Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2097/2023

23 Cdo 2097/2023-518

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce Ing. Tomáše Kučery, IČO 75606089, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, jako insolvenčního správce dlužníka Ladislava Mrázka, IČO 13649710, se sídlem v Novém Městě na Moravě, Jamborova 786, zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení částky 4 730 611 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. -491, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. -454, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4 730 611 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 8. 2013 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 760 687 Kč (výrok II). Usnesením ze dne 17. 6. 2022, č. j. -459, pak soud prvního stupně doplnil do výše uvedeného rozsudku výrok III, kterým žalovaného zavázal zaplatit státu soudní poplatek za zahájení řízení ve výši 227 888,35 Kč.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. -491, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 71 640,40 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 4 730 611 Kč s příslušenstvím (původně před částečným zastavením řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, č. j. -47, částky 5 152 791 Kč s příslušenstvím) se původně insolvenční dlužník po žalovaném domáhal z titulu nedoplatku ceny díla dle smlouvy o dílo č. DIL/61/02/003886/2011, jejímž předmětem byla rekonstrukce střechy Střední školy Centrum odborné přípravy technickohospodářské, Praha 9, Poděbradská 1, kterou uzavřel insolvenční dlužník jako zhotovitel a žalovaný jako objednatel. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že insolvenční dlužník dokončil dílo se zpožděním 49 dnů, žalovaný jej tedy opakovaně informoval, že je třeba vystavit konečnou fakturu respektující smluvní pokutu ve výši 3 920 000 Kč z titulu zpoždění s dokončením díla (80 000 Kč denně), což ale insolvenční dlužník neučinil a vystavil konečnou fakturu v plné výši. Žalovaný tedy namítal, že žalobní pohledávka dosud není splatná a žaloba je předčasná. Na to insolvenční dlužník napadl přiměřenost smluvní pokuty, a to pokud jde o délku prodlení s tím, že on sám uznává svou míru pochybení v délce 10 dnů, zbytek byl způsoben změnami skladby materiálu a konstrukce díla a změnami harmonogramu prací. Dále insolvenční dlužník namítal, že požadavky žalovaného na vystavení konečného dokladu se zohledněním smluvní pokuty byly bezpředmětné, neboť cena díla podléhá odvodu daně z přidané hodnoty, vyúčtování smluvní pokuty, výzvu k její úhradě, ani projev vůle směřující k jejímu započtení pak neobdržel, k započtení tudíž nedošlo. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č. j. -85, bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci (původně zahájené podáním žaloby u Městského soudu v Praze) jsou věcně příslušné okresní soudy, a věc byla postoupena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Následně soud prvního stupně zjistil, že na insolvenčního dlužníka byl prohlášen konkurz a jeho insolvenčním správcem je žalobce, který po poučení soudem navrhl dopisem ze dne 2. 1. 2017 pokračování v řízení s ním na straně žalobce.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, a to v celém rozsahu.

Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil tak, že navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, příp. jeho zamítnutí, a zcela se ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a zdůraznil, že žalovaný neučinil žádné řádné kompenzační jednání, a to z důvodu neprojevení vůle k započtení a nedostatečnému definování započítávaných pohledávek.

Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl pro nepřípustnost a částečně i pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalovaným v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Dovolání do části výroku I, kterou byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a do výroku II není podle a i) přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení a byla stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek. Vycházel-li žalovaný z nesprávného poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , jenž jsou, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na http://www.nsoud.cz).

Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle a dále jeho přípustností dle

Napadený rozsudek dle dovolatele „závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V této souvislosti však žalovaný explicitně neuvedl žádnou konkrétní právní otázku, která by měla být dovolacím soudem zodpovězena, a rovněž řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání dle s tím, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ), což je přístup, který byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod č. 460/2017 Sb. (jež je, stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Přípustnost dovolání dle nezakládá otázka posouzení (výkladu) úkonů žalovaného, které měly dle něj představovat jednostranné započtení smluvní pokuty za prodlení s odevzdáním díla vůči žalobní pohledávce na doplacení ceny díla, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. , neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil. Žalovaný v této souvislosti nesouhlasil s tím, že jeho právní úkony, zejm. jednotlivé písemné výzvy k vystavení konečné faktury, nebyly vůči žalobci dostatečně konkrétní (určité), a poukazoval na to, že při zjišťování určitosti či srozumitelnosti právního úkonu je třeba použít výkladová pravidla s tím, že nejprve by mělo být zkoumáno, zda jsou splněny pojmové znaky právního úkonu (zda existuje) a teprve poté by mělo být zkoumáno dodržení předepsané formy, neboť výklad právního úkonu by neměl být omezen jen na to, co bylo učiněno ve stanovené formě. Výklad právních úkonů, které měly dle něj představovat jednostranné započtení, provedený odvolacím soudem pak považoval za formalistický, bez zohlednění jejich obsahu, účelu a okolností, za nichž byly učiněny, a zda tyto byly stranám známy a zda s nimi byly strany srozuměny, tedy bez komplexního zohlednění všech souvislostí.

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že smlouva o dílo byla uzavřena v roce 2011. Výklad právních úkonů, které žalovaný považoval za řádné jednostranné započtení jeho pohledávky na smluvní pokutu vůči žalobní pohledávce, jak jej provedl odvolací soud (resp. soud prvního stupně, jehož právní závěry odvolací soud převzal), se tak řídí zásadami výkladu právních úkonů určené , (dále jen „ “ nebo „obč. zák.“), a , obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“ a „obch. zák.“), oba ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. ). Soudy obou stupňů se přitom nezabývaly pouze jazykovým vyjádřením, ale zkoumaly i vůli jednající osoby a všechny související okolnosti (viz odstavec 42 a 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je nutné dodat, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem dle obch. zák. lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. , nebo ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. ).

Jestliže žalovaný v této souvislosti namítal, že by při výkladu jeho právních úkonů mělo být zohledněno i to, „že to byl nakonec žalobce, který se chtěl dohodnout se žalovaným, že akceptuje smluvní pokutu (viz odborné vyjádření Ing. Semeráda), který navrhoval stanovit smluvní pokutu ve výši 800 000 Kč (celkem 10 dnů)“, pak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že toto odvolací soud při výkladu právních úkonů žalovaného rovněž zvažoval, neboť uvedl, že ani soud prvního stupně (s jehož závěry se zcela ztotožnil) nezpochybnil, že strany v otázce smluvní pokuty jednaly, žalobce si byl vědom prodlení se zhotovením zakázky, odmítal však smluvní pokutu akceptovat za celou dobu 49 dnů; i přes to však dospěl odvolací soud k závěru, že k řádnému úkonu započtení ze strany žalovaného nedošlo (viz odstavec 18 rozsudku odvolacího soudu).

Ve vztahu k námitkám žalovaného ohledně postupu při posuzování určitosti a srozumitelnosti právního úkonu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud nedospěl k závěru, že by žalovaným označené právní úkony představující řádné jednostranné započtení byly neplatné pro svoji neurčitost či nesrozumitelnost, ale poté, co provedl jejich výklad (resp. se ztotožnil s výkladem provedeným soudem prvního stupně), uzavřel, že žádný z nich jednostranné započtení (projev vůle, jímž by žalovaný započítal konkrétní pohledávku ze smluvní pokuty vůči konkrétní pohledávce na zaplacení ceny díla) neobsahuje (viz odstavec 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tyto námitky žalovaného se tedy míjí s právním posouzením odvolacího soudu a nemohou přípustnost dovolání dle založit, neboť skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ). Z těchto důvodů se pak odvolací soud nemohl svým právním posouzením odchýlit od žalovaným citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. , který se právě posouzení určitosti označení předmětu právního úkonu (převáděné nemovitosti) věnuje.

Uváděl-li žalovaný v rámci dovolání nové skutečnosti a navrhoval provedení důkazu novými listinami, které k dovolání přiložil (postup účastníků při řešení vyúčtování ceny díla za jinou stavební akci v roce 2009 a s tím související faktura č. 2009047), je tento jeho postup rozporný s , podle kterého nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti ani důkazy.

Přípustnost dovolání dle nezakládá ani otázka, zda lze započíst nesplatnou pohledávku proti pohledávce splatné, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný právní úkon započtení smluvní pokuty neučinil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je pak jedním z předpokladů přípustnosti dovolání, jak je blíže rozebráno již výše (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ).

Jestliže žalovaný v dovolání rovněž namítal nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, tedy nedostatek detailnějšího odůvodnění a vypořádání se se všemi argumenty žalovaného, nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. Tvrzení žalovaného o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom vyplývá, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ). Odvolací soud se pak v napadeném rozsudku zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal, a vysvětlil, že se soud prvního stupně vypořádal se všemi žalovaným označenými úkony započtení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 28. 11. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu