Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 756/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mariny Popove, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti jinému zásahu Ministerstva vnitra spočívajícímu v aplikaci , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění , na řízení vedené Ministerstvem vnitra pod sp. zn. MV-141631/VS-2023, spojené s návrhem na zrušení uvedeného ustanovení zákona, za účasti Ministerstva vnitra, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci

1. Stěžovatelka jako občanka Ruské federace podala dne 24. 7. 2023 prostřednictvím Úřadu městské části Praha 10 žádost o udělení státního občanství České republiky. Tato žádost byla 21. 8. 2023 doručena Ministerstvu vnitra, které nerozhodlo v zákonné lhůtě 180 dnů, jež měla uplynout dne 19. 2. 2024.

2. Dne 24. 1. 2025 podala stěžovatelka žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ( ), které nebylo vyhověno s odůvodněním, že podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen ""), je řízení ze zákona přerušeno, správní orgán v něm nesmí vydat rozhodnutí a žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti tak nelze vyhovět.

3. Následně podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž se domáhá určení, že aplikací a s ní spojeným přerušením správního řízení došlo k porušení jejích základních práv. K ústavní stížnosti připojila návrh na zrušení (respektive odpovídající části ) pro jeho neústavnost.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma nepřípustnosti své ústavní stížnosti podle . Má však za to, že jsou splněny podmínky téhož zákona, tedy že "stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo".

5. Podmínku přesahu zájmů jednotlivce stěžovatelka odůvodňuje tím, že jí "je známo, že ve stejné situaci jako oni se ocitly nejméně stovky dalších osob". Tento přesah dokazuje jednak mediálním zájmem o novelu zákona, která obsahovala napadané ustanovení, a jednak dopisem zástupce veřejného ochránce práv vyjadřujícího se k této problematice.

6. Stěžovatelka se v odůvodnění stížnosti zabývá neústavností legislativního procesu přijetí Jím novelizovaný nikdy neměl obsahovat problematiku státního občanství, nýbrž se měl věnovat ochraně ukrajinských uprchlíků. Dále na něm nebyla politická shoda, což dokládá hlasováními komor Parlamentu České republiky. Příslušná část zákona č. 25/2024 Sb. tak podle stěžovatelky splňuje znaky přílepku, jak je uvádí Ústavní soud v nálezu

sp. zn.

ze dne 4. 12. 2024. Stěžovatelka považuje za rozporný s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s Evropskou úmluvou o státním občanství (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. m. s.). Závěrem se stěžovatelka odvolává také na porušení zákazu diskriminace.

III.

Posouzení procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti

7. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost nepřípustná.

8. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio a subsidiárním způsobem ochrany ústavně chráněných práv, jak vyplývá z a (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 7. 2000 nebo současnější usnesení

sp. zn.

ze dne 4. 10. 2023). Ze subsidiarity vyplývá také v rozhodnutích Ústavního soudu opakovaně zmiňovaný princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 3. 2025,

sp. zn.

ze dne 4. 10. 2023 nebo

sp. zn.

ze dne 27. 11. 2024). Ústavní stížnost je tedy potřeba chápat jako cestu k ochraně základních práv, kterou lze využít až tehdy, když jiná ochrana před orgány veřejné moci již není možná. To vede k předpokladu, že stěžovatel předtím, než se obrátí na Ústavní soud, takových jiných prostředků ochrany využije.

9. To v daném případě není splněno. Jak plyne z informací obsažených v ústavní stížnosti, stěžovatelka nevyčerpala prostředky ochrany před nečinností před správními soudy.

10. Jak sama uvádí, 180denní lhůta pro vydání rozhodnutí o její žádosti, stanovená , o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), marně uplynula dne 19. 2. 2024, tedy téměř 11 měsíců před přijetím novely , která nyní brání správnímu orgánu vydat rozhodnutí. Ode dne marného uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí se mohla proti nečinnosti správního orgánu bránit u správního soudu, přičemž pro podání žaloby proti nečinnosti měla k dispozici roční lhůtu ( ; k ústavní konformnosti lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti viz nález

sp. zn.

ze dne 14. 7. 2020). Lhůta pro podání žaloby tak stěžovatelce uplynula dne 19. 2. 2025. Zmeškání této lhůty přitom nelze prominout ( ). V době, kdy se obrátila s ústavní stížností na Ústavní soud, tak nepostupovala a už ani nemohla postupovat cestou ochrany svých veřejných subjektivních práv před správními soudy. Stěžovatelka tedy mohla svá práva hájit jinými prostředky než přímo ústavní stížností, ale nevyužila jich. Pro doplnění Ústavní soud podotýká, že skutečnost, že o stěžovatelčině žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti bylo rozhodnuto až 18. 2. 2025 (tj. jeden den před koncem lhůty pro podání žaloby), stěžovatelce sama o sobě nebránila podat žalobu ani v samém závěru zákonné lhůty. Nevyčerpání prostředku ochrany před nečinností u správního orgánu ( ) totiž podle Ústavního soudu představuje odstranitelnou překážku věcného projednání žaloby proti nečinnosti (viz nález

sp. zn.

ze dne 24. 8. 2021), takže ke zhojení tohoto důvodu nepřípustnosti žaloby mohlo dojít až v průběhu řízení před správním soudem. Stěžovatelka přitom příslušnou žádost na uplatnění opatření podala už (až) 24. 1. 2025, jak uvádí v ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud přitom v podobných případech považoval ochranu poskytovanou správními soudy za efektivní. Odmítl jako nepřípustné dvě ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří se obrátili na správní soud s nečinnostní žalobou směřující proti Ministerstvu vnitra a současně na Ústavní soud s ústavní stížností spojenou s návrhem na zrušení a (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 3. 2025 a

sp. zn.

ze dne 26. 3. 2025). Z odůvodnění obou usnesení vyplývá, že se stěžovatelé obrátili na správní soudy, podle Ústavního soudu měli k dispozici jiné prostředky ochrany v soudním řízení správním a až po jejich vyčerpání bude namístě, aby se věcí zabýval Ústavní soud.

12. Nejsou tedy splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle . Postup podle , jehož se stěžovatelka dovolává, představuje výjimku, již je nutno vykládat restriktivně.

13. Jak plyne už z předchozího, Ústavní soud má za to, že nebylo vyloučené, aby před správními soudy stěžovatelka dosáhla účinné ochrany práv, která byla podle jejího přesvědčení porušena. Skutečnost, že se stěžovatelka domnívá, že jí kritizované ustanovení nelze vyložit ústavně konformně, pro postup podle sama o sobě nepostačuje. Takové posouzení je v první řadě na obecných soudech, jejichž úkolem je pokusit se o ústavně konformní výklad daného ustanovení tak, aby dostály své povinnosti poskytovat ochranu základním právům (y). Až v případě, kdy naznají, že jeho ústavně konformní výklad není možný, je jejich povinností obrátit se na Ústavní soud podle y. Pokud by ale Ústavní soud upíral obecným soudům možnost se k věci vyjádřit, jednalo by se "o projev apriorní nedůvěry vůči správním soudům, vedeným zřejmě myšlenkou, že nejsou schopny samy dostatečně zvážit možnost ústavně konformní interpretace předmětného zákonného ustanovení. Pokud by tak však Ústavní soud učinil, nerespektoval by svoji roli ve vztahu k systému obecných soudů a jejich kompetencí, což by zřejmě nebylo možno vysvětlit jinak, než jeho ‚judikatorní nedočkavostí', které však musí být schopen odolávat." (usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 10. 2019, bod 18).

14. Další podmínkou pro postup podle je významný přesah zájmů stěžovatele, který se však stěžovatelce v ústavní stížnosti nedaří přesvědčivě prokázat (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 12. 2006). Skutečnost, že má ustanovení zákona zpravidla širší dopad než na jednotlivý případ, plyne už z povahy právního předpisu. Tvrzení stěžovatelky, že jí jsou známy stovky případů, samo o sobě není průkazné. Dále zmíněný zájem médií v době schvalování novely zákona také nezakládá přesah vlastních zájmů stěžovatelky. Závěrem stěžovatelka uvádí k prokázání přesahu vlastních zájmů dopis zástupce veřejného ochránce práv ministru vnitra sp. zn. 5295/2024/VOP ze dne 1. 10. 2024, který ovšem také neprokazuje významně vysoký počet dotčených osob, zmiňuje jen neurčitý počet podnětů ruských občanů adresovaných veřejnému ochránci práv ještě z doby před přijetím daného zákona.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle jako nepřípustnou. Zároveň odmítl i akcesorický návrh na zrušení části právního předpisu, jelikož sdílí osud ústavní stížnosti (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 10. 1995).

16. Navíc je třeba podotknout, že Ústavní soud vede pod

sp. zn.

řízení o návrhu skupiny senátorů ze dne 11. 4. 2025, kterým se navrhuje zrušení a , tedy i ustanovení, které napadá stěžovatelka (text tohoto návrhu je dostupný online z https://www.usoud.cz/projednavane-plenarni-veci).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2025

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu