Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 15/2026 - 41

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci

žalobce: D. D. T., narozeného dne X,

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika,

zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem,

sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8,

proti

žalovanému: Generální konzulát České republiky v Drážďanech,

sídlem Erna-Berger-Straße 1, 01097 Drážďany, Spolková republika Německo,

o žalobě proti usnesení žalovaného ze dne 16. 4. 2026, čj. 2368-2/2026-MZV/DRAZVO,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky s dlouhodobým pobytem uděleným v Polsku, který chtěl na Velvyslanectví České republiky ve Varšavě (dále jen „zastupitelský úřad Varšava“ nebo „ZÚ Varšava“) požádat o zaměstnaneckou kartu v České republice (dále jen „ČR“), a současně požádat o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Zastupitelský úřad Varšava žádosti žalobce postoupil Generálnímu konzulátu ČR v Drážďanech (dále jen „žalovaný“ nebo jen „ZÚ Drážďany“), který usnesením označeným v záhlaví tohoto rozsudku rozhodl o nepřijatelnosti žádosti žalobce podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť v příslušném kalendářním měsíci byl na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu zákonem nebo nařízením vlády vydaným na základě § 181b odst. 1 písm. c) téhož zákona. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce nyní brání žalobou.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce uvedl, že má v Polsku povolen dlouhodobý pobyt, na jehož základě v této zemi pobývá po dobu delší dvou let. Prostřednictvím svého právního zástupce proto podal žádost u místně příslušného ZÚ Varšava o zaměstnaneckou kartu, spolu s žádostí o upuštění od osobního podání. O žádosti však rozhodl zastupitelský úřad – žalovaný, který podle žalobce není ve smyslu § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců místně příslušným úřadem. Odkazoval-li žalovaný na rozhodnutí ministra zahraničních věcí vydané podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě, uvedené ustanovení nedává ministrovi kompetenci měnit místní příslušnost zastupitelských úřadů stanovenou zákonem. Žalobce trval na svém názoru, že místně příslušným zastupitelským úřadem je v případě žalobce ZÚ Varšava, pro nějž nebyly, na rozdíl od žalovaného, stanoveny žádné kvóty podle § 181b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný tak argumentuje v napadeném rozhodnutí něčím, co je pro věc žalobce irelevantní.

3. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí, jehož je ve smyslu zákona o zahraniční službě organizačním útvarem. Dle názoru žalovaného je žalobce osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby, proto navrhl žalobu odmítnout podle . Nemohl být na svých veřejných subjektivních právech zkrácen, jelikož v souladu s rozhodnutím ministra zahraničních věcí ze dne 10. 3. 2026, č. 2/2026, ZÚ Varšava takové žádosti nepřijímá. Z toho důvodu ani nejsou stanoveny žádné kvóty. Nevyřízením žádosti místně nepříslušným úřadem tak nemohla žalobci vzniknout újma.

5. Pro případ, že by soud žalobu neodmítl, ale projednal meritorně, žalovaný uvedl, že sídlo konzulárního úřadu, jeho klasifikace a konzulární obvod jsou určovány vysílajícím státem a podléhají schválení přijímajícího státu podle čl. 4 odst. 2 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1969 Sb.

(dále jen „úmluva“). Místní příslušnost poté konkretizuje ministr zahraničních věcí rozhodnutím podle zákona o zahraniční službě. Zároveň byl ze zákona o pobytu cizinců odstraněn , který zmocňoval ministerstvo zahraničních věcí k úpravě územních obvodů vyhláškou, k čemuž žalovaný citoval též z důvodové zprávy k novele č. Od roku 2011 ministerstvo zahraničních věcí postupně soustředilo vízovou agendu uvnitř schengenského prostoru ve prospěch několika tzv. vízových center. Zastupitelský úřad Varšava není místně příslušný pro podání žádosti o udělení povolení k pobytu za účelem zaměstnanecké karty od 30. 4. 2023, a to právě v souvislosti s takovým rozhodnutím ministra. Od 1. 5. 2023 je pak jediným místně příslušným zastupitelským úřadem pro celé území schengenského prostoru ZÚ Drážďany.

6. Dále žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že by byl pro vydání napadeného rozhodnutí místně nepříslušný. Oprávnění žalobce podat žádost o pobytové oprávnění podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců neukládá ministerstvu zahraničních věcí vykonávat vízovou agendu na každém zastupitelském úřadu, zřízeným ČR v cizině, stejně jako z tohoto ustanovení nevyplývá povinnost takový úřad zřídit. Žalobcova námitka by byla důvodná pouze v případě, kdy by žalobce v důsledku rozhodnutí ministra neměl žádný místně příslušný zastupitelský úřad, u nějž by mohl žádost podat. Žalovaný poté žádost posoudil s ohledem na kvóty stanovené nařízením vlády správně.

7. Konečně žalovaný dodal, že neznalost místní příslušnosti žalovaného působí v případě žalobce zastoupeného advokátem specializujícím se na oblast cizineckého práva účelově. Smyslem žaloby je totiž obejít nulovou kvótu, kterou stanovila vláda pro žádosti podané k žalovanému od 1. 1. 2026. Zákon žalobce vykládá tak, že prostá existence zastupitelského úřadu v zemi, kde cizinec dlouhodobě pobývá, zakládá právo podat tam žádost. Úmluva a zákon o zahraniční službě však určení rozsahu činností vykonávaných na jednotlivých zastupitelských úřadech ponechává ministerstvu, respektive ministrovi zahraničních věcí. Nemohlo proto dojít k újmě na žalobcových právech napadeným rozhodnutím, které na takto uplatněné pravomoci stojí. Z těchto důvodů žalovaný alternativně (viz bod 4. výše) navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce

8. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou ze dne 10. 7. 2026. Poopravil žalovaného, že se e-mailem ze dne 24. 3. 2026 (pozn. soudu: správně 24. 2. 2026) neinformoval, kdy lze žádost podat, ale žádal o stanovení termínu k osobnímu podání žádosti. Vycházel z toho, že jde o úřad místně příslušný.

9. Dále namítl, že kompetence ministra zahraničních věcí stanovit rozsah činnosti zastupitelského úřadu není neomezená, ale limituje ji zákon, v tomto případě § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který stanoví místní příslušnost výslovně; její změna rozhodnutím ministra je proto vyloučena. I důvodová zpráva, kterou žalovaný citoval, uvádí tentýž závěr. Není přezkoumatelné, proč by ZÚ Varšava neměl být příslušný k podání žádosti již od 1. 1. 2011, takové tvrzení je v rozporu s zákona o pobytu cizinců. Poukázal rovněž na to, že až do 30. 6. 2023 byl účinný tohoto zákona, podle nějž skutečně mohlo ministerstvo zahraničních věcí územní obvody stanovit, což i učinilo V ní se ale neuvádí, že od 1. 5. 2023 by tímto zastupitelským úřadem měl být žalovaný.

10. K samotnému rozhodnutí ministra č. 2/2026 ze dne 10. 3. 2026 namítl, že neodkazuje na žádný právní předpis, na jehož základě bylo vydáno. Podle žalobce je rovněž nesprávná i právní forma takového rozhodnutí, neboť nejde o individuální, nýbrž normativní akt, stanovící povinnosti blíže neurčenému okruhu adresátů. Ten však musí mít formu vyhlášky podle y a musí být i náležitě zveřejněn. Rozhodnutí ministra měl tedy za nezákonné nejen pro rozpor s zákona o pobytu cizinců, ale i pro nedostatek formy.

V. Duplika žalovaného

11. V duplice ze dne 27. 7. 2026 žalovaný i přes uznání své nepřesnosti, pokud jde o obsah e-mailu ze dne 24. 2. 2026 označil postup žalobce za účelový a neznalost místní příslušnosti za předstíranou. Pokud jde o zákonnost rozhodnutí ministra zahraničních věcí, odkázal na své vyjádření k žalobě. Dřívější právní úpravu uváděl, aby poukázal na již déle než 15 let trvající nepříslušnost ZÚ Varšava k podání žádosti.

12. Také se neztotožnil s tvrzením, že rozhodnutí ministra zahraničních věcí má nesprávnou právní formu. Jde o normativní správní akt, což uvádí i příslušná důvodová zpráva. Zároveň je žalovaný přesvědčen, že rozhodnutí nemusí mít formu vyhlášky. Její změna by byla těžkopádná, potřeba úpravy místní příslušnosti zastupitelských úřadů vzniká takřka každoročně. Zároveň není zřejmé, jak by měl být změnou právní formy z vyhlášky na rozhodnutí ministra dotčen na svých právech. Závěrem uvedl, že obdobná podání směřovala na různé zastupitelské úřady ČR jak ve Varšavě, tak v Budapešti či Vilniusu, všechna byla vyřízena žalovaným stejně jako v případě žalobce, a příslušná rozhodnutí posléze napadena prostřednictvím stejného právního zástupce, jako v nyní projednávané věci, žalobami u různých krajských soudů.

VI. Obsah správního spisu

13. Z předloženého správního spisu vyplynuly následující pro věc samou podstatné skutečnosti.

14. Žalobce podal dne 24. 2. 2026 prostřednictvím právního zástupce e-mailem na ZÚ Varšava žádost o stanovení termínu k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Tento zastupitelský úřad mu v odpovědi ze dne 25. 2. 2026 sdělil, že výkon pobytové a vízové agendy byl u něj ukončen ke dni 30. 4. 2023, a od 1. 5. 2023 takové žádosti zpracovává a přijímá vízové centrum žalovaného (ZÚ Drážďany).

15. Následně žalobce zaslal ZÚ Varšava žádost ze dne 26. 2. 2026 o zaměstnaneckou kartu, spojenou se žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti (doručeno dne 5. 3. 2026). Uvedl, že o stanovení termínu požádal neúspěšně a nebude mu umožněno žádost podat, ačkoliv již dva roky pobývá v Polsku. K tomu připojil plnou moc pro právního zástupce, fotokopie svého cestovního pasu a dvou osvědčení o povolení k pobytu v Polsku.

16. Zastupitelský úřad Varšava věc postoupil žalovanému usnesením ze 12. 3. 2026, čj. 1338-3/2026-MZV/VARS, neboť nebyl příslušný k přijetí žádosti podle rozhodnutí ministra zahraničí vydaného podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě. Oznámení o postoupení bylo žalobci doručeno dne 16. 3. 2026. Proti tomuto postupu podal žalobce stížnost. Zastupitelský úřad Varšava stížnost posoudil jako nedůvodnou a žalobci o tom zaslal dne 19. 3. 2026 vyrozumění.

17. Žalovaný napadeným usnesením ze dne 16. 4. 2026 následně rozhodl, že žádost žalobce je nepřijatelná, neboť v příslušném kalendářním měsíci byl na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu stanovený zákonem nebo nařízením vlády vydaným na základě § 181b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (doručeno dne 27. 4. 2026). Žalobce nesplňuje podmínky přijatelnosti stanovené nařízením vlády, jeho žádost je nepřijatelná podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a žádost o upuštění od osobního podání není způsobilá k věcnému projednání.

18. Součástí správního spisu jsou rovněž dvě rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 29. 12. 2023, č. 22/2023, a ze dne 10. 3. 2026, č. 2/2026, o stanovení územních obvodů (místní příslušnosti) zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí pro příjem vízových nebo pobytových žádostí (dále též jen „rozhodnutí ministra č. 22/2023“ a „rozhodnutí ministra č. 2/2026“).

VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

19. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [ věta prvá , (dále jen „“)]. O žalobě rozhodl bez jednání podle , neboť při svém rozhodování vycházel pouze z listinných důkazů, k nimž se měly strany možnost se vyjádřit, a ani jedna ze stran nevyjádřila výslovný nesouhlas s takovým projednáním a rozhodnutím věci.

20. Soud se nejprve zabýval otázkou aktivní procesní legitimace žalobce, kterou vznesl žalovaný ve svém vyjádření maje za to, že žalobce je k jejímu podání osobou zjevně neoprávněnou. Pokud by tomu tak bylo, musel by soud žalobu odmítnout podle jak navrhl žalovaný.

21. Soud však dospěl k závěru, že tomu tak není. Žaloba je přípustná.

22. Podle věty první [k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

23. Žalobcova žádost byla napadeným rozhodnutím posouzena jako nepřijatelná, a nebyla tak vůbec věcně posuzována. Žalobce zároveň uvedl, že takový výsledek způsobil samotný fakt, že o žádosti rozhodoval nepříslušný správní orgán (pro nějž, na rozdíl od orgánu podle žalobce místně příslušného, byla stanovena nulová kvóta pro příjem žádostí o zaměstnaneckou kartu). Myslitelně tedy tvrdí, že bylo do jeho veřejných subjektivních práv zasaženo, nedosáhl kýženého výsledku, a je tedy k podání žaloby oprávněn. Důvody, pro něž měl žalovaný žalobu za nepřípustnou, jsou otázkou legitimace věcné, nikoliv procesní. Soud tedy shrnuje, že žalobce není osobou, která by byla k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí zjevně neoprávněná, a žaloba je proto přípustná.

24. Tento závěr je ostatně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) a komentářovou literaturou. „Procesně je k podání žaloby legitimován ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení a tvrdí, že došlo ke zkrácení jeho práv; ve smyslu (tj. u řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu) se procesní legitimace zakládá tvrzením o tom, že došlo ke zkrácení práv žalobce. Závěr o tom, zda skutečně byl či nebyl zkrácen, učiní následně soud jako závěr o věcné legitimaci, jež je určující pro úspěšnost či neúspěšnost žaloby. Proto soud před meritorním projednáním žaloby posuzuje, zda jsou splněny podmínky řízení mimo jiné v tom, že žalobce skutečně tvrdí, že úkonem správního orgánu došlo k zásahu do jeho práv. Není dostačující, jestliže žalobce namítá porušení jeho práv pouze v obecné rovině, ale musí být zřejmé, do kterého jeho skutečného práva mělo být zasaženo.“ (viz právní věta k rozsudku NSS ze dne 11. 3. 2008, čj. -98; zvýraznění podtržením doplnil nyní soud). Současně podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, čj. -86, č. 1764/2009 Sb. NSS, platí, že „[a]ktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo.“

25. K tomu odborná literatura na podkladě usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, čj. -120, č. 1910/2009 Sb. NSS, uvádí, že „[o]tázku aktivní procesní legitimace navrhovatele jako podmínku přípustnosti návrhu nelze směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace návrhu, tedy s otázkou jeho důvodnosti. Přípustný je ten návrh, který obsahuje zákonem stanovená (tedy mj. myslitelná a logicky konsekventní tvrzení), není však nutné, aby tato tvrzení byla pravdivá. Pravdivost tvrzení je však naopak zásadní pro posouzení důvodnosti návrhu - to se však již zkoumá v řízení ve věci samé, nikoli při posuzování přípustnosti." Podmínky aktivní procesní legitimace tedy splňuje ten, kdo vylíčí myslitelným způsobem určité dotčení na právech. V průběhu soudního řízení se však může ukázat, že nemá aktivní věcnou legitimaci, neboť k tomuto dotčení nedošlo (buď proto, že skutkové líčení žalobce nebylo pravdivé, anebo třebas proto, že správní orgán neporušil zákon, jakkoliv žalobce tvrdil opak). V některých případech může nastat i situace, že určité otázky rozhodnutí do žalobcovy právní sféry zasahovat mohou, jiné tvrzené zásahy však do jeho právní sféry zasahovat nemohou (takovéto otázky pak soud ani nemusí věcně posuzovat - srov. rozsudek NSS -38).“ (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k , s. 524, dostupné z: www.aspi.cz. ).

26. „To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu rozhodnutí. Bude-li např. zjevné, že napadené rozhodnutí se již ze samé podstaty nemůže žalobce nijak týkat, nemohlo se ho v žádném myslitelném případě jakkoliv dotknout na právní sféře, nebudou proto dány podmínky aktivní procesní legitimace. V takovém případě musí být žaloba odmítnuta podle “ (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. . Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k , s. 523, dostupné z: www.aspi.cz. ). Odmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou [ ], lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného. Pokud tomu tak není, musí soud návrh věcně projednat; vyjde-li v této fázi nedostatek aktivní legitimace najevo, rozhodne o věci rozsudkem.“ (viz rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, -59, č. 1043/2007 Sb. NSS). Přesně o takovou situaci se jedná i v posuzované věci, proto soud žalobu žalobce věcně projednal.

27. Žaloba není důvodná.

28. Při posouzení žaloby soud vycházel z následující právní úpravy.

29. Podle , o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „“), [p]okud se žádost o udělení dlouhodobého víza a žádost o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podává na zastupitelském úřadu, je cizinec oprávněn podat žádost pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je občanem, popřípadě ve státě, jenž vydal cestovní doklad, jehož je držitelem, nebo ve státě, ve kterém má povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt a ve kterém oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let.

30. Podle § 169g odst. 3 zákona o pobytu cizinců [o]dstavce 1 a 2 se nepoužijí v případě cizince uvedeného v právním předpisu vydaném podle § 182 odst. 1 písm. e).

31. Podle § 169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců [ž]ádost je dále nepřijatelná, pokud byl v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán maximální počet žádostí stanovený pro jednotlivé druhy oprávnění k pobytu zákonem nebo nařízením vlády vydaným podle § 31a nebo § 181b odst. 1. Do maximálního počtu žádostí se zahrnují i žádosti, které jsou nepřijatelné z důvodu uvedeného v odstavci 1 nebo 2.

32. Podle § 181b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců [v]láda nařízením stanoví maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném zastupitelském úřadu, jde-li o žádosti o zaměstnaneckou kartu.

33. Podle , o zahraniční službě (dále jen „“) [z]astupitelské úřady zřizuje a ruší ministr zahraničních věcí České republiky (dále jen ‚ministr‘) po projednání se státním tajemníkem ministerstva. Před zřízením nebo zrušením zastupitelského úřadu podle odstavce 2 písm. a), b) a e) informuje ministr vládu České republiky (dále jen ‚vláda‘).

34. Podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě [m]inistr stanoví rozsah činnosti zastupitelského úřadu, včetně toho, zda bude tuto činnost vykonávat pro více států, popřípadě též vymezí rozsah výkonu činností podle hlav IV a V.

35. Podle § 16 odst. 1 písm. l) zákona o zahraniční službě [z]astupitelský úřad vykonává v rozsahu vymezeném tímto zákonem, jinými právními předpisy, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a v souladu s právním řádem přijímajícího státu zejména činnost ve věcech udělování víz a povolování pobytu cizinců.

36. Žalobcova argumentace nesměřovala a priori k věcným důvodům nevyhovění jeho žádosti nepřijatelnost pro naplnění stanovených kvót), ale k tomu, že ve věci rozhodl místně nepříslušný orgán, k němuž byla žádost žalobce postoupena. Žalobce tvrdil, že pokud by o jeho žádosti rozhodoval ZÚ Varšava, a nikoliv žalovaný, nevztahovaly by se na něj kvóty stanovené nařízením vlády, a jeho žádost by nebylo možné posoudit jako nepřijatelnou podle zákona o pobytu cizinců. Samotné usnesení o postoupení věci však není rozhodnutím ve smyslu , a není tak přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018, čj. -32).

37. Klíčovou námitkou žalobce tak je otázka místní příslušnosti žalovaného.

38. Předně soud předesílá, že téměř totožnou právní otázkou ve vztahu k ZÚ Drážďany (žalovanému) se již zabýval ve svém rozsudku ze dne 3. 9. 2026, čj. -13. V daném případě soud dospěl k závěru, že „postupem ministra zahraničních věcí, který svým rozhodnutím stanovil, že příslušným úřadem pro žádosti z celého území schengenského prostoru je právě žalovaný, nebylo nepřípustně zasaženo do práv žalobce. Ačkoli žalobce podal žádost u orgánu, který je místně příslušný podle § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců (Velvyslaneckého úřadu České republiky v Budapešti, neboť je držitelem dlouhodobého pobytu v Maďarsku a nepřetržitě tam pobývá po dobu delší než dva roky), nikoli u žalovaného, nebyl negativně dotčen na svém právu podat žádost. Došlo jen k tomu, že orgán, u něž byla podána žádost (Velvyslanecký úřad České republiky v Budapešti), ji postoupil žalovanému, který má být jediným úřadem příslušným pro nabrání takové žádosti dle rozhodnutí ministra zahraničních věcí vydaného na základě zákona o zahraniční službě.“ (bod 38 citovaného rozsudku). Soud neshledal přitom žádné právní ani skutkové důvody se od uvedeného závěru jakkoliv odchýlit, byť žalobce v nyní posuzované věci byl držitelem oprávnění k pobytu vydaného v Polsku. K tomu soud dodává následující.

39. Zastupitelské úřady ČR nejsou zřizovány zákonem, ale rozhodnutím ministra zahraničních věcí na základě zmocnění v § 4 odst. 3 zákona o zahraniční službě; ministr současně podle odst. 4 stanoví, zda bude takový úřad své činnosti vykonávat pro více států, a v jakém rozsahu; ve spojení s § 16 odst. 1 písm. l) tohoto zákona se toto určení týká i výkonu konzulárních agend spočívajících v činnosti ve věcech víz a pobytů cizinců.

40. Podle rozhodnutí ministra č. 22/2023 stanovil ministr zahraničních věcí s účinností od 1. 1. 2024, že územním obvodem žalovaného (se sídlem v Německu) je, vedle dalších států, Polsko. Toto rozhodnutí nahradil ministr zahraničních věcí rozhodnutím č. 2/2026 s účinností od 10. 3. 2026, v němž však tato skutečnost zůstala nedotčena, tj. nadále platí, že územním obvodem ZÚ Drážďany bude i Polsko.

41. Podle komentářové literatury k § 4 zákona o zahraniční službě „[t]oto ustanovení je třeba vykládat v kontextu čl. 5 odst. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, dle kterého ‚[v]ysílající stát může, poté když řádně uvědomil příslušné přijímající státy, podle okolností pověřit šéfa mise nebo jmenovat jakéhokoliv člena diplomatického personálu ve více než jednom státě, jestliže žádný z přijímajících států nevznese výslovné námitky‘. Například zastupitelský úřad ČR v Ghaně je tak příslušný pro dalších osm afrických států v tomto regionu. Vzhledem k tomu, že ČR nemůže zřídit a udržovat zastupitelský úřad v každém státě na světě, má pro ni toto ustanovení praktický význam.“ (SMOLEK, M., VÁLEK, P., KNĚŽÍNEK, J., a kol. : Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz. ; zvýraznění podtržením doplnil nyní soud).

42. Soud se přitom musel ztotožnit se žalovaným, že žádný právní předpis, natož § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, na který se odvolává žalobce, neukládá povinnost státu zřídit své zastoupení v každé zemi na světě, natož vykonávat konzulární agendu v nejširším možném rozsahu, a i výše uvedená úmluva s takovou možností počítá; určení existence a rozsahu působnosti zastoupení v cizině je věcí, kterou určuje vysílající stát. Není neobvyklé, že jedna diplomatická mise zastupuje vysílající stát ve více zemích, i když hostitelským státem je de facto pouze ten, v němž zastoupení opravdu fyzicky sídlí. Uvedené pravidlo lze vztáhnout i na situace, jakou je věc žalobce, kdy ČR v hostitelském státě zastupitelský úřad sice má, avšak ministr zahraničních věcí dojde k závěru, že je účelné přenést rozhodnutím vydaným podle § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě, ve spojení s § 16 odst. 1 písm. l) téhož zákona, výkon konzulárních agend na jiný zastupitelský úřad v regionu, který jej tak bude vykonávat pro více států.

43. Oprávnění ministra zahraničních věcí vůči jednotlivým zastupitelským úřadům je značné, a ten může svým rozhodnutím určit, že určité úkoly nebudou některé zastupitelské úřady vůbec plnit. Pravomoc měnit rozsah činnosti již existujícího zastupitelského úřadu výslovně zmiňuje i důvodová zpráva k , jímž byl konkretizován zákona o zahraniční službě, kdy „[k] této změně (rozsahu výkonu činností, pozn. soudu) dochází nejen v návaznosti na rušení zastupitelského úřadu (), ale úprava rozsahu činnosti jednotlivých zastupitelských úřadů je nezbytná i v jiných případech, ať už z důvodu změny právního řádu, v jejímž důsledku je třeba pověřit zastupitelský úřad výkonem nové agendy, v důsledku změny bezpečnostní situace v přijímajícím státě vyžadující omezení vykonávaných agend nebo s cílem prosté optimalizace fungování zahraniční sítě České republiky.“

44. V takovém případě je však nutno zákonné zmocnění v § 4 odst. 4 zákona o zahraniční službě považovat za dostatečné, a proto je i správné určení, že příslušným úřadem je v souladu s rozhodnutím ministra zahraničních věcí právě žalovaný. Nejde o změnu místní příslušnosti k podání žádosti vymezenou § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nýbrž o organizační opatření upravující činnost jednotlivých zastupitelských úřadů, a v tomto smyslu je též speciální normou (lex specialis) ve vztahu k § 169g odst. 1 zákona o pobytu cizinců (k tomu srov. bod 35. rozsudku zdejšího soudu čj. -13).

