Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
30 A 29/2026 - 30.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 A 29/2026 - 30
9
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci
žalobce
proti
žalovanému
Z. H., narozen X,
státní příslušnost Y,
současný pobyt X
zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem
se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce ze dne 14. 7. 2026, č.j. OAM-878/LE-LE31-LE31-Z-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce ze dne 14. 7. 2026, č.j. OAM-878/LE-LE31-LE31-Z-2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Umara Switata, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobce podanou žalobou brojil proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o jeho zajištění ve smyslu § 73 odst. 4 zákona č, 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpis za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedeni řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v či 51 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (azylové procedurální nařízení, dále jen APR), tedy do dne 30. 9.2026
2. V žalobě žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, případně aby podle ust. § 46e odst. 3 věty poslední zákona o azylu dobu trvání zajištění zkrátil tak, aby skončila dnem vyhlášení rozsudku, nejpozději však uplynutím doby odpovídají čtyřtýdenní lhůtě pro rozhodnutí žalovaného v řízení na hranicích a by byl žalobce dále podroben pouze režimu podle ust.§ 47, popřípadě § 47a odst. 2až 5 zákona o azylu.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
3. V žalobě žalobce uvedl, že dne 7. 7. 2026 přicestoval letecky z tureckého Izmiru na Letiště Václava Havla Praha a při hraniční kontrole předložil doklad deklarovaný jako rumunský cestovní doklad, který Policie České republiky vyhodnotila jako padělaný. Následně předložil vlastní pravý alžírský cestovní pas; tím byla zjištěna jeho totožnost, státní příslušnost a datum narození. Protože nesplňoval podmínky vstupu, byl mu vstup na území odepřen.
4. Bezprostředně poté dne 7. 7. 2026 ve 2:05 hodin žalobce požádal o mezinárodní ochranu. Nešlo tedy o žádost podanou až po delším pobytu v zařízení pro zajištění cizinců, ani o reakci na maření dříve uloženého vyhoštění. Žalobce podal žádost přímo na hranici, v místě a okamžiku, v němž mu právní řád podání žádosti výslovně umožňuje.
5. Dne 14. 7. 2026 poskytl žalobce údaje k žádosti, kdy uvedl, že je občanem Alžírska a osobou amazighské národnosti, že islám nepraktikuje, zajímá se o křesťanství a že je svobodný a bezdětný. Uvedl rovněž, že jeho původním cílem byla Francie, kde má příbuzné a jejíž jazyk ovládá. Téhož dne žalovaný vydal napadené rozhodnutí. Dospěl k závěru, že se na žalobce povinně použije azylové řízení na hranicích podle čl. 45 ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. j) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348. Zajištění odůvodnil především původně deklarovaným cílem cesty ve Francii, absencí vazeb k České republice a použitím padělaného dokladu.
6. Žalobce uplatnil několik žalobních námitek:
7. Předně namítal nesprávnost automatického spojení hraničního řízení se zajištěním. Žalovaný podle žaloby zaměnil samotné vedení azylového řízení na hranicích za důvod k detenci. Existence hraniční procedury však má pouze umožňovat rozhodnout o vstupu; sama neprokazuje nutnost zbavení osobní svobody.
8. Dále žalovaný pochybil v tom, že nedostatečné posoudil možnost využít mírnějších opatření. Odmítnutí alternativ bylo založeno jen na tom, že není „žádná záruka“ setrvání žalobce. Zde žalobce namítl nesprávný standard: zákon nevyžaduje absolutní jistotu, ale posouzení, zda by konkrétní kombinace pobytové povinnosti, hlášení a omezení opouštění zařízení byla dostatečná.
9. Pokud jde o skutečnost, že žalobce se původně prokázal padělaným dokladem, to samo o sobě není dostačujícím důvodem. Použití padělaného rumunského dokladu je relevantní okolností pro riziko útěku, nemůže však samo nahradit test nezbytnosti detence. Žaloba zdůraznil, že následně předložil vlastní pravý pas, bezprostředně požádal o ochranu a nemá historii maření řízení či útěků.
10. Žalobce rovněž namítl, že cíl cesty do Francie byl vyhodnocen spekulativně. Existence příbuzných ve Francii, žalobcova znalost francouzštiny a původní plán jeho cesty podle žaloby neprokazují úmysl porušit dosud neuložené povinnosti. Žalovaný podle žalobce nezjistil jeho postoj k setrvání v ČR ani ochotu respektovat konkrétní kontrolní režim.
11. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, když měl před rozhodnutím doplnit podklady zejména k ochotě žalobce pobývat v určeném zařízení, pravidelně se hlásit a podrobit se kombinaci zvláštních opatření. Místo toho vyšel z obecné prognózy možného přerušení kontaktu.
12. Pokud jde o dobu zajištění, ta byla stanovena v maximální délce do 30. 9. 2026 mechanicky, jen převzetím maximální dvanáctitýdenní lhůty hraničního řízení. Rozhodnutí neuvádí, proč by právě tato věc vyžadovala zajištění po celou maximálně přípustnou dobu, a nevysvětluje rozpor se čtyřtýdenní lhůtou pro rozhodnutí v řízení na hranicích.
13. Žalobce dále namítl nedostatečné individuální posouzení podmínek pro hraniční proceduru, když zpochybňuje, zda byla dostatečně ověřena použitelnost hraničního řízení založeného na nízké míře přiznávání ochrany občanům Alžírska. Nebyly individuálně prověřeny jeho okolnosti - amazighská národnost, nepraktikování islámu a zájem o křesťanství.
14. Napadené rozhodnutí pak nehodnotí vhodnost, potřebnost a přiměřenost detence. Argumentace v něm obsažená je v podstatě argumentací označena kruhem: odepření vstupu → hraniční řízení → nutnost zabránit vstupu → detence, bez samostatného posouzení alternativ.
15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasil s důvody uvedenými žalobcem, neboť neprokazují nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí správního orgánu. Plně odkázal na správní spis a na obsah napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval plně v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu. Uvedl, že žalobce vyjma širokého právního rozboru neuvedl vůbec žádné konkrétní skutečnosti, které by zjištění správního orgánu, na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců vyvracely.
16. Ohledně skutkového stavu věci žalovaný uvedl, že žalobce přicestoval do Prahy dne 7. 7. 2026 ve 1:10 hodin linkou č. QS1199 z Turecka a měl v úmyslu vstoupit na území ČR. Při hraniční kontrole provedené příslušníky Inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně Policie ČR (dále jen ICP) se prokázal průkazem totožnosti občana Rumunska č. Xa. Policisty ICP však bylo zjištěno, že se jedná o padělaný doklad. Následně žalobce předložil alžírský cestovní doklad č. Xb, přičemž bylo zjištěno, že tento cestovní doklad je pravý a osoba předkládající tento cestovní pas je jeho oprávněným držitelem. Vzhledem k tomu, že cizinec nedisponoval žádným dokladem, který by jej opravňoval ke vstupu a pobytu na území ČR, byl mu proto příslušníky ICP dne 7. 7. 2026 ve 2:00 hodin odepřen vstup na území ČR. Následně dne 7. 7. 2026 v 2: 05 hodin požádal o mezinárodní ochranu.
17. Při jednání soudu dne 14. 8. 2026, k němuž se pověřený zástupce žalovaného nedostavil, žalobce setrval na svém skutkovém i právním stanovisku.
III.
Posouzení žaloby
18. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního). Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.
19. Pokud jde o skutkovou stránku věci, je zřejmé, že žalobce přicestoval dne 7. 7. 2026 na Letiště Václava Havla v Praze a při pohraniční kontrole se prokázal průkazem totožnosti občana Rumunska č. Xa, jenž však byl padělaný. Následně žalobce předložil pravý cestovní doklad č. Xb vydaný Alžírskou demokratickou a lidovou republikou, a není sporu o tom, že je jeho oprávněným držitelem. Následně dne 7. 7. 2026 v 02:05 hodin žalobce požádal o mezinárodní ochranu.
20. Dne 14. 7. 2026 byl se žalobcem proveden pohovor ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany a následně bylo vydáno napadené rozhodnutí.
21. Městský soud v Praze posoudil věc takto:
22. Podle ust. § 46a odst. 1 zákona č. 25/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže
a) účelem zajištění je spolehlivé zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti,
b) porušil povinnost uloženou mu zvláštním opatřením a přetrvává riziko útěku nebo rozhodnutím o omezení svobody pohybu nebo opakovaně porušil omezení podle § 45a,
c) je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek,
d) bude přemístěn do příslušného členského státu a jsou splněny podmínky podle čl. 44 odst. 2 nařízení o řízení azylu a migrace,
e) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, nebo
f) svým jednáním ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména tím, že neposkytuje ministerstvu nezbytnou součinnost, a proto není možné v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, existuje riziko útěku nebo již dříve území neoprávněně opustil.
23. Podle ust. § 73 odst. 4 zákona o azylu: Ministerstvo do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 azylového procedurálního nařízení. Ustanovení § 46a až 46f se použijí obdobně. Jde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany bez práva setrvat na území nebo následně o cizince, rozhodnutí o zajištění vydané ministerstvem podle věty první je nadále platné i po dobu stanovenou v čl. 4 odst. 2 nařízení o návratu z hranice. Počítání doby zajištění se řídí právním postavením dotčené osoby. Pro účely dalšího postupu podle nařízení o návratu z hranice postupuje policie podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
24. V první žalobní námitce žalobce namítal, že žalovaný nesprávně spojil hraničního řízení se zajištěním. Žalovaný podle žaloby zaměnil samotné vedení azylového řízení na hranicích za důvod k detenci. Existence hraniční procedury však má pouze umožňovat rozhodnout o vstupu; sama neprokazuje nutnost zbavení osobní svobody.
25. V této věci soud žalobci zčásti vyhověl.
26. Zajištění žalobce v řízení na hranicích není automatickým důsledkem vedení tohoto řízení. Ministerstvo je může uložit jen tehdy, pokud nelze účinně použít zvláštní opatření (§ 73 odst. 4 zákona o azylu). Povinnost zdržovat se v určeném azylovém zařízení je přitom pro řízení na hranicích výslovně upravena jako alternativa v § 47a odst. 2; lze ji doplnit i povinností hlásit se ministerstvu (§ 47a odst. 3 zák. o azylu). Unijní úprava dále vyžaduje individuální posouzení, nezbytnost zajištění a konkrétní vysvětlení, proč mírnější opatření nejsou účinná. Zajištění musí trvat jen co nejkratší nutnou dobu.
27. Námitka by tedy obstála, jestliže rozhodnutí by jen obecně odkázalo na řízení na hranicích či jeho maximální délku, aniž by popsalo konkrétní okolnosti žalobce, vyhodnotilo jeho nabídku spolupráce a objasnilo, proč nepostačuje pobyt v určeném zařízení a případné pravidelné hlášení.
28. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nezabýval pouze podmínkami vedení řízení na hranicích, nýbrž posoudil také možnost uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. Nelze proto bez dalšího přijmout tvrzení žalobce, že žalovaný ze samotné existence řízení na hranicích dovodil zajištění zcela automaticky. Žalobní námitka je nicméně důvodná v tom, že žalovaný neprovedl úplné individuální posouzení subsidiarity zajištění - zejména se vůbec nezabýval možností uložit žalobci povinnost zdržovat se v určeném azylovém zařízení podle § 47a odst. 2 zákona o azylu, ačkoli § 73 odst. 3 s tímto opatřením při vedení řízení na hranicích výslovně počítá. Rovněž žalovaný nevysvětlil, proč by toto opatření, případně ve spojení s ohlašovací povinností, nebylo v konkrétním případě účinné.
29. Naproti tomu soud shledal dostatečnou odůvodněným závěr žalovaného o nutnosti vést hraniční proceduru. Ta je podle ust. článku 43 odst. 1 nařízení APR možná mimo jiné tehdy, byla-li žádost učiněna na hraničním přechodu na vnějších hranicích nebo v tranzitním prostoru. Tato podmínka byla nepochybně splněna, co je dostatečným předpokladem pro uplatnění azylového řízení na hranicích. Pokud pak jde o nutnost vést zrychlené řízení o posouzení žádosti, odkázal žalovaný na ust. článku 42 odst. 1 písm. c), f) a j) nařízení APR, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí je nesporné naplnění právě podmínky pod písm. j), neboť je jmenovaný je státním příslušníkem Alžírské demokratické a lidové republiky, jak bylo prokázáno jeho cestovním dokladem, a podle Seznamu zemí s mírou přiznání mezinárodní ochrany 20 % nebo nižší ú rozhodnutí v prvním stupni, referenční rok 2025, je takovou zemi také Alžírsko, tedy země státní příslušnosti jmenovaného.
30. Pokud jde o druhou a čtvrtou žalobní námitku, jejich vypořádání těsně souvisí právě s tím, jak žalovaný uvážil o použití mírnějších opatření místo zajištění, resp. toho, že se jimi zabýval jen povšechně, obecně a v jisté míře spekulativně. To se týká především jeho úvah o tom, že cílovou zemí žalobce byla Francie, jelikož žalobce hovoří francouzsky a má tam příbuzné.
31. K tomu soud uvádí, že záměr žalobce cestovat do Francie není nijak dostatečně podložen. Při pohovoru dne 14. 7. 2026 žalobce nic takového přímo neuvedl, a pokud zmínil Francii, tak jen s tím, že tam má bratrance. Současně ovšem uvedl, že má sestřenici v Německu a že jeho příbuzní žijí i v USA a v Kanadě. Závěr žalovaného, že je tak zjevné, že cílovou zemí žalobce byla Francie, je jen spekulací.
32. Co se týká uplatnění mírnějších opatření podle § 47 zákona o azylu, žalovaný dospěl k závěru, že je účinně uplatnit nelze, neboť nebude-li žádost žalobce o mezinárodní ochranu vyřízena kladně, není žádná záruka, že by zvláštní opatření bylo v takovém případě účinné, resp. že naopak lze spíše předpokládat jeho neúčinnost, jelikož by se žadatel, již bez práva setrvat na území, vysoce pravděpodobně pokusil zabránit svému návratu buď přerušením kontaktu se správním orgánem, anebo vstupem na území jiného členského státu.
33. Zde nezbývá než konstatovat, že opět e jedná o závěr výhradně spekulativní. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl nic o tom, zda byl žalobce dotázán na ochotu setrvat v určeném zařízení a pravidelně se hlásit, dostatečně nevyložil, proč by nepostačila kombinace pobytové povinnosti a intenzivního hlášení a jaké konkrétní individuální okolnosti - mimo cíl cesty do Francie - svědčí o riziku přerušení kontaktu.
34. V této části je tedy na místě souhlasit se žalobní námitkou, že správní orgán měl před rozhodnutím doplnit podklady zejména k ochotě žalobce pobývat v určeném zařízení, pravidelně se hlásit a podrobit se kombinaci zvláštních opatření. Místo toho vyšel z obecné prognózy možného přerušení kontaktu. Soud tedy uzavřel, že úvahy a závěry žalovaného v této části napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
35. Dále žalobce namítal, že použití padělaného rumunského dokladu je relevantní okolností pro riziko útěku, nemůže však samo nahradit test nezbytnosti detence. Poukázal na to, že následně předložil vlastní pravý pas, bezprostředně požádal o ochranu a nemá historii maření řízení či útěků.
36. Soud při vypořádání této námitky konstatoval, že v napadeném rozhodnutí není touto skutečností – tedy použitím padělaného rumunského osobního dokladu – v rámci úvah o nutnosti zajištění cizince vůbec argumentováno. Jestliže žalovaný tuto skutečnost neučinil předmětem svých úvah a tedy ani podkladem pro své závěry, nelze se s touto žalobní námitkou v podstatě vypořádat. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný až ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce při hraniční kontrole použil padělaný rumunský průkaz totožnosti. Podle názoru soud jde sice obecně o okolnost způsobilou významně podpořit závěr o neúčinnosti mírnějších opatření, v konkrétní věci ji však napadené rozhodnutí v rámci testu nezbytnosti a subsidiarity zajištění neuvedlo ani nehodnotilo. Vyjádřením k žalobě nelze dodatečně vytvořit nosné důvody rozhodnutí o zbavení osobní svobody, které měly být obsaženy již v napadeném rozhodnutí. Jelikož tedy žalovaný tento argument v rozhodnutí neuvedl, je žalobní námitka proti němu bezpodstatná.
37. Konečně, pokud jde o námitku stran stanovení maximální doby zajištění, soud konstatuje, že žalovaný tuto dobu stanovil podle ust. § 73 odst. 4 zákona o azylu s odkazem na článek 51 odst. 2 nařízení 2024/1348 (APR) v délce 12 týdnů.
38. Za stavu, kdy nařízení APR tuto dobu vymezuje jako maximální, přičemž současně ukládá, že řízení na hranicích musí být co nejkratší, je nezbytné, aby délka doby zajištění byla vždy stanovena s přihlédnutím k této direktivě, tedy tak, aby nebyla delší, než je nezbytně nutné.
39. Žalovaný se sice zabýval úvahami o stanovení délky doby zajištění - viz třetí odstavec zdola na straně 3 napadeného rozhodnutí – ale nijak tam nevyložil, proč je v případě právě tohoto žadatele o mezinárodní ochranu nutno trvat na maximální délce doby zajištění.
40. Nadto žalovaný přidal úvahu o tom, že v řízení na hranicích musí správní orgán vydat rozhodnutí o žádosti o udělení ochrany ve lhůtě čtyř týdnů, pročež pokud by v této lhůtě nebyl o žádosti rozhodnuto, uplatní se automaticky článek 53 odst. 2 APR a výše stanovená lhůta zajištění by tak byla dále bezpředmětná.
41. S tímto závěrem se soud neztotožnil.
42. Z rozhodnutí plyne, že registrace začala dne 8. 7. 2026. Čtyřtýdenní lhůta tedy uplynula ve středu 5. 8. 2026. Ke dni jednání soudu, tedy 14. 8. 2026, by proto rozhodnutí o žádosti již mělo být vydáno, pokud se neuplatnil krizový režim s šestitýdenní lhůtou; ten z předloženého rozhodnutí nevyplývá.
43. Žalobce na dotaz soudu uvedl, že mu není známo, že by o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany již bylo rozhodnuto. To ovšem ještě samo o sobě nedokazuje, že rozhodnutí neexistuje – mohlo být vydáno, ale žalobci dosud nebylo předloženo či doručeno.
44. Důležité je, že samotné marné uplynutí čtyř týdnů podle aktuálního znění právních předpisů automaticky neukončuje hraniční řízení, ani samo nezakládá právo vstupu. Nařízení stanoví obecný maximální limit hraničního řízení 12 týdnů od registrace, v rozhodované věci do 30. 9. 2026.
45. Tvrzení ministerstva v rozhodnutí, že při nevyřízení věci do čtyř týdnů se „automaticky“ použije čl. 53 odst. 2 nařízení, není z textu tohoto článku bezprostředně patrné: článek uvádí konkrétní důvody pro ukončení hraničního řízení, mezi nimiž prosté překročení vnitrostátní čtyřtýdenní lhůty výslovně není.
46. Ani z těchto úvah žalovaného tedy nelze podle názoru soudu dostatečně určitě a přesvědčivě vyvodit, proč bylo v případě žalobce nutno stanovit dobu jeho zajištění právě v maximální možné délce, tedy dvanácti týdnů.
47. V závěru žaloby pak žalobce namítal chybějící celkový test proporcionality, když napadené rozhodnutí nehodnotí vhodnost, potřebnost a přiměřenost detence. Argumentace je označena za kruhovou, protože z faktu odepření vstupu na území je vyvozena nutnost vést hraniční řízení, z ní pak nutnost zabránit vstupu a odtud rozhodnutí o detenci, bez samostatného posouzení alternativ.
48. Tuto námitku shledal soud rovněž důvodnou, neboť konec konců v sobě obsahuje výhrady, jež byly vyjádřeny v předchozích žalobních námitkách, jmenovitě v první, druhé a čtvrté a též v páté. Tam všude podle názoru soudu absentuje zvážení toho, zda přijaté opatření vyhovuje zásadám testu proporcionality. Není sice sporu o tom, že rozhodnutí o zajištění má zákonný podklad a tento má i legitimní účel, ovšem to jsou podmínky nutné, nikoliv však postačující. Dále bylo totiž nutno vyhodnotit vhodnost – tedy zda opatření je způsobilé dosáhnout legitimního cíle, potřebnost – tedy zda neexistuje stejně účinné, ale k právu dotčené osoby šetrnější řešení, a konečně přiměřenost v užším smyslu – tedy zda převažuje význam sledovaného cíle nad intenzitou zásahu do základního práva (zde práva žalobce na osobní svobodu).
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
49. Městský soud v Praze tedy po přezkoumání věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v podstatné míře nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, takže závěr o nutnosti zajistit žalobce pod dobu řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl učiněn v rozporu se zákonem. Soud proto podle ust. § 78 odst. 1 soudního řádu správního napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
50. Pokud jde o návrh na vydání předběžného opatření, který žalobce uplatnil v podané žalobě, městský soud o něm samostatně nerozhodoval, jelikož ve lhůtě podle ust. § 38 odst. 3 soudního řádu správního rozhodl o žalobě samotné.
51. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a jeho náklady řízení sestávají z odměny advokátovi za dva úkony právní služby po 46520 Kč, a ze související náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění. Náhradu v celkové výši 10 140 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce Mgr. Umara Switata, advokáta.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 14. srpna 2026
JUDr. Slavomír Novák v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.