Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2694/2021

28 Cdo 2694/2021-1345

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, identifikační číslo osoby: 00236195, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, proti žalovaným 1) RKT – Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby: 00664073, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem v Praze 4, Mikulova 1571/15, 2) V. Š., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. -1261, ve znění opraveného usnesení ze dne 17. srpna 2021, č. j. -1333, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. -1150, zamítl žalobu na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (výrok I.). Dále zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný 2) domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (výrok II.). Rozhodl, že mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 34.878,25 Kč (výrok IV.) a žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek za vzájemnou žalobu ve výši 5.000,- Kč (výrok V.).

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům I., III. a IV. a žalovaného 2) proti výrokům II., III. a V. rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. -1261, ve znění opraveného usnesení ze dne 17. 8. 2021, č. j. -1333, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 89.583,- Kč a žalovaný 2) je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení o vzájemné žalobě ve výši 8.228,- Kč (výrok I.), a ve výrocích I., II., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4.114,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě dohody uzavřené dne 8. 2. 1999 mezi žalovaným 1) jako povinnou osobou a žalovaným 2) jako osobou oprávněnou byl ve smyslu ustanovení o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), oprávněné osobě vydán pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, z něhož byly později geometrickými plány vytvořeny mimo jiné pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (dále „předmětné pozemky“). Jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný 2). Na části předmětných pozemků se nachází stavba kotelny, jež je ve vlastnictví žalobce. Kotelna byla vybudována v souvislosti se stavbou sídliště v 70. letech 20. století. Soudy nižších stupňů shledaly, že dohoda o vydání předmětných pozemků ze dne 8. 2. 1999 byla uzavřena platně. S odkazem judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu totiž dovodily, že shora zmíněnou dohodu uzavřela dobrovolně osoba povinná s osobou oprávněnou ve smyslu , pročež pominutí překážky zastavěnosti pozemku zakotvené v ustanovení nečiní tuto dohodu neplatnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V.) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Má za to, že na neplatnost dohody o vydání věci lze usuzovat z důvodu omezení povinné osoby v hospodaření s národním majetkem při správě tohoto majetku, přičemž poukázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). Domnívá se, že žalovaný 1) nebyl oprávněn žalovanému 2) předmětné pozemky vydat, jelikož žalovaný 1) byl při nakládání s nárokovanými pozemky omezen tím, že se na daných pozemcích nacházela stavba kotelny ve vlastnictví žalobce. Dále podotýká, že dohoda o vydání předmětných pozemků byla uzavřena v rozporu se zásadou nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a zásadou dobrých mravů, čímž byla dovolateli způsobena majetková křivda. Vyjadřuje též přesvědčení, že rozhodnutí soudů nižších stupňů porušila princip předvídatelnosti soudního rozhodování a analogie práva, neboť již dříve nebyly žalovanému 2) vydány sousední pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, jež tvoří součást areálu žalovaného 1), z důvodu jejich zastavěnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (vyjma části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje proti důvodnosti určovací žaloby směřující proti jeho osobě. Připomíná, že z hlediska určení povinné osoby bylo významné, že v době uzavření dohody o vydání věci dne 8. 2. 1999 byl povinnou osobou ve vztahu k pozemku parc. č. XY jako celku prokazatelně žalovaný 1), pročež dovolatelem citované konkluze rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. , do poměrů projednávané věci pro odlišnost odkazované věci nedopadají. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 3. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné.

Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rámci zásady, podle níž stavba není součástí pozemku ( , , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“ – k jeho aplikovatelnosti na projednávanou věc srovnej , ), je účelem ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), zabránit oddělenému vlastnictví pozemků a staveb na nich zřízených. Za stavbu ve smyslu ustanovení je třeba považovat takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Stavbou uvažovanou z hlediska citovaného ustanovení je především nemovitost, tj. stavba spojená se zemí pevným základem, neboť právě u takové stavby lze – až na výjimky – předpokládat její trvalý charakter. Ustanovení restitučního zákona dopadá na případy, kdy na pozemku byla po jeho převzetí státem vybudována stavba splňující shora uvedená kritéria, která jako samostatná věc je způsobilá být předmětem právních vztahů (není součástí věci ve smyslu obč. zák.). Uvedené závěry jsou přitom analogicky aplikovatelné i v režimu ustanovení , jehož první věta je identická se zněním ustanovení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu pak na ustanovení pohlíží jako na ustanovení dispozitivní a v situacích, kdy není zpochybněno dispoziční právo povinné osoby k tomu majetku, nečiní pominutí zastavěnosti tohoto pozemku dohodu o jeho vydání neplatnou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, dle něhož dohoda o vydání předmětných pozemků uzavřená dne 8. 2. 1999 mezi žalovaným 1) a žalovaným 2) je platná, nikterak tudíž neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. V posuzované věci není pochyb o tom, že stavba kotelny je samostatnou věcí a že je způsobilá být samostatným předmětem právních vztahů, a tudíž právní dispozice s předmětnými pozemky nepodléhají právnímu režimu stavby kotelny. Současně ale také platí, že dle skutkových zjištění soudů nižších instancí byl žalovaný 1) povinnou osobou k uspokojení restitučního nároku žalovaného 2), tedy ve smyslu ustanovení předmětné pozemky ke dni účinnosti citovaného zákona držel. Toto postavení žalovaného 1) ostatně žalobce ani v dovolání nijak nezpochybňoval.

Rozsudek odvolacího soudu nekoliduje s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. , jenž byl vydán za odlišných skutkových okolností, kdy na straně povinné osoby byla dohoda o vydání zastavěného pozemku uzavřena se subjektem, který ke dni účinnosti vydávanou věc nedržel, přičemž držbu vykonávala ještě před uzavřením dohody o vydání věci na základě platného užívacího titulu (hospodářské smlouvy o dočasném užívání pozemků) jiná organizaci. Proto také do poměrů projednávané věci nedopadá argumentace dovolatele založená na námitkách, že žalovaný 1) byl omezen ve svém právu s předmětnými pozemky nakládat s ohledem na tvrzenou povinnost vyplývající z pravidel o hospodaření s národním majetkem či z práva hospodaření žalobce se stavbou kotelny.

Nemůže také obstát ani navazující námitka žalobce, že žalovaný 1) coby vydávající subjekt, jenž byl omezen v nakládání s národním majetkem vydáním nárokovaných pozemků žalovanému 2), porušil zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet.

Lze tudíž shrnout, že dovolací argumentace žalobce není způsobilá zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně) při aplikaci ustanovení , neboť konkluze o platnosti dohody o vydání zastavěného pozemku mezi osobou povinnou, která ke dni účinnosti citovaného zákona takový pozemek skutečně držela, a osobou oprávněnou současně odpovídá výše připomenutým závěrům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Vytýká-li pak dovolatel, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, dlužno předně uvést, že daná námitka vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej ). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). O takový případ však v projednávané věci nejde. Dovolatelem vznesená námitka ostatně postrádá relevanci v situaci, kdy se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Nepředvídatelným, respektive překvapivým, jest totiž označit toliko takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. , či ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. ).

Dovolání je dále vadné v rozsahu, v němž se žalobce dotýká otázky dobrých mravů, neboť ve vztahu k této problematice nejenže řádně nevymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , ale ani v souladu s požadavkem vyplývajícím z ustanovení náležitě neuplatnil důvod dovolání. Jeví se vhodným rovněž dodat, že polemika dovolatele o důvodech, jež vedly žalovaného 2) k tomu, aby uplatnil restituční nárok k předmětnému pozemku, ačkoli další oprávněná osoba tak neučinila patrně s ohledem na korektiv dobrých mravů, je ryze spekulativního charakteru.

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné (a ohledně otázky dobrých mravů pak neprojednatelné), a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 10. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu