Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3846/2023

-74

USNESENÍ

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 154 238 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měl utrpět v důsledku nezákonného rozhodnutí o jeho správním vyhoštění vydaného Policií České republiky dne 2. 3. 2020 pod č. j. KRPZ-132362-49/ČJ-2019-150026-SV. Požadovaná částka sestávala z náhrady ušlé mzdy za dobu od prosince 2019 do srpna 2020 ve výši 139 374 Kč, z náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 10 800 Kč, z náhrady nákladů předmětného správního řízení ve výši 1 000 Kč, z náhrady nákladů vynaložených na pořízení překladu řeckého výpisu z katastru nemovitostí ve výši 1 835 Kč a z náhrady poštovného ve výši 1 229 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. -49, žalobu zcela zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle a , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl pro jeho vady.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům však podané dovolání nevyhovuje.

Navzdory znění a 3 , jakož i navzdory tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu lze podle věty první přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, žalobce žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž (chybném) řešení napadené rozhodnutí (podle jeho názoru) závisí, v dovolání jednoznačně nevymezil. Žalobce v dovolání předně stručně zrekapituloval, že se nárokovaného plnění domáhal nejen z titulu nezákonného rozhodnutí, ale i z titulu nesprávného úředního postupu, načež aniž uvedl, ve vztahu k jaké právní otázce považuje podané dovolání za přípustné (v této souvislosti ostatně bez jakéhokoliv rozlišení konstatoval, že dovolání může být dle jeho přesvědčení přípustné ohledně otázky hmotného nebo procesního práva), dodal, že pokud odvolací soud jeho žalobu zamítl proto, že rozhodnutí policejního orgánu není nezákonné, a to aniž přihlédl k dalším (blíže nespecifikovaným) žalobním tvrzením, postupoval příliš formálně. Odpověď, jakou hmotněprávní či procesněprávní otázku měl žalobce v uvedené souvislosti konkrétně na mysli (když zmíněné vymezení může přinejmenším dopadat na řešení více rozdílných právních otázek zahrnutých v bodech 11 až 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), se přitom jednoznačně nepodává ani z citovaných pasáží dvou rozhodnutí Ústavního soudu, jež jsou v dovolání rovněž obsaženy. V případě nálezu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. , se totiž žalobce (bez objasnění souvislosti s kritizovaným závěrem odvolacího soudu) zaměřil na část týkající se nezákonnosti oznámení o zahájení řízení o přestupku spojeného se sdělením obvinění z přestupku a s na něj navazujícím přestupkovým řízením, zatímco v případě nálezu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , ocitoval část odůvodnění obsahující závěr o porušení práva na spravedlivý proces způsobeném nepřiznáním náhrady škody v důsledku formalistického výkladu nerespektujícího znění d.

Kromě absence jednoznačného vymezení dovolacího důvodu, která již sama o sobě způsobuje vadu dovolání bránící jeho věcnému posouzení, však ke stejnému závěru vede i skutečnost, že žalobce dovozuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, načež toto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňového soudu, podrobil kritice. Žalobcův požadavek, aby dovolací soud posoudil (nespecifikovanou) právní otázku jinak, než jak ji posoudil soud odvolací (jak se tento požadavek ze zmíněné kritiky napadeného rozhodnutí podává), však žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání upravených v významově neodpovídá. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím totiž myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

Pro úplnost lze rovněž dodat, že obsahovým náležitostem vyžadovaným , jakož i výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, by podané dovolání nevyhovělo ani tehdy, spojoval-li by žalobce naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání se situací, při níž by se měl dovolací soud nyní odchýlit nikoliv od závěru vysloveného odvolacím soudem, nýbrž od svého vlastního dříve přijatého řešení vztahujícího se k určité právní otázce. Má-li dovolání vycházející z tohoto důvodu přípustnosti vyhovovat požadavkům , musí z něj být totiž zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. ). Žádný takovýto údaj však dovolatel rovněž nespecifikoval.

V části, v níž žalobce namítl, že je napadené rozhodnutí nepředvídatelné, jakož i to, že se mu nedostalo „potřebného poučení“, pak podané dovolání žádný důvod jeho přípustnosti ve smyslu neuvádí.

Dovolání tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 1. 2024

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu