Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
1 A 40/2026 - 36.pdf
PDF · 0 B
No categories available
1 A 40/2026 - 36
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou ve věci
žalobce: Z. H., narozený dne X,
státní příslušnost: Alžírská demokratická a lidová republika,
zastoupený advokátem Mgr. Umarem Switatem,
se sídlem Dreyerova 627/5, 152 00 Praha 5,
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra,
sídlem Nad Štolou 936/3, Poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2026, čj.: OAM-878/LE-LE31-LE05-Z3-2026,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o zajištění žalobce ze dne 3. 9. 2026 čj. OAM-878/LE-LE31-LE05-Z3-2026 se ruší.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.140 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Umara Switata, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví prodloužil žalobci dobu zajištění do 5. 10. 2026 podle § 46a odst. 5 zákona o azylu ze stejných důvodů, pro které byl žalobce zajištěn původně rozhodnutím ze dne 5. 8. 2026 čj. OAM-878/LE-LE31-LE05-Z2-2026 podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Dalším důvodem pro prodloužení zajištění pak byla skutečnost, že v mezidobí (dne 2. 9. 2026) od původního zajištění již bylo vydáno rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, která byla shledána zjevně nedůvodná, což by mohlo zvyšovat riziko jeho útěku. Žalobce však s prodloužením svého zajištění nesouhlasil a rozhodnutí napadl žalobou u žalovaného, který ji soudu doručil dne 17. 9. 2026.
II. Obsah žaloby
2. Žalobce rozdělil žalobu do několika podstatných částí, mimo jiné takto: II. Rozhodné skutečnosti a nová procesní situace; III. Právní východiska; IV. Žalobní body; V. Důkazní návrhy.
3. V rámci rozhodných skutečností popsal dosavadní procesní vývoj. Žalobce byl nejprve rozhodnutím ze dne 14. 7. 2026 zajištěn podle § 73 odst. 4 zákona o azylu. Toto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2026, čj. 30 A 29/2026-30, zrušil.
4. Dne 5. 8. 2026 žalovaný vydal další rozhodnutí čj. OAM-878/LE-LE31-LE05-Z2-2026 (dále též jen „rozhodnutí ze dne 5. 8. 2026“), kterým žalobce zajistil podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
5. Dne 4. 9. 2026, zdejší soud také toto rozhodnutí o zajištění v celém rozsahu zrušil rozsudkem čj. 41 A 32/2026-35 (dále též jen „zrušující rozsudek“), který nabyl právní moci v tentýž den.
6. Dne 3. 9. 2026, tj. jeden den před vyhlášením zrušujícího rozsudku, vydal žalovaný napadené rozhodnutí čj. OAM-878/LE-LE31-LE05-Z3-2026, kterým zajištění žalobce prodloužil do 5. 10. 2026 podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však stojí převážně na prostém odkazu na rozhodnutí ze dne 5. 8. 2026 a opakuje právě ty důvody, které soud označil za nedostatečné, nepřezkoumatelné nebo právně chybné. Po vyhlášení rozsudku dne 4. 9. 2026 navíc žalovaný pokračuje v omezení osobní svobody žalobce, ačkoli zákon spojuje se zrušením rozhodnutí o zajištění výslovný příkaz k bezodkladnému ukončení zajištění.
7. Dne 2. 9. 2026 žalovaný rozhodl o žádosti o mezinárodní ochranu jako o zjevně nedůvodné. Toto rozhodnutí nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí pravomocné. Žalovaný přesto jeho samotné vydání v napadeném rozhodnutí označil za novou skutečnost, z níž dovozuje údajně slabší motivaci žalobce respektovat právní řád a vyšší riziko útěku. Žalovaný zároveň připustil, že azylové dokazování již skončilo; dobu zajištění odůvodnil především očekáváním, zda žalobce podá žalobu proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a jaký bude její odkladný účinek.
8. Žalobce dne 19. 8. 2026 podal žádost o propuštění ze zajištění a doložil konkrétní ubytování v Plzni na dobu neurčitou. Nabídl rovněž plnění pobytové povinnosti, osobní hlášení i v intenzivním režimu, udržování aktuálního kontaktu prostřednictvím zástupce a účast u všech úkonů. Napadené rozhodnutí tyto nové okolnosti individuálně nevyhodnotilo; žádost nesprávně označilo za neprojednatelnou a odkázalo jen na staré rozhodnutí.
9. V části žalobní body pak žalobce namítl, že napadené rozhodnutí neobsahuje vlastní úplné posouzení všech podmínek zajištění, což je jak v rozporu s právní úpravou, tak judikaturou (rozsudek Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ – sp. zn. 9 Azs 147/2025). Zrušující rozsudek přitom potvrdil, že zákonné podmínky zajištění nebyly prokázány již ke dni 5. 8. 2026. Dále namítl, že podmínky podle § 46a odst. 1 písm. f) musí být splněny kumulativně. Samotné riziko útěku není samostatným důvodem zajištění podle tohoto ustanovení. Dodal, že podání opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí je výkonem práva, nikoliv ztěžováním řízení. Žalobce taktéž namítl, že nepravomocné rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, kterým byla tato žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, není novým důvodem detence. Žalovaný to přitom uvedl jako důvod pro prodloužení zajištění, přičemž jde pouze o obecnou a ničím neprokázanou psychologickou domněnku. Žalovaný dle názoru žalobce zaměňuje podmínku doprovázející nemožnost zjistit skutkový stav za důvod pro omezení osobní svobody. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí argumentoval, že žalobce po propuštění uprchne do Francie, aniž by uvěřil aktuálnímu prohlášení žalobce, že tam cestovat nechce, odporuje tento argument závěrům soudu ve zrušujícím rozsudku v bodě 37. Dále žalobce namítl, že nebyla posouzena zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu; pouze konstatoval, že nedošlo ke změně. Žalobce mezitím doložil konkrétní ubytování na dobu neurčitou, vzdal se původního plánu pokračovat do Francie a nabídl povinnost pravidelně či každodenně se hlásit. Dodal, že nezlehčuje, že předložení padělaného doklad je indikátorem rizika útěku a významně zužuje prostor pro alternativu (NSS sp. zn. 10 Azs 252/2017), ani to však nezakládá automatickou detenci a nenahrazuje důvodu podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Naproti tomu není popsán jediný útěk žalobce, své povinnost v průběhu řízení plnil a k úkonům se dostavoval; tyto okolnosti proto musí být vzájemně vyváženy. Dále se žalobce s odkazem na znění § 46f odst. 1 zákona o azylu ohradil proti argumentu žalovaného, že žádost o propuštění ze zajištění ze dne 19. 8. 2026 není projednatelná, jelikož probíhá soudní řízení o žalobě sp. zn. 41 A 32/2026. Žalovaný nemohl její obsah ignorovat při povinném průběžném přezkumu podle § 46c odst. 1 téhož zákona. Tím je doloženo, že žalovaný si před vydáním rozhodnutí nezjistil aktuální skutkový stav.
10. Žalobce nesouhlasil ani s nově stanovenou dobou zajištění do 5. 10. 2026. Jde podle jeho názoru o lhůtu spekulativní (založené na úvaze, zda žalobce podá žalobu proti rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, či nikoliv), a dále nepřiměřenou. Ani odkaz na maximální zákonnou dobu zajištění nevysvětluje, proč bylo potřeba zajištění prodloužit o další měsíc (tomu se věnoval ostatně již rozsudek ve věci žalobce sp. zn. 30 A 29/2026).
11. Žalovaný též v rozporu se závěry zrušujícího rozsudku v bodech 47. a 48. neprovedl test vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti v užším smyslu.
12. Dále žalobce odkázal na znění § 46c odst. 3 písm. d) zákona o azylu, podle kterého vyhlášením zrušujícího rozsudku vznikla žalovanému povinnost žalobce z detence ihned propustit. Žalovaný musí přinejmenším přesvědčivě vysvětlit, proč zákonný příkaz k propuštění na žalobce nedopadá. Na to nemůže mít dle žalobce vliv ani skutečnost, pokud by soud považoval napadené rozhodnutí za samostatný titul. Soudní přezkum musí být účinný a aktuální, k tomu dokázal na rozsudek NSS sp. zn. 9 Azs 193/2019.
