Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2646/2023

-1561

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a)R. U., a b) D. E., zastoupeni JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika ̶ Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,IČO 69797111,se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeno JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o uzavření dohody o vydání věci,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2023, č. j. -1515, t a k t o:

II. Jinak se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. -1515, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2022, č. j. -1440, potvrdil v části výroku I., v níž bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a dále jej v uvedené výrokové části změnil tak, že žalobu o uzavření dohody o vydání ideálních tří čtvrtin pozemku parc. č. XY a celého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech státu a nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

2. Odvolací soud uzavřel, že žalobci jsou právními nástupci původní oprávněné osoby Q. S., který uplatnil nárok na vydání předmětného nemovitého majetku, jenž přešel na stát v rozhodném období zčásti v důsledku odmítnutí dědictví v tísni podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti podle vládního , o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru ( , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů). Zatímco předpoklady naturální restituce spoluvlastnického podílu k pozemkové parcele č. XY v k. ú. XY shledal odvolací soud naplněnými, dovodil, že naturální restituci spoluvlastnického podílu k pozemkové parcele č. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY brání dle a jejich zastavěnost stavbou, která byla zřízena až po jejich převzetí státem, respektive okolnost, že restituční výzva k vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byla vznesena opožděně. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byl žalobcům vydán spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, potvrdil a v části týkající se spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY jej změnil a žalobu zamítl.

3. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba o uzavření dohody o vydání ideálních tří čtvrtin pozemku parc. č. XY a o vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byla zamítnuta, podali žalobci dovolání. Předestřeli otázku, zda vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY brání (dle a ) na části tohoto pozemku realizovaná výstavba (na místo stavby sušárny existující v době přechodu nemovitostí na stát zde a na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byla vystavěna budova oranžerie). Vytýkali, že se odvolací soud svými závěry odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , a od usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. , nezabýval-li se důsledně tím, zda původní stavba sušárny zanikla a byla nahrazena novou stavbou oranžerie. Vznášeli též otázku, zda právo na vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (zčásti) prekludovalo v důsledku opožděného uplatnění nároku. Dovozovali, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že tehdejší správkyně nemovitostí Galerie hlavního města Prahy právnímu předchůdci žalobců sdělila, že předmětné výzvy byly doručeny v otevřených lhůtách podle restitučních předpisů, přičemž předmětem žaloby o vydání (ke dni 23. 4. 1992) zůstával právě i pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Měli za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Odkazovali na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. , a ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. . Kladli dále otázku, zda lze vydat alespoň nárokovaný spoluvlastnický podíl na nezastavěných částech pozemku parc. č. XY v k. ú. XY umožňujících komunikační propojení jimi spoluvlastněné (v restitučním řízení již vydané) budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XYa s veřejnou komunikační sítí. Měli za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

4. Žalovaná ani vedlejší účastník vystupující v řízení na její straně se k dovolání nevyjádřili.

5. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

6. Účelem ustanovení , je zabránit oddělenému vlastnictví pozemků a staveb na nich zřízených. Za stavbu ve smyslu ustanovení je třeba považovat takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Stavbou uvažovanou z hlediska citovaného ustanovení je především nemovitost, tj. stavba spojená se zemí pevným základem, neboť právě u takové stavby lze – až na výjimky – předpokládat její trvalý charakter. Ustanovení restitučního zákona dopadá na případy, kdy na pozemku byla po jeho převzetí státem vybudována stavba splňující shora uvedená kritéria, která jako samostatná věc je způsobilá být předmětem právních vztahů (není součástí věci ve smyslu , , účinného do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Uvedené závěry jsou přitom analogicky aplikovatelné i v režimu ustanovení , jehož první věta je identická se zněním ustanovení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. , či ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ).

7. Nejvyšší soud pak již v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. , v souvislosti s řešením otázky, zda došlo k zániku dotyčné stavby jako věci v právním smyslu, poukázal na relevantní judikaturu, podle níž stavba jako samostatný předmět právních vztahů (jako věc v právním smyslu) vzniká v okamžiku, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. ). K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. ). Od tohoto okamžiku, v němž se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro takto vytvořenou oblast vlastnických vztahů veškeré další stavební práce bezvýznamné, i když náklady na ně mnohonásobně převýší náklady již vynaložené. Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací tak ke stavbě přiroste, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku svého vzniku. Uvedené pravidlo se obdobně uplatní při posouzení zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby je v této souvislosti nerozhodný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2012, sp. zn. , a dále v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 689).

8. U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, nebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru uvedených zásahů.

9. Nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky § 120 obč. zák. („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily, resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přestavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu; stavba existuje kontinuálně, byť posléze jako věc změněné povahy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. , ze dne 17. 10. 1996, sp. zn. , ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. , ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. , ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. ).

10. Přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, respektive zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoli; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, respektive zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud může takovou úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená. Z hlediska posouzení zániku původní stavby přitom platí opět výše uvedené – není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudovaná konstrukce tvoří součást stavby nové nebo nezanikla a nově vybudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku stavby původní je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno, nikoli to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , a ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. ).

11. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil. Vycházeje ze zjištění, že (původní) objekt sušárny na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v době přechodu na stát již neexistoval (byly zde toliko pozůstatky dvou zděných svislých konstrukcí /zdí/ bez stropních konstrukcí a zastřešení a části základů) a při stavebních pracích provedených v letech 1985–1989 byl na části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vybudován nový objekt „oranžerie“ a zděný sklad mechanizace, při výstavbě byly zčásti využity určité prvky torza předchozí stavby, jež však u základů ani zdiva nedosahují 50 %, zcela nově byly vybudovány stropy i schodiště, betonové základové konstrukce, svislé zděné konstrukce i obvodové zdi (vystavěné v barokním slohu) a nově byly zřízeny přípojky inženýrských sítí, vnitřní instalace vodovodu, kanalizace a elektrických rozvodů, přičemž nová výstavba ani svým půdorysovým řešením nepřipomíná původní stavbu sušárny (viz závěry plynoucí ze znaleckých posudků Ing. Vladimíra Šmilauera, Ing. Miroslava Levého,u soudního inženýrství VUT v Brně, Fakulty stavební VUT v Brně a KOPPREA spol. s. r. o.), totiž odvolací soud v souladu s touto judikaturou, na níž není důvodu čehokoliv měnit, uzavřel, že na předmětných pozemcích byly po jejich převzetí státem vybudovány nové stavby oranžerie a skladu (když z původního objektu sušárny nebylo zachováno ani dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží), představující samostatné věci způsobilé být předmětem právních vztahů, jejichž existence podle a vylučuje naturální restituci dotčených pozemků. Konkluze odvolacího soudu o zániku původní stavby a vybudování staveb nových se přitom ve světle výše popsaných individuálních skutkových zjištění nejeví být nikterak nepřiměřenou.

12. Prostřednictvím kritiky závěrů odvolacího soudu o průběhu výstavby na předmětných pozemcích (rozsahu využití původních stavebních prvků) pak dovolatelé polemizují najmě se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat ani nelze.

13. Z uvedeného je tedy zřejmé, že otázka, zda nová výstavba realizovaná na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY po jejich převzetí státem umožňuje nebo naopak vylučuje jejich naturální restituci, přípustnost podaného dovolání nezakládá, když byla odvolacím soudem vyřešena souladně s ustálenou judikaturou, kterou netřeba měnit ( ).

14. Spočívá-li pak rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nelze (srov. ustanovení věty první a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). Z uvedených důvodů (obstojí-li jako důvod pro zamítnutí žaloby samostatně závěr odvolacího soudu o nemožnosti vydání nárokovaného pozemku pro jeho zastavěnost, který se prostřednictvím dovolání zpochybnit nepodařilo) nelze na přípustnost dovolání usuzovat ani z dovolateli rovněž kladené otázky, zda právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY bylo prekludováno v důsledku opožděného uplatnění restitučního nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 202, sp. zn. ).

15. V situaci, kdy zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY naplněny nejsou ( ), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl ( ).

16. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle ) pro řešení hmotněprávní otázky, zda lze oprávněným osobám vydat alespoň nezastavěnou část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (spoluvlastnický podíl na něm), umožňující komunikační propojení jimi již spoluvlastněné budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY s veřejnou komunikační sítí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

17. Zmatečnosti (, odst. 2 písm. a/b/ a odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé je ani nenamítají.

18. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

19. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustáleně kloní k závěru, dle něhož i v poměrech restitucí dle , potažmo , je v případech, v nichž naturální restituci pozemku brání jeho zastavění stavbou zřízenou až po jeho převzetí státem ( a ), vždy nutno zohlednit též umístění stavby na pozemku. Je přitom třeba zabývat se možností oddělení zastavěné části pozemku (na základě geometrického oddělovacího plánu) a naturální restituce zbývajícího – stavbou nedotčeného – pozemkového dílu (srov. k tomu stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. , uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /str. 112, odst. 4 a 5 a str.113, odst. 1/, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. ; k dělení pozemku na základě geometrického plánu viz přiměřeně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. ).

21. Odvolací soud se výše citovaných judikaturních závěrů důsledně nedržel. Vycházeje ze zjištění, že nárokovaná pozemková parcela č. XY v k. ú. XY je stavbou znemožňující její vydání zastavěna toliko zčásti, se totiž nezabýval tím, zda se zřetelem k umístění stavby na pozemku lze oprávněným osobám vydat alespoň jeho nezastavěnou část oddělenou geometrickým plánem. Nekomparoval přitom ani zájem povinné osoby na zachování jejího pozemkového vlastnictví (v nezbytném rozsahu z hlediska zajištění provozu předmětné stavby či jejích oprav a údržby) se zájmem oprávněných osob na naturální restituci odňatého majetku umocňovaným potřebou zajištění nutného komunikačního napojení jimi již spoluvlastněné (v restitučním řízení vydané) stavby č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na veřejnou komunikační síť.

22. Z uvedených důvodů jeví se závěry odvolacího soudu ve vztahu k nárokovanému spoluvlastnickému podílu na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY přinejmenším předčasnými, a tudíž nesprávnými. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání zčásti opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dle a odst. 2, věty první v příslušném rozsahu (včetně nákladových výroků) ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (, věty první, ).

23. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (, věty druhé, ).

24. V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (, věty druhé, ).

25. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 12. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu