Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2422/2026

-379

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. Š., zastoupený JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno, Na Riviéře 123, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,o určení výše peněžité náhrady podle , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2026, č. j. -357, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. června 2026, č. j. -357, zastavil řízení o odvolání žalobce proti výrokům I a II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 1. 2026, č. j. -325, (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce má za odňaté pozemky, o nichž bylo rozhodnuto specifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu, nárok na peněžitou náhradu podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 116 628 561 Kč, a v nákladovém výroku IV (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodováno o věci samé, podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda oprávněná osoba, jež vyzvala povinnou osobu k poskytnutí peněžité náhrady, má před uplynutím lhůty dle naléhavý právní zájem na určení existence svého práva na požadovanou výši peněžité náhrady. Kladl též otázku, zda částečným uspokojením restitučního nároku došlo k jeho zániku, a otázku běhu lhůty k poskytnutí peněžité náhrady dle Měl za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny.

3. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Podle ustálené judikatury soudů (kterou lze aplikovat i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014) je určovací žaloba preventivního charakteru, a tudíž má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Má tedy zpravidla za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní poměr nebo právo již byly porušeny, a kde proto je právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku ( ). Srovnej k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1997; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2007, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. , ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. , a ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. .

6. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je tudíž dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení [dříve písm. c)] nebude obvykle opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972; nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 35, ročník 1995, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.). Vyslovený předpoklad však není možné chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno konkrétní právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít (k tomu viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. ).

7. V projednávané věci dovolatel žalovanou dne 26. 11. 2024písemně vyzval k poskytnutí peněžité náhrady za odňaté pozemky, jež mu pro překážky stanovené nebyly vydány(na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 9. 2005, č. j. PÚ 8665/93, ze dne 15. 6. 2007, č. j. PÚ 8665/93/2, ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/6, a ze dne 30. 12. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4), a to ve výši 116 628 561 Kč. Uplynutím lhůty tří let od převzetí této výzvy žalovanou se pohledávka dovolatele na peněžitou náhradu (existuje-li) stane dle splatnou (srov. judikaturu, dle níž výzva k plnění vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen – především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. , i v něm citované rozsudky téhož soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. , či ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. ). Byť pak Nejvyšší soud ve své judikatuře dovozuje, že zjištění rozsahu nároku oprávněné osoby podle restitučních předpisů může do budoucna odstranit nejistotu, jaký charakter náhradního pozemku má být oprávněné osobě vydán, či jaká adekvátní finanční náhrada za nevydaný pozemek má být zaplacena, a připouští tak žalobu na určení jako účinný prostředek prosazení práv oprávněné osoby (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ), nelze v posuzovaném případě přehlížet, že mezi účastníky řízení není již sporné samotné ocenění odňatých pozemků ve smyslu , nýbrž stanovení odpovídajícího koeficientu vystihujícího inflační navýšení peněžité náhrady stanovené s účinností od 24. 6. 1991 (peněžitá náhrada odpovídající šestinásobku ceny odňatých pozemků určené v souladu s – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. , publikovaný pod č. 86/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – byla dovolateli ve výši 20 055 174 Kč vyplacena již dne 7. 1. 2025). V takovém případě, jde-li již jen o stanovení odpovídajícího koeficientu inflačního navýšení peněžité náhrady, a lze-li tak (po uplynutí lhůty splatnosti – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. , a ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. ) žalovat na splnění povinnosti (zaplacení požadované peněžité částky), neslouží již žaloba o určení výše peněžité náhrady k eliminaci stavu ohrožení práv či nejistot v právních vztazích účastníků řízení a vede pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů (ani vyhovující soudní verdikt nezakládal by exekuční titul, jehož prostřednictvím by se dovolatel mohl domoci vyplacení požadované peněžité náhrady). Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře ve skutkových poměrech projednávané věci nezprotivil, dovodil-li, že dovolatel na určení požadované výše peněžité náhrady ve smyslu nemá naléhavý právní zájem.

8. Byla-li určovací žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí na vyřešení otázky, zda částečným uspokojením restitučního nároku došlo k jeho zániku, ani otázky běhu lhůty k poskytnutí peněžité náhrady dle

9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, která se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 11. 2026

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu