Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 A 97/2018 - 251

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci

žalobce: JUDr. P. K., nar. X.

bytem X.

zastoupen JUDr. Katarzyna Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou

se sídlem Karlovo náměstí 31, 120 00 Praha 2

proti

žalovaným: 1) Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV,

se sídlem Na Baních 1535, 156 80 Praha 5

2) Policejní prezidium České republiky,

se sídlem Strojnická 935/27, 170 89 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných

takto:

I. Žaloba se v části, v níž směřuje proti žalovanému 1) a v níž žalobce napadá jeho postup podle ustanovení , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odebrání daktyloskopických otisků a biologického vzorku žalobce dne 24.04.2018, zamítá.

II. Žaloba se v části, v níž směřuje proti žalovanému 2) a v níž žalobce napadá jeho postup podle ustanovení , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v uchovávání a dalším zpracování profilu DNA žalobce vedeného pod ID 17x18015 a v uchovávání a dalším zpracování daktyloskopických otisků žalobce vedených na daktyloskopické kartě pod ID 111126003810, zamítá.

III. Žaloba se v části, v níž směřuje proti žalovanému 2) a v níž se žalobce domáhá obnovení stavu před zásahem tím, že požaduje, aby soud přikázal žalovanému 2) vymazat z informačních systémů Policie České republiky profil DNA žalobce vedený pod ID 17x18015 a tím, že požaduje, aby soud přikázal žalovanému 2) vymazat z informačních systémů Policie České republiky daktyloskopické otisky žalobce vedené na daktyloskopické kartě pod ID 111126003810, včetně vazby těchto údajů na identitu žalobce, zamítá.

IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení

V. Žalovanému 1) se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

VI. Žalovanému 2) se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany před zásahy žalovaných, které spočívají v odběru daktyloskopických otisků a biologického vzorku ze strany žalovaného 1), z nichž je možné vytvořit profil DNA a daktyloskopickou kartu (dále též „osobní údaje“). Žalovanému 2) žalobce vyčítá uchovávání a další zpracování těchto osobních údajů. Žalobce má za to, že neexistoval legitimní důvod pro jejich odběr, a ani v současné době není zákonné opory pro další zpracovávání jeho osobních údajů. Proto se žalobce domáhá, aby soud určil, že zásah žalovaného 1) spočívající v odběru biologického materiálu, byl nezákonný, a vůči žalovanému 2) se domáhá zákazu pokračování zásahu ve formě uchovávání a dalšího zpracování osobních údajů žalobce. Současně též požaduje po žalovaném 2) jejich výmaz.

II. Žaloba, další podání účastníků a průběh řízení před soudem

2. Žalobce se žalobou ze dne 20.06.2018, ve znění přípisu ze dne 24.04.2026 a ze dne 15.09.2026, obrací na soud ve věci odběru a uchovávání jeho daktyloskopických otisků a genetického materiálu. Odběr a následné uchovávání osobních údajů žalobce, které mají základ v zákoně č , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), a jenž mají sloužit k účelům budoucí identifikace, žalobce považuje za nezákonný zásah. Zatímco v případě odběru daktyloskopických otisků a genetického materiálu žalovaným 1) jde o zásah ukončený a žalobce se domáhá deklarace jeho nezákonnosti, v případě dalšího uchovávání osobních údajů, které je přičitatelné žalovanému 2), se jedná o zásah trvající, jak žalobce po výzvě soudu specifikuje v přípisu ze dne 15.09.2026.

3. Soud pro kontext dodává, že žalobce v žalobě ze dne 20.06.2018 označil nejprve jako žalované tyto subjekty: „Česká republika – Ministerstvo vnitra České republiky“ a „Česká republika – Policie České republiky, Krajské ředitelství hlavního města Prahy.“ K výzvě a po poučení o předběžném názoru zdejšího soudu usnesením ze dne 09.04.2026, č. j. , upravil žalobce označení žalovaných tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku.

4. Žalobce v žalobě nejprve stručně shrnuje skutkový stav. Dne 23.04.2018 bylo žalovaným 1) vydáno usnesení č. j. NCOZ-1589-1435/TČ-2016-412302-C, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, a to pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení , odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále „“), a pro zločin účast na organizované zločinecké skupině podle alinea druhá (dále „“).

5. Dne 24.04.2018 byl žalobce policejním orgánem vyzván k tomu, aby se podrobil odběru biologických vzorků a snímání daktyloskopických otisků podle ustanovení . Dle žalobce tento postup představuje nezákonný zásah, neboť nikdy neexistoval a neexistuje legitimní důvod pro odběr a následné uchovávání jeho osobních údajů. Žalobce v žalobě dále namítá rozpor předmětného ustanovení s ústavním pořádkem ČR, jakož i s mezinárodními smlouvami. Dále cituje příslušnou úpravu Evropské úmluvy o lidských právech (), a relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“).

6. Žalobce dále v žalobě upozorňuje na rozdíl mezi odběrem genetického materiálu podle § 114 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „trestní řád“), a mezi odběrem genetického materiálu podle . Zatímco v prvním případě jde o odběr vztahující se ke konkrétnímu trestnímu řízení, při odběru podle jde o odběry pro účely budoucí identifikace, tedy pro futuro. Dále žalobce cituje relevantní úpravu , tehdy platného , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (který byl později nahrazen , o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon o zpracování osobních údajů“ – pozn. soudu), a v neposlední řadě poukazuje též na interní akt policejního prezidenta, konkrétně na pokyn policejního prezidenta č. 276/2016, o identifikačních úkonech.

7. Žalobce uzavírá, že skutečnost, že je proti němu vedeno trestní stíhání, sama o sobě představuje výrazný zásah do jeho osobního života (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13.03.2018,

sp. zn. ). Nelze hovořit o tom, že skutek, pro který se vede trestní stíhání, se skutečně stal, a že jej spáchal žalobce. Žalobci je nesrozumitelné, co je onou „budoucí identifikací“ v jeho případě myšleno a nejsou mu ani známy důvody, pro které se policejní orgán pro tento postup rozhodl – jeho postup je tak nepřezkoumatelný. Tím, že postup různých policejních orgánů stran odběru genetického materiálu není napříč policií jednotný, skýtá odběr osobních údajů prvky libovůle.

8. Dne 10.07.2018 došlo soudu vyjádření Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, č. j. KRPA-243314-2/ČJ-2018-0000KR. Ve vyjádření vznáší tehdejší žalovaný námitku nedostatku pasivní legitimace. Poukazuje na , , ve znění pozdějších předpisů (dále „“) a na relevantní judikaturu správních soudů, z nichž se podává, že žalovaným je správní orgán, který dle žalobního tvrzení provedl zásah. Tím je dle krajského ředitelství „Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor daní.“ Z uvedeného důvodu krajské ředitelství shrnuje, že nedisponuje správním spisem a ani nemůže poskytnout vyjádření k žalobě, neboť zásah neprovedlo.

9. Dne 18.07.2018 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného 2) ze dne 18.07.2018, č. j. PPR-20525-6/ČJ-2018-990115, v němž navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Policejní prezidium ve vztahu k tvrzenému zásahu spočívajícím v uchovávání osobních údajů žalobce uvádí, že potřeba využití oprávnění dle je v tomto případě odůvodněna hlediskem předcházení úmyslného protiprávního jednání. Byť jde sice o zásah do práv žalobce, jedná se o postup ospravedlnitelný a přiměřený vzhledem k cíli, jímž je ochrana práv a svobod, ochrana bezpečnosti a zajištění veřejného pořádku. Žalovaný 2) poté cituje aplikovatelnou právní úpravu a tehdejšího zákona o ochraně osobních údajů. Žalovaný 2) dále osvětluje rozdíl mezi biologickým vzorkem DNA formou bukálního stěru a profilem DNA. Poukazuje na to, že trestní stíhání žalobce prozatím nebylo skončeno, což považuje za jeden z důležitých prvků posouzení potřebnosti dalšího uchovávání. Dle žalovaného 2) je i nadále nezbytné osobní údaje žalobce uchovávat, a to pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti, kdy získání předmětných osobních údajů není možné z logiky věci odkládat až do chvíle, kdy bude pravomocně rozhodnuto o vině a trestu. Následně žalovaný odkazuje na své poznatky o úmyslné trestné činnosti, statistiky recidivy a na další faktory ovlivňující chování pachatelů. Demonstruje využitelnost osobních údajů i u hospodářské kriminality. Žalovaný 2) má na základě těchto tvrzení za to, že předmětnou hospodářskou trestnou činnost žalobce nelze bagatelizovat, naopak jde o zločin vysokého stupně škodlivosti. Nemalý význam v této souvislosti má i způsob spáchání šetřené věci, tj. spáchání zvlášť závažného zločinu v organizované zločinecké skupině (celkem 22 stíhaných osob). Ve svém vyjádření se Policejní prezidium dále zabývá judikaturou ESLP citovanou v žalobě a zdůrazňuje, že tyto případy se značně odlišují od jeho trestní věci, když ESLP hodnotil jako nedostatečnou právní úpravu Francie a Spojeného Království. Shrnuje, že zákonná úprava odběru a uchovávání genetického materiálu je v českém právním řádu předvídatelná a funkční, upozorňuje rovněž na využití postupu dle tehdy platného zákona o ochraně osobních údajů co do žádosti o výmaz osobních údajů. Své vyjádření uzavírá tím, že ve vztahu k žalobci jde o legitimní postup, jak plnit vytyčené cíle při předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání jejich pachatelů. Postup vůči žalobci je v této situaci ospravedlnitelný a přiměřený dle kritérií zásady proporcionality.

