Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
55 A 7/2026 - 54.pdf
PDF · 0 B
No categories available
55 A 7/2026 - 54
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci
žalobce: D. D. V., narozený dne X.
státní příslušník Vietnamské socialistické republiky
bytem X.
zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem
sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha 8
proti
žalovanému: Generální konzulát České republiky v Drážďanech
sídlem Erna-Berger-Strasse 1, Drážďany, Německo
o žalobě proti usnesení žalovaného ze dne 8. 4. 2026, č. j. 1957-2/2026-MZV/DRAZVO,
takto:
I. Žaloba se zamítá
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobce požádal dne 24. 2. 2026 Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti o stanovení termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Téhož dne Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti žalobci sdělil, že od 1. 1. 2011 není jeho konzulární oddělení příslušné k přijímání žádostí o víza a poskytování informací o vízových a pobytových záležitostech. Dne 3. 3. 2026 žalobce Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti požádal o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu.
2. Usnesením ze dne 11. 3. 2026, č. j. 1092/2026-MZV/BUDA (dále jen „usnesení o postoupení“), které Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti v souladu s § 12 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jen poznamenal do spisu, postoupil žalobcovu žádost žalovanému, neboť je podle § 4 odst. 4 zákona č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů (zákon o zahraniční službě), místně příslušný k jejímu posouzení. Žalobce proti tomu usnesení podal podle § 175 správního řádu stížnost, v níž namítal, že z § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě neplyne, že by Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti neměl být v řízení o žalobcově žádosti místně příslušný. Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti dne 19. 3. 2026 uzavřel, že žalobcova stížnost není důvodná. Příslušnost žalovaného plyne z § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě, který byl proveden rozhodnutím ministra zahraničních věcí ze dne 10. 3. 2026, č. 2/2026, resp. rozhodnutím ministra zahraničních věcí ze dne 29. 12. 2023, č. 22/2023.
3. Usnesením ze dne 8. 4. 2026, č. j. 1957-2/2026-MZV/DRAZVO (dále jen „napadené usnesení“), žalovaný žalobcovu žádost prohlásil za nepřijatelnou, neboť podle § 169h odst. 3 zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, byl v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí stanovený pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu zákonem nebo nařízením vlády vydaným na základě § 181b odst. 1 písm. c) nebo § 181b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Od 1. 1. 2026 je účinné nařízení vlády č. 520/2025 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. Tím byla stanovena nulová kvóta mj. pro žádosti o zaměstnaneckou kartu podané u žalované pro cizince, kteří nespadají do okruhu zemí uvedených v § 2a odst. 2 tohoto nařízení. Žádosti občanů Vietnamské socialistické republiky jsou na základě tohoto nařízení nepřijatelné, přičemž žalobce nenaplňuje podmínky pro uplatnění výjimky podle § 3 tohoto nařízení. Institut upuštění od osobního podání žádosti se uplatní je v případech, kdy je žádost o pobytový titul věcně projednatelná.
4. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhá zrušení napadeného usnesení a vrácení věci žalovanému.
Obsah žaloby, ostatních podání účastníků a průběh jednání před soudem
5. V žalobě žalobce uvedl, že má v Maďarsku povolen dlouhodobý pobyt, na základě něhož v Maďarsku pobývá nepřetržitě po dobu delší než dva roky. Žalovaný proto nebyl podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců místně příslušný a neměl o žalobcově žádosti rozhodnout. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě nezmocňuje ministra zahraničních věcí měnit místní příslušnost zastupitelských úřadů explicitně stanovenou v § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že k posouzení žalobcovy žádosti byl místně příslušný Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti, pro něhož nejsou stanoveny žádné maximální kvóty žádostí, nelze v tomto případě pro jejich překročení žalobcovu žádosti prohlásit za nepřijatelnou.
6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobu je podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. namístě odmítnout, popřípadě zamítnout. Žalobce nebyl zkrácen na svých právech, protože v Maďarsku se žádosti o víza v souladu s příslušným rozhodnutím ministra nepřijímají. Pro Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti nejsou podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb. stanoveny žádné kvóty pro příjem žádostí o dlouhodobé pobytové tituly z toho důvodu, že žádosti o ně tento úřad v souladu s rozhodnutím ministra nepřijímá. Žalobce tedy neutrpěl žádnou újmu na svých právech tím, že jeho podání nevyřídil místně nepříslušný zastupitelský úřad.
7. Článek. 4 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (zveřejněné vyhláškou č. 32/1969 Sb., ministra zahraničních věcí o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích) stanoví, že sídlo konzulárního úřadu, jeho klasifikace a konzulární obvod jsou určovány vysílajícím státem a podléhají schválení přijímajícího státu. Možnost akreditace šéfa mise pro více států upravuje čl. 5 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Pravomoc vysílajícího státu se ve vztahu k přijímajícím státům realizuje formou verbální nóty a ve vztahu k místní příslušnosti v rámci výkonu správních činností rozhodnutím ministra podle § 4 odst. 4 zákona o zahraničních službě, jímž ministr vymezí rozsah konzulárních činností podle hlavy V [konkrétně podle § 16 odst. 1 písm. l) zákona o zahraniční službě]. Místní příslušnost žalovaného je proto určena rozhodnutím ministra, které je vydáno na základě zmocnění v § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě. Zákonem č. 173/2023 Sb. byl mj. odstraněn § 182 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (v předchozím znění toto ustanovení zmocňovalo Ministerstvo zahraničních věcí k úpravě územních obvodů vyhláškou) s tím, že pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu bude územní obvod jednotlivých zastupitelských úřadů, a to spolu s osobním rozsahem jejich činnosti v této oblasti a s výčtem druhů žádostí o pobytová oprávnění jimi zpracovávaných, upraven ve vnitřním předpisu Ministerstva zahraničních věcí. Tento předpis poskytne ucelený a komplexní přehled o rozsahu činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů ve věcech udělování víz a povolování pobytu cizinců a bude moci též operativně reagovat na případné změny okolností, v nichž zastupitelské úřady pracují, ať již jde o okolnosti například bezpečnostní či aktuálně okolnosti hygienické či zdravotní (viz důvodová zpráva k zákonu č. 173/2023 Sb.).
8. Tímto zákonem zákonodárce výslovně reagoval na § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců a na podmínku předchozího nepřetržitého pobytu po dobu dvou let. „Návrh úpravy vychází z dosavadních zkušeností zastupitelských úřadů při přijímání žádostí o udělení dlouhodobého víza nebo žádostí o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu cizinců v zemích, jejichž nejsou státními občany, ale mají v nich povolen dlouhodobý či trvalý pobyt, jehož získání je relativně snadné a v zásadě slouží k volbě zastupitelského úřadu České republiky, na němž podají příslušnou žádost. Účelem navrhované úpravy je tak omezit zneužívání benevolentní právní úpravy některých třetích států, které vede k určování příslušnosti zastupitelského úřadu pro podání žádostí podle ust. § 169g. V případě, že žadatelé jsou držiteli dlouhodobého či trvalého pobytu v zemi, avšak v zemi po delší dobu nepobývají, zastupitelský úřad není schopen posoudit skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí o žádosti vyplývající z postavení žadatele ve společnosti, jeho socioekonomických vazbách, ekonomické, bezpečnostní a migrační situaci v zemi atd. Tímto dochází k obcházení smyslu příslušnosti zastupitelského úřadu.“ Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti není místně příslušný pro podání žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání od 1. 1. 2011. Od roku 2011 Ministerstvo zahraničních věcí postupně soustředilo vízovou agendu uvnitř schengenského prostoru ve prospěch několika tzv. vízových center, tzn. zastupitelských úřadů, kterým tato agenda zůstala a byly pro tyto účely naopak posíleny. Od 1. 5. 2023 je jediným místně příslušným zastupitelským úřadem pro celé území schengenského prostoru žalovaný. Ustanovením § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců neukládá Ministerstvu zahraničních věcí, vykonávat vízovou agendu na každém zastupitelském úřadu, kterým Česká republika, v té které třetí zemi disponuje. Stejně tak z tohoto ustanovení nevyplývá povinnost zastupitelský úřad v každé zemi zřídit. Žalobcova námitka by mohla být relevantní, pokud by ministr zahraničních věcí svým rozhodnutím určil místní příslušnost zastupitelských úřadů tak, že by žalobce neměl žádný místně příslušný zastupitelský úřad, u něhož by mohl svoji žádost podat. Tak tomu však není.
9. Žalovaný dodal, že pravým účelem žaloby je obejít nulovou kvótu zavedenou nařízením vlády č. 520/2025 Sb. pro podání žádostí o zaměstnanecké karty, která od 1. 1. 2026 u žalovaného dopadá mj. na občany Vietnamu. Žalovaný považuje takový postup za účelový. Existence zastupitelského úřadu ve státě, jehož je občanem, resp. kde cizinec dlouhodobě pobývá, zakládá jeho místní příslušnost pro podání žádosti, což ovšem neznamená, že cizinec u něho může podat žádost o pobytový titul. Právní úprava umožňuje stanovit na jednotlivých zastupitelských úřadech rozsah vykonávaných činností.
10. V replice žalobce uvedl, že rozhodnutí ministra zahraničí č. 2/2026, bylo vydáno dne 10. 3. 2026, tj. poté, co žalobce podal svoji žádost o zaměstnaneckou kartu. Rozhodnutí ministra proto mohlo být vydáno účelově, aby žalobcova žádost mohla být prohlášena za nepřijatelnou pro naplnění maximálních kvót. To je podle žalobce protiústavní. Odkazuje-li žalovaný na důvodovou zprávu zákona o zahraniční službě, je v ní výslovně uvedeno, že „[m]inistr ve svém rozhodnutí nemůže stanovit rozsah výkonu činnosti, který by přesahoval právní rámec daný platnou právní úpravou nebo s ní byl v rozporu“. Ministr zahraničních věcí se musí řídit zákonem a pokud je místní příslušnost zastupitelských úřadů výslovně stanovena v § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nemůže ji ministr měnit svým rozhodnutím. Do 30. 6. 2023 bylo účinné ustanovení § 182 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého mohlo Ministerstvo zahraničních věcí stanovit územní obvody zastupitelských úřadů pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu. Poslední takovou vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí byla vyhláška č. 35/2020 Sb., účinná od 15. 2. 2020 do 30. 6. 2023, v níž však není uvedeno nic o tom, že by od 1. 5. 2023 měl být jediným místně příslušným zastupitelským úřadem pro celé schengenské území žalovaný.
11. Ve vyjádření ze dne 10. 6. 2026 žalovaný uvedl, že rozhodnutí ministra zahraničních č. 2/2026 ze dne 10. 3. 2026 je novelizací (nahrazením) rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. 22/2023 ze dne 29. 12. 2023, podle kterého bylo Maďarsko rovněž součástí územního obvodu žalovaného. Žalobcovo postavení se tedy vydáním nového rozhodnutí ministra nezměnilo. Skutečným důvodem podání žaloby je žalobcova nespokojenost s nulovou kvótu zavedenou nařízením vlády č. 520/2025 Sb. pro podání žádostí o zaměstnanecké karty, která od 1. 1. 2026 u žalovaného dopadá mj. na občany Vietnamu.
12. V podání ze dne 21. 9. 2026 žalobce upozornil, že v obdobných věcech již rozhodl Městský soud v Praze. Z § 169h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců plyne, že žádost je nepřijatelná, pokud byla podána zastupitelskému úřadu, který není podle § 169g místně příslušný. Zákonná úprava proto podle žalobce ponechává otázku místní příslušnosti výlučně v působnosti zákona o pobytu cizinců a nepředpokládá, že by ji šlo změnit zákonem o zahraniční službě. Podle žalovaného lze působnost zastupitelského úřadu přenášet jen v těch případech, kdy České republika nemá v dané zemi žádný zastupitelský úřad, nikoli v případě, kdy je v dané zemi zastupitelský úřad zřízen. Pokud existuje zastupitelský úřad ve smyslu § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nemůže místní příslušnost ministr zahraničních věcí podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě měnit. Rozhodnutí ministra není individuální správní akt, ale jedná se spíše o normativní právní akt, který má mít podle žalobce formu vyhlášky podle čl. 79 odst. 3 Ústavy. Interními pokyny ministra zahraničních věcí nelze zasahovat do žalobcových práv (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod).
13. V podání ze dne 23. 9. 2026 žalovaný uvedl, že z existence § 169h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze dovozovat, že stanovení místní příslušnosti je svěřeno jen tomuto zákonu. Každý zastupitelský úřad nemusí vykonávat vždy stejný soubor agend. Žalobcova argumentace ignoruje typologii zastupitelských úřadů podle § 4 odst. 2 zákona o zahraniční službě (vízové a pobytové žádosti by v takovém případě musela přijímat např. i Stálá mise České republiky při Organizaci spojených národů v New Yorku). Místní příslušnost je podle žalovaného přípustné měnit rozhodnutím ministra zahraničních věcí, což explicitně plyne z § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě.
14. Při jednání dne 25. 9. 2026 žalobce uvedl, že § 4 odst. 3 zákona o zahraniční službě svěřuje ministrovi pravomoc zřídit zastupitelský úřad, čímž založí místní příslušnost ve smyslu § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pokud Česká republika nemá v nějaké zemi zastupitelský úřad, podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě ministr rozhodne, který jiný zastupitelský úřad bude vykonávat pro danou zemi působnost zastupitelského úřadu. Pokud ale v dotčené zemi Česká republika zastupitelský úřad zřízen má, nemůže ministr zahraničních věcí jejich místní příslušnost přesouvat. Pravomoc ministr zahraničních věcí svěřená mu § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě není neomezená, ale ministr musí respektovat pravidla stanovená zákonem o pobytu cizinců. Pokud Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti nebyl místně příslušný, měl prohlásit, že žalobcova žádost není přijatelná podle § 169h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí ministra zahraničních věcích zasáhlo do žalobcových práv, protože žalobcova žádost nebyla projednána Velvyslaneckým úřadem České republiky v Budapešti.
15. Žalovaný při jednání zopakoval, že Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti nemohl prohlásit podle § 169h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nepřijatelnost žalobcovy žádosti, neboť se vztahuje jen na místní příslušnost podle zákona o pobytu cizinců, což ovšem neznamená, že místní příslušnost nemůže být upravena i jiným zákonem. Forma rozhodnutí ministra zahraničních věci je vnitřním organizačním opatření nemající vliv na žalobcova práva. Žalobce se pokusil vyhnout kvótám stanoveným pro žalovaného tím, že podal žádost u Velvyslaneckého úřadu České republiky v Budapešti, který žádnou kvótu stanovenou z toho důvodu nemá (České republiky na tomto zastupitelském úřadu vůbec nemá k tomu odborný aparát). Pokud by soud žalobě vyhověl, mělo by to významné důsledky pro všechny zastupitelské úřady, u nichž Česká republika nepředpokládá, že budou vízové žádosti projednávat. Česká republika má výhradní právo určit komu udělí pobytové oprávnění.
Posouzení žaloby
16. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje i všechny ostatní formální náležitosti na ni kladené. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného usnesení ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené usnesení přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).
17. Soud se prvé řadě zabýval tím, zda je žalobce aktivně procesně legitimován k podání žaloby, neboť žalovaný namítal, že je žalobce je podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
18. Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li žalobce logicky důsledně a myslitelně tvrdit možnost dotčení vlastní právní sféry napadeným rozhodnutím. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu rozhodnutí (srov. k tomu přiměřeně usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, bod 34). Bude-li např. zjevné, že napadené rozhodnutí se již ze samé podstaty nemůže žalobce nijak týkat (nemohlo se ho v žádném myslitelném případě jakkoliv dotknout na právní sféře), nejsou dány podmínky aktivní procesní legitimace a budou dány podmínky pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 65, marg. č. 13). Napadeným usnesením byla žalobcova žádost o zaměstnaneckou kartu prohlášena za nepřijatelnou, na základě čehož nebyla vůbec věcně posuzována. Žalobce tedy zjevně nedosáhl toho, čeho se svojí žádostí domáhal, a proto je aktivně procesně legitimován k podání žaloby proti napadenému usnesení. Není tudíž osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby. „Aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo.“ (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS, Závazná stanoviska I). V případě pochybností je aktivní procesní legitimace dána.
19. Žalobce žalobními body nepolemizoval s věcnými důvody, pro které nebylo jeho žádosti vyhověno. Namítal, že místně příslušným zastupitelským úřadem neměl být žalovaný, ale Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti. O tom tento zastupitelská úřad rozhodl usnesením o postoupení.
20. Podle § 12 správního řádu dojde-li podání správnímu orgánu, který není věcně nebo místně příslušný, bezodkladně je usnesením postoupí příslušnému správnímu orgánu a současně o tom uvědomí toho, kdo podání učinil. Usnesení vydaná podle tohoto ustanovení se pouze poznamenají do spisu. O postoupení věci musí současně uvědomit toho, kdo podání učinil.
21. Jak uvedl NSS např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 6 As 184/2017-32, usnesení o postoupení věci ani vyrozumění, které se v této souvislosti podateli doručuje, nejsou rozhodnutími přezkoumatelnými ve správním soudnictví, jelikož se jedná o úkony učiněné v průběhu správního řízení, které samy o sobě nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva či povinnosti účastníka tohoto řízení. Toto vyrozumění není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.
22. To ale neznamená, že by se soud neměl místní příslušností zastupitelských úřadů zabývat. Byl-li žalobce dotčen na hmotných právech postupem správního orgánu v průběhu řízení a současně tvrdí, že to mělo vliv na výsledné rozhodnutí (na podle něho místně příslušném zastupitelském úřadě nejsou stanoveny maximální kvóty, pro které nebylo jeho žádosti vyhověno), musí mít možnost zákonnost tohoto postupu namítat v žalobě proti napadenému usnesení.
23. Soud se proto zabýval tím, zda ministr zahraničních věcí mohl rozhodnout, že k posouzení žalobcovy žádosti o zaměstnaneckou kartu není Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti, ale žalovaný. Žalobce namítal, že místní příslušnost je dána podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, protože v Maďarsku má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let. To žalovaný nezpochybňoval.
24. Soud podotýká, že po nařízení jednání v obdobných věcech rozhodl Městský soud v Praze (např. rozsudky ze dne 3. 9. 2026, č. j. 47 A 8/2026-31, ze dne 17. 9. 2026, č. j. 43 A 28/2026-22, a ze dne 9. 9. 2026, č. j. 1 A 15/2026-41), přičemž neshledal důvody, proč se od závěrů Městského soudu v Praze měl odchýlit.
25. Podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců pokud se žádost o udělení dlouhodobého víza a žádost o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává na zastupitelském úřadu, je cizinec oprávněn podat žádost pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je občanem, popřípadě ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let.
26. Podle § 169g odst. 3 zákona o pobytu cizinců odstavce 1 a 2 se nepoužijí v případě cizince uvedeného v právním předpisu vydaném podle § 182 odst. 1 písm. e).
27. Podle § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců ministerstvo [pozn. soudu – podle § 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra] právním předpisem stanoví po projednání s Ministerstvem zahraničních věcí seznam zemí, jejichž státní příslušníci jsou oprávněni požádat o udělení víza, vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu na jiném zastupitelském úřadu než ve státě, jehož je cizinec státním příslušníkem, popřípadě jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt.
28. Takovým předpisem je vyhláška č. 429/2010 Sb., stanovící výjimky z povinnosti cizince požádat o vízum nebo povolení k pobytu na místně příslušném zastupitelském úřadu. Ze znění § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců a vyhlášky č. 429/2010 Sb. je ovšem patrné („…jsou oprávněni požádat o udělení víza…“ podle § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu a „[o] udělení víza nebo o vydání povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu i na jiném zastupitelském úřadu než ve státě, jehož je cizinec občanem, …“ podle § 1 vyhlášky), že se pro vyjmenované cizince jedná jen o další alternativu, kde svoji žádost mohou podat. Na základě tohoto předpisu Ministerstvo vnitra nemůže cizinci znemožnit podat žádost zastupitelskému úřadu příslušnému podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
29. Podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě ministr stanoví rozsah činnosti zastupitelského úřadu, včetně toho, zda bude tuto činnost vykonávat pro více států, popřípadě též vymezí rozsah výkonu činností podle hlav IV a V.
30. Hlava V v § 16 až § 31m upravuje výkon konzulární služby.
31. Podle § 16 odst. 1 písm. l) zákona o zahraniční službě zastupitelský úřad vykonává v rozsahu vymezeném tímto zákonem, jinými právními předpisy, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a v souladu s právním řádem přijímajícího státu činnost ve věcech udělování víz a povolování pobytu cizinců.
32. Komentářová literatura k § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě uvádí, že uvedené ustanovení má praktický význam z toho důvodu, že Česká republika nemůže zřídit a udržovat zastupitelský úřad v každém státě na světě. Při zřizování zastupitelských úřadů ministr zahraničních věcí stanovuje rozsah jejich činnosti, popřípadě též rozsah výkonu činností podle hlav III a IV (omezení rozsahu činnosti jsou obvyklá zejména při zřizování konzulárních úřadů vedených honorárními konzulárními úředníky). [Smolek, M., Válek, P., Kněžínek, J. a kol. Zákon o zahraniční službě: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupné v právním informačním systému ASPI]. Může-li trvale zrušit zastupitelský úřad, lze za použití argumentu od většího k menšímu (a maiori ad minus) dojít k závěru, že může i dočasně omezit rozsah jeho činnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2019, č. j. 1 Azs 176/2018-54). Důvodová zpráva pak vysvětluje, že uvedené ustanovení předvídá vymezení působnosti, resp. rozsah vykonávaných činností zřizovaným zastupitelským úřadem, což předpokládá čl. 5 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích (pokud jde o možnost akreditace „šéfa mise“ pro více států) a čl. 4 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (pokud jde o stanovení „konzulárního obvodu“). Dále uvádí, že ministr zahraničních věcí ve svém rozhodnutí nemůže stanovit rozsah výkonu činnosti, který by přesahoval právní rámec daný platnou právní úpravou nebo s ní byl v rozporu. Zastupitelský úřad ovšem pochopitelně může vykonávat konzulární činnosti v rozsahu vymezeném nejen zákonem o zahraniční službě, ale rovněž jinými právními předpisy.
33. V souladu s těmito závěry ministr zahraničních věcí vydal rozhodnutí ze dne 29. 12. 2023, č. 22/2023 (to soud provedl při jednání), kterým pro příjem žádostí o krátkodobá víza, dlouhodobá víza, dlouhodobé pobyty a trvalé pobyty cizích státních příslušníků stanovil místně příslušné zastupitelské úřad. V příloze tohoto rozhodnutí stanovil, že pro vyjmenované země [Andorra, Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie (včetně zámořských území), Chorvatsko, Island, Itálie, Kypr, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Vatikán] je místně příslušný zastupitelský úřad v Drážďanech. To, že žalovaný v nyní projednávané věci aplikoval rozhodnutí ministra ze dne 10. 3. 2026, č. 2/2026, na věci nic nemění, protože to stanovuje zcela shodná pravidla (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS, NATO HQ).
34. Soud má za to, že ministr zahraničních věcí postupoval v souladu se zákonem. Zákon o zahraniční službě (§ 4 odst. 4) umožňuje některá pravidla vyplývající ze zákona o pobytu cizinců konkretizovat (ve vztahu k pravomocem zastupitelských úřadů a jejich organizačnímu uspořádání) – jedná se o speciální právní úpravu oproti obecné úpravě stanovené v zákoně o pobytu cizinců. Pokud je na základě § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě ve spojení s § 16 odst. 1 písm. l) téhož předpisu ministr zahraničních věcí oprávněn stanovit rozsah činnosti zastupitelského úřadu ve věcech povolování pobytu cizinců, poskytuje toto ustanovení ministru zahraničních věcí dostatečné zákonné zmocnění k určení, že příslušným úřadem pro podání žádostí o zaměstnaneckou pro žadatele z celé území schengenského prostoru (mezi které se řadí také žalobce na základě toho, že je držitelem oprávnění k dlouhodobému pobytu v Maďarsku a pobývá tam nepřetržitě pod dobu delší než dva roky) je žalovaný. Ve skutečnosit nejde o změnu místní příslušnosti k podání žádostí stricto sensu, kterou vymezuje zákon o pobytu cizinců v § 169g odst. 1, ale o organizační uspořádání činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů. Ani z § 182 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění do 30. 6. 2023, podle něhož platilo, že ministerstvo zahraničních věcí vyhláškou stanoví pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu územní obvod zastupitelských úřadů, nelze dovozovat, že postup ministra je nezákonný. Jednalo se o vyhlášku č. 35/2020 Sb., o stanovení územních obvodů zastupitelských úřadů pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu. Ta pro územní obvod Vietnamské socialistické republiky stanovila příslušný zastupitelský úřad Hanoj a pro Maďarsko určila Bratislavu. Na nynější věc se ale uplatní speciální postup podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě, na základě něhož byl jediným příslušným zastupitelským úřadem pro celé území schengenského prostoru žalovaný.
35. Opačný výklad by podle soudu vedl k absurdním závěrům, byl by v rozporu se zásadou hospodárnosti při nakládání s veřejnými prostředky a potřebou profesionalizace veřejné správy. Nelze požadovat, aby Ministerstvo zahraničních věcí zajišťovalo výkon pobytové agendy ve všech státech světa (u žádného státu nelze a priori vyloučit, že budou dány podmínky pro jeho příslušnost k nabrání žádosti podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců), resp. na každém zastupitelském úřadu, který Česká republika zřizuje. Výkon pobytové agendy, tedy i nabírání žádosti, resp. posuzování jejich přijatelnosti, může být akty vydanými na základě zákona o zahraniční službě omezen. Je nejen v zájmu státu, ale i dotčených osob, aby byla zajištěna dostatečná odbornost oprávněných úředních osob. Soud tedy považuje nejen za zákonné (jde o organizační uspořádání činnosti zastupitelského úřadu, k čemuž ministra zahraničních věcí zmocňuje zákon o zahraniční službě), ale i racionální, pokud se ministr zahraničních věcí rozhodl pro určitou redistribuci žádostí a tuto cizineckou agendu soustředil jen u některého zastupitelského úřadu. Žalovaný pak byl rozhodnutím ministra určen za jediným příslušným zastupitelským úřadem pro celé území schengenského prostoru, což je v souladu s výše uvedenými zásadami. Na tom soud neshledává nic nezákonného.
36. Na těchto závěrech nic nemění ani rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2026, č. j. 10 Azs 94/2026-38, jehož se dovolával žalobce při jednání s tím, že NSS v něm dovozoval místní příslušnost jen ze zákona o pobytu cizinců. V tamější věci totiž podal stěžovatel žádost u žalovaného a otázka místní příslušnosti (a aplikovatelnosti zákona o zahraniční službě) vůbec nebylo třeba zodpovídat. Při jednání a v podání ze dne 21. 9. 2026 žalobce též namítal, že § 169h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ukládá prohlásit nepřijatelnost žádosti v případě, kdy je zastupitelský úřad podle § 169g místně nepříslušný. Z toho žalobce dovozoval, že otázka místní příslušnosti je ponechána jen úpravě zákona o pobytu cizinců. To ale z tohoto ustanovení dovozovat nelze, protože toto pravidlo nijak nevylučuje aplikovatelnost speciální právní úpravy. Její podstata spočívá právě v tom, že zvláštní (zvláštní) úprava má přednost před obecnou. Z tohoto ustanovení lze dovozovat toliko to, že zastupitelský úřad má prohlásit nepřijatelnost žádosti tehdy, pokud je podle § 169g zákona o pobytu cizinců místně nepříslušný. Jelikož tomu v nynější věci tak nebylo, bylo namístě aplikovat speciální právní úpravu § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě, a proto Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti postupoval v souladu se zákonem. Žalobce argumentoval i tím, že podle § 4 odst. 3 zákona o zahraniční službě může ministr stanovit rozsah činnosti zastupitelského úřadu při jeho zřízení, nikoli poté, co již byl zřízen. Z odst. 4 tohoto ustanovení dále podle něho plyne, že působnost zastupitelského úřadu může v dané zemi vykonávat zastupitelský úřad v jiné zemi jen tehdy, pokud v dané zemi žádný zastupitelský úřad zřízen není. Ani s tím soud nesouhlasí. Oprávnění stanovit rozsah činnosti zastupitelského úřadu není v § 4 zákona o zahraniční službě omezena jen na okamžik, kdy je zřizován. Pro takový výklad není žádný rozumný důvod, protože se potřeby v různých zemí mohou časem měnit. Jak navíc poukázal žalovaný, tento výklad by vedl jen k tomu, že by ministr formálně zastupitelský úřad v dané zemi zrušil a ihned poté jej s jiným rozsahem činnosti opětovně zřídil. To postrádá jakýkoli smysl. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě („Ministr stanoví rozsah činnosti zastupitelského úřadu, včetně toho, zda bude tuto činnost vykonávat pro více států, popřípadě též vymezí rozsah výkonu činností podle hlav IV a V.“) ani nelze vykládat způsobem, jak činí žalobce. Tato norma svěřuje ministrovi dvě autonomní alternativy: (i) může stanovit, že jeden zastupitelský úřad bude vykonávat svoji činnosti pro více státu a (ii) pro každý zastupitelský úřad může ministr vymezit takový rozsah činnosti podle hlav IV a V., který je podle jeho závěrů nevhodnější. Z ničeho nelze dovozovat, že se tyto hypotézy vzájemně nepodmiňovaly.
37. Žalobce též zpochybňoval formu, kterou ministr o tomto organizačním uspořádání rozhodl. Jelikož se podle něho materiálně jedná o normativní právní akt, šlo by o takové změně organizačního uspořádání uvažovat jen tehdy, pokud by mělo povahu vyhlášky podle čl. 79 odst. 3 Ústavy. Ten obsahuje zmocnění k prováděcí, podzákonné (druhotné) normotvorbě. Na jeho základě jsou ústavně zmocněny vydávat právní předpisy též ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy. Rozhodnutí ministra podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě ovšem nemá normativní povahu, protože postrádá znak „obecnosti“ (obecně závazný předpis), a proto je abstraktním aktem, které tuto obecnou závaznost postrádají - např. vnitřní předpisy (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 181, marg. č. 217). „V rámci jednotlivých správních úřadů jsou vydávány různě označované interní akty řízení, kterou mohou mít i abstraktní obsah (a lze je proto řadit mezi vnitřní předpisy) jako jsou pokyny ministra, jiného vedoucího zaměstnance, nařízení Ministerstva vnitra atd.). Právní úprava označování takových aktů neřeší.“ (Kopecký, M. Správní právo. Obecná část. 1. vydání. : C. H. Beck, 2019, s. 149, marg. č. 227). Rozhodnutí ministra podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě vymezuje rozsah činností konkrétních zastupitelských úřadů jakožto organizačních útvarů Ministerstva zahraničních věcí, směřuje tedy dovnitř veřejné správy a týká se konkrétně vymezených činností pro konkrétně vymezené organizační útvary (jednotlivé zastupitelské úřady). Vzhledem k tomu je rozhodnutí ministra třeba považovat za vnitřní předpis organizační povahy vydávaný v rámci fungování veřejné správy, který nenese znaky obecně závazného právního předpisu (obecně vymezený předmět a okruh adresátů), který by bylo třeba stanoveným způsobem přijmout a vyhlásit. Nepodřízené adresáty veřejné správy (tedy i žalobce) sice zprostředkovaně může ovlivňovat tím, který zastupitelský úřad vyřídí jejich žádost, nicméně o tom jsou v souladu s § 58 odst. 3 písm. a) zákona o zahraniční službě informováni na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí, což soud považuje v demokratickém právním státě za dostatečné. Ostatně, k obdobným závěrům dospěl NSS i v případech stanovení způsobu sjednání termínu k podání žádosti (srov. rozsudky ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 Azs 178/2020-105, ze dne 14. 12. 2020, č. j. 5 Azs 254/2020-114, a ze dne 30. 5. 2024, č. j. 1 Azs 43/2024-50).
38. Žalobce namítal, že postupem Velvyslaneckého úřadu České republiky v Budapešti, který věc postoupil žalovanému, a to na základě postupem ministra zahraničních věcí, který svým rozhodnutím stanovil, že příslušným úřadem pro žádosti z celého území schengenského prostoru je žalovaný, byl zkrácen na svých právech. S tím se soud neztotožňuje. Ačkoli žalobce podal žádost u orgánu, který je místně příslušný podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců (Velvyslaneckého úřadu České republiky v Budapešti, neboť je držitelem dlouhodobého pobytu v Maďarsku a nepřetržitě tam pobývá po dobu delší než dva roky), nikoli u žalovaného, nebyl negativně dotčen na svém právu podat žádost. Došlo jen k tomu, že orgán, u něž byla podána žádost (Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti), ji postoupil žalovanému, který má být jediným úřadem příslušným pro nabrání takové žádosti podle rozhodnutí ministra zahraničních věcí vydaného na základě zákona o zahraniční službě. Je pravda, že pro Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti nejsou stanoveny nulové kvóty pro žadatele z Vietnamu. To je ovšem logickým důsledkem toho, že jediným příslušným zastupitelským úřadem pro podání žádostí z celého území schengenského prostoru je na základě zákonného rozhodnutí ministra zahraničních věcí žalovaný. Z povahy věci by bylo iracionální a nelogické, aby nařízení vlády stanovilo kvóty pro žádosti, kterými se určitý úřad vůbec nezabývá. Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti proto o žalobcově žádosti za daných okolností nemohl rozhodnout.
39. Stanovení nulových kvót pro přijímání žádostí o zaměstnanecké karty na zastupitelských úřadech je v souladu se zákonem. Zaměstnanecká karta je zvláštním typem pobytového oprávnění relativně komplexně upraveným v § 42g zákona o pobytu cizinců, jde o zvláštní typ pobytu na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Jakkoli zákon v těchto věcech výslovně nestanoví správní uvážení správního orgánu, nenárokovost výsledku tohoto řízení plyne ze systematiky zákona o pobytu cizinců a především z ústavního principu svrchovanosti státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). V rozsudku ze dne 14. 7. 2022, č. j. 4 Azs 14/2022-34, NSS uvedl, že „oprávnění k úpravě podmínek vstupu na území a přístupu na tuzemský pracovní trh vyplývá ze suverenity České republiky, kdy ‚Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou a aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb ’ (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS; i zde samozřejmě míněno v mezích závazků vyplývajících z unijního práva, jakož i z ústavního pořádku ČR).“ Z judikatury správních soudů tedy vyplývá, že stát má široký prostor pro regulaci ekonomické migrace (zahrnující také udělovaní zaměstnaneckých karet). O vydání zaměstnanecké karty lze žádat několika způsoby. Podle rozsudku NSS ze dne 28. 3. 2025, č. j. 4 Azs 199/2024-56, je-li žádost o vydání zaměstnanecké karty podána na zastupitelském úřadu (nynější případ), pak může mít na rozhodování o ní vliv omezení, k němuž vládu zmocňuje § 181b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jde-li o žádosti o zaměstnaneckou kartu. Ustanovení § 181b bylo do zákona o pobytu cizinců vloženo novelou provedenou zákonem č. 176/2019 Sb. Po nabytí účinnosti uvedeného zákona NSS regulaci podávání žádostí o vydání zaměstnanecké karty aproboval a příslušnou právní úpravu neshledal neústavní ani diskriminační (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2024, č. j. 5 Azs 284/2023-35, nebo již zmiňovaný č. j. 4 Azs 14/2022-34). Těmto závěrům přisvědčil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 2041/22.
40. Vláda využila oprávnění podle § 181b zákona o pobytu cizinců a přijala nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. Dále bylo vydáno nařízení vlády č. 520/2025 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 220/2019 Sb. Podle § 2a odst. 2 nařízení vlády č. 520/2025 Sb. je maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze v rámci období 1 roku podat na zastupitelském úřadu v Drážďanech, roven nule; žádosti o zaměstnaneckou kartu lze na zastupitelském úřadu v Drážďanech podávat bez omezení, je-li žadatel a) občanem 1. státu nebo samostatné jurisdikce, jejichž občané podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806, v platném znění, nepodléhají vízové povinnosti, 2. státu nebo samostatné jurisdikce uvedených v příloze k vyhlášce č. 429/2010 Sb., ve znění vyhlášky č. 67/2019 Sb., nebo 3. státu, na jehož občany se vztahuje vládní Program kvalifikovaný zaměstnanec, nebo b) účastníkem vládního Programu klíčový a vědecký personál nebo Programu vysoce kvalifikovaný zaměstnanec. Žádnou z uvedených podmínek, která by umožňovala prolomení nulové kvóty, žalobce nesplňuje. Nad rámec uvedeného soud dodává, že ústavnost nulových kvót žalobce v rámci včas uplatněných žalobních bodů nenamítal. Není proto rozhodující se v rozsudku č. j. 10 Azs 94/2026-38 NSS zavázal Městský soud v Praze zabývat se i touto otázkou. Ta není předmětem tohoto řízení.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
41. Soud tak uzavírá, že neshledal žalobu důvodnou. Současně soud nezjistil žádnou vadu, ke které by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o žalobě žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno.
O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 25. září 2026
JUDr. Jan Peroutka v. r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.