Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2173/2026

-511

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O. D., zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 111.916.437,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2026, č. j. -486, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. 2. 2026, č. j. -457, zamítl žalobu na zaplacení částky 111.916.437,50 Kč s příslušenstvím pro předčasnost (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se původně domáhala určení výše svého restitučního nároku. Po poučení ze strany soudu, jenž účastníkům sdělil svůj předběžný právní názor o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně, žalobu změnila a žádala shora uvedenou částku – finanční náhradu ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako osoba oprávněná podle zákona o půdě vyzvala žalovanou k zaplacení peněžité náhrady odpovídající nyní žalované částce dopisem ze dne 20. 12. 2024. Tříletá lhůta ve smyslu zákona o půdě, jež je svým charakterem lhůtou hmotněprávní, po jejímž uplynutí se pohledávka žalobkyně stane splatnou a vymahatelnou, skončí až 20. 12. 2027. Žaloba tak byla podána předčasně, pročež jí s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu nelze vyhovět, nýbrž musí být zamítnuta. Z předestřených důvodů se soud nezabýval dalšími námitkami žalované ani výší restitučního nároku či peněžité náhrady. Nepřisvědčil mínění žalobkyně, že řečená lhůta běžela již od výzvy učiněné v dopise ze dne 6. 12. 2022, neboť jí se dle něj žalobkyně domáhala jiné částky [vyplývající z rozhodnutí Pozemkového úřadu Hradec Králové ze dne 30. 6. 2003 č. j. PÚHK-1479/20/593R/03-Bu(Kr) – dále jen „rozhodnutí Kr“, která již byla v požadované výši vyplacena], než je předmětem nynějšího sporu, zatímco pozdější výzvou (ze dne 20. 12. 2024) žádala finanční náhradu za účelem vypořádání restitučního nároku z odlišného rozhodnutí pozemkového úřadu [Pozemkového úřadu Hradec Králové ze dne 18. 12. 2007, č. j. PÚHK-1479-22/593/R-1701/07-Bu(Žák) – dále jen „rozhodnutí Žák“].

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2026, č. j. -486, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, shrnul, že klíčovými otázkami pro současný spor jsou splatnost a vymahatelnost žalovaného nároku. Připomínaje judikaturu Nejvyššího soudu, přisvědčil závěrům obvodního soudu o hmotněprávním charakteru lhůty podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, která v projednávané kauze ke dni vyhlášení napadeného rozsudku neuplynula, pročež nebylo možné požadavku žalobkyně vyhovět. Ztotožnil se rovněž s posouzením výzvy žalobkyně adresované žalované dne 20. 12. 2024, jejímž obsahem byl též i jiný nárok než ten artikulovaný žalobkyní v dopise ze dne 6. 12. 2022. Odlišnost shledal jak v rozsahu (výši požadované částky), tak ve skutkových okolnostech i právním základu nároku (rozhodnutí pozemkového úřadu, od něhož se odvíjí). Nebyla-li pohledávka žalobkyně splatná, kvitoval zamítnutí žaloby pro předčasnost. Za nedůvodné považoval též námitku rozporu s účelem restitučních předpisů i další argumenty žalobkyně (anticipované porušení povinnosti žalované, procesní pochybení obvodního soudu, vytýkaná nehospodárnost postupu soudu). K namítanému pochybení obvodního soudu uvedl, že poučení soudu není zárukou úspěchu ve věci a nelze je chápat jako závazné ujištění o tom, že v jeho intencích změněná žaloba bude důvodná.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti rozsudku odvolacího soudu (nákladový výrok napadá toliko jako výrok akcesorický) brojí dovoláním žalobkyně, dovozujíc jeho přípustnost ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), potřebou zodpovězení v judikatuře doposud neřešených otázek souvisejících s účinky výzvy restituenta k výplatě finanční náhrady na běh lhůty ve smyslu , věty druhé, zákona o půdě. Táže se, zda od podání žádosti, v níž coby restituentka uvedla částku evidovanou žalovanou, počíná běžet lhůta i pro finanční uspokojení téhož restitučního nároku ve větším rozsahu, vyjde-li v budoucnu najevo, že hodnota nevydaných pozemků byla vyšší než původně uvažovaná částka. Akcentuje, že řečená žádost se podává na formuláři vytvořeném žalovanou, přičemž z něj nevyplývá, že by oprávněná osoba výši svého nároku limitovala uváděnou částkou, či se jeho případného zbytku vzdala. Nesouhlasí se závěry nalézacích soudů o tom, že nyní uplatňuje skutkově a právně odlišný nárok než v žádosti ze dne 6. 12. 2022, požaduje-li pouze vyšší částku odpovídající stavebnímu charakteru původních pozemků, jenž nebyl při vyčíslení žalovanou evidované výše nároku zohledněn. Za spornou označuje otázku, zda částka uvedená ve výzvě vymezila maximální rozsah uplatněného práva, anebo zdali vyplacením této došlo jen k částečnému splnění uplatněného peněžitého nároku žalobkyně. Soudy se tak dle jejího mínění měly v nynějším řízení zabývat skutečným rozsahem neuspokojeného restitučního nároku, žádala-li toliko jeho přecenění, nikoliv žalobu formalisticky zamítnout pro uvažovanou předčasnost. Odmítá, aby v důsledku úvah nalézacích soudů bylo možné nesprávnou evidencí a oceněním restitučního nároku omezit právní účinky výzvy dle , věty druhé, zákona o půdě toliko na částku chybně stanovenou, přičemž k uspokojení nároku ve správné výši by lhůta počala běžet až dodatečným úkonem ze strany restituenta. Pro úplnost doplňuje, že výzva, již adresovala žalované dne 6. 12. 2022, pokud by měl ovšem odvolací soud pravdu, se sice vztahovala k nároku vyplývajícímu z rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2003 (viz shora), ale nynější žalobu nelze zamítnout pro předčasnost v celém rozsahu, neposoudí-li soud splatnost neuhrazeného zůstatku z posledně zmíněného nároku. Nastíněné označuje za rozporné se smyslem a účelem restitučních předpisů i zásadou

in favorem restitutionis

. V souvislosti s tím upozorňuje na deklaraci žalované o tom, že nemá ani po uplynutí lhůty v úmyslu svůj závazek dobrovolně splnit. Domnívá se, že za dané situace nelze žalobkyni nutit k dalšímu vyčkávání, a připomíná, že i konstantní rozhodovací praxe připouští, že v případě zjevného odmítnutí plnění není věřitel povinen setrvat v pasivitě a může se soudní ochrany domáhat ještě před uplynutím lhůty k plnění.

4. Jako prozatím judikaturou neřešenou předkládá dále otázku procesního práva. Napadá postup soudu (konkrétně obvodního soudu), sdělil-li žalobkyni svůj předběžný právní názor o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, pročež tato přistoupila ke změně žaloby, již soud následně pro předčasnost zamítl. Naříkaný postup soudů má za rozporný s d, dále i za překvapivý, a tedy kolidující s judikaturou Ústavního soudu. Namítá, že rozhodnutí pro ni bylo nepředvídatelné a opíralo se o důvod, jejž vedením řízení vyvolal sám soud, v čemž spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, respektive nepřípustné odepření spravedlnosti.

5. Pro shora vylíčené žádá zrušení rozsudku městského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

6. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež je navrhla odmítnout, popřípadě zamítnout.

III. Přípustnost dovolání

7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle , zabýval jeho přípustností.

9. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání není přípustné v otázce týkající se účinků lhůty podle § 16 odst. 1, věty druhé, zákona o půdě, jež je judikaturou již zodpovězena, přičemž posouzení věci soudy nižších stupňů s ní nekoliduje.

11. Podle § 16 odst. 1, věty druhé, zákona o půdě poskytne pozemkový úřad finanční náhradu oprávněné osobě do tří let po převzetí písemné výzvy. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že jde o hmotněprávní ustanovení stanovící okamžik splatnosti dluhu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. , popřípadě též jeho usnesení ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. ). Z ustálené judikatury přitom plyne, že v situaci, v níž uplatněná pohledávka není dosud splatnou, nelze žalobě o její zaplacení vyhovět – je tedy namístě takovou žalobu pro předčasnost zamítnout (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. , i v něm odkazovaná judikatura a literatura).

12. Pokud snad dovolatelka v nynější kauze namítá, že soudy s odkazem na citované ustanovení zákona o půdě její žalobu posoudily nesprávně jako předčasnou, i když vyzvala k předmětnému plnění z obou rozhodnutí pozemkového úřadu žalovanou již dopisem ze dne 6. 12. 2022, pak ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jež nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávána (viz , k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. , a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.), se ovšem podává, že řečenou výzvou žádala dovolatelka o uspokojení svého restitučního nároku vyplývajícího z rozhodnutí Kr. Její případné mínění, dle něhož předmětnou výzvou uplatnila rovněž svůj nárok vyplývající z rozhodnutí Žák, tak rekapitulovaným zjištěním neodpovídá, nýbrž je s nimi v přímém rozporu. Ve vztahu k tomuto nároku tedy bezesporu obstojí úsudky soudů o předčasnosti žaloby, uplatnila-li dovolatelka svůj nárok na finanční náhradu vyplývající z rozhodnutí Žák, majíc za to, že její restituční nárok nebyl dřívějším vydáním náhradních pozemků plně saturován, prve až v prosinci 2024.

13. Uspokojení nároku plynoucího z rozhodnutí Kr se pak dovolatelka dle zjištění nalézacích soudů domáhala dopisem ze dne 6. 12. 2022, žádala-li finanční náhradu v částce tehdy evidované žalovanou jako hodnota restitučního nároku, přičemž jejímu požadavku bylo plně vyhověno vyplacením žádané sumy. Za předestřených okolností nelze přisvědčit náhledu dovolatelky, v jehož intencích by zmíněná dřívější, plně uspokojená, výzva znějící na konkrétní (nižší) částku přivodila splatnost pohledávky, již žalobkyně vůči žalované uplatňuje nyní, resp. uplatnila až dopisem ze dne 20. 12. 2024. Jak se podává ze shora citované judikatury, lhůta zakotvená v § 16 odst. 1, větě druhé, zákona o půdě je hmotněprávní lhůtou, od níž se odvíjí okamžik splatnosti pohledávky restituenta na vyplacení finanční náhrady, již oprávněná osoba uplatňuje předpokládanou výzvou vůči povinnému subjektu. Se splatností pohledávky pak úzce souvisí i otázka případného prodlení dlužníka, potažmo možnost domáhat se též úroků z prodlení (viz –1974 , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Ve spojení se splatností finanční náhrady podle zákona o půdě lze odkázat namátkou též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. . Závěr, podle něhož by jediná kdykoliv dříve učiněná výzva, aniž by byla rozhodná výše v ní požadované částky, zesplatnila do budoucna pohledávku restituenta na finanční náhradu v blíže neurčeném rozsahu, se tak jeví zjevně disproporčním a zvýhodňujícím toliko věřitele v dotčeném vztahu. V důsledku dovolatelkou předkládané úvahy by totiž tři roky od obdržení původní výzvy byla povinná osoba (zde žalovaná) v prodlení s úhradou částky, o jejíž vyplacení nebyla doposud oprávněným subjektem specificky požádána a jejíž výše ani nemusí být známa. Dovolatelkou prosazovaný náhled ostatně zjevně koliduje též s obecnou tezí zastávanou konstantní judikaturou, podle níž výzva k plnění vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. , i v něm citované rozsudky téhož soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. , či ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. ). Je-li výzva podle zákona o půdě výzvou k plnění, na niž navazuje lhůta, jejímž uplynutím se daná pohledávka stává splatnou, lze na ni aplikovat shora vyslovené konkluze přijaté ve vztahu k výzvě na plnění obecných závazků. Potud tedy zjevně obstojí úsudky soudů nižších stupňů stran nesplatnosti konkrétní pohledávky žalobkyně, na nichž založily svůj názor o předčasnosti nyní uplatněné žaloby.

14. Ohrazuje-li se dovolatelka, že již v současné době je z postoje žalované a okolností sporu zřejmá neochota žalované vyplatit požadovanou náhradu, jakož i její nesouhlas s tvrzeným stavebním charakterem původních pozemků, je zapotřebí připomenout, že podle recentní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemají takové neshody, respektive okolnosti vliv na běh lhůty podle § 16 odst. 1, věty druhé, zákona o půdě (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2026, sp. zn. ). Tudíž ani tyto dovolatelkou akcentované aspekty sporu neodůvodňují rezignaci na zachování lhůty, již ke splnění závazku dlužníku poskytuje zákon.

15. Pro úplnost sluší se dodat, že byla-li předmětem posouzení ze strany soudů předčasnost žaloby, respektive otázka splatnosti pohledávky, nezabývaly se tyto prozatím samotnou výší restitučního nároku, charakterem původních pozemků ani související problematikou vyčerpání restitučního nároku či potenciálním vzdáním se ho žalobkyní. Absence závěrů soudů nižších stupňů nutně brání jejich přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, pročež nastíněným směrem orientovaná argumentace nemůže přivodit přípustnost dovolání.

16. Dovolání je ovšem přípustným, vytýká-li soudům odklon od judikatury v naznačených otázkách procesního práva pojících se s možností podat v řešené věci určovací žalobu, či lze-li žalovat jedině na plnění, a s tím související zásah do práva žalobkyně na spravedlivý proces.

17. Je všeobecně přijímáno, že určovací žaloba ( ) nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. ). Vyslovený předpoklad však není možné chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno konkrétní právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít (k tomu viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. ). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je určovací žaloba preventivního charakteru, a tudíž má místo jednak tam, kde lze její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého specifikovaného určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. , i v něm citované rozsudky téhož soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. ). Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku ( ).

18. S vědomím právě řečeného tak lze přisvědčit argumentům dovolatelky, vytýká-li soudům nižších stupňů (odvolací soud postup soudu prvního stupně aproboval, resp. nezhojil), že ji i přesto, že původně žádala určení výše svého restitučního nároku, vedly pro avizovaný, avšak podrobněji nezdůvodněný nedostatek naléhavého právního zájmu, ke změně žaloby, přičemž žaloba znějící na plnění byla předčasná, a tudíž následně zamítnuta.

IV. Důvodnost dovolání

19. Dle , věty první, lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

20. Dovolání je v dotčené části též důvodné.

21. Pakliže v současné kauze obstojí závěr o předčasnosti žaloby (viz shora), vyvstává otázka, absentoval-li skutečně naléhavý právní zájem žalobkyně na určení výše jejího restitučního nároku, jak avizoval ve svém předběžném právním názoru adresovaném účastníkům v průběhu jednání soud prvního stupně a implicitně jeho úvahu převzal i odvolací soud. Nelze totiž pouštět ze zřetele již dříve judikaturou dovozené konkluze stran naléhavého právního zájmu restituenta na určení výše jeho nároku například za účelem účasti ve veřejných nabídkách. Dovolací soud už dříve shledal, že zjištění rozsahu nároku oprávněné osoby podle restitučních předpisů může do budoucna odstranit nejistotu, jaký charakter náhradního pozemku má být oprávněné osobě vydán, či jaká adekvátní finanční náhrada za nevydaný pozemek má být zaplacena. I v případech zpochybňování práv restituenta ze strany povinné osoby tak připustil žalobu na určení jako účinný prostředek prosazení práv oprávněné osoby (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ). Analogicky nelze tedy ani v nynějším případě (běží-li lhůta ve smyslu § 16 odst. 1, věty druhé, zákona o půdě, jež aktuálně znemožňuje úspěšné uplatnění nároku na finanční náhradu u soudu žalobou na plnění) bez dalšího vyloučit naléhavý právní zájem žalobkyně na původní žalobou požadovaném určení (výše restitučního nároku).

22. Na postup soudu, jenž vedl žalobkyni ke změně žaloby z určovací na žalobu na plnění, která ovšem nemohla být objektivně úspěšná pro svou předčasnost, pak není možné nahlížet jako na korektní a odpovídající shora připomenuté judikatuře. Naproti tomu snahu žalobkyně lze vzhledem k individuálním okolnostem věci (vzpomenutý, žalovanou avizovaný negativní postoj k přecenění restitučního nároku atp.) shledat hospodárnou. Její počínání pak náležitě bdělým, usiluje-li, vědoma si odmítavého postoje žalované, o autoritativní ocenění svého restitučního nároku pro posílení své pozice v náhradovém procesu již nyní, namísto pasivního vyčkávání konce lhůty podle § 16 odst. 1, věty druhé, zákona o půdě. Bylo-li by pak v konkrétním případě skutečně zjištěno negativní stanovisko povinné osoby k přecenění restitučního nároku, respektive k tvrzenému charakteru původních pozemků, jenž by znamenal jejich vyšší hodnotu, potažmo její neochota plnit i po skončení zmíněné lhůty, nelze snaze žalobkyně o vydání deklaratorního rozhodnutí o výši nároku upřít potenciál zamezit budoucím sporům účastníků. Z předestřených důvodů není v tuto chvíli možné naříkané rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně považovat za zcela správné, pročež je dovolání ve smyslu důvodným.

23. Vzhledem k vytýkanému pochybení soudu, jenž instruoval žalobkyni ke změně žaloby vedoucí k jejímu následnému zamítnutí, bude v rámci nového projednání věci zapotřebí iniciovat opětovně změnu žaloby tak, aby mohla být prověřena existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na původně požadovaném určení v intencích shora citované judikatury.

V. Závěr

24. Nejvyšší soud tedy, shledav dovolání žalobkyně v popsaném smyslu opodstatněným, přistoupil, aniž nařizoval jednání (, věta první, ), dle a 2, věty první, ke zrušení rozsudku městského soudu. Jelikož vytýkané pochybení zatěžuje též (zejména) rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v intencích , věty druhé, v celém rozsahu i je a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

25. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu , části věty první za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudkunení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 10. 2026

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu