Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2607/2023

21 Cdo 2607/2023-268

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného doc. JUDr. Vladimírem Pelcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Náplavní č. 2013/1, proti žalovanému městu Jílové u Prahy se sídlem městského úřadu v Jílovém u Prahy, Masarykovo náměstí č. 194, IČO 00241326, zastoupenému Mgr. Martinem Mrověcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici č. 301/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2023, č. j. -205, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. -205, není podle ustanovení přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.

2. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

4. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. . Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.

5. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. např. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. 5/2017 v časopise Právní rozhledy, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. ).

6. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení ] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. ). Navíc, patří-li ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).

7. Podle ustanovení § 301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [ ] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. ).

8. Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je tak zároveň nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení , jež zároveň – jak bylo rozvedeno výše – ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

9. Do kategorie nepřímého útoku na majetek zaměstnavatele je třeba zařadit i tzv. „úmyslné předstírání výkonu práce“, tedy situaci, kdy zaměstnanec využívá pracovní doby pro vyřízení soukromé záležitosti a ve vztahu k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako odpracovanou dobu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. ). Není přitom apriori významné, jaké hodnoty (v jakém rozsahu) byly útokem na majetek zaměstnavatele (byť nepřímým, včetně předstírání výkonu práce) ohroženy či zasaženy, neboť podstatně významnější je narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. ).

10. Do stejné kategorie nepřímého útoku na majetek zaměstnavatele rozhodovací praxe dovolacího soudu zahrnula též využití osobního automobilu zaměstnavatele (včetně pohonných hmot jím hrazených) zaměstnancem pro svou osobní potřebu, neboť zaměstnanec se tím pokusil získat na úkor zaměstnavatele konkrétní výhodu (úsporu finančních prostředků), a tím se vlastně (úmyslně) pokusil odčerpat část jeho majetku bez odpovídajícího protiplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. ).

11. Poukazuje-li dovolatel při specifikaci předestřené právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu („zda žalobce porušil pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem či nikoli“), na celkovou výši „bagatelní škody“, která měla žalovanému vzniknout jednáním žalobce (v řádech stovek Kč), pak přehlíží, že podstatně významnější než výše částky, o kterou se žalobce mohl neoprávněně obohatit, je v posuzovaném případě právě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného ve smyslu ustanovení (srov. též odůvodnění již uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. ).

12. Ve světle výše uvedeného nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka žalobce, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to „zda je pro hodnocení určitého jednání zaměstnance jako ‘porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem’ rozhodující výše škody, kterou zaměstnanec zaměstnavateli způsobil či mohl způsobit a v jaké výši by tato škoda měla či potenciálně mohla vzniknout, aby odůvodnila okamžité zrušení pracovního poměru“. Tato otázka byla odvolacím soudem – jak vyplývá z výše uvedeného – pro případ jednání zaměstnance představujícího útok na majetek zaměstnavatele vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel v této souvislosti nepřiléhavě poukazuje, že „judikatura dovolacího soudu týkající se posouzení této otázky je poměrně různorodá“; oporu pro tento závěr nemůže nalézat v odkazovaných rozhodnutích [na jedné straně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. (správně ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. ), ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , a na straně druhé v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. ], neboť po skutkové stránce se nejedná o srovnatelné případy (závěr o úmyslném jednání směřujícím proti majetku zaměstnavatele byl učiněn jen v posledním z uvedených rozhodnutí).

13. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalobci vytýkané jednání („označení zahájení služby a použití služebního vozu“) „představovalo ve své podstatě jednání, které mělo či mohlo mít dopad na majetek zaměstnavatele, ať už v případě, že by došlo k výplatě pracovní odměny za přesčas, který byl ve skutečnosti vyplněn vyřizováním soukromé záležitosti či svévolným používáním majetku zaměstnavatele (automobilu) k soukromým účelům“ (bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku), že na těchto jednáních žalobce „je tak podstatná jeho naprostá neloajalita vůči žalovanému, jako svému zaměstnavateli, která musela mít za následek úplnou ztrátu vzájemné důvěry, jež je nezbytná v pracovněprávním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem“, což opodstatňuje, že „po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával, a to ani do konce výpovědní doby“ (bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku), a že proto jednání žalobce „dosáhlo intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem a naplnilo tak důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru“ (bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku), učinil tak v souladu s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu.

14. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, že „vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného neodpovídá žádnému z důvodů, které uvádí “, že „okamžité zrušení pracovního poměru tak, jak bylo žalovaným sepsáno a doručeno žalobci (tj. se všemi vadami a nepřesnostmi), nemohlo vyvolat jinak zákonem předvídané právní účinky“, a že se tudíž jednalo o „nulitní právní akt žalovaného, z něhož nevyplývají následky, které jsou s ním jinak spojované“, jímž se „soud prvního stupně neměl ani fakticky zabývat“, neboť žalobce v této souvislosti nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení Dovolatel tak vyjádřil jen svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , a z judikatury Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

15. V části dovolání dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (že „žalobce věděl, že jeho zaměstnavatel pokládá jeho spor s kolegou Petrem Tomanem za žalobcovu soukromou záležitost, odmítl se jí zabývat a odkázal žalobce na jeho mimopracovní řešení“), namítá-li, že „účast žalobce při podání vysvětlení po předvolání policejním orgánem tedy nebyla žalovaným předtím výslovně označena za soukromou záležitost a vzhledem k tomu, že žalobce podával vysvětlení o skutečnostech týkajících se jeho výkonu práce a jeho komunikace s dalšími zaměstnanci, lze rozumět omylu žalobce, který považoval tuto činnost za výkon pracovních povinností“. Tyto námitky přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládají. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformulují sami dovolatelé (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

16. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno „proti všem výrokům napadeného rozsudku“ (tedy i proti výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení přípustné.

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 12. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu