Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
43 A 28/2026 - 26.pdf
PDF · 0 B
No categories available
43 A 28/2026 - 26
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Schneeweisem v právní věci
žalobce: V. H. H.
zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem
sídlem Kašparovo náměstí 5, Praha 8
proti
žalovanému: Generální konzulát České republiky v Drážďanech
sídlem Erna-Berger-Strasse 1, Drážďany, Spolková republika
Německo
o žalobě proti usnesení žalovaného ze dne 22. 7. 2026 č. j. 3536-2/2026-MZV/DRAZVO,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného usnesení (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty (která byla podána společně s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti)
je nepřijatelná z důvodu, že ve smyslu § 169h odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “), byl v příslušném kalendářním měsíci na zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí stanovený pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu zákonem nebo nařízením vlády vydaným na základě § 181b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nebo § 181b odst. 1 písm. b) téhož předpisu.
2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce požádal e-mailem ze dne 26. 5. 2026 Velvyslanectví České republiky v Budapešti o stanovení termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu (dále jen „žádost“). To žalobci dne 1. 6. 2026 sdělilo, že jeho konzulární oddělení není k přijetí žádosti místně příslušné a informoval jej, že místně příslušným orgánem je Generální konzulát České republiky v Drážďanech. Žalobce navzdory tomu dne 9. 6. 2026 podal žádost k Velvyslanectví České republiky v Budapešti společně s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Velvyslanectví České republiky v Budapešti postoupilo žádost žalovanému, který o ní vydal napadené rozhodnutí.
3. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že od 1. 1. 2026 je účinné nařízení vlády
č. 520/2025 Sb. , kterým se mění nařízení vlády č. 220/2019 Sb. , o maximálním počtu žádostí
o vízum nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. Tím byla stanovena nulová kvóta mj. pro žádosti o zaměstnaneckou kartu podané u žalovaného pro cizince, kteří nespadají do okruhu zemí uvedených v § 2a odst. 2 tohoto nařízení. Žádosti občanů Vietnamské socialistické republiky jsou na základě tohoto nařízení nepřijatelné, přičemž žalobce neprokázal (ani jinak nevyplynulo), že naplňuje podmínky pro uplatnění výjimky podle tohoto nařízení. Nakonec žalovaný doplnil, že institut upuštění od osobního podání žádosti se uplatní jen v případech, kdy je žádost o pobytový titul věcně projednatelná.
II. Obsah žaloby
4. Žalobce v žalobě namítl, že má povolen dlouhodobý pobyt v Maďarsku, kde pobývá nepřetržitě po dobu delší než dva roky. Nesouhlasí s tím, že napadené rozhodnutí vydal žalovaný, ačkoli nebyl místně příslušným zastupitelským úřadem podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 150/2017 Sb. , o zahraniční službě, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „zákon o zahraniční službě“), nezmocňuje ministra zahraničních věcí měnit místní příslušnost zastupitelských úřadů výslovně stanovenou v § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jeho kompetence není neomezená a musí se řídit zákonem (k tomu žalobce citoval z důvodové zprávy k danému ustanovení zákona o zahraniční službě). Rozhodnutí ministra zahraničních věcí č. 2/2026 ze dne 10. 3. 2026 (dále jen „rozhodnutí ministra“), na které se v napadeném rozhodnutí odvolával žalovaný, proto nebylo způsobilé přenést místní příslušnost pro příjem jeho žádosti z Velvyslanectví České republiky v Budapešti na žalovaného. Rozhodnutí ministra neodkazuje na žádný právní předpis, na jehož základě bylo učiněno. Jedná se přitom svým obsahem o normativní právní akt (nikoli individuální právní akt), který musí mít formu vyhlášky ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy České republik y a musí být odpovídajícím způsobem přijat a zveřejněn. Žalobce z toho dovozuje, že místně příslušným úřadem bylo Velvyslanectví České republiky v Budapešti, pro něhož nejsou stanoveny žádné maximální kvóty žádostí. Nebylo by proto možné pro jejich překročení žádost prohlásit za nepřijatelnou.
III. Vyjádření žalovaného
5. Žalovaný navrhl ve vyjádření k žalobě její odmítnutí, resp. zamítnutí. Pro Velvyslanectví České republiky v Budapešti nejsou podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb. stanoveny žádné kvóty pro příjem žádostí o dlouhodobé pobytové tituly z toho důvodu, že žádosti o ně tento úřad v souladu s rozhodnutím ministra nepřijímá. Žalobce by tedy neutrpěl žádnou újmu na svých právech tím, že jeho podání vyřídil místně nepříslušný zastupitelský úřad.
6. Čl. 4 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (zveřejněné vyhláškou č. 32/1969 Sb., ministra zahraničních věcí o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích) stanoví, že sídlo konzulárního úřadu, jeho klasifikace a konzulární obvod jsou určovány vysílajícím státem
a podléhají schválení přijímajícího státu. Možnost akreditace šéfa mise pro více států upravuje čl. 5 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Pravomoc vysílajícího státu se ve vztahu k přijímajícím státům realizuje formou verbální nóty a ve vztahu k místní příslušnosti v rámci výkonu správních činností je činěno rozhodnutím ministra zahraničních věcí podle § 4 odst. 4 zákona o zahraničních službě, jímž ministr vymezí rozsah konzulárních činností podle hlavy V [konkrétně podle § 16 odst. 1 písm. l) zákona o zahraniční službě]. Místní příslušnost žalovaného je proto určena rozhodnutím ministra zahraničních věcí, které je vydáno na základě zmocnění v § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě.
7. Žalovaný dále uvedl, že zákonem č. 173/2023 Sb. byl mj. odstraněn § 182 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (v předchozím znění toto ustanovení zmocňovalo Ministerstvo zahraničních věcí k úpravě územních obvodů vyhláškou) s tím, že pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu bude územní obvod jednotlivých zastupitelských úřadů, a to spolu s osobním rozsahem jejich činnosti v této oblasti a s výčtem druhů žádostí o pobytová oprávnění jimi zpracovávaných, upraven ve vnitřním předpisu Ministerstva zahraničních věcí.
8. Poukazuje také na to, že již od 1. 1. 2011 není Velvyslanectví České republiky v Budapešti místně příslušné pro podání žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Od roku 2011 Ministerstvo zahraničních věcí postupně soustředilo vízovou agendu uvnitř schengenského prostoru ve prospěch několika tzv. vízových center, tzn. zastupitelských úřadů, kterým tato agenda zůstala a byly pro tyto účely naopak posíleny. Od 1. 5. 2023 je jediným místně příslušným zastupitelským úřadem pro celé území schengenského prostoru právě žalovaný. Ustanovení § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců neukládá Ministerstvu zahraničních věcí vykonávat vízovou agendu na každém zastupitelském úřadu, který Česká republika zřizuje. Stejně tak z tohoto ustanovení nevyplývá povinnost zastupitelský úřad zřídit. Žalobcova námitka by mohla být relevantní, pokud by ministr zahraničních věcí svým rozhodnutím určil místní příslušnost zastupitelských úřadů tak, že by žalobce neměl žádný místně příslušný zastupitelský úřad, u něhož by mohl svoji žádost podat. Tak tomu však není.
9. Žalovaný také nesouhlasí s názorem žalobce, že rozhodnutí ministra má nesprávnou právní formu. Odpovídá totiž nejspíše zákonem předvídanému internímu normativnímu aktu upravujícímu organizaci a výkon působnosti uvnitř veřejné správy. Jeho bezprostředním předmětem není vznik právní povinnosti cizinců, ale rozdělení územního rozsahu výkonu působnosti organizačních útvarů Ministerstva zahraničních věcí, přičemž takový výklad potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu 173/2023 Sb. , v níž jsou popsány důvody použití dané formy. Kromě toho by se pozice žalobce nikterak nezměnila, pokud by příslušnost byla určena vyhláškou a nikoli rozhodnutím ministra (žalobce není právní formou dotčen na svých právech). Rozhodnutí ministra je ústavně konformní.
10. Žalovaný dodal, že pravým účelem žaloby je obejít nulovou kvótu zavedenou nařízením vlády
č. 520/2025 Sb. pro podání žádostí o zaměstnanecké karty, která od 1. 1. 2026 u žalovaného dopadá mj. na občany Vietnamu. Žalovaný považuje takový postup za účelový. Žalobce se mýlí, že prostá existence zastupitelského úřadu ve státě, jehož je občanem, resp. v němž dlouhodobě pobývá, zakládá jeho místní příslušnost pro podání žádosti.
IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze
11. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí [§ 75 odst. 1 , 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “)].
12. Soud vyšel při posouzení věci zejména z následně uvedené právní úpravy:
13. Podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
14. Podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců pokud se žádost o udělení dlouhodobého víza a žádost o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává na zastupitelském úřadu, je cizinec oprávněn podat žádost pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je občanem, popřípadě ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let.
15. Podle § 169g odst. 3 zákona o pobytu cizinců odstavce 1 a 2 se nepoužijí v případě cizince uvedeného v právním předpisu vydaném podle § 182 odst. 1 písm. e).
16. Podle § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců ministerstvo právním předpisem stanoví
po projednání s Ministerstvem zahraničních věcí seznam zemí, jejichž státní příslušníci jsou oprávněni požádat o udělení víza, vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu na jiném zastupitelském úřadu než ve státě, jehož je cizinec státním příslušníkem, popřípadě jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt.
17. Takovým předpisem je vyhláška č. 429/2010 Sb. vyhláška č. 429/2010 Sb., (dále jen „Vyhláška “) stanovící výjimky
z povinnosti cizince požádat o vízum nebo povolení k pobytu na místně příslušném zastupitelském úřadu. Ze znění § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, dle nějž státní příslušníci jsou oprávněni požádat o udělení víza, a § 1 vyhlášky č. 429/2010 Sb. , která stanoví, že o udělení víza nebo o vydání povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu lze požádat i na jiném zastupitelském úřadu než
ve státě, jehož je cizinec občanem, je ovšem patrné, že se pro vyjmenované cizince jedná jen o další alternativu, kde svoji žádost mohou podat.
18. Podle § 4 odst. 1 zákona o zahraniční službě zastupitelský úřad je organizační útvar ministerstva zřízený za účelem plnění úkolů služby v zahraničí.
19. Podle § 4 odst. 3 zákona o zahraniční službě zastupitelské úřady zřizuje a ruší ministr zahraničních věcí po projednání se státním tajemníkem ministerstva. Před zřízením nebo zrušením zastupitelského úřadu podle odstavce 2 písm. a), b) a e) informuje ministr vládu.
20. Podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě ministr zahraničních věcí stanoví rozsah činnosti zastupitelského úřadu, včetně toho, zda bude tuto činnost vykonávat pro více států, popřípadě též vymezí rozsah výkonu činností podle hlav IV a V.
21. Podle § 16 odst. 1 písm. l) zákona o zahraniční službě zastupitelský úřad vykonává v rozsahu vymezeném tímto zákonem, jinými právními předpisy, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a v souladu s právním řádem přijímajícího státu činnost ve věcech udělování víz a povolování pobytu cizinců.
22. Podle § 58 odst. 3 písm. a) zákona o zahraniční službě ministerstvo zveřejňuje na svých internetových stránkách věcný, osobní a územní rozsah činnosti zastupitelských úřadů, včetně jednotlivých druhů konzulárních činností.
23. Podle čl. I. rozhodnutí ministra jsou místně příslušné pro příjem žádostí o krátkodobá víza, dlouhodobá víza, dlouhodobé pobyty a trvalé pobyty cizích státních příslušníků zastupitelské úřady České republiky v zahraničí tak, jak je uvedeno v příloze tohoto rozhodnutí. Podle se přílohy
se Drážďany specializují na Evropu [Andorra, Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie (včetně zámořských území), Chorvatsko, Island, Itálie, Kypr, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Vatikán].
24. Soud předesílá, že se již obdobným případem na základě podobné argumentace účastníků řízení zabýval v rozsudku ze dne 3. 9. 2026, č. j. 47 A 8/2026 -31, přičemž s jeho závěry a argumentací se ztotožňuje i pro účely nyní řešené věci, nevidí důvod pro odchýlení se od nich, a bude z nich tedy vycházet.
25. S ohledem na návrh žalovaného na odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. se soud nejprve zabýval tím, zda je žalobce aktivně procesně legitimován k jejímu podání.
26. Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude dáno, bude-li žalobce logicky důsledně a myslitelně tvrdit možnost dotčení vlastní právní sféry napadeným rozhodnutím. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu rozhodnutí [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 -120, č. 1910/2009 Sb. NSS]. Bude-li např. zjevné, že napadené rozhodnutí se již ze samé podstaty nemůže žalobce nijak týkat, nemohlo se ho v žádném myslitelném případě jakkoliv dotknout na právní sféře, nebudou proto dány podmínky aktivní procesní legitimace. V takovém případě musí být žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 65 ). Současně podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 -86, č. 1764/2009 Sb. NSS, Závazná stanoviska I, platí, že „[a]ktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo.“
V případě pochybností je tedy aktivní procesní legitimace dána.
27. Napadeným rozhodnutím byla žádost prohlášena za nepřijatelnou, na základě čehož nebyla vůbec věcně posuzována (žalobce tvrdí, že odmítnutí žádosti bylo způsobeno tím, že napadené rozhodnutí vydal místně nepříslušný správní orgán). Žalobce tedy zjevně nedosáhl toho, čeho se domáhal, a proto je aktivně procesně legitimován k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí. Není tudíž osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby. Pro úplnost soud dodává, že samotné posouzení důvodnosti námitky žalobce ohledně nezákonného odmítnutí žádosti s ohledem na to, že o žádosti rozhodl místně nepříslušný správní orgán, je již otázkou věcné (nikoli otázkou aktivní procesní) legitimace, kterou se bude soud zabývat níže.
28. Soud tedy žalobu věcně projednal a posoudil její důvodnost. Jádrem sporu je přitom otázka,
zda byl k vyřízení žádosti vzhledem k rozhodnutí ministra místně příslušný žalovaný (u nějž
se uplatní tzv. nulové kvóty), nebo Velvyslanectví České republiky v Budapešti, kde byla žádost podána.
29. Podle rozsudku NSS ze dne 31. 1. 2018, č. j. 6 As 184/2017 -32, usnesení o postoupení věci ani vyrozumění o něm, které se v této souvislosti podateli doručuje, nejsou rozhodnutími přezkoumatelnými ve správním soudnictví, jelikož se jedná o úkony učiněné v průběhu správního řízení, které samy o sobě nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva či povinnosti účastníka tohoto řízení. Usnesení o postoupení ani vyrozumění o něm nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s. s. ř. s.
30. To však neznamená, že by se soud neměl místní příslušností zastupitelských úřadů v rámci posouzení důvodnosti nyní projednávané žaloby zabývat. Jak bylo vysvětleno výše, žalobce totiž tvrdí, že napadené rozhodnutí vydal orgán, který neměl být dle zákonné právní úpravy místně příslušný a že právě v důsledku této okolnosti bylo negativně zasaženo do jeho práv. Tvrdí-li žalobce dotčení na svých hmotných právech postupem správních orgánů, které se dle něj promítlo do toho, jak bylo s jeho žádostí naloženo (svou žalobní argumentaci staví na premise, že pro Velvyslanectví České republiky v Budapešti, které je pro účely podání žádosti místně příslušným úřadem podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nejsou stanoveny maximální kvóty, které vedly u žalovaného k odmítnutí jeho žádosti), musí mít možnost nezákonnost tohoto postupu namítat v žalobě proti napadenému rozhodnutí.
31. Na základě Vyhlášky tedy Ministerstvo vnitra nemůže cizinci znemožnit podat žádost zastupitelskému úřadu příslušnému podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
32. Jinou otázkou ovšem zůstává, zda může ministr zahraničních věcí svým rozhodnutím, o nějž opírá žalovaný, resp. Velvyslanectví České republiky v Budapešti, svůj postup, určit, že příslušným úřadem pro celé území schengenského prostoru je právě žalovaný. Tato otázka je klíčová pro posouzení důvodnosti žaloby. Jádrem sporu je tedy otázka příslušnosti orgánu k podání žádosti, resp. posouzení možnosti žádost odmítnout podle § 169h zákona o pobytu cizinců pro nepřijatelnost. Není naopak sporu o tom, že věcně o žádostech o zaměstnanecké karty rozhoduje odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra.
33. Vyřešení této otázky pak z pohledu soudu záleží v posouzení vztahu zákona o pobytu cizinců a zákona o zahraniční službě, resp. jej prováděcích právních předpisů a interních normativních aktů vydaných na jeho základě a v jeho mezích.
34. Komentářová literatura k § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě uvádí, že uvedené ustanovení má praktický význam proto, že Česká republika nemůže zřídit a udržovat zastupitelský úřad v každém státě na světě SMOLEK, M., VÁLEK, P., KNĚŽÍNEK, J. a kol. Zákon o zahraniční službě: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-8-5]. ASPI_ID KO150_2017CZ. Dostupné z: www.aspi.cz.
. Důvodová zpráva pak vysvětluje, že uvedené ustanovení předvídá vymezení působnosti, resp. rozsah vykonávaných činností zřizovaným zastupitelským úřadem, což předpokládá čl. 5 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích (pokud jde o možnost akreditace „šéfa mise“ pro více států) a čl. 4 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (pokud jde o stanovení „konzulárního obvodu“). Dále uvádí, že ministr zahraničních věcí ve svém rozhodnutí nemůže stanovit rozsah výkonu činnosti, který by přesahoval právní rámec daný platnou právní úpravou nebo s ní byl v rozporu. Zastupitelský úřad může vykonávat konzulární činnosti v rozsahu vymezeném nejen zákonem o zahraniční službě, ale rovněž jinými právními předpisy.
35. Zákon o zahraniční službě není lex specialis vůči k zákonu o pobytu cizinců jako celku. Ve vztahu k problematice podání žádostí o zaměstnaneckou kartu se pravidla vyplývající ze shora uvedených právních úprav prolínají (doplňují). Zákon o zahraniční službě umožňuje některá pravidla vyplývající ze zákona o pobytu cizinců konkretizovat (ve vztahu k pravomocem zastupitelských úřadů a jejich organizačnímu uspořádání). V této otázce je pak třeba tento právní předpis považovat za lex specialis vůči zákonu o pobytu cizinců, který představuje obecnou právní úpravu vstupu a pobytu cizinců na území České republiky (zahrnující také obecná pravidla pro podání žádostí o zaměstnaneckou kartu).
36. V návaznosti na výše zmiňované závěry doktríny a úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě soud souhlasí se žalovaným, že nelze požadovat, aby Ministerstvo zahraničních věcí zajišťovalo výkon pobytové agendy ve všech státech světa (u žádného státu nelze a priori vyloučit, že budou dány podmínky pro jeho příslušnost k nabrání žádosti podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců), resp. na každém zastupitelském úřadu, který Česká republika zřizuje. Tato povinnost z pravidla uvedeného v § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevyplývá. Právě naopak, ze zákona o zahraniční službě plyne, že výkon pobytové agendy, tedy i nabírání žádosti,
resp. posuzování jejich přijatelnosti, může být akty vydanými na základě zákona o zahraniční službě omezen. Opačný závěr, který by předpokládal povinnost státu zajišťovat výkon pobytové agendy ve všech státech, resp. na každém zastupitelském úřadu, který Česká republika zřizuje, by byl v rozporu se zásadou hospodárnosti při nakládání s veřejnými prostředky a potřebou profesionalizace veřejné správy. Je nejen v zájmu státu, ale i dotčených osob, aby byla zajištěna dostatečná odbornost oprávněných úředních osob. Soud tedy považuje nejen za zákonné
(jde o organizační uspořádání činnosti zastupitelského úřadu, k čemuž ministra zahraničních věcí zmocňuje zákon o zahraniční službě), ale i racionální, pokud se ministr zahraničních věcí rozhodl pro určitou redistribuci žádostí a tuto cizineckou agendu soustředil jen u některého zastupitelského úřadu.
37. Soud dále uvádí, že postupem ministra zahraničních věcí, který rozhodnutím ministra stanovil, že příslušným úřadem pro žádosti z celého území schengenského prostoru je právě žalovaný, nebylo nepřípustně zasaženo do práv žalobce. Ačkoli žalobce podal žádost u orgánu, který je místně příslušný podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců (Velvyslanectví České republiky v Budapešti, neboť je držitelem dlouhodobého pobytu v Maďarsku a nepřetržitě tam pobývá po dobu delší než dva roky), nikoli u žalovaného, nebyl negativně dotčen na svém právu podat žádost. Došlo jen k tomu, že orgán, u kterého byla žádost podána (Velvyslanectví České republiky v Budapešti), ji postoupil žalovanému, který má být jediným úřadem příslušným pro nabrání takové žádosti dle rozhodnutí ministra.
38. Ačkoli žalobce z takového postupu dovozuje pro něj negativní důsledek spočívající v posouzení žádosti jako nepřijatelné, nelze této námitce přisvědčit. Je totiž postavena na mylné premise,
že by k posouzení žádosti jako nepřijatelné nedošlo, pokud by se žádostí zabývalo Velvyslanectví České republiky v Budapešti, neboť u něj nejsou stanoveny nulové kvóty pro žadatele z Vietnamu. Soud k tomu uvádí, že neexistence kvót pro Velvyslanectví České republiky v Budapešti je jen logickým důsledkem toho, že jediným příslušným zastupitelským úřadem pro podání žádostí z celého území schengenského prostoru právě je na základě zákonného rozhodnutí ministra právě žalovaný. Z povahy věci by bylo iracionální a nelogické, aby nařízení vlády stanovilo kvóty pro žádosti, kterými se určitý úřad vůbec nezabývá.
39. Soud pro úplnost také dodává, že není nezákonné ani samotné určení (nulových) kvót pro přijímání žádostí o zaměstnanecké karty na zastupitelských úřadech, pokud je tak činěno nařízením vlády.
40. Zaměstnanecká karta je zvláštním typem pobytového oprávnění relativně komplexně upraveným v § 42g zákona o pobytu cizinců, jde o zvláštní typ pobytu na území na základě povolení
k dlouhodobému pobytu. Jakkoli zákon v těchto věcech výslovně nestanoví správní uvážení, nenárokovost výsledku řízení plyne ze systematiky zákona o pobytu cizinců, a především z ústavního principu svrchovanosti státu (čl. 1 odst. 1 Ústav y). V rozsudku ze dne
14. 7. 2022, č. j. 4 Azs 14/202234 , NSS uvedl, že „oprávnění k úpravě podmínek vstupu na území a přístupu na tuzemský pracovní trh vyplývá ze suverenity České republiky, kdy ‚Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb’ (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 52 , č. 3601/2017 Sb. NSS; i zde samozřejmě míněno v mezích závazků vyplývajících z unijního práva, jakož
i z ústavního pořádku ČR).“ Z judikatury správních soudů tedy vyplývá, že stát má široký prostor pro regulaci ekonomické migrace (zahrnující také udělovaní zaměstnaneckých karet).
41. O vydání zaměstnanecké karty lze žádat několika způsoby. Podle rozsudku NSS ze dne 28. 3. 2025, č. j. 4 Azs 199/2024 -56, jeli žádost o vydání zaměstnanecké karty podána na zastupitelském úřadu (nynější případ), pak může mít na rozhodování o ní vliv právě omezení, k němuž vládu zmocňuje § 181b odst. 1 písm. c) zákon o pobytu cizinců . Podle tohoto ustanovení vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jdeli o žádosti o zaměstnaneckou kartu. Ustanovení § 181b bylo do zákona o pobytu cizinců vloženo novelou provedenou zákonem č. 176/2019 Sb. Po nabytí účinnosti uvedeného zákona NSS regulaci podávání žádostí o vydání zaměstnanecké karty aproboval a příslušnou právní úpravu neshledal neústavní ani diskriminační (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2024, č. j. 5 Azs 284/202335 , nebo již zmiňovaný č. j. 4 Azs 14/202234 ). Těmto závěrům přisvědčil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 2041/22 .
42. Vláda využila oprávnění podle § 181b zákona o pobytu cizinců a přijala nařízení vlády č. 220/
2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu. Dále bylo vydáno nařízení vlády č. 520/2025 Sb. , kterým se mění nařízení vlády č. 220/2019 Sb.
43. Podle § 2a odst. 2 nařízení vlády č. 520/2025 Sb. je maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze v rámci období 1 roku podat na zastupitelském úřadu v Drážďanech, roven nule; žádosti o zaměstnaneckou kartu lze na zastupitelském úřadu v Drážďanech podávat bez omezení, je-li žadatel a) občanem 1. státu nebo samostatné jurisdikce, jejichž občané podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806, v platném znění, nepodléhají vízové povinnosti, 2. státu nebo samostatné jurisdikce uvedených v příloze k vyhlášce č. 429/2010 Sb. , ve znění vyhlášky č. 67/2019 Sb. , nebo 3. státu, na jehož občany se vztahuje vládní Program kvalifikovaný zaměstnanec, nebo b) účastníkem vládního Programu klíčový a vědecký personál nebo Programu vysoce kvalifikovaný zaměstnanec. Žádnou z uvedených podmínek, která by umožňovala prolomení nulové kvóty, žalobce nesplňuje.
44. Ohledně žalobcem zpochybňované formy rozhodnutí ministra soud se žalobcem nesouhlasí, že jde o „normativní právní akt“ stanovující práva a povinnosti neurčitého okruhu adresátů, který musí mít formu vyhlášky. Rozhodnutí ministra vymezuje rozsah činností konkrétních zastupitelských úřadů jakožto organizačních útvarů Ministerstva zahraničních věcí, směřuje tedy dovnitř veřejné správy a týká se konkrétně vymezených činností pro konkrétně vymezené organizační útvary (jednotlivé zastupitelské úřady). Vzhledem k tomu je rozhodnutí ministra třeba považovat za vnitřní předpis organizační povahy vydávaný v rámci fungování veřejné správy, který nenese znaky obecně závazného právního předpisu (obecně vymezený předmět a okruh adresátů), který by bylo třeba stanoveným způsobem přijmout a vyhlásit. Nepodřízené adresáty veřejné správy (tedy i žalobce) sice zprostředkovaně může ovlivňovat tím, který zastupitelský úřad vyřídí jejich žádost, nicméně o tom jsou v souladu s § 58 odst. 3 písm. a) zákona o zahraniční službě informováni na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí, což soud považuje v demokratickém právním státě za dostatečné. K poznámce žalobce o absenci odkazu na právní předpis v rozhodnutí ministra, soud dodává, že tato skutečnost není na závadu, neboť zákonná opora jednoznačně vyplývá z § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě, jehož znění rozhodnutí ministra odpovídá.
45. Vzhledem k výše uvedenému soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. prvním výrokem rozsudku zamítl. Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl soud o věci samé bez nařízení ústního jednání (žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný nevyjádřil ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas).
46. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 17. září 2026
Mgr. Bc. Jan Schneeweis v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.