13. Konečně, žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a jeho nesrozumitelnost. Neuvádí konkrétní trvající obstrukční jednání žalobce, připouští ukončení dokazování, přesto trvá na důvodu určeném k získání nezjistitelných faktů; z negativního meritorního rozhodnutí dovozuje bez důkazu budoucí neposlušnost; nehodnotí doložené ubytování ani konkrétní alternativy a délku staví na hypotetickém soudním řízení. Soud proto nemůže ověřit, zda byly zákonné podmínky skutečně splněny. Žalobce je tak nucen opakovaně brojit proti navazujícím rozhodnutím, přičemž dvě předchozí rozhodnutí již městský soud zrušil a napadené prodloužení opět staví na týchž vadných úvahách. Takový postup je nepřípustný a šikanózní a v rozporu s výkonem veřejné moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
14. K prokázání svých tvrzení navrhl kromě listin obsažených ve správním spisu též svůj výslech.
15. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
III. Vyjádření žalovaného
16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyjádřil nesouhlas s žalobními tvrzeními, které podle něj neprokazují nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Odkázal přitom v plném rozsahu na správní spis. Dále konstatoval, že žalobce již byl dne 10. 9. 2026 propuštěn ze zajištění, tím také dle jeho názoru pominuly důvody pro podání žaloby a stává se tak bezpředmětnou. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 2. 9. 2026 nabylo právní moci dne 9. 9. 2026.
17. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu odmítl.
IV. Replika žalobce
18. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou ze dne 18. 9. 2026. V ní nad rámec již uplatněných žalobních tvrzení doplnil, že pozdější propuštění žalobce je nepochybně významné pro jeho aktuální osobní svobodu, nemění však předmět řízení; žalobce přitom výslovně trvá na meritorním přezkumu. S poukazem na § 75 odst. 1 s. ř. s. a odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 41/17, sp. zn. III. ÚS 467/18) namítl, že soud rozhoduje ke skutkovému a právnímu stavu v době vydání správního rozhodnutí. Pozdější skončení detence proto neodstraňuje případnou nezákonnost rozhodnutí. Taktéž upozornil, že odmítnutí žaloby podle s. ř. s. je vyhrazeno pouze případům uvedeným v § 46 s. ř. s. taxativně.
19. Namítl též, že vyjádření žalovaného k žalobě se nevypořádává s jediným žalobním bodem; pouhý obecný odkaz na napadené rozhodnutí a správní spis nenahrazuje konkrétní procesní obranu. Napadené rozhodnutí řádně nepromítlo závěry předchozích zrušujících rozsudků městského soudu. Dále žalobce uvedl, že propuštění pouhý den po podání žaloby a podstatně dříve než dne 5. 10. 2026 neprokazuje zákonnost rozhodnutí, naopak, vyvolává další pochybnosti o správnosti prognózy, že byl nezbytný celý další měsíc detence. Samotné následné umístění žalobce v pobytovém středisku navíc prakticky dokládá, že jeho dostupnost a plnění povinností bylo možné zajistit mírnějším způsobem.
V. Napadené rozhodnutí
20. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že s ohledem na to, že dne 5. 9. 2026 uplyne doba stanovená k zajištění žalobce rozhodnutím ze dne 5. 8. 2026 a současně bylo vydáno rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, kterou správní orgán zamítl pro zjevnou nedůvodnost, přistoupil žalovaný k posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro její prodloužení nebo zda má být žalobce propuštěn. K tomu na základě relevantní právní úpravy, kterou citoval, uvedl, že důvody, pro které žalobce zajistil, trvají i nadále. V této souvislosti odkázal na své rozhodnutí ze dne 5. 8. 2026, čj. OAM-878/LE-LE31-LE05-Z2-2026. Dalším, novým důvodem pro zajištění žalobce dodal, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu byla vyhodnocena jako zjevně nedůvodná, což dle jeho názoru posilovalo fakt o nutnosti zajištění žalobce. Kromě předchozího nerespektování právního řádu totiž bylo zjištěno, že žalobce v azylovém zařízení uváděl nevěrohodné skutečnosti. To zvyšuje riziko jeho útěku.
21. K možnosti uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu uvedl, že ani v této otázce nedošlo oproti stavu posuzovanému v rozhodnutí ze dne 5. 8. 2026, k žádné změně, která by vedla k přehodnocení tehdejšího závěru. K tomu zopakoval, že uplatnění takových opatření by nebylo účinné a odkázal na předchozí rozhodnutí o zajištění. Na tom dle názoru žalovaného nemohlo změnit nic ani nové tvrzení žalobce, že jeho vyjádření, že chce pokračovat do Francie, bylo mylné, kdy ani toto nové tvrzení nebudí důvěru.
22. Délku zajištění odůvodnil v souladu s § 46a odst. 5 zákona o azylu do 5. 10. 2026 s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochrany ze dne 2. 9. 2026 ještě nenabylo právní moci, což předpokládá do 9. 9. 2026. Poté bude mít žalobce 10 dnů na podání žaloby, resp. pokud by žalobu nepodal, nebo krajský soud by nevyhověl případnému návrhu na přiznání odkladného účinku, má žalobce povinnost vycestovat z území. Lhůtu jednoho měsíce proto považoval žalovaný za přiměřenou a v mezích maximální možné zákonné lhůty.
VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze
23. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále „s. ř. s.“).
24. Soud předně konstatuje, že skutečnost, že žalobce byl v průběhu řízení před soudem již propuštěn ze zajištění, tak, jak vyplynulo z vyjádření žalovaného k žalobě a z předloženého správního spisu, není důvodem pro upuštění od meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí, neboť takový postup by byl v rozporu s právem Evropské unie, a to s čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), a s čl. 6 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněných pod č. 209/1992 Sb. (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2017, čj. 6 Azs 320/2017-20, č. 3683/2018 Sb. NSS), které lze přiměřeně použít i na nyní posuzované zajištění podle zákona o azylu.
25. Z tohoto důvodu se soud ztotožnil s námitkami žalobce týkajícími se této otázky uplatněnými v replice. Návrh žalovaného, aby soud z tohoto důvodu žalobu odmítl, je tak irelevantní.
26. Soud proto pokračoval v meritorním přezkumu.
27. O žalobě soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., bez nařízení ústního jednání, byť žalobce ústní jednání výslovně požadoval. Citované ustanovení § 76 s. ř. s. totiž upravuje případy rozhodování soudu, kdy není potřeba jednání vůbec nařizovat s ohledem na zjištění zásadních pochybení správního orgánu či vad řízení, a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení. Z tohoto důvodu nebylo ani potřeba provádět další dokazování, např. výslechem žalobce, jak sám navrhl, pro nadbytečnost, neboť ani provedení výslechu žalobce by nemohlo zvrátit závěr, že závěry napadeného rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné.
28. Soud dále úvodem samotného přezkumu poznamenává, že žalobce ve svém podání a v replice vznesl velké množství dílčích námitek. V argumentaci lze vysledovat, že nesouhlasí jednak se samotným prodloužením svého zajištění, jednak s jeho délkou a nevyhodnocením možnosti aplikovat mírnější alternativy k detenci, resp. namítl nepřezkoumatelnost, a dále namítl své nepropuštění ze zajištění bezodkladně poté, co bylo zrušeno zrušujícím rozsudkem. Vzhledem k tomu, že v daném případě jde o specifickou procesní situaci, kdy původní rozhodnutí o zajištění podle zákona o azylu zdejší soud již zrušil rozsudkem ze dne 4. 9. 2026, čj. 41 A 32/2026-35, soud proto při přezkumu sledoval tyto argumentační linie.
29. Lze k tomu dodat, že soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace [srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19]. Podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, čj. 7 Afs 85/2013-33). Obdobně se vyjádřil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
30. Při svém přezkumu soud vycházel z následující právní úpravy.
31. Podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, dále jen „zákon o azylu“), [m]inisterstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže svým jednáním ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména tím, že neposkytuje ministerstvu nezbytnou součinnost, a proto není možné v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, existuje riziko útěku nebo již dříve území neoprávněně opustil.
32. Podle § 46a odst. 5 téhož zákona [m]inisterstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů, jde-li o osoby podle odstavce 2, nejdéle na 90 dnů.
33. Žaloba je důvodná.
34. Jak již bylo uvedeno, soud předně vycházel ze svého předchozího zrušujícího rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. 9. 2026, čj. 41 A 32/2026-35.
35. V případě žalobce jde o prodloužení zajištění, přičemž skutkový stav tak, jak je popsán v bodech 2. až 8. výše není mezi účastníky řízení sporný a odpovídá předloženému správnímu spisu. Z něj vyplynul popis rozhodných událostí tak, že k prodloužení zajištění žalobce došlo na základě rozhodnutí, které bylo vydáno o den dříve, než zdejší soud zrušil dosavadní zajištění žalobce na základě rozhodnutí ze dne 5. 8. 2026. Z tohoto důvodu, i když se žalovaný následně 4. 9. 2026, tedy den po prodloužení zajištění napadeným rozhodnutím, dozvěděl, že předchozí zajištění žalobce bylo zrušeno, zároveň disponoval novým titulem pro jeho zajištění, který požíval presumpci správnosti rozhodnutí správních orgánů. Vzhledem k časovému průběhu událostí žalovaný neměl důvodu se domnívat, že jeho rozhodnutí o zajištění ze dne 5. 8. 2026 bylo nezákonné či jakkoliv vadné. Jak plyne z vyjádření žalobce, žalovaného i ze správního spisu, žalobce byl následně dne 10. 9.2026 propuštěn a přemístěn do pobytového střediska, neboť v tento den nabylo právní moci rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu v původním řízení.
36. Obecně platí, že zrušením rozhodnutí o zajištění odpadá právní titul omezení osobní svobody a správní orgán je povinen zajištění bezodkladně ukončit. Tento princip byl opakovaně zdůrazněn v judikatuře NSS, podle níž omezení osobní svobody cizince nemůže pokračovat bez existujícího a zákonného rozhodnutí. Judikatura však připouští situace, kdy bezprostředně po zrušení původního rozhodnutí vznikne nový a samostatný právní titul pro omezení osobní svobody. NSS v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011124, výslovně dovodil, že za splnění zákonných podmínek může správní orgán vydat nové rozhodnutí o zajištění, přičemž jde o nový právní titul omezení osobní svobody, který představuje samostatně přezkoumatelný akt. Nové rozhodnutí o zajištění může založit další omezení osobní svobody na novém právním základě (srov. přiměřeně např. sp. zn. 8 Azs 158/2020).
37. Vzhledem k těmto závěrům proto soud posoudil námitky žalobce týkající se pokračování jeho zajištění i po vydání zrušujícího rozsudku zdejšího soudu za nedůvodné. Zákonnost samotných důvodů prodloužení zajištění je již otázkou meritorního přezkumu rozhodnutí.
38. Dále se tedy soud zabýval okruhem námitek týkajících se samotné zákonnosti důvodů napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
39. Soudy ve správním soudnictví opakovaně judikují, že zajištění představuje mimořádné opatření, při němž dochází k zásadnímu omezení osobní svobody jedince. Je proto přípustné toliko při splnění podmínek uvedených v zákoně o pobytu cizinců a návratové směrnici, musí však především vyhovovat i požadavkům definovaným ústavním pořádkem ČR (čl. 8 Listiny, čl. 5 Úmluvy, čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
40. Zásah do osobní svobody jednotlivce, jakým zajištění bezpochyby je, je tak významné prolomení jednoho z nejzákladnějších lidských práv, že jej lze činit pouze ve výjimečných, odůvodněných a zákonem stanovených případech. Proto je nutno postupovat tak, aby bylo toto jeho právo omezováno pouze v nezbytných a odůvodněných případech. Rezignace na řádné a v rámci možností co nejpodrobnější odůvodnění zajištění či jeho případného prodloužení by vedla k libovůli správních orgánů a ke zhroucení mezinárodního systému garance základního práva jednotlivců na osobní svobodu.
41. V rozsudku NSS ze dne 13. 8. 2020, čj. 1 Azs 143/2020-48, NSS mimo jiné připomněl, jaké požadavky musí být naplněny, aby bylo možné využití zajištění jako prostředku ospravedlnit (přiměřeně srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Zajištění musí především sledovat vymezený účel. Dále platí, že zajištění nesmí přesáhnout přiměřenou dobu ke sledovanému cíli (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Spojenému království, stížnost č. 13229/03).
42. Jedním z předpokladů řádného postupu žalovaného je kvalitní a dostačující odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění. Dle rozsudku NSS ze dne 19. 10. 2011, čj. 1 As 93/2011-79, přiměřeně použitelného i v nyní posuzované věci „[s]právní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil (§ 78 odst. 1 in fine s. ř. s.).
43. Po podrobném prostudování obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, soud konstatuje, že napadené rozhodnutí citovaným požadavkům nedostálo.
44. Žalovaný v napadeném rozhodnutí jako jediný konkrétní důvod prodloužení zajištění žalobce uvedl skutečnost, že došlo k vydání rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, které v době rozhodnutí o prodloužení zajištění nenabylo právní moci. K tomu dodal stručnou úvahu, že tím, že jde o rozhodnutí negativní, zvyšuje se riziko nerespektování právního řádu žalobcem a jeho útěku. Ve zbytku pouze odkázal na důvody zajištění uvedené v předchozím rozhodnutí ze dne 5. 8. 2026. Nijak tedy nerozvíjel úvahy a odůvodnění v souladu s použitým důvodem zajištění podle § 46a odst. 1. písm. f) zákona o azylu, o konkrétních důvodech, proč se domnívá, že žalobce ztěžuje řízení o mezinárodní ochraně nebo neposkytuje ministerstvu nezbytnou součinnost, a proto není možné v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, existuje riziko útěku nebo již dříve území neoprávněně opustil. V daný procesní okamžik bylo přitom zřejmé, že řízení o mezinárodní ochraně již bylo ukončeno vydáním rozhodnutí ze dne 2. 9. 2026, byť nepravomocně.
45. V této části je proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze seznat důvody a úvahy vztahující se k důvodu zajištění žalobce specifikovaného v § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Obdobné závěry platí i ve vztahu k odůvodnění nepoužití mírnějších opatření podle § 47 zákona o azylu, kdy žalovaný pouze konstatoval, že nedošlo k žádné změně, která by vedla k přehodnocení tehdejších závěrů, pouze poukázal na skutečnost, že zamítavé rozhodnutí zvyšuje riziko žalobcova útěku. Z těchto důvodů měl za prokázané, že nadále existují oprávněné důvody se domnívat, že v případě nahrazení zajištění zvláštním opatřením by jej nerespektoval a utekl by do Francie, která je dle názoru žalovaného jeho cílovou zemí.
46. Zdejší soud však již ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 4. 9. 2026, který ovšem nebyl žalovanému v době vydání napadeného rozhodnutí znám, vysvětlil, že postup žalovaného při zajišťování žalobce předchozím rozhodnutím ze dne 5. 8. 2026 z důvodu podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, byl nezákonný. Soud ve zrušujícím rozsudku, na nějž v podrobnostech odkazuje, a kterým je v dané věci soud vázán, přitom žalovanému vytkl, že náležitě nespecifikoval údajné obstrukční jednání advokáta žalobce, přičemž dle názoru soudu nebylo možno za takové jednání považovat ani omluvu zástupce žalobce z účasti na pohovoru k žádosti a žádost o jeho odročení, který ostatně proběhl v řádném termínu. Již jen na základě toho shledal soud rozhodnutí o zajištění ze dne 5. 8. 2026 za nepřezkoumatelné a vydané v rozporu s obsahem správního spisu. Soud žalovaného též v bodě 30. zrušujícího rozsudku upozornil, že „[r]iziko žalobcova útěku nepředstavuje samostatný důvod pro zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, jak jej nesprávně chápe žalovaný, ale jedná se o jeden z příkladů jednání, jímž žadatel může ztěžovat řízení ve věci mezinárodní ochrany, které jsou demonstrativním způsobem uvedeny ve zmíněném ustanovení.“
47. Dále uvedl, že „[z]ajištění smí být založeno pouze na jednom či více důvodech zajištění stanovených v odstavci 4 [čl. 10 směrnice 2024/1346 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 ze dne 14. května 2024, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu [Úř. věst. L, 2024/1346, 22.5.2024].
]. Zajištění nesmí mít sankční povahu. Odstavec 4 písm. b) téhož článku směrnice 2024/1346 pak stanoví, že žadatel může být zajištěn za účelem zjištění skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, ‚zejména v případě rizika útěku‘. Aby tedy mohl být žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, musí riziko útěku, které u něj správní orgán shledá, zároveň ztěžovat probíhající řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to tím, že by v důsledku případného útěku žadatele nebylo možné zjistit skutečnosti významné pro posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. V nyní projednávané věci však žalovaný neuvedl naprosto žádné důvody, proč by tomu tak u žalobce mělo být, a i z tohoto pohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.“
48. K tomu soud nyní dodává též prokazatelný fakt, že v procesním okamžiku vydání napadeného rozhodnutí již bylo řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ukončeno, byť nikoliv pravomocně. Stejně tak v době vydání předchozího rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 5. 8. 2026, které soud přezkoumával ve zrušujícím rozsudku, již nešlo o situaci, kdy by v rámci probíhajícího řízení bylo potřeba zjistit významné skutečnosti pro posouzení žádosti, neboť veškeré podklady pro rozhodnutí již byly shromážděny. Argumentem ad minori ad maius (od menšího k většímu) proto uvedené závěry platí i pro nyní posuzovanou věc.
49. Soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 4. 9. 2026 dále nad rámec nezbytně nutného v bodech 35. až 37. vyjádřil též pochybnosti o správnosti závěrů žalovaného ohledně nemožnosti aplikace zvláštních opatření z důvodu rizika útěku, neboť žalovaný dle názoru soudu vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který neměl oporu ve správním spisu.
50. Soud shrnuje, že jelikož napadené rozhodnutí nejenže pouze odkazuje na stejné důvody zajištění, které byly uvedeny v rozhodnutí ze dne 5. 8. 2026 a zrušeny zrušujícím rozsudkem ze dne 4. 9. 2026, rozhodnutí je navíc nepřezkoumatelné, proto soudu nezbylo než i toto rozhodnutí o zajištění žalobce zrušit podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z pohledu soudu přitom není nijak rozhodné, že žalovaný věcně nevyužil svého práva vyjádřit se k žalobě; jde o jeho procesní právo, nikoliv povinnost, byť lze očekávat, že správní orgány budou výsledky své rozhodovací činnosti přiměřeným způsobem v řízení před soudem hájit. Jelikož soud vycházel z odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsahu správního spisu, bylo možno ve věci rozhodnout i bez konkrétnějšího vyjádření žalovaného k žalobě.
51. Dále soud dodává, že neobstojí-li rozhodnutí o zajištění, včetně argumentace k nemožnosti využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, již z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ohledně samotné nezbytnosti zajištění, nemůže logicky obstát ani pokud jde o stanovení jeho délky, byť soud připouští, že odůvodnění stanovené lhůty předpokládanou dobou pro uplatnění procesních práv žalobce po vydání rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu lze považovat za dostatečné a stanovenou lhůtu za přiměřenou.
52. Soud dále nad rámec nezbytného uvádí, že se musel pozastavit nad nestandardním postupem žalovaného při doručování žaloby žalobce k soudu, který ji podal prostřednictvím žalovaného. Soud nejenže od žalovaného v rozporu s § 46e odst. 2 zákona o azylu neobdržel správní spis, neobdržel ani samotnou žalobu, kterou mu žalovaný zaslal po výslovné urgenci až následně, dne 17. 9. 2026, což mělo dle názoru soudu též vliv na počátek běhu lhůty pro vydání rozhodnutí soudu podle § 46e odst. 3 zákona o azylu ve spojení s § 32 s. ř. s.
VII. Závěr a náklady řízení
53. Soud v daném případě shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto jej v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil. Současně nerozhodoval o vrácení věci žalovanému, neboť zrušením napadeného rozhodnutí dochází k procesní situaci, kdy se na něj hledí, jako by nebylo vydáno, přičemž současně je toto rozhodnutí prvním úkonem ve věci (§ 46a odst. 6 zákona o azylu); neexistuje tak řízení, v němž by žalovaný měl pokračovat.
54. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má nárok na náhradu nákladů řízení, které spočívají v nákladech na právní zastoupení advokátem. Zástupce žalobce učinil v řízení 2 uznatelné úkony právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) –podání žaloby a podání repliky [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu činí 4.620 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem 9.240 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem 900 Kč. Zástupce žalobce uvedl, že není plátcem DPH, proto mu odměnu a náhradu hotových výdajů o částku odpovídající této dani nepřiznal.
55. Soud dále shledal důvody zvláštního zřetele hodné (§ 60 odst. 7 s. ř. s.), pro které žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon jeho zástupce spočívající v převzetí a přípravě zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu]; tento úkon mu byl přiznán již v předchozím zrušujícím rozsudku (resp. i v rozsudku zdejšího soudu ve věci žalobce ze dne 19. 8. 2026, čj. 30 A 29/2026-30), a to na základě totožné plné moci již ze dne 25. 7. 2026. Dle názoru soudu by tak nebylo spravedlivé zástupci žalobce tento úkon znovu uznat jako účelně vynaložený náklad, neboť zástupce případ žalobce převzal evidentně již mnohem dříve a jeho následná podání a procesní úkony jménem žalobce již jen reagovaly na další procesní vývoj zajištění žalobce. Žalovaný je povinen žalobci prostřednictvím jeho zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.140 Kč (9.240 Kč + 900 Kč), a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 2. října 2026
Mgr. Darina Michorová
samosoudkyně