45. Pokud jde o polemiku, rozvinutou mezi účastníky řízení až v jejich podáních v průběhu řízení ohledně relevantní formy odkazovaného právního předpisu (rozhodnutí vs. vyhláška), resp. ohledně správného data vypuštění ustanovení zákona o pobytů cizinců, které zmocňovalo ministerstvo zahraničních věcí k úpravě územních obvodů vyhláškou (konkrétně , o stanovení územních obvodů zastupitelských úřadů pro účely podávání žádostí o oprávnění k pobytu, soud musí dát zapravdu žalobci v tom, že žalovaný argumentoval poněkud nepřesně, pokud uváděl datum účinnosti do 30. 4. 2023, neboť uvedené ustanovení bylo novelou č. , zrušeno až s účinností od 1. 7. 2023. Do 30. 6. 2023 tak byl místně příslušným zastupitelským úřadem pro Polskou republiku ZÚ Varšava, nikoliv žalovaný. Současně však soud dodává, že tato polemika je z pohledu řešené věci nadbytečná, neboť za právní úpravy relevantní pro danou věc tuto otázku nadále upravuje a 4 zákona o zahraniční službě, respektive konkretizují rozhodnutí ministra zahraničních věcí, vydaná na jeho základě. Z nich jednoznačně vyplývá, že jediným příslušným zastupitelským úřadem pro celé území schengenského prostoru je žalovaný, a zároveň byly vyvráceny i pochybnosti o oprávnění ministra zahraničních věcí vydat dotčená rozhodnutí na základě zmocnění v zákona o zahraniční službě.

46. Výhrada žalobce by byla důvodná pouze v případě, kdy by v důsledku takového správního aktu nebyl určen žádný místně příslušný zastupitelský úřad, u kterého by mohl žádost podat, což uvedl i žalovaný ve svém vyjádření. To se však nestalo.

47. Námitku, že na rozdíl od ZÚ Drážďany nejsou pro ZÚ Varšava stanoveny žádné kvóty pro přijetí žádostí o zaměstnaneckou kartu, a postoupením žádosti tak byl žalobce zkrácen na svých právech, soud rovněž nepovažoval za důvodnou. Jde o logický důsledek nepříslušnosti tohoto zastupitelského úřadu k vyřízení žádosti o zaměstnaneckou kartu. Nemá-li ČR povinnost zřídit zastupitelský úřad ve všech státech světa, nemůže být tím spíše založeno veřejné subjektivní právo na podání žádosti přímo v zemi pobytu. je tedy třeba vykládat systematicky v kontextu zákona o zahraniční službě. Výklad prezentovaný žalobcem by navíc byl v rozporu se zásadou hospodárnosti při nakládání s veřejnými prostředky a potřebou profesionalizace veřejné správy.

48. Pro úplnost soud dodává, že ani samotné stanovení kvót pro žádosti o zaměstnaneckou kartu nařízením vlády není nezákonné ani diskriminační, což již NSS judikoval v rozsudku ze dne 14. 7. 2022, čj. -34, že „[k]vóty pro žádosti o povolení k pobytu za výdělečnými účely jsou stanoveny ve vztahu k jednotlivým zemím na základě faktorů, jako je například poptávka po zaměstnancích z konkrétní destinace u tuzemských zaměstnavatelů, migrační a bezpečnostní rizika apod., které jsou ve vztahu k občanům jednotlivých států rozdílné. Předmětné kvóty nejsou diskriminační. Odpovídají vymezení migračních potřeb České republiky a s nimi spojených rizik. Rozlišování mezi občany třetích zemí na základě jejich státní příslušnosti je jedním ze základních pilířů vízové politiky.“ (obdobně též rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2024, čj. ). Uvedené závěry potvrdil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. .

49. Soud závěrem odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. , č. 3601/2017 Sb. NSS, podle nějž „Česká republika má v zásadě neomezený prostor k úvaze, nakolik umožní státním příslušníkům té či oné země pracovat či vyvíjet jinou aktivitu v České republice; svou praxi v tomto ohledu může měnit podle svých potřeb.“ Je věcí suverénního státu, koho na své území vpustí a za jakým účelem. Byla-li stanovena nulová kvóta pro příjem žádostí pro občany jeho země původu, nelze takové opatření obcházet podáním žádosti na nepříslušném zastupitelském úřadě s odůvodněním, že pro něj žádné omezení stanoveno není.

VIII. Závěr a náklady řízení

50. Soud v daném případě neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, ani postupu při jeho vydávání, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

51. Výroky o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny dle , podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobce ve věci úspěch neměl, proto nemá nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náklady řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze vygenerovat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 9. září 2026

Mgr. Darina Michorová

samosoudkyně