Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1203/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jednající Mgr. Gabrielou Nejedlou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2025, č. j. -1654, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Radomíra Ungra, 2. Ing. Diany Ešnerové, oba zastoupeni JUDr. Petrem Medunou, advokátem sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 a 3. Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení s tvrzením, že jím byly porušeny a d.

2. Vedlejší účastníci 1 a 2 se domáhali vydání konkrétních pozemků, resp. spoluvlastnických podílů na pozemcích podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd a , o mimosoudních rehabilitacích.

3. Obvodní soud pro Prahu 7 (obvodní soud) uložil stěžovatelce, aby uzavřela s vedlejšími účastníky 1 a 2 dohodu o vydání konkrétních pozemků či jejich částí.

4. Městský soud v Praze (městský soud) následně rozsudek částečně změnil a ve vztahu k nároku na vydání ideálních tří čtvrtin jednoho z pozemků návrh zamítl.

5. Nejvyšší soud následně rozsudkem č. j. -1561 zrušil rozsudek městského soudu v části, v níž nárok zamítl. Uvedl, že pokud naturální restituci pozemku brání jeho zastavění stavbou zřízenou až po jeho převzetí státem, je nutno zohlednit též umístění stavby na pozemku a zabývat se možností oddělení zastavěné části pozemku (na základě geometrického oddělovacího plánu) a naturální restitucí zbývajícího - stavbou nedotčeného - pozemkového dílu.

6. Městský soud v opětovném řízení ustanovil znalce, který vyhotovil geometrický oddělovací plán oddělující zastavěné a nezastavěné části sporného pozemku a rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. -1591, návrhu zčásti (ve vztahu k nově vymezeným nezastavěným pozemkům) vyhověl

(výrok I).

7. Stěžovatelka podala proti výroku I rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka tvrdí, že otázka, zda mohou být žalobcům (vedlejším účastníkům 1 a 2) vydány spoluvlastnické podíly pouze na částech původní parcely je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolání tak mělo být přípustné a věc měla být předložena velkému senátu.

9. Z restitučních zákonů plyne, že v soudním řízení nelze dělit původní pozemek. Soudy nemohou pravidla stanovená v právních předpisech měnit, jinak porušují dělbu moci.

10. Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, pokud přípustnost dovolání neshledal a dále právo na zákonného soudce, pokud věc nepředložil velkému senátu.

11. Pokud by dovolací soud dovolání shledal přípustným, musel by se zabývat též porušením dispoziční zásady v řízení před odvolacím soudem jakožto procesní vadou. Odvolací soud sice nechal vyhotovit geometrický plán, žalobci mu však svůj procesní návrh nijak nepřizpůsobili a ani odvolací soud je k takové dispozici s žalobou nevyzval.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Stát může podat ústavní stížnost, pokud v právním vztahu nevystupoval jako nositel veřejné moci, tedy ve vrchnostenském postavení (srov. např. stanovisko sp. zn. či nález

sp. zn.

).

13. Ústavní soud je k projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

14. Vedlejší účastníci 1 a 2 v průběhu řízení doložili plnou moc právního zástupce a předložili Ústavnímu soudu z vlastní iniciativy vyjádření.

15. Ústavní soud, vzhledem k tomu, že shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, nepřistoupil k fázi meritorního přezkumu a nevyžadoval tudíž po účastnících ani vedlejších účastnících vyjádření k ústavní stížnosti. Ze stejného důvodu proto nevyžádané vyjádření vedlejších účastníků 1 a 2 ani nezasílal ostatním účastníkům řízení na vědomí, neboť z hlediska obsahu nemělo pro rozhodnutí Ústavního soudu význam.

16. Ústavní soud zde pro úplnost připomíná, že (odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost) v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (srov. např. usnesení , bod 7).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není součástí soustavy soudů ( y), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

18. Ve stanovisku pléna Ústavní soud zaujal stanovisko, že rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě), na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle d.

19. Ústavní soud v citovaném stanovisku zdůraznil, že funkcí soudů v materiálním právním státu je poskytovat ochranu právům jednotlivce. Ta přitom působí buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím právních předpisů, kdy základní práva představují korektiv jejich obsahu, aplikace i interpretace. Soudy tak ochranu základním právům poskytují nejen přímo, ale také cestou interpretace a aplikace podústavních předpisů způsobem zohledňujícím účel ústavně garantovaných základních práv. Úkolem soudce v podmínkách právního státu je vždy v dané procesní situaci najít řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu (srov. např. nález

sp. zn.

, bod 17).

20. Stojí-li tedy soud před otázkou, jak vyložit zákonné ustanovení, musí z nabízených možností zvolit tu, která v co největší možné míře realizuje ústavně zaručená práva účastníků, a naopak ve svých důsledcích neznamená odepření spravedlnosti (srov. např. nález

sp. zn.

, bod 13).

21. V kontextu restitučních sporů Ústavní soud konstantně uvádí, že stát po změně společenských poměrů v roce 1989, vědom si velkých křivd, které byly napáchány, poskytl prostřednictvím restitučních předpisů možnost jejich částečné nápravy. Stát se přitom svých zákonných povinností nemůže zbavit, naopak musí prostřednictvím svých orgánů jednat tak, aby majetkové příkoří oprávněných osob bylo zmírněno. Výklad ve vztahu k oprávněným osobám co možná nejvstřícnější, jakožto projev teleologické metody výkladu, musí být respektován - samozřejmě při zohlednění dalších interpretačních metod - nejenom u specifických restitučních předpisů, ale i u všech dalších ustanovení, která budou při rozhodování restituční věci použita (srov. též nález

sp. zn.

, bod 94).

22. Přestože stěžovatelka cituje starší rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která vylučovala možnost rozdělení pozemku v soudním řízení pro účely vydání alespoň jeho části, Ústavní soud naopak uvedenou možnost podpořil jako snahu o co nejširší ochranu restituentů a snahu co nejlépe vyvážit zájmy restituentů se zájmy kolidujícími (dané např. částečným zastavěním sporného pozemku).

23. Pokud se Nejvyšší soud již v kasačním rozsudku č. j. -1561 řídil shora uvedenými principy, nelze mu v tomto směru nic vytknout. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přirozeně může vyvíjet a následuje-li její vývoj principy formulované Ústavním soudem, není ústavním pochybením, pokud nedojde k formálnímu sjednocení judikatury cestou předložení věci velkému senátu.

24. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání s tím, že odvolací soud rozhodl v souladu s novější částí judikatury Nejvyššího soudu navazující na stanovisko Ústavního soudu, nedošlo k porušení procesních práv stěžovatelky.

25. Bylo-li dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost, nebylo jeho povinností zabývat se tvrzenou jinou vadou řízení.

26. Stěžovatelka vadu řízení (tvrzené porušení dispoziční zásady) uvádí též v ústavní stížnosti, rozhodnutí odvolacího soudu však ústavní stížností nenapadá. Ústavní soud dodává, že odvolací soud rozhodoval v intencích závazného právního názoru kasačního rozsudku Nejvyššího soudu (taktéž nenapadeného), přičemž vedlejším účastníkům přiznal, co v řízení požadovali, pouze v menším rozsahu, což dispoziční zásadu nenarušuje.

27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu