Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
20 A 43/2026 - 27.pdf
PDF · 0 B
No categories available
20 A 43/2026 - 27
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci
žalobce: X, narozený X
zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem
sídlem Dreyerova 627/5, 152 00 Praha 5
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2026, č. j. OAM-1134/LE-LE05-LE05-Z-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým zajistil žalobce v přijímacím středisku podle ust. § 46a odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), za účelem jeho přemístění do příslušného členského státu, a to do 15. 10. 2026.
II. Podstatný obsah žaloby
2. Žalobce předně ve své žalobě žádal, aby soud ověřil přesný den doručení napadeného rozhodnutí s tím, že při oznámení dne 11. 9. 2026 připadá poslední den lhůty pro podání žaloby po zohlednění víkendu a státního svátku dne 28. 9. na úterý 29. 9. 2026. Dále shrnul, že přiletěl dne X z X, prokázal totožnost pravým pasem s řeckým schengenským vízem, po odepření vstupu ještě téhož dne projevil vůli požádat o ochranu, písemnou žádost podal 5. 9. a žalovaný ji zaregistroval dne 7. 9. 2026. Téhož dne odeslal Řecku žádost o převzetí. Podle odpovědi DubliNetu ve správním spise řecká strana odpověděla kladně již 9. 9. 2026 v 09:14, s odkazem na čl. 29 odst. 4 nařízení (EU) 2024/1351. Při pohovoru dne 10. 9. žalobce uvedl, že zamýšlel cestovat do Řecka a s přemístěním souhlasí. Zajištění bylo vydáno až 10. 9. 2026 a pozdější rozhodnutí o přemístění je datováno 14. 9. 2026.
3. Žalobce dále upozornil na právní rámec a na povinnost úplného soudního přezkumu.
4. Namítal, že napadené rozhodnutí neuvádí jediný výrok či projev žalobce, jímž by nerespektování přemístění oznámil. Protokol naopak podle žalobce zachycuje jeho výslovný souhlas s přemístěním do Řecka. Žalovaný mohl podle žalobce věrohodnost tohoto souhlasu zkoumat, musel by však vymezit konkrétní jednání směřující k maření přemístění a vysvětlit, proč má vyšší důkazní hodnotu než přímé vyjádření žalobce. Pouhé „silné zpochybnění“ souhlasu pro rozporný cestovní plán tuto povinnost nenaplňuje. Žalovaný rovněž podle žalobce neidentifikoval přesná znění otázek a odpovědí, neobjasnil rozdíl mezi původním cílem cesty a aktuální ochotou podrobit se předání ani nevyložil prognostickou vazbu k budoucí nedostupnosti. Žalobce tak měl za to, že tato mezera činí skutkový závěr nepřezkoumatelným podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a nedostatečně podloženým podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalobce dále namítal, že chybějící další letenka a omezené finance mohou oslabovat tvrzení, že měl žalobce sám hned cestovat do Athén. Ve vztahu k riziku úniku před přemístěním prováděným orgány však mají přinejmenším dvojznačný význam, neboť vlastní letenka k výkonu úředního transferu potřebná není a nedostatek peněz může možnost samostatně odjet či skrýt se spíše snížit. Žalovaný tento protiargument nevyhodnotil ani neurčil konkrétní prostředky, které měl zjistit. Z legální žádosti o ochranu podané asi 90 minut po odepření vstupu nelze podle žalobce učinit indicii budoucího útěku. Žalovaný přitom nezaznamenal předchozí pokus o útěk, zmaření transferu, užití falešné identity, porušení pobytové či ohlašovací povinnosti ani odmítnutí součinnosti.
5. Dále pak namítal, že žalovaný nedostatečně zdůvodnil upřednostnění institutu zajištění před mírnějšími alternativami uvedenými v § 47 zákona o azylu, kdy obě možnosti pouze vyjmenoval a neověřil dostupné zařízení, četnost hlášení, možnost kontroly a ochotu žalobce opatření dodržovat. Nevysvětlil, proč by při pravé identitě, známém pobytu v letištním zařízení, souhlasu s Řeckem a přijaté žádosti o převzetí nebyla tato opatření účinná. Neexistence absolutní „záruky“ je právně nesprávným měřítkem, neboť žádné neizolační opatření absolutní záruku neposkytuje. Odkázal v té souvislosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2026, č. j. 30 A 29/2026-30, ve kterém soud uzavřel, že ministerstvo musí objasnit praktickou neúčinnost alternativ ve vztahu ke konkrétní osobě a provést skutečný test vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti v užším smyslu, který v napadeném rozhodnutí chybí.
6. Tvrzení žalovaného, že „nemá právo setrvat na území“, nebylo podle žalobce podloženo přesným časovým ani právním rozlišením s tím, že rozhodnutí o přemístění ke dni zajištění nebylo ani vydáno. I kdyby měl být posléze přemístěn, nelze podle žalobce z této okolnosti odvodit automatickou neúčinnost ust. § 47 zákona o azylu, neboť toto ustanovení by tím bylo právě v případech § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu zbaveno obsahu. Uvedená okolnost je navíc společná všem přemísťovaným osobám, a proto sama nevysvětluje potřebu zbavit svobody právě žalobce. Naopak čl. 44 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1351 ze dne 14. května 2024 o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 vylučuje zajištění jen kvůli řízení o odpovědnosti (dále jen „AMMR“).
7. Skutečnost, že žalobce neuvádí nemoc ani zvláštní potřeby, může podle žalobce vyloučit některé specifické kontraindikace detence, ale nedokazuje existenci jejího pozitivního důvodu, a neřeší, proč je celodenní omezení osobní svobody potřebnější než dostupnost v určeném středisku. Žalovaný zde podle žalobce zaměnil absenci zvláštní zranitelnosti za pozitivní prokázání přiměřenosti. Zdravotní screening nemůže nahradit porovnání účinnosti opatření podle § 47 zákona o azylu.
8. Dále žalobce uvedl, že čl. 44 odst. 3 AMMR ukládá zajištění omezit na co nejkratší čas nutný k řádně a rychle vedenému řízení. Čl. 45 odst. 3 písm. a) AMMR stanoví provedení přemístění zajištěné osoby co nejdříve, nejpozději do pěti týdnů od přijetí žádosti o převzetí; V čl. 45 odst. 3 písm. b) AMMR stanoví alternativní počátek tehdy, když později skončí odkladný účinek opravného prostředku. Podle čl. 45 odst. 4 AMMR nesmí osoba po marném uplynutí příslušného limitu zůstat zajištěna. Žalobce uzavřel, že čl. 45 AMMR představuje mezní omezení detence, nikoli paušální oprávnění zajistit osobu na celý tento čas.
9. Žalobce dále poukázal na to, že žalovaný v odůvodnění uvedl, že přijetí žádosti dosud nenastalo a Řecko má teprve týden k odpovědi. Odpověď DubliNetu však nese datum 9. 9. 2026 a výsledek „Accept.“ Byla tedy doručena před vydáním napadeného rozhodnutí. Jde podle žalobce o objektivní vnitřní rozpor mezi nosným skutkovým východiskem a správním spisem. Podle obecného počítání lhůty pěti týdnů od středy 9. 9. připadá konec na středu 14. 10. 2026 a přesto výrok stanoví zajištění do 15. 10. 2026. Žalovaný přitom podle žalobce neobjasnil, z jakého právního a skutkového důvodu určil o den pozdější konec. Případný pozdější odkladný účinek soudního přezkumu přemístění mohl počátek lhůty ovlivnit, v okamžiku rozhodnutí však šlo o budoucí podmíněnou událost. Žalovaný měl podle žalobce vycházet z již známého přijetí řecké žádosti a přezkoumatelně vymezit relevantní scénáře. Poukázal též na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2026, č. j. 48 A 22/2026-29, body 30–38, ve kterém soud vytkl žalovanému stanovení délky dublinského zajištění jen z maximálních procesních lhůt bez konkrétního harmonogramu. Byť tento rozsudek vychází ze starého nařízení Dublin III a jiného zákona o zajištění policií (sic!), je stále platný požadavek hodnotit jednotlivé fáze a skutečné termíny, nikoli automaticky přenášet dřívější numerické limity. Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015-32, zdůraznil nutnost respektovat jednotlivé fáze zajištění. Napadené rozhodnutí přitom neuvádí očekávaný let, kroky k předání, důvod souvislé potřeby detence do 15. 10. ani vztah mezi již přijatou žádostí a určeným koncem. Úvahu o případné budoucí žalobě proti tehdy nevydanému rozhodnutí o přemístění nelze použít jako důvod delšího zajištění. Povinnost průběžného přezkumu podle § 46c zákona o azylu přitom podle žalobce nehojí vadu prvotního rozhodnutí.
10. Žalobce rovněž s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2026, č. j. 48 A 22/2026-29, namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí ani stručně neuvedl žádnou konkrétní úvahu o realizovatelnosti předání a nezaložil k tomu do spisu relevantní podklady. Poukázal přitom na to, že část 5.2 informace OAMP o Řecku ze dne 23. 7. 2026 uvádí i omezení základních služeb ve vnitrozemských přijímacích střediscích. Sdělení Komise COM(2025) 170 final sice uzavřelo, že na řecké pevnině obecně nejsou systémové nedostatky dosahující prahu čl. 4 Listiny základních práv EU a plošné individuální záruky nejsou nutné. Sdělení Komise COM(2026) 387 final ze dne 15. 7. 2026 však při hodnocení zavádění nového nařízení konstatovalo, že k 7. 7. ještě nebyly podány žádosti o samotné provedení nových přemístění, a nebylo možné potvrdit úplné odstranění minulých problémů s provozní spoluprací. Toto novější sdělení není zjištěním aktuálního systémového porušení čl. 4 Listiny základních práv EU, je ale podle žalobce důvodem pro konkrétní a střízlivý přezkum toho, co ministerstvo před detencí prověřilo. Napadené rozhodnutí se uvedenými informacemi ani přijetím odpovědnosti Řeckem věcně nezabývá a neoznačuje odpovídající podklad. Žalobce tedy namítl nepřezkoumatelnost tohoto dílčího předpokladu účelu zajištění.
11. S ohledem na shora uvedené žalobce závěrem navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, případně, aby podle § 46e odst. 3 zákona o azylu zkrátil dobu zajištění tak, aby skončila dnem vyhlášení rozsudku nebo nejpozději posledním dnem zákonné lhůty vypočtené podle čl. 45 odst. 3 a 4 AMMR.
III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce
12. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou a námitky žalobce za neopodstatněné. Napadené rozhodnutí je podle žalovaného řádně odůvodněné a plně přezkoumatelné. Měl za to, že zřetelně vymezil právní rámec odpovídající zjištěným okolnostem případu a postupoval v souladu s platnou právní úpravou.
13. Uvedl, že v žalobcově případě se vzhledem k udělenému řeckému vízu, které mu bylo vydáno, uplatní článek 29 odst. 2 AMMR, podle něhož platí, že pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle žalovaného řádně vypořádána potřeba žalobcova zajištění vzhledem ke shledanému rizika jeho útěku. Žalovaný měl za to, že podrobně popsal nesoulady žalobcových sdělení stran jeho záměrů a jeho faktického jednání. Žalovaný nespekuloval, vycházel z objektivních, doložitelných zjištění, která žaloba nemá potenciál zpochybnit, jakkoli proti závěrům žalovaného brojí. Žalobce uvedl záměr strávit v Praze dva dny jako turista, aniž by měl při příletu do České republiky letenku na další cestu do Řecka, kam ale dle jiného svého sdělení cestovat chtěl. Uvedl také záměr žádat v České republice o mezinárodní ochranu, odhodlal se k tomu ale až poté, co mu byl odepřen vstup na zdejší území. Výroky a jednání žalobce vykazují rozpory, které jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsány a skýtají podle žalovaného dostatečnou oporu pro závěr o existenci skutečností nasvědčujících oprávněnosti domněnky o přítomnosti riziku útěku v posuzovaném případě, nebude-li žalobce zajištěn. Žalovaný proto uzavřel, že bez zajištění by žalobce nezůstal ministerstvu k dispozici pro účely vedení řízení podle zákona o azylu, konkrétně pro provedení přemístění do Řecké republiky, která je podle čl. 36 odst. 1 AMMR povinna jej převzít. Námitka absence rizika útěku proto podle žalovaného neobstojí.
14. Žalovaný dále uvedl, že nezjistil žádné okolnosti svědčící o nepřiměřenosti zajištění v konkrétním žalobcově případě s tím, že je nepředložil ani on sám ve své žalobě. Podle formuláře procesních záruk zpracovaného Správou uprchlických zařízení (SUZ) je žalobce osobou bez potřeby zvláštních procesních záruk a jak vyplývá ze screeningového formuláře zpracovaného ICP, v průběhu prvotního prověřování (screeningu) nebyla identifikována žádná zranitelnost, ani zvláštní potřeba a jmenovaný prohlásil, že se cítí zdráv a neužívá žádné léky. Do protokolu o poskytnutí údajů ke své žádosti o mezinárodní ochranu dne 10. 9. 2026 žalobce také uvedl, že je zdravý a nemá žádné zdravotní omezení a jiné zvláštní potřeby.
15. Žalovaný měl také za to, že se v potřebném rozsahu zabýval i možnými alternativami zajištění žalobce, a to konkrétně na straně 3 napadeného rozhodnutí. Poukázal na to, že podle § 47 odst. 1 zákona o azylu může mít podobu povinnosti zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo se osobně hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Výslovně konstatoval, že žalobce nemá právo setrvat na území, neboť má být přemístěn do jiného členského státu a v jeho případě správní orgán shledal riziko útěku. Vzhledem k těmto okolnostem neshledal, že by uložení zvláštního opatření bylo v případě žalobce účinné, naopak je pravděpodobnější předpoklad jeho neúčinnosti. Výslovně poukázal na vysokou pravděpodobnost pokusu žalobce postrádajícího právo setrvat na území, zabránit svému přemístění např. přerušením kontaktu se správním orgánem, nebo vstupem na území jiného členského státu. K tomuto závěru vedla žalovaného mj. nevěrohodnost žalobcových tvrzení, a značné pochyby o jeho ochotě respektovat právní řád a omezující opatření. Různorodý obsah vzájemně se vylučujících, a tedy nekonzistentních tvrzení samotného žalobce, nemajících odpovídající odraz v reálném žalobcově jednání, nesvědčí podle žalovaného pro pravděpodobnost jeho další odpovědné spolupráce se správním orgánem v případě uložení alternativ k zajištění.
16. Žalovaný měl také za to, že v napadeném rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil účel a dobu trvání zajištění. Žalobce byl prokazatelně zajištěn za účelem jeho přemístění do příslušného členského státu v souladu s článkem 45 odst. 3 písm. b) AMMR. Žalovaný od samého počátku správního řízení konal kroky nezbytné k dosažení přemístění žalobce do Řecka jakožto státu odpovědného za posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu vzhledem k vízu, které mu bylo právě Řeckem vydáno. Tento spisem doložitelný postup byl završen vydáním správního rozhodnutí o přemístění žalobce ze dne 14. 9. 2026, č. j. OAM-1134/LE-LE05-D05-2026, které je rovněž součástí správního spisu. V něm se správní orgán v potřebném rozsahu zabýval posouzením případné existence závažných důvodů se domnívat, že by žalobce v souvislosti s přemístěním do tohoto členského státu čelil reálnému riziku, že budou porušena jeho základní práva, a to formou nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU.
17. Žalovaný dále uvedl, že stanovil přiměřenou, žalobcově procesní situaci odpovídající délku zajištění, pročež je napadené rozhodnutí i z tohoto hlediska přezkoumatelně odůvodněno. V odůvodnění mj. konstatoval, že pokud by bylo přemístění žalobce realizováno dříve, stanovená doba zajištění by byla dále bezpředmětná, pokud by naopak ve stanovené lhůtě k přemístění nedošlo, např. z důvodu podání žaloby s návrhem na přiznání odkladného účinku, a současně by byla dosud zachována výše uvedená lhůta 5 týdnů, může správní orgán dobu zajištění v souladu s ustanovením § 46a odst. 5 zákona o azylu prodloužit.
18. Závěrem proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. Žalobce na vyjádření žalovaného reagoval replikou, ve které setrval na podané žalobě a dále v zásadě parafrázoval žalobní argumentaci.
IV. Obsah správního spisu
20. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 4. 9. 2026 ve 9:50 hod. byl žalobce po příletu linkou č. X z X do Prahy kontrolován policií a měl v úmyslu vstoupit na území ČR. Při pobytové kontrole se prokázal svým platným cestovním dokladem s pravým řeckým schengenským vízem (platnost do X). Téhož dne v 10:30 hod. mu byl odepřen vstup na území, jelikož neprokázal účel pobytu a neměl zpáteční letenku. Následně ve 12:00 hod. požádal o mezinárodní ochranu, což odůvodnil politickými problémy v zemi původu.
21. Z písemné žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany se podává, že žalobce podal žádost písemně dne 5. 9. 2026 a jako důvod jejího podání uvedl vyhrožování zabitím z politických důvodů v zemi původu žalobce.
22. Téhož dne byl se žalobcem sepsán formulář prvotního prověřování, ze kterého se podává, že žalobce neuplatňoval žádná zdravotní omezení, nemá žádné příbuzné v členských státech Evropské unie, přicestoval požádat o mezinárodní ochranu. Vycestoval dne X z X do X a následně do České republiky. Neměl žádnou zamýšlenou cílovou zemi.
23. Z kopie cestovního dokladu žalobce se podává, že v něm bylo vylepeno schengenské vízum typu C vydané Řeckou republikou a platné od X do X.
24. Dne 10. 9. 2026 byl s žalobcem proveden pohovor pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ve kterém mimo jiné žalobce uvedl, že jeho cílem bylo Řecko. V Praze chtěl být zhruba dva dny, aby si Prahu prohlédl. Poté chtěl cestovat do Řecka, pročež si také vyřídil řecké vízum. V Řecku nikdy nebyl a nic mu tam nehrozí. V České republice podal žádost o mezinárodní ochranu, jakmile měl pocit, že by byl deportován do X, což nechtěl. Pracovníky imigračního oddělení mu bylo sděleno, že jej dál nepustí a bude vrácen do X. S přemístěním do Řecka v případě, že bude odpovědné za posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, souhlasil.
25. Žalovaný dne 10. 9. 2026 vydal napadené rozhodnutí, kterým žalobce podle ust. § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu zajistil v přijímacím středisku. Dobu trvání zajištění žalovaný stanovil do 15. 10. 2026.
26. Z kopie záznamu v systému DubliNet se podává, že Česká republika požádala Řeckou republiku o převzetí žalobce dne 7. 9. 2026, která dne 9. 9. 2026 přijala odpovědnost za posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.
27. Z informace OAMP ze dne 23. července 2026 k azylovému systému v Řecké republice se mimo jiné podává, že Řecká republika i za podpory agentury EUAA provádí přemístění žadatelů do odpovědných členských států. Toto řízení spadá do gesce Azylové služby. EUAA pomáhá Azylové službě i v těchto otázkách. Otázka navrátilců byla v minulosti mnohokrát sledována, zejména ze strany evropských institucí, a na základě provedených monitoringů se situace natolik zlepšila, že EK v roce 2025 konstatovala, že v systému poskytování azylu a přijímání žadatelů o azyl na řecké pevnině neexistují žádné systémové nedostatky, které by vedly k riziku nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU. V důsledku toho by se přesuny v rámci systému pro určení příslušnosti do Řecké republiky měly uskutečňovat stejným způsobem jako v případě ostatních členských států, tj. bez požadavku na individuální záruky, které Komise doporučila ve svém doporučení (EU) 2016/1117, a v souladu s judikaturou Soudního dvora týkající se výkladu čl. 3 odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013. Z uvedené informace OAMP vyplývají určité nedostatky v ubytovacích střediscích, a to zejména na ostrovech v Egejském moři často s překročenou kapacitou. Žadatelé o mezinárodní ochranu jsou v rámci řízení o určení příslušného členského státu umisťování pouze do vnitrozemských středisek.
28. Dne 14. 9. 2026 vydal žalovaný rozhodnutí č.j. OAM – 1134/LE-LE05-D05-2026, kterým určil, že příslušným státem k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je Řecká republika, a rozhodl tak o přemístění žalobce do Řecké republiky.
V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze
29. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl po jejím projednání, k němuž na žádost žalobce nařídil jednání, při kterém účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích. Nad rámce správního spisu bylo doplněno dokazování výpovědí samotného žalobce, jehož osobní účast byla zajištěna prostřednictvím videokonference. Soud předně k žádosti žalobce ověřil přesný den doručení napadeného rozhodnutí žalobci. Z protokolu o předání rozhodnutí žalovaného ve věci zajištění ze dne 11. 9. 2026 založeného ve správním spisu se podává, že si žalobce napadené rozhodnutí převzal dne 11. 9. 2026. Soud tak nemá pochyb o tom, že napadené rozhodnutí bylo žalobci tímto dnem doručeno a nabylo tak právní moci. Jestliže žaloba byla podána dne 26. 9. 2026 prostřednictvím žalovaného, jak tento potvrdil, pak byla podána včas.
30. Zdejší soud nebyl při přezkumu vázán žalobními body a přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v celém rozsahu (§ 33b odst. 2 zákona o azylu), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování soudu (§ 33a odst. 1 zákona o azylu.).
31. Podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže bude přemístěn do příslušného členského státu a jsou splněny podmínky podle čl. 44 odst. 2 nařízení o řízení azylu a migrace.
32. Podle čl. 44 odst. 1 AMMR členské státy nezajistí osobu pouze proto, že se na ni vztahuje řízení podle tohoto nařízení.
33. Podle čl. 44 odst. 2 AMMR členské státy mohou zajistit dotčenou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li riziko útěku nebo vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, a to na základě individuálního posouzení situace dané osoby a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.
34. Podle čl. 44 odst. 3 AMMR zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení.
35. Podle § 46b odst. 1 zákona o azylu pro účely tohoto zákona se útěkem rozumí jednání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kdy nezůstává k dispozici ministerstvu nebo policii zejména pro účely vedení řízení podle tohoto zákona nebo zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
36. Podle § 46b odst. 2 písm. d) zákona o azylu rizikem útěku se pro účely tohoto zákona rozumí existence skutečností, na základě kterých je možné se domnívat, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany může utéct, zejména pokud vyjádřil úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění nebo rozhodnutí o návratu, anebo je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
37. Podle § 47 zákona o azylu zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění. Ministerstvo v rozhodnutí o uložení zvláštního opatření stanoví způsob výkonu zvláštního opatření a jeho délku, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně. Rozklad, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné; ustanovení § 46f se nepoužije, ustanovení § 46c se použije přiměřeně. Ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o uložení zvláštního opatření a o prodloužení zvláštního opatření zkoumá, zda důvody pro uložení zvláštního opatření trvají. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen strpět uložení zvláštního opatření. Kontrolu dodržování zvláštního opatření provádí ministerstvo; na tuto kontrolu se kontrolní řád nevztahuje.
38. Shora uvedená právní úprava vychází z toho, že zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je výjimečným, nesankčním a subsidiárním zásahem do osobní svobody: podle čl. 10 a 11 přijímací směrnice je přípustné jen z taxativně vymezeného důvodu, na základě individuálního posouzení, nelze-li účinně použít mírnější opatření, pouze po co nejkratší dobu a po dobu trvání důvodů zajištění; v řízení na hranicích je relevantním důvodem zejména rozhodnutí o právu vstupu podle čl. 43 procedurálního nařízení, které zároveň stanoví, že opatření bránící vstupu musejí být v souladu s uvedenou směrnicí. Tomu odpovídá § 73 odst. 4 ve spojení s § 47 zákona o azylu: zajištění lze uložit jen tehdy, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, zejména povinnost pobývat v určeném zařízení nebo se pravidelně hlásit ministerstvu. Požadavek zákazu automatického zajišťování, individuálního posouzení, přednostního zvážení alternativ, nezbytnosti, proporcionality a konkrétního odůvodnění navazuje na judikaturu Soudního dvora (např. rozsudek ze dne 14. 9. 2017 ve věci K. proti Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie, C‑18/16) i judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž musí správní orgán přezkoumatelně vysvětlit neúčinnost mírnějších opatření (rozsudek ze dne 22. 12. 2016, č. j. 7 Azs 269/2016-21), hodnotit konkrétní pobytovou historii, osobní, rodinné a majetkové poměry a dosavadní spolupráci cizince, nikoli vycházet z paušálních předpokladů (rozsudek ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs 119/2018-28), samotný několikahodinový odstup mezi odepřením vstupu a žádostí o ochranu navíc bez dalšího neprokazuje zlou víru cizince (rozsudek ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs 213/2017-47).
39. Soud předesílá, že před vydáním napadeného rozhodnutí o zajištění v přijímacím středisku s žalobcem nebyl proveden pohovor za účelem zjištění podrobností k posouzení alternativ k zajištění. Je tedy nutné se zaměřit na zjištěné informace, které měl správní orgán k dispozici při vydání rozhodnutí, zda tyto poskytují dostatečně pevný základ k rozhodnutí o zajištění cizince a posoudit též, zda je napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno i ve vztahu k možné aplikaci zvláštních opatření.
40. Součástí spisu jsou formuláře prvotního prověřování. Z těchto formulářů je zřejmé, že žalobce se cítil, zdráv, neužíval žádné léky, nejevil známky zranitelnosti, měl platný cestovní doklad. Podle formuláře přicestoval, aby požádal o udělení mezinárodní ochrany, žádnou cílovou destinaci neuvedl. Cestoval z X přes X. Žalobce splnil svou povinnost součinnosti při provádění prvotního prověřování. Podle výsledku šetření ze dne 5. 9. 2026 se žalobce 4. 9. 2026 v 9:50 prokázal cestovním dokladem č. X vydaným X. Podle dokumentu Refusal of entry at the border byl vstup odepřen dne 4. 9. 2026 v 10:30 hod. Žádost o mezinárodní ochranu byla podána 4. 9. 2026, ve 12:00 hod. Žádost cizinec odůvodnil takto: „Jsem podporovatel politické strany “X” Tato strana v X bojuje proti drogové mafii a hájí zájmy X. Ostatní politické strany jsou proti naší straně a jejich členové nám vyhrožují zabitím. Místní policie za úplatky také pomáhá ostatním stranám, proto nemůžeme očekávat od policie žádnou ochranu. Já jsem také dostával vyhrůžky a proto jsem opustil svou zemi.” V pohovoru pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochranu uvedl, že jeho cílem bylo Řecko. V Praze chtěl být zhruba dva dny, aby si Prahu prohlédl. Poté chtěl cestovat do Řecka, pročež si také vyřídil řecké vízum. V Řecku nikdy nebyl a nic mu tam nehrozí. V České republice podal žádost o mezinárodní ochranu, jakmile měl pocit, že by byl deportován do X, což nechtěl. Pracovníky imigračního oddělení mu bylo sděleno, že jej dál nepustí a bude vrácen do X. S přemístěním do Řecka v případě, že bude odpovědné za posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, souhlasil.
41. Zvláštní opatření lze považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout výše uvedeného účelu mírnějšími prostředky bez fyzického zajištění žadatele. Ke zvažování zvláštních opatření jako alternativy k zajištění v přijímacím středisku podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu je namístě důsledně zohlednit důvod zajištění v přijímacím středisku a pobytovou historii žadatele. Vždy je přitom třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s řízením o zajištění, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy Evropské unie, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince. Volba některého ze zvláštních opatření namísto zajištění v přijímacím středisku je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti v řízení o jeho přemístění a při výkonu rozhodnutí o jeho přemístění. Jinými slovy, je třeba zvážit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl rozhodnutí o přemístění.
42. Žalovaný by zpravidla měl postupovat tak, aby od cizince zjistil základní informace k důvodům zajištění a k možnostem použití alternativ k zajištění. V projednávaném případě je zřejmé, že žalovaný měl v době před vydáním rozhodnutí o zajištění k dispozici žalobce i tlumočníka (za účelem poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu), bylo tedy i reálně proveditelné, aby byl žalobce dotázán i na podstatné okolnosti ve vztahu k jeho případnému zajištění. Soud by takový postup považoval za vhodnější.
43. Přesto v tomto konkrétním případě soud shledal zjištěné skutečnosti za dostačující, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké individuální okolnosti v žalobcově případě odůvodňují omezení jeho osobní svobody a jaké okolnosti vedou k závěru, že v jeho případě nepostačí uložení některého ze zvláštních opatření, popsané důvody soud shledal dostatečnými, zohlednil též, že ani v žalobě nebyly tvrzeny takové skutečnosti, které by (v případě, že by je žalovaný v pohovoru před vydáním rozhodnutí zjistil) mohly vést k odlišnému závěru o nutnosti zajištění žalobce.
44. Žalovaný správně zdůraznil, že žalobce nebude mít v případě vydání rozhodnutí o jeho přemístění do Řecké republiky právo setrvat na území České republiky. Za takové situace lze spíše předpokládat neúčinnost zvláštních opatření, jelikož by se žalobce, bez práva setrvat na území, vysoce pravděpodobně pokusil zabránit svému přemístění např. přerušením kontaktu se správním orgánem, nebo vstupem na území jiného členského státu. Žalovaný kromě této úvahy vzal v potaz i individuální okolnosti případu žalobce. Žalovaný zohlednil, že žalobce sice v rámci screeningu policistům ICP tvrdil, že do ČR přicestoval, aby požádal o mezinárodní ochranu, nicméně o ni bezprostředně po svém příletu nepožádal, a učinil tak až po neúspěšném pokusu vstoupit na území ČR a zejména až poté, co mu byl odepřen vstup na území České republiky a začal se obávat vrácení do X, přestože mu v dřívějším podání žádosti objektivně nic nebránilo. Následně tvrdil, že mířil do Řecka, ačkoli tomu neodpovídalo jeho jednání, když nedisponoval žádným navazujícím přepravním dokladem, který by tento záměr alespoň osvědčoval. Současně neuvedl, jakým způsobem hodlal do Řecka cestovat, ani nevysvětlil, proč neletěl z X přímo do Řecka, jestliže tam směřoval za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný z tohoto důvodu vyhodnotil tvrzení o úmyslu žalobce cestovat do Řecka a žádat zde o mezinárodní ochranu jako nepřesvědčivé a shledal riziko útěku žalobce ve snaze vyhnout se svému přemístění. Z těchto důvodů žalovaný shledal, že by uplatnění zvláštního opatření nebylo účinné. V útěku by žalobci případně uložené mírnější opatření spočívající ve zvláštním opatření dle § 47 zákona o azylu, tedy v povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku, nebo se ve stanovené době osobně hlásit ministerstvu, fakticky nijak nebránilo. Povinnost osobně se hlásit ministerstvu vůbec v případě žalobce nepřichází v úvahu, když žalobce neuvedl, že by měl na území České republiky zajištění nějaké ubytování. A pokud jde o případné uložení povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku, je třeba si uvědomit, že v takovém případě má cizinec možnost se pohybovat i mimo pobytové středisko, což by žalobci umožnilo útěk a zmaření jeho přemístění do Řecké republiky, jak se žalovaný důvodně obává.
45. Soud ve shodě se žalovaným považuje za relevantní především předchozí jednání žalobce, jeho nejasné záměry a budoucí nepředvídatelné jednání. Motivace žalobce setrvat dobrovolně v dispozici správních orgánů do jeho přemístění se jeví jako velmi nízká a existuje významné riziko, že by se pokusil o útěk. Obavy z nespolupráce a neplnění zvláštních opatření žalobce nerozptýlil žádnými konkrétními argumenty, v žalobě je poukazováno na nepřezkoumatelnost, nejsou vzneseny konkrétní argumenty, které by svědčily pro skutečnou využitelnost alternativ k zajištění. Žalovaný sice k tomu v napadeném rozhodnutí užil nepříliš vhodného obratu „…není žádná záruka, že by zvláštní opatření bylo v případě výše jmenovaného účinné,“ avšak v dalším kontextu odůvodnění, platné právní úpravy, a hlavně z povahy věci je zřejmé, že tím nemínil požadavek na jakousi absolutní záruku, nýbrž na existenci konkrétních skutečností, které by svědčily tomu, že by zvláštní opatření v případě žalobce byla účinná.
46. Žalovaný hodnotil konkrétní individuální okolnosti týkající se žalobce, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností. V projednávané věci nevyšly najevo další okolnosti, které by naopak svědčily v prospěch účinnosti zvláštních opatření, které měl žalovaný zvažovat, ale neučinil tak. Za popsaných okolností nemůže ve prospěch žalobce převážit ani skutečnost, že žalobce spolupracoval při vyplnění formulářů prvotního prověřování. Co se týče odkazu žalobce na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 8. 2026, č. j. 30 A 29/2026-30, má soud za to, že v projednávané věci nelze úvahy žalovaného o neúčinnosti zvláštních opatření hodnotit jako spekulativní, když jsou založeny zejména na předchozím jednání žalobce a jeho tvrzeních, z nichž žalovaný vyvodil v zásadě relevantní závěry, které nelze bez dalšího posoudit jako spekulace.
47. Soud má dále za to, že žalovaný v napadeném rozhodnutím přezkoumatelně objasnil, v čem spatřuje riziku útěku žalobce ve smyslu ust. § 46b odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že z jednání žalobce popsaném shora i v napadeném rozhodnutí je zjevný úmysl nerespektovat rozhodnutí o přemístění, což představuje skutečnost, na základě které je možné se domnívat, že žalobce o udělení mezinárodní ochrany může utéct, tedy nezůstat k dispozici ministerstvu pro účely vedení řízení o jeho přemístění. Souhlas žalobce s případným přemístěním do Řecka přitom nelze nijak přeceňovat s ohledem na jeho dosavadní jednání, kdy v rozporu s deklarovanou cílovou destinací přicestoval do České republiky a rovněž v rozporu s deklarovaným účelem cesty podal žádost o mezinárodní ochranu až po odepření vstupu a až poté, co se začal obávat vrácení do X. Podmínku zajištění v podobě rizika útěku žalobce tak má soud rovněž za splněnou.
48. K námitce žalobce, že podle čl. 44 odst. 1 AMMR nelze žalobce zajistit jen proto, že je vedeno řízení o jeho přemístění, soud uvádí, že žalovaný nerozhodl napadeným rozhodnutím o zajištění žalobce jen z důvodu, že je vedeno řízení o jeho přemístění, nýbrž proto, že zde také shledal riziko útěku ve smyslu čl. 44 odst. 2 AMMR. Krom toho byl žalobci odepřen vstup na území České republiky, na čemž nic nemění ani podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a v době vydání napadeného rozhodnutí bylo vydání rozhodnutí o přemístění přinejmenším vysoce pravděpodobné.
49. K dalším námitkám žalobce uvádí soud, že bylo zcela na místě to, že se žalovaný též zabýval otázkou existence skutečností svědčící o zvláštní zranitelnosti či zvláštních potřeb žalobce, a to v rámci posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí jako jedné z podmínek zajištění ve smyslu čl. 44 odst. 2 AMMR. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak nevyplývá, že by závěr žalovaného o přiměřenosti zajištění žalobce byl založen toliko na absenci zranitelnosti či zvláštní potřebě žalobce.
50. Nelze přitakat ani námitce žalobce v tom směru, že žalovaný stanovil dobu zajištění v maximálně možné délce. V době rozhodování žalovaného totiž nebyl postaven najisto počátek maximálně možné doby zajištění podle čl. 45 odst. 3 ve spojení s čl. 45 odst. 4 AMMR, když v době rozhodování žalovanému nebylo známo, kdy Řecká republika přijme žádost o převzetí žalobce ani kdy skončí případný odkladný účinek žalobcovy žaloby proti rozhodnutí o přemístění. Ze žalobcem odkazovaného záznamu v systému DubliNet sice vyplývá, že Řecká republika dne 9. 9. 2026 přijala odpovědnost za posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, nicméně žalovaný tento údaj ve svých úvahách v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezohlednil, což ovšem bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož předmětný záznam byl patrně založen do správního spisu až po vydání napadeného rozhodnutí spolu s dalšími podklady (např. rozhodnutí o přemístění). V každém případě také nebylo (a nemohlo být) žalovanému známo, kdy skončí případný odkladný účinek žalobcovy žaloby proti rozhodnutí o přemístění a zda vůbec bude žalobcem podána. Pro případ, že by žaloba podána nebyla, platí ust. čl. 45 odst. 4 AMMR, tj. v případě, že se přemístění neuskuteční ve lhůtě pěti týdnů uvedené v odstavci 3, nesmí být osoba dále zajištěna bez ohledu na to, jaká byla napadeným rozhodnutím stanovena doba zajištění.
51. Co se poté týče odkazu žalobce na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2026, č. j. 48 A 22/2026-29, ve kterém soud vytkl žalovanému stanovení délky dublinského zajištění jen z maximálních procesních lhůt bez konkrétního harmonogramu, je třeba předně konstatovat, že tento rozsudek byl vydán za předchozí právní úpravy. Dále v projednávané věci nelze uzavřít, že by žalovaný vyšel při stanovení doby zajištění žalobce jen z maximálních procesních lhůt. Rovněž není dána absence konkrétního harmonogramu, jak uvádí žalobce, když žalovaný dobu zajištění stanovil v návaznosti na dobu trvání relevantních procesních postupů v situaci, kdy je závazně AMMR stanovena doba, do které je třeba přemístění provést. Z těchto důvodů považuje soud odkaz žalobce na shora označený rozsudek v projednávané věci za nepřípadný.
52. Jestliže podle čl. 44 odst. 3 AMMR zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení, postupoval žalovaný v zásadě správně, pokud stanovenou dobu zajištění odůvodnil právě relevantními procesními postupy (a dobou jejich trvání), které v dané situaci v době rozhodování žalovaného přicházely do úvahy. Lze si samozřejmě i v tomto směru představit podrobnější odůvodnění, avšak s ohledem na lhůtu pro provedení přemístění zajištěných žadatelů stanovenou již v čl. 45 odst. 3 AMMR obstojí.
53. K námitce žalobce, že žalovaný v napadeném rozhodnutí ani stručně neuvedl žádnou konkrétní úvahu o realizovatelnosti přemístění a nezaložil k tomu do spisu relevantní podklady soud odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017-29, v němž bylo uvedeno, že „rozhoduje-li správní orgán o zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu, je povinen i přes poměrně krátkou dobu (žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě) se s ohledem na naplnění účelu zajištění a možnou dobu trvání omezení osobní svobody zabývat z úřední povinnosti otázkou faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání, tj. i otázkou případných systémových nedostatků azylového řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. Právě uvedené nicméně nelze chápat tak, že by správní orgány musely v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat, zda ve státě (státech), kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází či nedochází. Pokud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl.“ Rozšířený senát rovněž připomněl, že evropský azylový systém je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí a dodržuje základní unijní práva (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011, C-411/10 a C-493/10), přičemž s ohledem na tuto zásadu má žalovaný povinnost otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze tehdy, dospěje-li sám k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán existují, případně jsou-li o jejich existenci důvodné pochybnosti (srov. např. rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 226/2019-26, či ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Azs 150/2019-19).
54. Žalovaný je tak povinen zhodnotit zejména skutečnosti, které jsou mu známy z úřední činnosti či vyplývají z rozhodovací praxe soudů, dále skutečnosti obecně známé a případné okolnosti konkrétně zmíněné zajišťovanými cizinci. Z těchto hledisek je nezbytné vždy učinit úvahu, zda není předání do konkrétního členského státu vzhledem ke stavu jeho azylového systému a priori vyloučené. Teprve v následném řízení o předání se zevrubně ověří, zda je předání cizince do jiného členského státu skutečně realizovatelné (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017-54, ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018-21, a ze dne 10. 7. 2020, č. j. 5 Azs 307/2019-22). Možno též připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018-21, ze kterého se podává, že „je nutné respektovat zásadu vzájemné důvěry, která vychází z práva EU. (…) Společný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele do prvně uvedeného státu. (…) Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíli dublinského nařízení zajištěn za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu s lidsko-právními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie“.
55. V projednávané věci žalovaný opatřil do správního spisu materiál OAMP ze dne 23. července 2026 k azylovému systému v Řecké republice ve stavu k červenci 2026. Z toho se podává, že se žalovaný právní a faktickou realizovatelností účelu zajištění žalobce zabýval. Vzhledem k tomu, že žalobce žádné relevantní negativní zkušenosti s azylovým řízením v Řecku neuvedl, ani nepoukázal na jakékoli systémové nedostatky azylového řízení či pobytových zařízení v Řecku ani neformuloval žádné výtky, které by měl vůči zacházení a podmínkám v Řecku (ba naopak se vyjádřil tak, že s přemístěním souhlasí), nelze v absenci úvah žalovaného o realizovatelnosti přemístění žalobce, pokud o ní nepanují ani důvodné pochybnosti, spatřovat vadu napadeného rozhodnutí.
56. Soud neshledal ani jiné, žalobcem netvrzené důvody, pro něž by napadené rozhodnutí mělo být nezákonné.
VI. Závěr a náklady řízení
57. Zdejší soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.
58. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalované žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze, dne 12. října 2026
JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r.
samosoudce