o sobě kompenzační charakter.

A konečně ani otázka pod bodem IV dovolání upínající se k výkladu daňového řádu nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť rovněž při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k dovolatelem zmiňovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.2015, sp. zn. , z něhož jednoznačně vyplývá, že předmětem kompenzace úroků podle daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 mohla být jak náhrada majetkové škody, tak i nemajetkové újmy, přičemž z uvedeného rozhodnutí se nikterak nepodává, že by vždy předmětem započtení mohla být buď jen škoda a nebo jen újma. Ostatně zde dovolatel ve smyslu zjevně bezdůvodně brojí proti jednoznačnému znění zákona, který ve svém textu „… se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu …“ úmyslně používá parataktickou (souřadící) spojku „nebo“, jež z hlediska syntaxe dané větné vazby [před spojkou nebo není obsažena žádná interpunkce] připouští i současné naplnění obou zákonem zmíněných alternativ. Namítal-li potom dovolatel, že přiznaným úrokem z úroku byla v projednávané věci finančním úřadem odškodněna „majetková újma dovolatele spočívající v nemožnosti disponovat s finančními prostředky, které mu stát protiprávně zadržoval“ je možno ve stručnosti zmínit, že rozhodnutí správce daně o úroku (zde z úroků) z nesprávného stanovení daně podle daňového řádu samo o sobě ještě nepředstavuje žádné odškodnění ať už majetkové škody či nemajetkové újmy, když uvedený úrok se podle zákona přiznává i když poškozenému žádná škoda či újma ve skutečnosti nevznikla. Znění daňového řádu účinného do 31. 12. 2020, v rozsahu své tzv. reparační funkce, vycházelo z toho, že přiznané plnění se bez dalšího započítává na náhradu škody či nemajetkovou újmu, která poškozenému vznikla. Finanční úřad však nikdy nebyl oprávněn při rozhodování podle daňového řádu zkoumat, zda škoda či nemajetková újma ve skutečnosti plátci daně vznikla; případné vypořádání vzniklé škody nebo újmy totiž přísluší výlučně ústřednímu orgánu státní správy – Ministerstvu financí a v případě přetrvávajícího sporu pak soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Návazné tvrzení žalobce, uplatněné až v rámci dovolání, že mu činností finančního úřadu v posuzovaném řízení vznikla blíže nespecifikovaná škoda, resp. že přednostně na ní mělo být provedeno zmiňované „zákonné započtení“, představuje v dovolacím řízení nepřípustnou skutkovou novotu ( ve spojení s ), k nímž nemůže Nejvyšší soud přihlížet. Připomíná se rovněž, že dovolatel v souvislosti s uvedenou námitkou žádnou jinou argumentaci neuplatnil a dovolací soud je podle věta první striktně vázán rozsahem podaného dovolání (a to samozřejmě i ve vztahu ke každé jedné z uplatněných námitek).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 3. 2023

JUDr. David Vláčil předseda senátu