Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2960/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázalav právní věci žalobce EPOQUE - LANCASTER a. s., se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 27415171, zastoupeného JUDr. Robertem Hošťálkem, advokátem, se sídlem v Praze - Kbelích, Žacléřská 1040/1, PSČ 197 00, proti žalované České republice - u územního rozvoje, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 3, identifikační číslo osoby 60556552, zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem, se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, PSČ 301 12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. -94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 15. září 2010, č. j. -65, Obvodní soud pro Prahu 4 na základě žaloby společnosti EPOQUE - LANCASTER a. s., směřující proti žalované České republice - u územního rozvoje, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1090/39 a pozemku parc. č. 1090/40, v katastrálním území Krč, vedených u Katastrálního úřadu pro Hl. město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout s tím, že nemá zásadní právní význam.

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení následujících otázek:

1/ Zda je v souladu zejména s ustanovením a , pokud odvolací soud odůvodní své rozhodnutí ve věci samé pouze obecným odkazem na závěry soudu prvního stupně, s tím, že se s těmito závěry zcela ztotožnil, aniž by sám ve smyslu stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce?

2/ Zda je možné aplikovat závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 81/2005“/, jenž je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) i na případ skryté duplicity (zápisu) vlastnictví ke sporným pozemkům, jež vyšla najevo až po zpeněžení pozemků v konkursu vedeném na majetek společnosti Hotelinvest a. s.?

3/ Zda soupis majetku konkursní podstaty obsahující co do specifikace konkrétního pozemku pouhý odkaz na příslušný list vlastnictví, splňuje ve vztahu k tomuto pozemku požadavek na označení sepisovaného majetku způsobem umožňujícím jeho identifikaci a tvoří tak dostatečný právní podklad pro zpeněžení tohoto pozemku správcem konkursní podstaty?

4/ Zda usnesení, jímž konkursní soud ve smyslu ustanovení , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) vyslovuje souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu, musí obsahovat specifikaci majetku, k jehož zpeněžení konkursní soud tímto usnesením svoluje, nebo zda v tomto směru postačuje, obsahuje-li takové usnesení pouhý odkaz na jinou u nacházející se v konkursním spise vedeném konkursním soudem?

Podle , rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

K jednotlivým (dovolatelem položeným) otázkám Nejvyšší soud pro účely posouzení přípustnosti dovolání uvádí:

Ad 1/

Vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. Naopak, typickým rysem rozhodovací činnosti odvolacího soudu je, že se v mezích odvolacího přezkumu vyslovuje ke správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v intencích je potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Potud jde ovšem o závěr triviální, plynoucí (ve vazbě na jen „přezkumnou“ činnost odvolacího soudu) z jednoznačné dikce ustanovení , , a ; důvod připustit dovolání k zodpovězení otázky, kterou odvolací soud řešil v souladu s onou triviální odpovědí, proto Nejvyšší soud neměl (a to bez zřetele k tomu, že dovolatelka tuto argumentaci uplatňuje prostřednictvím dovolacího důvodu dle , k němuž zákon Nejvyššímu soudu při úvaze o přípustnosti dovolání zapovídá přihlédnout - srov. část věty za středníkem ). Srov. ostatně též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž Nejvyšší soud při úvaze o způsobu, jakým odvolací soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí, mimo jiné uzavřel, že na překážku není ani to, že se odvolací soud jako k věcně správným zčásti „pouze“ přihlásil k přezkoumatelným skutkovým a právním závěrům formulovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně).

Ad 2/

V tomto ohledu napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, především z R 81/2005, z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit. Závěry formulované v R 81/2005 se týkají oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžit majetek sepsaný v konkursní podstatě úpadce a ochrany nabyvatele takového majetku odvíjející se od práva správce konkursní podstaty majetek zpeněžit (výslovně se tam uvádí, že jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí nevyvratitelné domněnky obsažené v § 19 odst. 2 ZKV prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám /nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet/).

Při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.), je skutková situace popisovaná dovolatelem (duplicitní zápis vlastnického práva k pozemku, jenž vyšel najevo až po zpeněžení majetku v konkursu) typickým příkladem pro uplatnění pravidla formulovaného v R 81/2005 a nikoli pro formulování výjimky z něj.

Ad 3/

Náležitostmi soupisu majetku konkursní podstaty se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zabýval především v (dovoláním i soudy nižších stupňů zmíněném) rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 19/2006“), v němž uzavřel, že sepisovaný majetek musí být v soupisu označen způsobem, který umožňuje jeho identifikaci. V usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 139, pak Nejvyšší soud doplnil, že jsou-li pochybnosti o tom, jaký majetek zařadil správce konkursní podstaty do soupisu majetku konkursní podstaty, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení , (dále též jen „obč. zák.“). Teprve tehdy, není-li možné ani tímto způsobem zjistit, jaký majetek zařadil správce konkursní podstaty do soupisu, lze uzavřít, že v dané části nemá takový soupis žádné právní účinky.

S těmito judikatorními závěry je napadené rozhodnutí v souladu.

Ad 4/

K povaze souhlasu konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi též opakovaně vyjádřil.

V rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 63/2005“) vysvětlil, že takový souhlas není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§ 39 obč. zák.).

Z R 19/2006 se k tomu podává, že ochrana nabyvatele zpeněženého majetku plynoucí z R 81/2005 se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v porušení norem konkursního práva (v R 19/2006 tímto důvodem bylo, že správce konkursní podstaty nemovitost, kterou zpeněžoval, vůbec nesepsal) nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího, např. v tom, že kupující nemá způsobilost k právním úkonům nebo že jednal v duševní poruše, která jej činila k uzavření kupní smlouvy neschopným - srov. § 38 obč. zák. (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 76).

V případě vad usnesení, jímž konkursní soud uděluje souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu, je nutné rozlišovat mezi nicotností rozhodnutí a situací, kdy souhlas soudu je udělen nezákonným způsobem, jakož i mezi situací, kdy takové usnesení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo tzv. zmatečnostní vadou. Potud se Nejvyšší soud k věci vyjádřil v rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. .

Napadené rozhodnutí je i s těmito závěry v souladu, když je zjevné (v situaci, kdy dovolání samo se povahou vad usnesení co do jejich členění a důsledků nezabývá), že usnesení, jímž byl souhlas ke zpeněžení udělen v této věci, nelze pokládat za nicotné jen proto, že uděluje souhlas ke zpeněžení majetku (řádně) konkretizovanému v jiné ě, jež je součástí konkursního spisu.

Jakkoli je zřejmé, že taková (nevhodná) praxe mohla osobám, jež jsou povinny souhlas doložit (v intencích závěrů obsažených v R 63/25005) jako předpoklad platnosti zpeněžení, ztížit průkaz, že byl souhlas dán, ze skutkových reálií věci je stejně tak očividné, že udělen byl a že se týkal právě toho majetku, který je předmětem sporu.

Také v tomto ohledu je tudíž napadené rozhodnutí v souladu s (výše citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci tím vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše činí podle ustanovení , , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhlášky“) 10.000,- Kč. Jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto určená odměna dle vyhlášky o 50 % na částku 5.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů určenou podle ve znění pozdějších předpisů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby a s náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 6.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 22. září 2011

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu