Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
6DE1127B5866AA57C1258EAC0052C90B.html
HTML · 22.01 KB
No categories available
4 Tdo 970/2026
4 Tdo 970/2026-288
USNESENÍ
P. G.
takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného
P. G.
odmítá
.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 40 T 6/2024, byla podle § 314r odst. 4 tr. ř. schválena dohoda o vině a trestu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 2
KZV
4/2019, uzavřená v sídle Krajského státního zastupitelství v Brně mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně Mgr. Petrem Mazálkem a obviněnými
P. G.
a společností ASW Plus s. r. o., zastoupenými obhájcem JUDr. Martinem Klimem. Obviněný
P. G.
byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, kterého se dopustil jednáním uvedeným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.
2. Za tento zločin byl obviněný
P. G.
odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr.
zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v celkové výměře 150 000 Kč, sestávající ze 150denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních částek podrobně specifikovaných ve výroku rozsudku.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 40 T 6/2024, podala poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 1
To 64/2024, tak, že podle § 258 odst. l písm. a), b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
zrušil ve výroku, kterým byla podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu o jejím adhezním nároku rozhodl.
Podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným
P. G. a P. Ch.
povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, škodu ve výši 11
951 047
Kč, a obviněnému
P. G.
samostatně povinnost nahradit téže poškozené škodu ve výši 8
287
798,38 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody, který vznesla vůči obviněnému
P. G.
, na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. 1 To 64/2024, v dovolání chybně označené jako usnesení, napadl obviněný
P. G.
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Klima v zákonné lhůtě dovoláním, které výslovně omezil na výrok o
náhradě škody a opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. se slovním vysvětlením, že „rozhodnutí spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení“.
6. Dovolatel konkrétně namítl, že se aktivně účastnil sjednávání dohody o vině a
trestu, souhlasil s navrženými tresty a zaplatil částku 3 362 809 Kč požadovanou finančním úřadem, přestože ten nedodržel podmínky dané dohody a neučinil prohlášení o tom, že po
něm a společnosti ASW Plus s. r. o. nebude v trestním řízení požadovat jiná plnění. Pokud odvolací soud finančnímu úřadu přesto přiznal další nárok na náhradu škody, porušil podle obviněného princip legitimního očekávání a jeho právo na spravedlivý proces. Současně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp
. zn. 25 Cdo 3100/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp
. zn. II. ÚS 3139/17, dovolatel namítl, že pohledávka státu na zaplacení zkrácené daně má veřejnoprávní povahu, její uplatnění se řídí daňovým řádem a nelze ji vymáhat v adhezním řízení. Pachatele daňového trestného činu není možné bez dalšího ztotožňovat s daňovým subjektem povinným k úhradě daně. Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, proto neměla být ve vztahu k nezaplacené dani považována za poškozenou a ani jí neměla být přiznána náhrada majetkové škody. Nad rámec uvedeného dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nezohlednil jeho snahu už v průběhu trestního řízení napravit škodlivé následky trestného činu.
7. Nejvyššímu soudu v závěru dovolání obviněný
P. G.
navrhl, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze změnil tak, že Českou republiku, zastoupenou Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, odkáže s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
8.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. stručně uvedl, že je nepřípustné, a navrhl jeho odmítnutí podle § 265i odst.
1 písm. a) tr. ř.
9. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je vůbec v posuzované věci dovolání přípustné. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. totiž lze dovoláním napadnout jen pravomocné rozhodnutí soudu ve
věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Odstavec druhý uvedeného ustanovení pak obsahuje taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti kterým je
dovolání přípustné, přičemž se podle uvedeného ustanovení jedná o: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání; b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn; c) usnesení o zastavení trestního stíhání; d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu; e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření; f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání; g) usnesení o
schválení narovnání nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Vzhledem k tomu, že jde o výčet taxativní, dovolání nelze podat proti jinému než výše uvedenému rozhodnutí.
10. V nyní projednávané věci směřovalo dovolání obviněného
P. G. proti rozsudku odvolacího soudu, který
k odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. a), b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a sám pak znovu o nároku poškozené rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným
P. G. a P. Ch.
povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, škodu 11 951 047 Kč a obviněnému
P. G.
samostatnou povinnost nahradit jí škodu 8 287 798,38 Kč, přičemž ve zbytku poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
11. Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nelze pokládat za
rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., neboť nejde o žádné rozhodnutí uvedené v citovaném § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ani o rozhodnutí podle §
265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 4 Tdo 193/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 637/2022, jehož závěry potvrdil Ústavní soud v
usnesení ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 2924/22, a na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v případech, kdy odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze poškozený proti výroku o náhradě škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo
1310/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1070/2017; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1.
2021, sp. zn. 8 Tdo 1365/2020 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 4 Tdo 759/2023). Tyto závěry v rámci své rozhodovací praxe opakovaně podpořil i Ústavní soud, který v uvedeném náhledu na procesní přípustnost dovolání neshledal žádný rozpor s
ústavním pořádkem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV.
ÚS
1435/11; usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1901/12 či
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2418/15).
12.
Obiter dictum
Nejvyšší soud poukazuje na to, že
obviněný
P. G.
byl o tom, že dovolání v této věci není přípustné, správně poučen už v napadeném rozsudku, a doplňuje, že změna rozhodnutí soudu druhého stupně, který přezkoumával v odvolacím řízení jen výrok o
náhradě škody, nikoli výroky o vině a trestu rozhodnutí soudu prvního stupně, je možná v
rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona nebo obnovy řízení, samozřejmě za splnění zákonných podmínek pro konání řízení o těchto dalších mimořádných opravných prostředcích.
13. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolání obviněného
P. G.
podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.
Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr
. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 10. 2026
JUDr. Pavla Augustinová
předsedkyně senátu