Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 As 46/2007 - 98

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. D. N., zastoupeného JUDr. Irenou Šebestovou, advokátkou ve Frýdku-Místku, T. G. Masaryka 602, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2006, čj. MSK/110109/2006, sp. zn. DSH/26830/2006/Pro, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007, čj. - 58,

t a k t o :

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007, čj. - 58, s e z r u š u j e .

II. Žaloba s e o d m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce zrušil rozhodnutí Městského úřadu Frýdek-Místek, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 11. 5. 2006, čj. DaSH-M/2550/10-920/05-Ti, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle , o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dne 17. 7. 2005 ve 12.30 hodin na účelové komunikaci u fotbalového hřiště v katastru obce Stará Hlína při jízdě na jízdním kole náhle vybočil ze svého směru jízdy vlevo a bočně se střetl s cyklistkou, která jej předjížděla; zároveň mu byla dle téhož zákona uložena pokuta ve výši 2000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1000 Kč, vše do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí.

Žalovaný dospěl k závěru, že přestupek nelze jednoznačně prokázat; po nehodě nedošlo k vyznačení situace a stop, v důsledku čehož bylo znemožněno spolehlivé určení viníka nehody. Správní orgán prvního stupně podle žalovaného pochybil, jelikož rozhodl o přestupku přes uvedený nedostatek důkazních prostředků a rovněž proto, že obviněnému neoznámil, že ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí. Nedostatek důkazů, k němuž došlo nevyznačením situace a stop, nelze v dalším řízení odstranit a v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení bylo podle žalovaného nadbytečné vést další řízení. Proto rozhodnutí orgánu první instance bez dalšího zrušil.

V závěru rozhodnutí žalovaný uvedl, že vedle rozhodnutí také oznámil příslušnému správnímu orgánu podezření ze spáchání přestupku porušením povinností dle , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). K možnému porušení tohoto ustanovení se žalovaný vyjádřil ve svém rozhodnutí již dříve, a to v odpovědi na námitku žalobce, že cyklistka zametla rozhodující stopy nehody a odstranila kola bez zakreslení jejich obrysů na vozovce. Tím podle žalobce porušila zákona o silničním provozu. Podle žalovaného bylo nutné pro bezpečný a plynulý provoz odstranit kola z nehodového postavení, avšak tato skutečnost nezbavovala účastníky nehody povinnosti vyznačit situaci a stopy na pozemní komunikaci pro řádné vyšetření dopravní nehody.

Krajský soud žalobu zamítl. Uznal za oprávněnou námitku, že správní orgán prvního stupně neumožnil žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, avšak zároveň konstatoval, že toto pochybení bylo zhojeno v řízení odvolacím. Ostatní námitky zhodnotil krajský soud jako nedůvodné. Zdůraznil, že v řízení správní orgány řešily, zda žalobce spáchal přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Nemohly vybočit z takto vymezeného předmětu řízení a nemohly jej rozšiřovat o zkoumání dalších otázek, především žalobcem opakovaně namítaného zavinění dopravní nehody jejím druhým účastníkem. Proto ani krajský soud nemohl posuzovat námitky související s tímto - žalobcem tvrzeným - pochybením správního orgánu prvního stupně i žalovaného.

V kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku žalobce (stěžovatel) namítal nepřezkoumatelnost [ ] spočívající v nedostatku důvodů („neúplnosti rozsudku“), jelikož se podle jeho názoru krajský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Námitky, které podle stěžovatele krajský soud pominul, byly: za prvé na stěžovatele bylo třeba pohlížet jako na osobu poškozenou trestným činem (ublížení na zdraví dle trestního zákona) spáchaným druhým účastníkem dopravní nehody. Za druhé, stěžovateli jako poškozenému bylo ve správním řízení znemožněno domáhat se jeho práv tím, že správní orgán prvního stupně nepožádal v souladu s zákona o přestupcích příslušné orgány Policie České republiky o došetření dopravní nehody a postupoval tak v rozporu s , o správním řízení (), jelikož nevyužil všechny zákonné možnosti ke zjištění skutečného stavu věci. Za třetí, krajský soud se dle mínění stěžovatele nevypořádal s námitkou nezbytnosti zrušení správního rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, a tedy i nápravě vytýkaného vadného úředního postupu. Krajský soud údajně také pominul námitky stěžovatele o podstatném porušení ustanovení o řízení před správním orgánem v důsledku porušení přestupkového zákona, podle něhož bylo namístě v důsledku uplynutí šedesátidenní propadné lhůty od spáchání přestupku vůbec správní řízení nezahajovat. Tuto skutečnost dle stěžovatele nezohlednil ani žalovaný (což také způsobilo rozpor výroku a odůvodnění jeho rozhodnutí), ani krajský soud. Krajský soud rovněž nevzal v potaz, že v průběhu celého správního řízení nebylo nařízeno ústní jednání, čímž došlo k porušení zákona o přestupcích. Konečně se krajský soud údajně nezabýval námitkami stěžovatele 1 až 4 obsaženými v jeho podání z 1. 9. 2006. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud stejně jako dříve správní orgány neprovedl všechny navržené důkazy. Stěžovatel proto navrhl, aby kasační soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Kasační soud posoudil přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu [ ] a dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem trpělo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tento závěr však soud neopírá o námitky uváděné stěžovatelem; zmiňovaná vada řízení, kterou kasační soud zkoumal z úřední povinnosti ( ), spočívá v tom, že krajský soud si předsevzal ke zkoumání a věcnému posuzování žalobu, která je nepřípustná, a bylo proto na místě ji odmítnout.

Důvodem, o který stěžovatel opíral kasační stížnost, byla nepřezkoumatelnost již popsaného rozsudku, spočívající v tom, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Jak z nich vyplývá, stěžovatel usiloval o to, aby v konečném důsledku proběhlo před správním orgánem prvního stupně další šetření ve věci a aby správní orgán dospěl k závěru, že předmětnou dopravní nehodu zavinila cyklistka, která by mimo jiné byla proto povinna stěžovateli jako poškozenému nahradit utrpěnou újmu.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, co v napadeném rozsudku již naznačil krajský soud, avšak vyvozuje další důsledky:

Soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem a za podmínek stanovených zákonem. Kdo tvrdí, že byl na svých (veřejných subjektivních) právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti.

Procesně je tedy k podání žaloby legitimován ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení a tvrdí, že došlo ke zkrácení jeho práv. Jinými slovy, dle (tj. u řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu) se procesní legitimace zakládá tvrzením o tom, že došlo ke zkrácení práv žalobce; závěr o tom, zda skutečně byl či nebyl zkrácen, učiní následně soud jako závěr o věcné legitimaci, jež je určující pro úspěšnost či neúspěšnost žaloby (shodný závěr viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, čj. - 62).

Z uvedeného vyplývá, že soud před meritorním projednáním žaloby musí posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení; mimo jiné v tom, zda žalobce skutečně tvrdí, že úkonem správního orgánu došlo k zásahu do jeho práv. Přitom není dostačující, jestliže žalobce namítá porušení svých práv pouze v obecné rovině, ale musí být zřejmé, do kterého jeho práva mělo být zasaženo.

Předmětem správního řízení bylo zjištění, zda stěžovatel spáchal dne 17. 7. 2005 přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Správní orgán rozhodující v prvním stupni uznal stěžovatele vinným a uložil mu sankci. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí dal stěžovateli ve dvou námitkách za pravdu, dospěl k závěru, že nelze jednoznačně prokázat, že se dopustil přestupku, a odvoláním napadené rozhodnutí zrušil.

Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobou, neboť podle jeho názoru měl žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nejen zrušit, ale měl mu zároveň věc vrátit k dalšímu řízení. V žalobě ze dne 1. 9. 2006 (kterou následně, po uplynutí zákonné lhůty, doplňoval o další námitky, k nimž by však s ohledem na zásadu koncentrace řízení nebylo možno přihlížet) namítal, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nezákonné podle a „umožňuje J. S. uniknout trestnímu stíhání s povinností uhradit žalobci náhradu za těžkou újmu na zdraví a podstatně pomáhá policejním inspektorům z dopravní policie uniknout trestnímu stíhání za maření vyšetření předmětné dopravní nehody“. Na podporu tohoto tvrzení navrhoval, aby byly opatřeny důkazy (výslech manželky stěžovatele, znalecký posudek), poukazoval, že o věci rozhodoval věcně nepříslušný orgán (tvrdí, že na místě bylo posouzení státním zastupitelstvím, neboť se jednalo o trestný čin spáchaný J. S.), a opakovaně poukazoval na nedostatky prošetření dopravní nehody na místě samém.

V žalobě tedy nebrojil proti tomu, že žalovaný zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale dožadoval se, aby v dalším řízení byla vyslovena vina druhého účastníka nehody, a na stěžovatele bylo nahlíženo jako na poškozeného. Z toho ovšem vyplývá, že stěžovatel nikterak netvrdil, že mu žalovaný svým rozhodnutím zasáhl do některého veřejného subjektivního práva. Právě naopak: žalovaný zrušil rozhodnutí orgánu prvního stupně, který stěžovatele, ačkoliv spáchání přestupku nebylo možno jednoznačně prokázat, uznal vinným, a tím zasáhl do jeho práv.

Z žádného právního předpisu nevyplývá právo stěžovatele na to, aby správní orgán, ať už v řízení o přestupku vedeném proti němu, nebo v řízení jiném, uznal vinným třetí osobu nebo byl trestně stíhán. Předmětem řízení je projednání přestupku, jehož se měl dopustit obviněný. Jestliže správní orgán obviněného uzná vinným, vydá o tom rozhodnutí, jinak řízení zastaví.

V posuzovaném případě byl stěžovatel nejprve uznán vinným ze spáchání přestupku, později bylo toto rozhodnutí zrušeno. Zákon nepřipouští, aby v rámci řízení proti jedné osobě byla ze spáchání přestupku uznána vinou jiná osoba. Na to stěžovatel právo nemá. Jestliže měl za to, že došlo k porušení povinností ať již orgánem policie, správním orgánem či druhým účastníkem nehody, mohl využít možností, které poskytují příslušné právní předpisy (ze spisů vyplývá, že žalobce již požádal o prošetření postupu policejního orgánu, a také že podal trestní oznámení proti J. S.); nadto ze spisu vyplývá, že žalovaný oznámil příslušnému správnímu orgánu podezření ze spáchání přestupku porušení povinností dle Může se také domáhat náhrady škody pořadem práva (soukromoprávně). Nemá ale právo na to, aby J. S. byla uznána vinnou, a proto na takovém „právu“ ani nemůže být zkrácen.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že ze všech popsaných okolností plyne, že stěžovateli chyběla k podání žaloby procesní legitimace, neboť netvrdil, že by napadeným správním rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práv. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že v daném případě bylo zkrácení práv pojmově vyloučeno, neboť žalovaný svým rozhodnutím zcela odklidil dřívější rozhodnutí vydané v neprospěch stěžovatele a jeho právní postavení se tak vrátilo do stavu před vydáním onoho dřívějšího rozhodnutí (k tomu srov. výše citovaný rozsudek ze dne 14. 2. 2006, čj. - 62).

Krajský soud měl proto v souladu s žalobu pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení odmítnout.

Jelikož Krajský soud v Ostravě věc meritorně projednal, pochybil. Pro tuto vadu Nejvyšší správní soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil. Protože již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro odmítnutí žaloby, Nejvyšší správní soud současně se zrušením jeho rozhodnutí druhým výrokem sám žalobu odmítl ( ).

Nebylo přitom důvodu, aby se Nejvyšší správní soud zabýval argumentací vyslovenou v rozhodnutí krajského soudu a námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti, neboť řízení, z něhož rozhodnutí a následně i kasační stížnost vzešly, nemělo vůbec proběhnout.

Protože žaloba byla odmítnuta, postupoval Nejvyšší správní soud v souladu s ve spojení s a a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to jednak nákladů řízení které vynaložil před Krajským soudem v Ostravě, a jednak nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 11. března 2008

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu