Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1547/2025

23 Cdo 1547/2025-235

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalovaným 1) REOL Financial s.r.o., se sídlem v Olomouci, Nová Ulice, Hněvotínská 241/52, identifikační číslo osoby 25952552, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, a 2) Bytové družstvo Jak bydlet doma II, se sídlem v Praze 10, Hostivař, Průmyslová 1306/7, identifikační číslo osoby 08826331, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. -201, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2025, č. j. -229, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Žalobce se v řízení proti žalovaným domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitých věcí v k. ú. a obci XY. Tvrdil, že jej počátkem roku 2020 kontaktovala společnost Obchodní FDR s.r.o. (dříve Zbavit se dluhu s.r.o.), jež mu za účelem řešení dluhové situace nabídla konsolidaci úvěrů s tím, že vstoupí do bytového družstva, do něhož vloží předmětné nemovitosti, jež bude nadále užívat jako nájemce. Dne 16. 3. 2020 žalobce podepsal předloženou smluvní dokumentaci (dále jen „kupní smlouva ze dne 16. 3. 2020“), na jejímž základě žalovanému 2) převedl předmětné nemovitosti za částku 1 791 000 Kč, oproti níž byla započtena pohledávka ve výši cca 580 000 Kč, která žalovanému 2) vznikla v souvislosti s členstvím žalobce v bytovém družstvu; na úhradu dluhů žalobce (1 800 000 Kč) tak zbylo pouze cca 1 200 000 Kč. Dne 27. 1. 2021 žalobce s žalovaným 2) uzavřel dohodu o ukončení členství v družstvu, přičemž dodatkem č. 1 byl dohodnut vypořádací podíl ve výši 73 764 Kč. Žalovaný 2) následně kupní smlouvou ze dne 2. 2. 2021 převedl nemovitosti do vlastnictví žalované 1). Podle žalobce jsou veškerá smluvní ujednání ze dne 16. 3. 2020, jakož i kupní smlouva ze dne 2. 2. 2021, neplatné, neboť jde o právní jednání v rozporu s dobrými mravy a odporující zákonu, jakož i o právní jednání, jež žalobce učinil v omylu. Žalobce měl rovněž za to, že jde o lichevní jednání, neboť dotčenými právními jednáními byl „vyveden jeho majetek“ v hodnotě cca 2 300 000 Kč, za nějž však on a jeho věřitelé obdrželi pouze 1 217 180 Kč.

2. Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. -161, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2024, č. j. -187, žalobu o určení vlastnického práva zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalované 2) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, ve výroku III jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, ve zbývající části výrok III potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud pochybil při aplikaci , ve spojení s a 4 , jestliže měl za to, že otázka platnosti shora uvedených právních jednání, jež byla v projednávané věci posuzována jako otázka předběžná, byla vyřešena výrokem II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. -137, jenž byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. -169, a jenž nabyl právní moci dne 18. 1. 2024. Odvolací soud podle žalobce posoudil danou otázku nesprávně, neboť soudy v incidenčním sporu se zabývaly „neplatností či neúčinností ve smyslu insolvenčních předpisů, exekučního řádu, odporovatelnosti a vším, co by mohlo směřovat k poškození či zkrácení věřitelů“ a to „pouze vůči věřitelům“, avšak v projednávané věci se žalobce domáhal posouzení (předběžné) otázky (ne)platnosti předmětných právních jednání „z dalších důvodů, kterými se insolvenční soudy vůbec nezabývaly, a které je třeba vztáhnout právě k osobě žalobce“. Žalobce dále namítl, že jelikož na straně žalobce v incidenčním sporu nevystupoval sám žalobce (jako v projednávané věci), nýbrž insolvenční správce, nemají posuzovaná řízení totožné účastníky, a řešení otázky (ne)platnosti dotčených právních jednání v incidenčním sporu tak v projednávané věci není závazné.

5. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení (shora uvedené) otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. , a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. ), jakož i v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.

6. Konečně žalobce namítl, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou bezprostřednosti, neboť v řízení neprovedly žalobcem navrhované důkazy, v důsledku čehož nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav projednávané věci a žalobce neměl možnost se k věci vyjádřit. Žalobce v dovolání požádal, aby dovolací soud odložil právní moci a vykonatelnost napadeného rozsudku, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

9. Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a 4 ). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

10. Ačkoliv žalobce v dovolání uvedl, že je považuje za přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, z celkového obsahu dovolání ( ) Nejvyšší soud dovodil, že ve skutečnosti žalobce uplatnil toliko jediné kritérium přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení jím vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, na niž v dovolání odkazoval. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením a dále se zabýval jeho přípustností.

11. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

12. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil při aplikaci , ve spojení s a 4 , jestliže měl za to, že otázka (ne)platnosti dotčených právních jednání, jež byla v projednávané věci posuzována jako otázka předběžná, byla závazně vyřešena výrokem II pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. -137, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. -169, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. , v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Ustanovení je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením , že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné jen tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. , a ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. ).

15. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení (a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné), nepůsobí materiální účinky právní moci rozhodnutí soudu (nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu). Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný „orgán" při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. , či ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. ).

16. Ve vztahu k závaznosti rozsudků vydaných v incidenčních sporech Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 45/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2025“), konstatoval, že závěr, podle něhož se závaznost rozsudku vydaného v incidenčním sporu nemůže uplatnit mimo rámec probíhajícího insolvenčního řízení, a pravomocný rozsudek v incidenčním sporu tak v zásadě nemá přesah mimo vlastní insolvenční řízení, má obecnou platnost jen ve vztahu k odporovým sporům. V nich se totiž řeší sporné otázky pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky jen pro potřeby insolvenčního řízení. Výsledek takového sporu proto též nemá žádný vliv na možnost věřitele vymáhat vykonatelnou pohledávku po skončení insolvenčního řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem, na základě exekučního titulu nabytého vůči dlužníku před zahájením insolvenčního řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2020, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sen. zn. ). Tyto (odporové) spory sice mohou pokračovat [vzhledem k výslovné úpravě promítnuté v a 5 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), je lze dokončit] i po skončení insolvenčního řízení (některým ze způsobů popsaných v větě první ), jejich působnost však v takovém případě výslovně omezuje na dobu „po kterou trvalo insolvenční řízení“ (srov. větu druhou ). Pro svou povahu (jelikož řeší příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě, o které lze pojmově hovořit jen po dobu trvání insolvenčního řízení; srov. ) se po skončení insolvenčního řízení neprosazují (jinak než tak, že platí nejpozději pro dobu „ke dni skončení insolvenčního řízení“) ani excindační (vylučovací) spory podle (srov. opět i větu druhou ). V ostatních případech – ve zbylých sporech, jimiž se vymezuje rozsah majetku majetkové podstaty – však ani účel, pro který byly tyto spory zařazeny mezi spory vyvolané insolvenčním řízením (incidenční spory), nepřekáží tomu (nevylučuje), aby se účinky pravomocného soudního rozhodnutí o příslušné otázce vydaného v průběhu insolvenčního řízení (v rámci incidenčního sporu) neprosadily (nepůsobily) i po skončení insolvenčního řízení. V poměrech dané věci proto Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek, jímž insolvenční soud v incidenčním sporu podle pravomocně zamítl žalobu (insolvenčního) dlužníka o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek dlužníka prodejem mimo dražbu ( ) je ve smyslu účinný (působí) i po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (viz body 50 a 51 odůvodnění R 45/2025).

17. V R 45/2025 Nejvyšší soud dále uvedl, že každý rozsudek vydaný v incidenčním sporu – stejně jako rozsudek vydaný ve sporném řízení vedeném podle – je závazný pro účastníky řízení, což vyplývá z přiměřeného použití v insolvenčním řízení (srov. ). Nadto stanoví, že rozsudek v incidenčním sporu je dále závazný i pro všechny ostatní procesní subjekty insolvenčního řízení. Dotčené ustanovení tudíž rozšiřuje okruh subjektů, pro které je rozsudek v incidenčním sporu závazný, i na jiné osoby, které sice nebyly účastníky incidenčního sporu, ale jde o procesní subjekty insolvenčního řízení podle (srov. bod 52 odůvodnění R 45/2025, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. ).

18. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který se skládá ze základu procesního nároku (žalobcem tvrzených právně významných skutečností) a předmětu procesního nároku (žalobního petitu). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností ( ) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. , ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. ). Ve vztahu k totožnosti základu procesního nároku pak platí, že jsou-li skutkové přednesy ve srovnávaných případech stejné, je dána identita základů předmětu sporu, a to i přesto, že na ně lze aplikovat skutkové podstaty dvou nebo více nárokových norem. V procesní nauce a v soudní praxi se tak uplatňuje koncepce „faktické jednoty“, jež nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové normy, nýbrž základ procesního nároku vymezuje těmi skutečnostmi, které spolu souvisejí natolik, že tvoří jednotný skutkový komplex, či, jinak vyjádřeno, představují stejnou „životní událost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. , jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. , a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. ).

19. V projednávané věci žalobce považoval dotčená právní jednání (kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2020 a 2. 2. 2021) za neplatná (v podstatném) proto, že tato jednání jsou podle žalobce „nekalou praktikou“ žalované 2) a představují zjevné zneužití práva, přičemž nemovitosti byly odkoupeny ze cenu nižší, než je jejich skutečná cena; dále měli žalovaní u žalobce vytvořit dojem (uvést jej v omyl), že kupní cena pokryje jeho dluhy, jež tak budou uhrazeny a po určité době si žalobce bude moci nemovitost koupit zpět, avšak namísto toho vznikl žalobci další dluh ve výši cca 570 000 Kč; výsledek celé transakce podle žalobce znamenal „vyvedení jeho majetku“, za nějž žalobce obdržel pouze zhruba polovinu jeho skutečné hodnoty (viz doplnění tvrzení žalobce na č. l. 83 až 85 spisu a bod 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V incidenčním sporu vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. se insolvenční správce žalobce (mimo jiné) domáhal určení neplatnosti předmětných právních jednání s tvrzením, že sjednaná kupní cena neodpovídala ceně obvyklé, přičemž dlužníku (žalobci) se tak nedostalo přiměřeného protiplnění, výsledek transakce znamenal pro dlužníka (žalobce) vyvedení jeho majetku v hodnotě 3 610 000 Kč, za což se dlužníku (žalobci) dostalo pouze 1 217 180 Kč, žalovaní jednali v rozporu s dobrými mravy, neboť účelem celé transakce nebylo vyřešit dlužníkovu (žalobcovu) finanční situaci, nýbrž vyjmout jeho majetek z dosahu insolvenčního správce či exekutora, přičemž celou transakcí byla vytvořena nová pohledávka za dlužníkem (viz body 1 až 5 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. -137).

20. Ze shora uvedeného je patrné, že insolvenční správce dlužníka (žalobce) v daném incidenčním sporu dovozoval neplatnost předmětných právních jednání z týchž skutečností, jimiž následně žalobce skutkově odůvodnil jím uplatněný nárok i v projednávané věci. Jestliže tak odvolací soud shledal, že o otázce platnosti daných právních jednání, jež byla v projednávané věci posuzována jako předběžná otázka, již bylo rozhodnuto výrokem II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. -137, jímž byla pravomocně zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupních smluv ze dne 16. 3. 2020 a 2. 2. 2021, a vzhledem k tomu, že tato otázka byla řešena přímo ve výroku shora uvedeného rozsudku, byly soudy v projednávané věci tímto posouzením vázány, „neboť to je důsledek materiální právní moci“ (viz body 16 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku), pak se odvolací soud od (shora citované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

21. Na uvedeném ničeho nemění ani námitka žalobce, podle něhož řešení otázky (ne)platnosti dotčených právních jednání v incidenčním sporu v projednávané věci není závazné, neboť posuzovaná řízení nemají totožné účastníky, jelikož na straně žalobce v incidenčním sporu vystupoval insolvenční správce. Z výše citované judikatury totiž vyplývá, že rozšiřuje okruh subjektů, pro které je rozsudek vydaný v incidenčním sporu závazný, na všechny procesní subjekty insolvenčního řízení (viz bod 17 odůvodnění shora); mezi tyto procesní subjekty přitom podle patří i dlužník, tj. žalobce ve zde projednávané věci. Uzavřel-li tak odvolací soud, že řešením otázky (ne)platnosti dotčených právních jednání ve výroku II shora označeného rozsudku byly soudy i strany řízení v projednávané věci vázáni, a to „bez ohledu na odlišnou osobu žalobce“ (viz bod 18 odůvodnění napadeného rozsudku), pak se ani v tomto ohledu od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Námitka žalobce tudíž přípustnost dovolání podle nezakládá.

22. Přípustnost dovolání podle konečně nezakládá ani námitka žalobce, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou bezprostřednosti, neboť v řízení neprovedly žalobcem navrhované důkazy, nedostatečně zjistily skutkový stav projednávané věci a žalobce se nemohl vyjádřit ke všem zjištěným skutečnostem.

23. Uvedenou námitkou totiž žalobce soudům nižších stupňů vytýká (toliko) vadu řízení, nikoliv otázku hmotného či procesního práva ( ), k nimž však dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. , a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. ). Vytýkal-li žalobce soudům rovněž nesprávnost zjištěného skutkového stavu věci, pak Nejvyšší soud připomíná, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. ).

24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podle odmítl.

25. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad právní moci a vykonatelnosti podle § 243 o. s ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. ).

26. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2025

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu