Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
41 A 32/2026 - 35.pdf
PDF · 0 B
No categories available
41 A 32/2026 - 35
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci
žalobce: Z. H., narozený X
státní příslušnost X
nyní v Zařízení pro zajištění cizinců X
zastoupený advokátem Mgr. Umarem Switatem
se sídlem Dreyerova 627/5, Praha 5
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce ze dne 5. 8. 2026 č. j. OAM-878/LE-LE31-LE05-Z2-2026
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce ze dne 5. 8. 2026 č. j. OAM-878/LE-LE31-LE05-Z2-2026 se zrušuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 280 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Umara Switata.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze prostřednictvím žalovaného domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že žalobce se ve smyslu § 46a odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zajišťuje v přijímacím středisku s tím, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do dne 5. 9. 2026. Pokud by soud neshledal důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu, žalobce navrhl, aby soud podle § 46e odst. 3 věty poslední zákona o azylu dobu trvání zajištění zkrátil tak, že zajištění skončí dnem vyhlášení rozsudku.
II. Napadené rozhodnutí
2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dne 7. 7. 2026 podal žalobce v tranzitním prostoru mezinárodního letiště žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. S ohledem na splnění podmínek byla jeho žádost posuzována v azylovém řízení na hranicích. Správní orgán z informací poskytnutých příslušnými složkami policie zjistil, že žalobce přicestoval do X dne 7. 7. 2026 v 1:10 hodin z tureckého Izmiru a měl v úmyslu vstoupit na území České republiky. Při hraniční kontrole provedené příslušníky inspektorátu cizinecké policie se prokázal průkazem totožnosti občana X č. X. Policisty bylo zjištěno, že se jedná o padělaný doklad. Následně žalobce předložil svůj pravý X cestovní doklad. Vzhledem k tomu, že nedisponoval žádným dokladem, který by jej opravňoval ke vstupu a pobytu na území ČR, byl mu příslušníky Inspektorátu cizinecké policie (ICP) dne 7. 7. 2026 ve 2:00 hod. odepřen vstup na území. Následně žalobce dne 7. 7. 2026 ve 2:05 hod. požádal o mezinárodní ochranu. Dne 14. 7. 2026 vydal správní orgán rozhodnutí o zajištění žalobce ve smyslu § 73 odst. 4 zákona o azylu za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle do dne 30. 9. 2026. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rovněž žalobu.
3. V důsledku obstrukčního jednání právního zástupce žalobce, který se neúčastnil správních úkonů a evidentně se snažil správní řízení prodlužovat žádostmi o jejich odklad, nebylo možné vydat rozhodnutí o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu ve lhůtě 4 týdnů, a není tak možné pokračovat ani v hraničním řízení a v zajištění žalobce dle § 73 zákona o azylu.
4. Žalovaný dále zmínil, že žalobce dne 14. 7. 2026 do protokolu o poskytnutí údajů a do protokolu o pohovoru ke své žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl mj. to, že je občanem X a X. Nemá žádné politické přesvědčení a není spojen s žádnou politickou stranou. Je svobodný a bezdětný. Z vlasti odcestoval dne 4. 7. 2026 letecky do Turecka, později do turecké části Kypru a následně přes Izmir do X. Prohlásil, že jeho cílem je Paříž, protože mluví francouzsky. Je zdráv a nemá žádná omezení ani jiné zvláštní potřeby. Důvodem jeho odchodu z vlastí a žádosti o mezinárodní ochranu je dle jeho tvrzení obava z pronásledování, dokonce z trestu smrti za konverzi ke X, která má být v X trestná. Dne 5. 8. 2026 při doplňujícím pohovoru vyšlo najevo, že žalobce o svém tvrzeném X vyznání nemá naprosto žádné povědomí, a to včetně tak základní okolnosti, jako je fakt, že X věří v X. Nebyl schopen věrohodně vysvětlit, proč by své vyznání měnil, když neví, v čem se X liší od X, ani nebyl schopen vysvětlit rozpory svých tvrzeni s informacemi o zemi původu, především v otázce údajné trestnosti náboženské konverze. Zcela nově pak začal tvrdit, že je členem hnutí X, které je pronásledované X úřady. Rozpor se svým předchozím prohlášením, že nemá žádné politické přesvědčení a není spojen se žádnou politickou stranou, opět nedokázal věrohodně vysvětlit.
5. Žalovaný správní orgán tedy shledal, že jsou dány důvody pro zajištění žalobce v přijímacím středisku podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, neboť zjevně cíleným obstrukčním jednáním jeho právního zástupce nemohlo být vydáno rozhodnutí v azylovém řízení na hranících, přičemž evidentním cílem tohoto jednání je dosáhnout propuštění žalobce ze zajištění, aby mohl pokračovat ve svém protiprávním jednání a nelegálně vstoupit na území jiného členského státu Evropské unie, neboť výslovně uvedl, že jeho cílem je Francie. Žalobce jednak svým jednáním ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany a jednak existuje riziko jeho útěku. Je přitom patrné že již při příchodu do ČR postupoval protiprávně a prokazoval se padělaným dokladem totožnosti, přičemž se vydával za jinou osobu, občana členského státu Evropské unie, a to s cílem vstoupit na území schengenského prostoru a pokračovat v cestě do Francie. V tom mu bylo zabráněno pouze zákrokem Policie ČR a posléze zajištěním dle § 73 zákona o azylu.
6. Žalovaný dále posoudil, zda lze v případě žalobce uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, resp. zda by jeho uplatnění namísto zajištění bylo účinné. Dospěl však k závěru, že zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, které může mít podobu povinnosti zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo povinnosti osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené, účinně uplatnit nelze. Žalobce se jednoznačně vyslovil, že chce pokračovat do Francie. Zároveň se již dopustil protiprávního jednání, když použil padělaný doklad totožnosti. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 10 Azs 262/2017-89, podle kterého správnímu orgánu „nelze vytýkat, že za rozhodnou skutečnost považoval protiprávní jednání stěžovatele spočívající v prokazování se padělanými doklady. Toto jednání vedle důsledků ve smyslu zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu naplňuje rovněž skutkovou podstatu trestného činu. Vědomé prokázání se padělanými doklady je natolik závažné porušení právních předpisů, že značně zužuje prostor pro udělení zvláštního opatření. Jakkoliv je tedy obecně nutné upřednostnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, v případech závažného jednání, jakým je prokázání se padělaným dokladem, lze takto postupovat pouze výjimečně“. Případně uložené mírnější opatření spočívající ve zvláštním opatření dle § 47 zákona o azylu, tedy v povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku, nebo se ve stanovené době osobně hlásit ministerstvu, by žalobci fakticky nijak nebránilo v dalším protiprávním jednání, opuštění ČR a pokračování do jiné země Evropské unie. Za těchto okolností by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo dle názoru správního orgánu účinné. S ohledem na výše uvedené má žalovaný za prokázané, že existují oprávněné důvody se domnívat, že v případě nahrazení zajištění po dobu řízení ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany zvláštním opatřením dle § 47 zákona o azylu a jeho propuštění z přijímacího střediska by žalobce nevyčkal výsledku řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu a utekl by do Francie, která byla, a dle názoru správního orgánu nadále je jeho cílovou zemí.
7. Žalovaný rovněž uvedl, že v současné době neshledal na základě individuálního posouzení otázky zvláštních potřeb žalobce žádné důvody, které by znemožňovaly jeho zajištění a vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany při jeho ponechání v přijímacím středisku. Žalobce není nezletilou osobou bez doprovodu, na kterou se vztahuje výjimka z možné aplikace § 46a zákona o azylu. Je dospělým mužem v produktivním věku a současně osobou bez potřeby zvláštních procesních záruk. V průběhu prvotního prověřování (screeningu) nebyla identifikována žádná zranitelnost ani zvláštní potřeba. Také do protokolu o poskytnutí údajů ke své žádosti o mezinárodní ochranu žalobce dne 14. 7. 2026 vypověděl, že je zdravý a že nemá žádná zdravotní omezení a jiné zvláštní potřeby.
8. Žalovaný se v souladu s § 46a odst. 5 zákona o azylu zabýval též maximální délkou doby, na kterou bude žalobce po dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany zajištěn v přijímacím středisku. V této souvislosti konstatoval, že žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany posuzuje v rámci tzv. zrychleného řízení jako zjevně nedůvodnou, neboť žalobce uvedl zjevně rozporuplná nebo protichůdná nebo zjevně nepravdivá či nepravděpodobná tvrzení, nebo tvrzení, která jsou v rozporu s relevantními a dostupnými informacemi o zemi původu, takže jeho žádost je zjevně nepřesvědčivá, jak předpokládá článek 42 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (azylové procedurální nařízení, dále jen „APR“). Dle článku 35 odst. 3 APR rozhodující orgán dokončí zrychlené řízení o posouzení žádosti co nejdříve a nejpozději tří měsíce ode dne podání žádosti, v daném případě tedy do dne 7. 10. 2026. Jelikož v daném případě již byly dokončeny veškeré správní úkony a shromážděny podklady pro rozhodnutí a jediným důvodem nevydání rozhodnutí ve lhůtě 4 týdnů vyhrazených pro hraniční řízení bylo obstrukční jednání ze strany žalobcova právního zástupce, jemuž musí být dle § 36 odst. 3 správního řádu před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, stanovil správní orgán dobu zajištění na 1 měsíc ode dne vydání napadeného rozhodnutí, tedy do dne 5. 9. 2026, s tím, že tato lhůta může být v budoucnu v souladu s § 46a odst. 5 zákona o azylu prodloužena.
III. Žaloba
9. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce předně konstatoval, že žalovaný za rozhodující překážku vydání meritorního rozhodnutí označil jednání žalobcova právního zástupce, který se údajně neúčastnil správních úkonů a žádostmi o jejich odklad měl řízení záměrně prodlužovat. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí neoznačil jednotlivé žádosti, data jejich podání, jejich důvody, způsob, jakým o nich rozhodl, ani úkon či skutkovou otázku, kterou kvůli nim nebylo možné provést nebo objasnit. Na druhou stranu žalovaný výslovně uvedl, že „již byly dokončeny veškeré správní úkony a shromážděny podklady pro rozhodnutí“ a že zbývá jen umožnit vyjádření k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu.
10. V rámci popisu skutkových okolností žalobce uvedl, že jej v průběhu zajištění navštívila osoba vystupující jako pracovník žalovaného, která na něj podle jeho bezprostředního vnímání naléhala, aby vypověděl plnou moc udělenou jeho právnímu zástupci, a právního zástupce před žalobcem pomlouvala a znevažovala. Žalobce nezná jméno této osoby ani nemá k dispozici úřední záznam o návštěvě. Navrhl proto zjistit její totožnost, přesné datum, čas a služební účel návštěvy z evidence vstupů, služebních záznamů a dalších podkladů žalovaného a následně provést výslech žalobce i identifikované osoby.
11. Žalobce zdůraznil, že zajištění je krajním prostředkem a jeho důvody je nutno vykládat restriktivně. Podle § 46a odst. 1 zákona o azylu lze žadatele zajistit jen v případě nutnosti a tehdy, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření. Písmeno f) tohoto ustanovení nadto vyžaduje, aby žadatel svým jednáním ztěžoval řízení, zejména neposkytoval nezbytnou součinnost, aby v důsledku toho nebylo možné zjistit stav věci bez důvodných pochybností, a aby současně existovalo riziko útěku nebo žadatel již dříve území neoprávněně opustil. Tyto prvky spolu s nemožností účinně použít zvláštní opatření tvoří kumulativní podmínky zajištění. Takový výklad je nutný i podle čl. 10 odst. 4 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 ze dne 14. května 2024, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „směrnice 2024/1346“). Tento unijní důvod připouští zajištění za účelem zjištění skutečností, na nichž je žádost založena, pouze jde-li o skutečnosti, které by bez zajištění nebylo možné získat, zejména při riziku útěku. Riziko útěku tedy není volně použitelným důvodem bez vazby na nezískatelné skutečnosti.
12. Žalobce dále namítl, že podle § 46c odst. 2 zákona o azylu smí žalovaný při pominutí dosavadního důvodu vydat nové rozhodnutí pro jiný důvod jen tehdy, byly-li v průběhu dosavadního zajištění zjištěny nové skutečnosti tento jiný důvod odůvodňující. Ustanovení § 46c se na původní zajištění podle § 73 odst. 4 použilo obdobně. Nové rozhodnutí proto nemůže pouze přeznačit již známé okolnosti a pokračovat v omezení osobní svobody pod jinou právní kvalifikací. Žalovaný však nové skutečnosti ve smyslu § 46c odst. 2 zákona o azylu neprokázal. Padělaný X doklad, pravý X pas, původní cíl cesty ve Francii, absence vazeb žalobce k České republice i okolnosti jeho příletu byly žalovanému známy nejpozději dne 14. 7. 2026, kdy vydal první rozhodnutí o zajištění podle § 73 odst. 4 zákona o azylu. Nejde tedy o nové skutečnosti zjištěné až v průběhu dosavadního zajištění, které by mohly samy odůvodnit změnu zákonného titulu podle § 46c odst. 2. Za novou lze uvažovat nanejvýš doplňující výpověď ze dne 5. 8. 2026 a procesní postup zástupce. Žalovaný však nevysvětlil, jak konkrétní odpovědi žalobce či který konkrétní úkon zástupce způsobil nemožnost zjistit skutkový stav.
13. V další námitce žalobce vytkl žalovanému, že napadené rozhodnutí neidentifikuje vlastní obstrukční jednání žalobce ani nedostatek jeho součinnosti, přestože znění § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu vyžaduje jednání žadatele. Žalobce přitom předložil pravý cestovní pas, dostavil se k poskytnutí údajů dne 14. 7. 2026 i k doplňujícímu pohovoru dne 5. 8. 2026, odpovídal na otázky a poskytl údaje o cestě, osobních poměrech i důvodech žádosti. Napadené rozhodnutí neoznačuje jediný úkon, který by žalobce osobně odmítl, zmařil nebo při němž by neposkytl požadovanou součinnost. Žalovaný nahrazuje zákonný znak jednání žalobce kritikou postupu žalobcova právního zástupce. Obecný nesouhlas správního orgánu s procesní strategií zvoleného zástupce ale nemůže nahradit chybějící skutkové zjištění o nesoučinnosti samotného žalobce. Podstatou § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu je potřeba získat fakta, která bez zajištění nelze získat. Žalovaný však výslovně konstatoval, že všechny správní úkony byly dokončeny a podklady pro rozhodnutí shromážděny. Takový skutkový závěr vylučuje současné tvrzení, že kvůli neposkytnutí nezbytné součinnosti nelze zjistit stav věci bez důvodných pochybností. Zbývající možnost vyjádřit se k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu není zjišťováním skutkových okolností, které lze získat pouze při zbavení osobní svobody. Žalovaný může žalobci určit přiměřenou, s ohledem na povahu řízení krátkou lhůtu k vyjádření a poté rozhodnout.
14. Žalovaný dle názoru žalobce bez důkazů tvrdí, že „evidentním cílem“ jeho právního zástupce je propuštění žalobce, aby mohl pokračovat v protiprávním jednání a nelegálně vstoupit do jiného členského státu. Jde o mimořádně závažnou, avšak ničím nepodloženou spekulaci o motivech advokáta, nikoli o skutkové zjištění. Napadené rozhodnutí neoznačuje jediný výrok žalobce nebo zástupce, konkrétní podání, listinu, záznam či jiný důkaz, z něhož by takový úmysl plynul. Žalovaný byl oprávněn každou žádost (žalobcova právního zástupce) samostatně posoudit a nedůvodné žádosti nevyhovět. Tvrdí-li však zneužití práva, musí přesně označit konkrétní úkon, vysvětlit, v čem jeho zneužívající povaha spočívala, a prokázat jeho následek. Nesmí zpětně přeměnit využití procesního práva v „obstrukci“ jen proto, že mu procesní strategie zástupce nevyhovovala, a už vůbec nesmí trestat klienta za činnost advokáta dalším zbavením osobní svobody.
15. Žalobce též namítl, že riziko útěku nebylo v jeho případě posouzeno aktuálně a individualizovaně. Uvedl, že nezlehčuje význam padělaného X občanského průkazu. Podle § 46b odst. 2 písm. h) zákona o azylu jde o zákonný indikátor rizika útěku. I při existenci tohoto indikátoru však musí žalovaný posoudit celkovou aktuální situaci, konkrétní účel zajištění a účinnost mírnějšího opatření. Ve prospěch žalobce svědčí, že bezprostředně předložil pravý X pas, takže jeho totožnost a státní příslušnost byly téhož dne spolehlivě ověřeny; dále že o mezinárodní ochranu požádal pět minut po odepření vstupu a dostavil se ke všem v rozhodnutí popsaným úkonům. Též není popsán žádný dřívější útěk, porušení zvláštního opatření, maření návratu, nerespektování zákazu vstupu ani neoprávněné opuštění území České republiky. Jeho právní zástupce je znám a žalobce je dosažitelný v azylovém zařízení. Napadené rozhodnutí tyto okolnosti nevyvažuje. Odkaz žalovaného na rozsudek NSS č. j. 10 Azs 252/2017-89 označil žalobce za nepřiléhavý a ani rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2026, č. j. 8 Azs 58/2026-40 podle něj nezakládá automatismus.
16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rozsáhle hodnotí znalosti žalobce o X, jeho tvrzenou konverzi, rozdíly mezi výpověďmi a nově uvedené členství v hnutí X. Tyto okolnosti mohou být předmětem meritorního posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, samy však neprokazují, že žalobce neposkytl součinnost nebo že nebylo možné zjistit rozhodný skutkový stav. Slabá nebo nevěrohodná žádost může vést k jejímu zamítnutí, nicméně zajištění nesmí sloužit jako sankce za předběžně negativní hodnocení její věrohodnosti.
17. Žalobce dále namítl nedostatečnost odmítnutí zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Uvedl, že podle § 47 odst. 2 zákona o azylu postačí důvodný závěr, že opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění. Zákon nevyžaduje absolutní „záruku“ budoucího chování, kterou žalovaný opakovaně požaduje. Žalovaný v dané věci neposoudil konkrétní podobu opatření a neuvedl, proč by pobyt přímo v přijímacím nebo pobytovém středisku, které určí sám žalovaný, nebyl dostačující; nezkoumal intenzivní, například každodenní hlášení; neposoudil každou variantu samostatně ani jejich případný souběh. Žalobce v žalobě výslovně prohlásil, že je připraven zdržovat se v jakémkoli přijímacím nebo pobytovém středisku určeném žalovaným, plnit stanovený režim, osobně se hlásit i každý den, udržovat prostřednictvím zástupce aktuální kontakt a dostavit se ke každému předvolání.
18. Původní žalobcovo sdělení, že cílem jeho cesty byla Francie, předcházelo poučení o povinnostech žadatele a není totožné s aktuálním úmyslem porušit budoucí zvláštní opatření. Žalovaný žalobce k jeho ochotě setrvat v určeném zařízení a pravidelně se hlásit nevyslechl, a přesto z původního cestovního plánu dovodil jistotu budoucího útěku. Takový úsudek žalobce považuje za spekulativní.
19. V další námitce žalobce vytkl žalovanému, že doba zajištění do 5. 9. 2026 není individualizovaně odůvodněna. Podle napadeného rozhodnutí jsou všechny správní úkony dokončeny a všechny podklady shromážděny; zbývá pouze umožnit vyjádření podle § 36 odst. 3 správního řádu a vydat rozhodnutí. Žalovaný nevysvětlil, proč tyto úkony vyžadují celý měsíc, neuvedl harmonogram ani konkrétní překážku rychlého rozhodnutí. Obecný odkaz na lhůtu do 7. 10. 2026 pro zrychlené řízení vysvětluje nejzazší procesní rámec a nikoli nezbytnost detence do 5. 9. 2026. Dospěl-li žalovaný již při vydání napadeného rozhodnutí k závěru, že skutkové podklady jsou úplné, nemohl současně stanovit další měsíční zajištění za účelem jejich získání. Přinejmenším jsou splněny podmínky pro zkrácení doby zajištění soudem podle § 46e odst. 3 věty poslední zákona o azylu.
IV. Vyjádření žalovaného
20. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě vyjádřil nesouhlas s žalobními tvrzeními, které podle něj neprokazují nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Odkázal přitom v plném rozsahu na správní spis a konstatoval, že žalobce kromě širokého právního rozboru neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by vyvracely zjištění správního orgánu, na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho zajištění. Žalovaný je toho názoru, že v napadeném rozhodnutí zhodnotil konkrétní okolnosti žalobcova případu, řádně se zabýval délkou doby jeho zajištění a podrobně odůvodnil i neuplatnění zvláštního opatření. Námitku zpochybňující postup jeho pracovníků označil žalovaný za čistou spekulaci bez reálného základu. Poznamenal, že soud v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 29/2026 zrušil první rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 14. 7. 2026 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V. Doplnění žaloby a replika
21. V doplnění žaloby ze dne 19. 8. 2026 žalobce rozvedl již dříve uplatněné žalobní body. Konstatoval, že ve zrušovacím rozsudku ze dne 14. 8. 2026 č. j. 30 A 29/2026 – 30 (dále jen „rozsudek č. j. 30 A 29/2026 – 30“) soud označil závěr žalovaného, že cílovou zemí žalobce byla Francie, za pouhou spekulaci. Nosná úvaha žalovaného o útěku žalobce do Francie obsažená i v napadeném rozhodnutí tak byla přímo vyvrácena soudem. Obecné a spekulativní podle soudu bylo též odmítnutí zvláštních opatření. Soud v témže rozsudku dále vyslovil, že zákonnou maximální dobu nelze převzít mechanicky; žalovaný musí vysvětlit, proč je právě u konkrétního žadatele nezbytná stanovená délka zajištění. V bodě 36 rozsudku soud připustil, že použití padělaného dokladu může obecně významně podpořit závěr o neúčinnosti mírnějších opatření, současně však zdůraznil, že nosné důvody rozhodnutí o zbavení osobní svobody musí být obsaženy již v samotném rozhodnutí a nelze je vytvořit dodatečně ve vyjádření k žalobě. V bodech 42 až 45 rozsudku č. j. 30 A 29/2026 – 30 soud potvrdil, že čtyřtýdenní lhůta uplynula dne 5. 8. 2026, současně však odmítl názor, že její marné uplynutí automaticky ukončuje řízení na hranicích nebo bez dalšího aktivuje čl. 53 odst. 2 APR. Napadené rozhodnutí naproti tomu bez podrobnější právní analýzy tvrdí, že po uplynutí čtyř týdnů již nebylo možné pokračovat ani v řízení na hranicích, ani v zajištění podle § 73 zákona o azylu. Zmíněný soudní závěr zesiluje námitku, že žalovaný neprovedl řádný test ve smyslu § 46c odst. 2 zákona o azylu. Napadené rozhodnutí neodděluje skutečnosti známé již při vydání prvního rozhodnutí od skutečností nově zjištěných v průběhu zajištění a nevysvětluje, proč nové skutečnosti zakládají jiný zákonný důvod detence podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
22. V replice ze dne 23. 8. 2026 žalobce setrval v plném rozsahu na dosud uplatněných žalobních bodech a podotkl, že vyjádření žalovaného důvodnost žaloby nevyvrací, neboť na nosné žalobní námitky neodpovídá. Tvrzení žalovaného, že žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, je v přímém rozporu s obsahem žaloby.
23. Žalobce dále uvedl, že nově dokládá zajištění ubytování na dobu bez omezení na adrese X, potvrzené ubytovatelem dne 14. 8. 2026. Dodal, že tuto pozdější skutečnost neuplatňuje jako zpětný skutkový důvod nezákonnosti rozhodnutí ze dne 5. 8. 2026, nýbrž jako aktuální okolnost relevantní pro subsidiární pravomoc soudu zkrátit dobu zajištění podle § 46e odst. 3 zákona o azylu a pro posouzení vážnosti jeho nabídky spolupráce.
24. V ostatním žalobce argumentoval obdobně jako v žalobě a jejím doplnění a opětovně vznesl požadavek na nařízení ústního jednání.
VI. Posouzení věci soudem
25. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.
26. Soud předně považuje za potřebné zdůraznit, že napadené rozhodnutí, jehož zákonnost je v této věci předmětem přezkumu, se zásadním způsobem liší od rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 14. 7. 2026, které bylo zrušeno rozsudkem č. j. 30 A 29/2026 – 30. Podstatné rozdíly mezi oběma těmito rozhodnutími spočívají především v důvodech, které správní orgán k jejich vydání vedly. Stručně řečeno, rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 14. 7. 2026 nebylo vydáno z důvodu uvedeného v § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, tedy proto, že žalobce svým jednáním ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany, nemožnost uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu v něm nebyla odůvodněna s poukazem na užití padělaného dokladu totožnosti žalobcem a správní orgán v tomto rozhodnutí uvedl též zcela jiné úvahy ohledně stanovené délky doby zajištění, než tomu bylo v napadeném rozhodnutí. Žalobci tudíž nelze přisvědčit v tom, že obě rozhodnutí o jeho zajištění vychází ze shodných skutečností. Z toho, že zjištění, z nichž žalovaný vycházel při vydání napadeného rozhodnutí, byla správnímu orgánu známa již při vydání rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 14. 7. 2026 (např. zjištění o předložení padělaného X pasu žalobcem), automaticky neplyne, že na základě těchto zjištění bylo rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 14. 7. 2026 také vydáno.
27. S ohledem na výše zmíněnou odlišnost rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 14. 7. 2026 a napadeného rozhodnutí nelze přisvědčit argumentaci žalobce, že napadené rozhodnutí není založeno na nových skutečnostech, neboť pouze přeznačilo již známé okolnosti pod jinou právní kvalifikací, čímž došlo k porušení § 46c odst. 2 zákona o azylu. Z téhož důvodu nejsou pro posouzení nyní projednávané věci podstatné závěry vyslovené soudem v rozsudku č. j. 30 A 29/2026 – 30. Tyto závěry se upínají k odlišnému, v podstatných rysech jinak odůvodněnému rozhodnutí.
28. Soudu v nyní projednávané věci přisvědčil žalobci, že napadené rozhodnutí nemůže obstát, a to s ohledem na zcela nedostatečné odůvodnění žalobcova zajištění. V obecné rovině je třeba připustit, že obstrukční jednání advokáta, jehož si žadatel o udělení mezinárodní ochrany dobrovolně zvolil jako svého zástupce a které je přičitatelné právě tomuto žadateli, může v určitých případech významně ztěžovat průběh řízení ve věci mezinárodní ochrany, a založit tak důvod pro zajištění žadatele podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Takové jednání však musí být správním orgánem v rozhodnutí náležitě specifikováno, to, že k němu skutečně došlo, musí být doloženo obsahem správního spisu, a z rozhodnutí musí být zároveň patrné, v jakém směru toto jednání ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany. Nic z toho v projednávané věci splněno nebylo. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí (str. 3) omezil na konstatování o „zjevně cíleném obstrukčním jednání“ žalobcova právního zástupce, aniž by toto jednání jakkoliv konkretizoval a vysvětlil, v čem spočívá jeho obstrukční charakter. Soud zároveň uvádí, že spisový materiál, který mu žalovaný spolu se žalobou předložil, existenci takového jednání žalobcova právního zástupce ani v nejmenším neprokazuje. Jeho součástí je pouze jedna listina, o níž by bylo možné v této souvislosti uvažovat, a tou je podání ze dne 2. 8. 2026 nadepsané jako „Omluva právního zástupce Žadatele za neúčast pohovoru nařízeného na den 5.8.2026 v 13.00 hod – Žádost o odročení pohovoru nařízeného na den 5.8.2026 ve věci řízení o mezinárodní ochranu.“ Z obsahu spisového materiálu je nicméně patrno, že správní orgán této žádosti nevyhověl a v uvedeném termínu pohovor se žalobcem provedl, o čemž svědčí protokol o doplňujícím pohovoru ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany sepsaný dne 5. 8. 2026. Zmíněná žádost právního zástupce žalobce má standardní obsah a ani v kontextu ostatních listin tvořících obsah spisového materiálu jí nelze přisuzovat obstrukční charakter; nadto zjevně nevedla ke ztěžování řízení, protože procesní úkon, ke kterému se upínala, byl správním orgánem realizován v původním termínu.
29. Lze tak konstatovat, že napadené rozhodnutí postrádá relevantní důvody, pro které žalovaný vyhodnotil (v rozhodnutí blíže nespecifikované) jednání žalobcova právního zástupce jako obstrukční, a proč shledal, že na základě takového jednání žalobce ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany. Napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.] a skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, zároveň nemá oporu ve spise [§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.].
30. Riziko žalobcova útěku nepředstavuje samostatný důvod pro zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, jak jej nesprávně chápe žalovaný, ale jedná se o jeden z příkladů jednání, jímž žadatel může ztěžovat řízení ve věci mezinárodní ochrany, které jsou demonstrativním způsobem uvedeny ve zmíněném ustanovení. Tento žalobcem nastíněný výklad má oporu ve znění článku 10 odst. 4 písm. b) směrnice 2024/1346, jenž byl do českého právního řádu transponován právě prostřednictvím § 46a odst. 1 zákona o azylu. Podle čl. 10 odst. 1 směrnice 2024/1346 členské státy nesmějí nikoho zajistit pouze proto, že je žadatelem, nebo na základě státní příslušnosti žadatele. Zajištění smí být založeno pouze na jednom či více důvodech zajištění stanovených v odstavci 4. Zajištění nesmí mít sankční povahu. Odstavec 4 písm. b) téhož článku směrnice 2024/1346 pak stanoví, že žadatel může být zajištěn za účelem zjištění skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě rizika útěku. Aby tedy mohl být žadatel o mezinárodní ochranu zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. f) zákona o azylu, musí riziko útěku, které u něj správní orgán shledá, zároveň ztěžovat probíhající řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to tím, že by v důsledku případného útěku žadatele nebylo možné zjistit skutečnosti významné pro posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. V nyní projednávané věci však žalovaný neuvedl naprosto žádné důvody, proč by tomu tak u žalobce mělo být, a i z tohoto pohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
31. Žalobce v této souvislosti oprávněně poukazuje na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že v daném případě již byly shromážděny (veškeré) podklady pro rozhodnutí, což nelze interpretovat jiným způsobem, než že si žalovaný již všechna potřebná zjištění o skutečnostech významných pro posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu opatřil.
32. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je v klíčové části týkající se důvodů žalobcova zajištění nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spise, soud jej v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. rozsudkem bez jednání zrušil.
33. Přestože posouzení dalších žalobních námitek již nemůže ovlivnit zrušovací výrok rozsudku, soud považoval za potřebné se k nim alespoň stručně vyjádřit.
34. Žalobcovo tvrzení, že jej v průběhu zajištění navštívila osoba vystupující jako pracovník žalovaného, která na něj podle jeho bezprostředního vnímání naléhala, aby vypověděl plnou moc udělenou jeho právnímu zástupci, jehož před žalobcem pomlouvala a znevažovala, považuje soud za nekonkrétní a zcela nevěrohodné, a proto se jím nehodlá blíže zabývat. Žalobce v žalobě neuvedl žádné bližší okolnosti týkající se této návštěvy, dokonce ani přesné datum (na str. 6 mj. uvedl, že ukáže-li se, že k návštěvě došlo až po vydání rozhodnutí, může tato skutečnost přesto osvětlit vztah úředních osob k jeho zástupci); až v replice bez bližšího vysvětlení zmínil den 30. 7. 2026. Protože žalobce neovládá český jazyk, musel by být tvrzené návštěvě přítomen tlumočník, aby žalobce pochopil, co se mu dotyčná úřední osoba pokouší sdělit, popř. by muselo být ke komunikaci využito obecně dostupných technických prostředků (Google překladač apod.). Žalobce však ani tyto okolnosti údajné návštěvy nespecifikoval, stejně jako neuvedl, jaké konkrétní pomluvy na adresu jeho právního zástupce zazněly. Takové detaily údajné návštěvy by si žalobce jistě zapamatoval. Soud nadto neshledává žádný rozumný důvod, proč by měla úřední osoba jednající za žalovaného pomlouvat žalobcova právního zástupce a na žalobce naléhat, aby mu vypověděl plnou moc.
35. Žalobce nikterak nepopírá, že po příletu na X letiště předložil při hraniční kontrole policistům nejprve padělaný X průkaz totožnosti. Toto protiprávní jednání u něj bez dalšího zakládá riziko útěku ve smyslu § 46b odst. 2 písm. h) zákona o azylu, neboť v minulosti použil padělaný doklad osvědčující podmínky vstupu na území a na základě této skutečnosti je možné se domnívat, že jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany může utéct. To, že policistům následně předložil svůj pravý cestovní doklad, rozhodně nesnižuje význam žalobcova předchozího protiprávního jednání a nesvědčí v jeho prospěch, neboť v důsledku odhalení padělku žalobci v podstatě nic jiného ani nezbylo. To, že se pokusil vstoupit na území ČR za pomoci padělaného dokladu, dozajista svědčí o jeho ochotě k podvodnému jednání tohoto typu a zároveň zakládá obavu pro futuro, že je schopen takové jednání zopakovat.
36. Soud na rozdíl od žalobce považuje za zcela přiléhavý závěr vyjádřený v rozsudku NSS ze dne 21. 3. 20219 č. j. 10 Azs 252/2017 – 89, že „(v)ědomé prokázání se padělanými doklady je natolik závažné porušení právních předpisů, že značně zužuje prostor pro udělení zvláštního opatření. Jakkoliv je tedy obecně nutné upřednostnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, v případech závažného jednání, jakým je prokázání se padělaným dokladem, lze takto postupovat pouze výjimečně.“ Žalobce se takového závažného jednání prokazatelně dopustil a dle názoru soudu žádné výjimečné okolnosti neuvedl.
37. Soud však nepřehlédl, že žalovaný nemožnost aplikace zvláštních opatření namísto zajištění v posuzované věci odůvodnil poukazem na žalobcovo jednání spočívající v užití padělaného X průkazu totožnosti ve spojení s tím, že žalobce „se jednoznačně vyslovil, že chce pokračovat do Francie.“ Takto se ale žalobce nevyjádřil. Ze správního spisu vyplývá, že při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dle § 10 odst. 2 zákona o azylu dne 14. 7. 2026 v bodě 17 nadepsaném „Popis průběhu cesty z vlasti do České republiky“ žalobce mj. uvedl, že z Izmiru cestoval letecky přímým letem do X. Pak následuje věta: „V úmyslu jsem měl dostat se do Paříže, jelikož umím francouzsky.“ Souhlas s tímto údajem učiněným za účasti tlumočníka žalobce stvrdil vlastnoručním podpisem každé stránky příslušné listiny, takže nejde o žádnou spekulaci. Na druhou stranu se jedná pouze o údaj, v němž žalobce deklaroval (s užitím minulého času), jaký byl původní zamýšlený cíl jeho cesty. Dle náhledu soudu z tohoto údaje nelze bez dalšího dovozovat, že i po podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice tento žalobcův původní záměr stále trvá, resp. že žalobce zajisté hodlá utéct do Francie. Pokud žalovaný právě tímto způsobem odůvodnil svůj závěr, že by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu bylo v žalobcově případě neúčinné, nelze s ním souhlasit.
38. Na nesrovnalosti a rozpory ve výpovědích žalobce učiněných v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný v odůvodnění rozhodnutí poukázal zřejmě proto, aby vysvětlil, proč žalobcovu žádost nyní posuzuje v rámci tzv. zrychleného řízení jako zjevně nedůvodnou. Z napadeného rozhodnutí nicméně ani náznakem nevyplývá, že by tyto nesrovnalosti a rozpory byly důvodem žalobcova zajištění, resp. že by zajištění bylo sankcí za předběžně negativní hodnocení věrohodnosti jeho žádosti.
39. Soud nepřisvědčil žalobní námitce, že doba zajištění do 5. 9. 2026 není v napadeném rozhodnutí individualizovaně odůvodněna. Žalovaný takto stanovenou dobu zajištění odůvodnil nutností umožnit žalobci realizaci procesního práva zakotveného v § 36 odst. 3 správního řádu, tj. práva účastníka řízení vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům rozhodnutí. Toto zdůvodnění považuje soud za dostatečné a stanovenou lhůtu za přiměřenou s ohledem na to, že nejde jen o stanovení termínu žalobci, resp. jeho právnímu zástupci, kdy se může se shromážděnými podklady rozhodnutí seznámit, ale žalobci musí být zároveň ponechána dostatečná lhůta k vyjádření k těmto podkladům a k doručení tohoto vyjádření správnímu orgánu. I ten pak musí mít dostatečný časový prostor na to, aby se s případným vyjádřením účastníka řízení seznámil a jeho obsah zohlednil (reagoval na něj) v rozhodnutí ve věci samé.
VII. Závěr a náklady řízení
40. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je v klíčové části týkající se důvodů žalobcova zajištění nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spise, soud jej v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. rozsudkem bez jednání zrušil.
41. Soud současně se zrušením napadeného rozhodnutí nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, neboť po zrušení rozhodnutí o zajištění žalobce je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle § 46a odst. 6 zákona o azylu je vydání rozhodnutí o zajištění cizince prvním úkonem v řízení. Je-li tedy rozhodnutí zrušeno, neznamená to, že se věc vrací správnímu orgánu k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, a ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020-46).
42. Druhý výrok rozsudku o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů. Náklady, které procesně úspěšnému žalobci v řízení vznikly, spočívají v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Ty jsou tvořeny jednak odměnou advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, žaloba, doplnění žaloby, replika) ve výši 4 620 Kč za každý z těchto úkonů, celkem tedy 18 480 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby, celkem 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tak činí 20 280 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 4. září 2026
Mgr. Martin Kříž v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.