Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1928/2023

23 Cdo 1928/2023-462

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. Evy Plačkové, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, identifikační číslo osoby 04664132, jako insolvenční správkyně dlužnice Viskitki s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě, Božkova 1017/74, identifikační číslo osoby 26831457, proti žalované OBRUČA TRANS s. r. o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Černá cesta 1871, identifikační číslo osoby 02799146, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o 829.300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2023, č. j. -418, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2023, č. j. -432, a opravného usnesení ze dne 4. 5. 2023, č. j. -450, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. -369, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 829.300 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 829.300 Kč od 8. 7. 2015 do 21. 1. 2019 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výroku I., III. a IV., potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud se při posouzení otázky překážky věci pravomocně rozhodnuté odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na to, že v dané věci je dána totožnost skutku a totožnost osob, když v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2019, č.j. -4087 (ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu) jsou definovány naprosto shodné bankovní převody mezi dlužnicí a žalovanou, ve stejném dni a ve stejné částce, a žalobkyně sice uplatnila nárok na náhradu škody v trestním řízení vedeném proti fyzické osobě R. O., majetkový prospěch však byl zjišťován mj. u žalované.

Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na závěr podávající se z rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle kterého výrokem trestního rozsudku o náhradě škody není soud sice v občanském soudním řízení vázán ve smyslu , ale pravomocné přisouzení nároku na náhradu škody v adhezním řízení brání projednání stejné věci v občanském soudním řízení v tom rozsahu, v jakém bylo o náhradě škody rozhodnuto (viz např. závěry Stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. , které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 22/1979).

Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že překážka rei iudicatae (věci rozsouzené) patří mezi tzv. negativní procesní podmínky, pro něž soud musí usnesením řízení zastavit ( , ). Tato překážka brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána. O stejnou věc se jedná, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže totožný nárok nebo stav vymezený tzv. žalobním petitem vyplývá se stejných skutkových tvrzení, jimiž byl odůvodněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li účastníci v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky dřívějšího řízení. Překážka věci rozhodnuté je dána nejen tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i pravomocným přiznáním nároku na náhradu škody v trestním řízení (v tzv. adhezním řízení) nebo v řízení o přestupku a pravomocným rozhodnutím (rozhodčím nálezem) vydaným v rozhodčím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci odvolací soud k námitce překážky věci rozsouzené, kterou mělo být rozhodnutí v trestní věci, kdy žalobkyni byla vůči obžalovanému R. O. přiznána náhrada škody ve výši 621.000 Kč, uvedl, že rozhodnutí vydané Krajským soudem v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. nemůže činit překážku věci rozsouzené, neboť zde není totožnost skutku, ani totožnost osob. Poukázal na to, že v této věci žalobkyně požaduje plnění po žalované, tedy osobě odlišné od R. O., přičemž požaduje plnění z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv z titulu náhrady škody. Ze zjištění soudu prvního stupně (s nimiž se odvolací soud ztotožnil a na která odkázal) plyne, že v předmětném trestním řízení byla R. O. uložena povinnost zaplatit insolvenční správkyni dlužnice částku 621.000 Kč, přičemž tato částka se skládá z částky 290.000 Kč, kterou R. O. nevrátil dlužnici z částky 490.000 Kč (převod z 19. 3. 2014), a z částky 331.000 Kč, kterou R. O. nevrátil žalované (převod z 25. 3. 2014, z 15. 4. 2014 a z 22. 4. 2014).

V posuzované věci se přitom žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení po žalované s odůvodněním, že dne 7. 7. 2015 byly z účtu dlužnice provedeny dvě platby na účet žalované ve výši 1.009.927 Kč a 150.373 Kč, kdy žalovaná následně zaúčtovala tyto platby tak, že částka 678.927 Kč byla zaúčtována jako splátka pohledávky za dlužnicí, částka 331.000 Kč jako splátka soukromého dluhu R. O., způsob zaúčtování částky 150.373 Kč žalobkyně nezjistila. Ve vztahu k částce 331.000 Kč přitom žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu zpět a řízení bylo částečně zastaveno.

Jestliže za popsané situace odvolací soud neshledal existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, nikterak se tímto závěrem neodchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka dále namítá, že se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, když důvod pro obě platby prokázala, a to konkrétně smlouvy o zápůjčce a smlouvy o přepravě. Dovolatelka však pomíjí, že odvolací soud v dané věci uzavřel, že žalovaná neprokázala ani důvod přijetí platby ve výši 150.373 Kč, ani neprokázala existenci zápůjček v celkově hodnotě 678.927 Kč. Přípustnost dovolání přitom nemohou založit námitky založené na zpochybňování skutkových zjištění a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. ). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

Pokud tedy dovolatelka v této souvislosti poukazuje na to, že dle rozhodovací praxe dovolacího soudu „bezdůvodným obohacením zásadně nemohou být závazky ze smluv, až na výjimky“, neshledal dovolací soud tuto argumentaci případnou.

Přípustnost dovolání rovněž nezakládá námitka dovolatelky, že odvolací soud nezjišťoval vůli ani následné chování smluvních stran, přičemž pokud by takto dle dovolatelky postupoval, musel by zjistit vůli stran směřující k poskytnutí zápůjček žalovanou dlužnici a k následnému vrácení těchto zápůjček a též k provádění úplatných přeprav žalovanou pro dlužnici. Odvolací soud však v dané věci poukázal na to, že důkazní břemeno stran přijetí plnění bylo na žalované, zabýval se podrobně v řízení předloženými listinami i učiněnými výpověďmi a uvedl mj., že provedení tvrzených přeprav pro dlužnici prokázáno nebylo, stejně tak nebyly prokázány tvrzené smlouvy o zápůjčkách. Dovolatelka tak tímto tvrzením opět toliko zpochybňuje skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud, a předkládá svůj vlastní náhled na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané.

Případným pak v této souvislosti není odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. , když v dané věci dovolací soud posuzoval situaci skutkově i právně zcela odlišnou.

Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl v rozporu se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. ), dle nichž „závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby“. Dovolatelka nicméně přehlíží, že v projednávané věci se o plnění ze smlouvy, a to ani ze smlouvy neplatné, zrušené či zaniklé, nejednalo, naopak v řízení žádný právní důvod přijetí plnění prokázán nebyl.

Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka, že o odvolání rozhodoval soudce JUDr. Martin Putík, Ph.D., který měl být vyloučen z rozhodování věci pro podjatost, což žalovaná namítala podáním ze dne 15. 11. 2022. Dle dovolatelky zde byly pochybnosti o nepodjatosti soudce, nicméně soud se jimi nezabýval. Uvedenou argumentací však dovolatelka poukazuje na (údajnou) zmatečnostní vadu řízení ve smyslu , která podle výslovného znění věty druhé způsobilým dovolacím důvodem není. Dovolací soud přihlíží k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze tehdy, je-li dovolání přípustné ( ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají (za mnohá rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. , ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. , ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. , či ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. ).

Nadto dovolací soud poukazuje na to, že o námitce podjatosti ze dne 15. 11. 2022 bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2022, č. j. -404, a to tak, že soudce JUDr. Martin Putík, Ph.D., není vyloučen z rozhodování v dané věci.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 10. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu