Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 622/25

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Vařila, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. -321, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti M. M. group Praha, s. r. o., sídlem Korytná 1538/4, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Martinem Šulcem, advokátem, sídlem 28. října 3346/91, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Výrokem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. -321 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené d.II. Výrok II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. -321 se ruší.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení výroku v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen " "). Tvrdí, že tímto výrokem byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice podala u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") žalobu, kterou se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 900 000 Kč jako náhrady škody. Škodu měl způsobit tím, že žalovanou částku jako jednatel vedlejší účastnice v rozporu s péčí řádného hospodáře poskytl jako zápůjčky ve výši 500 000 Kč a 400 000 Kč jím ovládané společnosti Amodoria Minerals s. r. o. (dále jen "ovládaná společnost"). Krajský soud konstatoval, že tak učinil v rozporu s péčí řádného hospodáře. Protiprávnost zápůjčky ve výši 500 000 Kč následně odpadla tím, že ji nová jednatelka vedlejší účastnice dodatečně schválila. Z toho důvodu v této části žalobu zamítl (výrok II.) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 400 000 Kč (výrok I.). Vedlejší účastnici zároveň uložil povinnost nahradit stěžovateli část nákladů řízení (výrok IV.).

3. napadeným usnesením zrušil rozhodnutí krajského soudu ve výrocích I. a II. a řízení zastavil (výrok I.). Stěžovateli pak uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 240 948,11 Kč (výrok II.). Vedlejší účastnice v průběhu odvolacího řízení vzala žalobu zcela zpět a navrhla zastavení řízení. Svůj návrh zdůvodnila tím, že ovládaná společnost žalovanou částku zcela uhradila. dospěl k závěru, že uplatněný nárok byl uspokojen právnickou osobou, ve které byl stěžovatel jediným jednatelem a většinovým společníkem. Za takových okolností nelze větu druhou , (dále jen " "), vykládat restriktivně a vztahovat jej výlučně na případy uspokojení žalobou uplatněného nároku osobně stěžovatelem. Zároveň odkázal na rozhodnutí vrchního soudu ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018 sp. zn. .

II.

Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí projevem libovůle. se nevypořádal s argumentací stěžovatele ke zpětvzetí návrhu. Krajský soud deklaroval, že byl procesně úspěšnější, protože žaloba byla z větší části nedůvodná. Žaloba nebyla vzata zpět pro chování stěžovatele, ale třetí osoby, která dluh uhradila z jiného právního důvodu - vrácení zápůjčky. Nebyly tak splněny podmínky věty druhé pro to, aby byl zavázán k náhradě nákladů řízení. se přitom otázkou důvodnosti ani nezabýval, ačkoliv je to např. ve smyslu nálezu ze dne 17. 1. 2017

sp. zn.

(N 14/84 SbNU 167) vyžadováno.

III.

Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele

5. Ústavní soud si vyžádal vyjádření vrchního soudu a vedlejší účastnice řízení.

6. Podle vrchního sodu je ústavní stížnost nedůvodná. Napadený výrok II. není překvapivý a neporušuje stěžovatelova ústavně zaručená práva. Jde navíc o náklady řízení, do kterých Ústavní soud zasahuje velmi výjimečně. navíc vycházel z ustálené rozhodovací praxe. Argumentace stěžovatele nadto nemá ústavní přesah a jde o pouhý nesouhlas s napadeným výrokem.

7. Podle vedlejší účastnice nejsou ve věci žádné okolnosti vyžadující zásah Ústavního soudu. Věc postrádá ústavněprávní rozměr. Napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněné. posoudil vztah stěžovatele a ovládané společnosti. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. plyne, že za těchto okolností nemůže náklady řízení nést ten, jehož pohledávka byla v řízení zaplacena a byl ve své podstatě úspěšný. Napadené rozhodnutí není ani překvapivé. Byl to stěžovatel, kdo zavinil zastavení řízení. Odkaz stěžovatele na nález

sp. zn.

není přiléhavý, neboť v té věci byla podstatná předčasnost podané žaloby. Navíc v ní nebyla řešena otázka odlišnosti osob žalovaného a osoby, jež pohledávku zaplatila, resp. otázka jejich vztahu. Nelze ani odhlédnout od porušení péče řádného hospodáře a povinnosti loajality stěžovatelem.

8. Ústavní soud zaslal vyjádření vrchního soudu a vedlejší účastnice stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice pouze uvedl, že vyjádření vrchního soudu neobsahuje nic nového. Tvrzení vedlejší účastnice jsou podle něj nepodložená a ostatně na nich napadené rozhodnutí nezaložil.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

A) Obecná východiska

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. písm. d) y, ]. Není součástí soustavy obecných soudů ( y) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. a y). V řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

11. Rezervovaný přístup Ústavní soud pravidelně uplatňuje ve vztahu k nákladovým rozhodnutím, resp. výrokům, a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. (97/2025 Sb.), bod 34, nález ze dne 2. 4. 2025

sp. zn.

, bod 14].

12. Rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 24. 2. 2021

sp. zn.

(N 40/104 SbNU 412), bod 13, nebo ze dne 23. 11. 2010

sp. zn.

(N 235/59 SbNU 391)], včetně požadavku na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. např. nálezy ze dne 17. 12. 2024

sp. zn.

, bod 16, nebo ze dne 23. 3. 2006

sp. zn.

(N 70/40 SbNU 691)]. Tato povinnost neznamená nezbytnost podrobné odpovědi na každý argument. Nároky na rozsah odůvodnění ovlivňují nejen povaha rozhodnutí, ale i okolnosti každého případu. Klíčové je, zda rozhodnutí obsahuje ucelený logicky vystavený argumentační systém, který dostatečně podporuje správnost v něm přijatých závěrů [srov. nález ze dne 15. 4. 2014

sp. zn.

(N 57/73 SbNU 125), bod 19, nebo ze dne 12. 2. 2009

sp. zn.

(N 26/52 SbNU 247), bod 68].

13. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci ( ) doplněná zásadou zavinění. Dojde-li k zastavení řízení, uplatní se zásada podle , podle níž žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů podle jeho výsledku. Z ní stanoví výjimky, a to pokud některý z účastníku zavinil, že řízení muselo být zastaveno (pak nese náklady řízení výhradně tento účastník), případně pokud ke zpětvzetí důvodně podaného návrhu došlo pro chování žalovaného, resp. jiného účastníka řízení (pak je náklady řízení povinen hradit žalovaný, resp. jiný účastník řízení). Smyslem využití zásady procesního zavinění na zastavení řízení je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil [srov. např. nálezy ze dne 24. 4. 2024

sp. zn.

, bod 19, nebo ze dne 12. 5. 2004

sp. zn.

(N 69/33 SbNU 189)].

14. Ústavní soud opakovaně přistoupil ke kasaci rozhodnutí obecných soudů za situace, kdy obecné soudy v případě druhé z výše popsaných výjimek z § 146 odst. 1 písm. b) nezohlednily kritérium důvodnosti podaného návrhu [nálezy ze dne 17. 1. 2017

sp. zn.

(N 12/84 SbNU 153), bod 17, nebo stěžovatelem odkazovaný nález

sp. zn.

, bod 18], nebo jej vyložily přepjatě formalisticky [nález ze dne 8. 8. 2017

sp. zn.

(N 141/86 SbNU 411), bod 18]. Ostatně i při rozhodování o nákladech řízení v případech jeho zastavení platí, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen "mechanickým" posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci [srov. např. nálezy ze dne 11. 3. 2025

sp. zn.

, bod 15, nebo ze dne 13. 1. 2005

sp. zn.

(N 8/36 SbNU 75)].

B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

15. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda vzhledem k povaze napadených výroků jsou ve věci přítomny prvky svědčící o jejím ústavněprávním přesahu. Dospěl přitom k závěru, že tak tomu skutečně je. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i v rozhodnutích týkajících se nákladů řízení tomu tak může být, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele nebo je v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. např. ze dne 17. 7. 2024

sp. zn.

, bod 10, nebo nález ze dne 5. 10. 2021

sp. zn.

(N 174/108 SbNU 120), bod 21]. Ústavní soud ústavněprávní přesah dovodil zejména s ohledem na dvě skutečnosti. První z nich je výše náhrady nákladů řízení, k níž byl stěžovatel zavázán (240 948,11 Kč). Taková výše již má potenciál zásadně zasáhnout do majetkových práv stěžovatele. Ústavní soud vzal dále v potaz to, že žádným způsobem nevypořádal otázku důvodnosti žaloby jako předpokladu pro jím aplikované výjimky v , přestože k ní směřovala argumentace v podání stěžovatele ze dne 3. 2. 2025. To Ústavní soud ověřil ve vyžádaném spise vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 38 ECm 3/2023. Takový postup přitom svědčí o svévolnosti napadeného rozhodnutí.

16. Jak již bylo výše uvedeno, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení podle věty druhé nemá dva předpoklady, ale tři. Jsou jimi zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného, které žalobce ke zpětvzetí vedlo, a důvodnost žaloby. své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tím, že vedlejší účastnice vzala žalobu zpět, a to proto, že uplatněný nárok byl uspokojen právnickou osobou (ovládanou společností), ve které je stěžovatel jediným jednatelem a většinovým společníkem. Žádným způsobem neposoudil důvodnost podané žaloby.

17. Za takových okolností Ústavní soud nepovažuje nároky na míru odůvodnění za splněné. Zákon, judikatura Ústavního soudu (srov. výše, bod 13 a 14), ale i samotné vyjádření stěžovatele nepochybně měly vliv na rozsah, v jakém tížila povinnost své rozhodnutí odůvodnit. Přestože v řízení bylo nezbytné se zabývat i třetím kritériem - důvodností podané žaloby, se jím ani náznakem v napadeném rozhodnutí nezabýval. To ani za situace, kdy stěžovatel byl v řízení do té doby převážně úspěšný a na nezbytnost vypořádání se s důvodností podané žaloby předem upozornil. O tom, že měl v době rozhodnutí k dispozici vyjádření stěžovatele, svědčí i jeho odkaz na toto vyjádření (srov. bod 8 napadeného rozhodnutí).

18. Na výše přijatých závěrech nic nemění ani odkaz vrchního soudu a vedlejší účastnice na rozhodnutí sp. zn. . tak učinil zejména s ohledem na jinou otázku (možnost posouzení zaplacení ovládanou společností jako "chování žalovaného") a navíc i v něm se Nejvyšší soud (na rozdíl od napadeného rozhodnutí) otázkou důvodnosti podané žaloby zabýval. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění, v důsledku čehož porušil právo stěžovatele na soudní ochranu.

19. Ústavní soud se již nezabýval otázkou, zda postupoval správně, když plnění poskytnuté vedlejší účastnici ovládanou společností posoudil obdobně, jako by bylo poskytnuto přímo stěžovatelem. To s ohledem na minimalizaci zásahů Ústavního soudu, protože napadený výrok rozhodnutí vrchního soudu neobstojí již z výše uvedených důvodů. V dalším řízení však bude nezbytné vypořádat se s námitkou stěžovatele, že ovládaná společnost plnila svůj dluh, nikoliv žalobou uplatněný nárok.

20. Ústavní soud zároveň žádným způsobem nepředjímá rozhodnutí vrchního soudu. Tímto nálezem není vyloučena ani možnost, že posoudí žalobu jako od počátku důvodnou a stěžovateli povinnost k náhradě nákladů opětovně uloží.

VI.

Závěr

21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a zrušil výrok II. usnesení vrchního soudu [ a odst. 3 písm. a) ] bez nařízení jednání. je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu. Bude muset znovu rozhodnout o nákladech řízení a své rozhodnutí řádně odůvodnit ve smyslu výše uvedených závěrů, a zejména zohlednit kritérium důvodnosti žaloby.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 9. října 2025

Milan Hulmák v. r.

předseda senátu