10. Dne 24.07.2018 zaslal soudu žalovaný 2) spisový materiál, jehož obsah je tvořen usnesením o zahájení trestního stíhání, protokolem o zadržení obviněného ze dne 24.04.2018, č. j. NCOZ-1589-1495/TČ-2016-412302-C, žádostí o provedení identifikačních úkonů ze dne 24.04.2018, č. j. NCOZ-1589-1507/TČ-2016-412302-C a žádostí o provedení identifikačních úkonů ze dne 24.04.2018, č. j. KRPA-324-74/ČJ-2018-0011KT.

11. Usnesením ze dne 28.08.2018, č. j. -195 soud řízení o žalobě podle § 48

odst. 3 písm. d) přerušil. Důvodem přerušení bylo řízení vedené u Ústavního soudu pod

sp. zn. , v němž Ústavní soud posuzoval ústavnost ustanovení a odst. 5 , a jehož výsledek mohl mít vliv na rozhodování soudu o věcí samé.

12. Usnesením ze dne 10.02.2023, č. j. -200 soud v řízení o žalobě po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 22.03.2022, sp. zn. pokračoval, následně jej opět přerušil. Důvodem přerušení bylo tentokrát řízení vedené u Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“), kterému Nejvyšší správní soud položil tři předběžné otázky. Vzhledem k tomu, že důvody položení předběžných otázek se shodovaly s žalobní argumentací v této věci, výsledek řízení u SDEU mohl mít vliv na rozhodnutí v tomto případě ( )

13. Dne 09.04.2026 vydal zdejší soud usnesení č. j. -215, jehož výrokem I. určil, že v řízení se pokračuje, neboť odpadl důvod, pro nějž bylo řízení přerušeno, když SDEU rozhodl o předběžných otázkách NSS rozsudkem ze dne 20.11.2025, sp. zn. C-57/2023. Výrokem II. soud žalobce poučil o svém předběžném názor, že odběr vzorků DNA je přičitatelný žalovanému 1), a uchovávání je přičitatelné žalovanému 2). Výrokem III. tohoto usnesení soud žalobce vyzval, aby soudu sdělili, zda upravuje označení žalovaného v souladu s předběžným názorem soudu. Konečně výrokem IV. předmětného usnesení soud žalobce vyzval, aby sdělil, zda zásah trvá.

14. Dne 24.04.2026 došla soudu písemnost žalobce, jíž tento reaguje na usnesení ze dne 09.04.2026,

č. j. -215. Žalobce upravil označení žalovaného v souladu s předběžným názorem soudu a sdělil, že zásah trvá. Žalobce též dodává, že i přes zjištění Ústavního soudu a SDEU pouhá skutečnost, že určitá osoba spáchala úmyslný trestný čin, nebo je z jeho spáchání podezřelá, nemůže být považována za skutečnost, která ospravedlňuje shromažďování jejích osobních údajů, a že takové uchovávání musí být zcela nezbytné. V případě žalobce lze potom pochybovat o naprosté nezbytnosti zpracovávání jeho osobních údajů.

15. Dne 01.07.2026 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného 2) k žalobě pod č. j. PPR-24664-5/ČJ-2026-990115, jehož součástí je též spisový materiál vedený na odboru pověřence pro ochranu osobních údajů, obsahující žádost žalobce o výmaz jeho osobních údajů z databází žalovaného 2) a sdělení žalovaného 2), jímž se této žádosti nevyhovuje. Dále spolu s vyjádřením žalovaný 2) zaslal spisový materiál související se zpracováním osobních údajů žalobce, konkrétně jde o výpis z databází žalovaného 2).

16. Žalovaný 2) nadále trvá na své argumentaci a navrhuje žalobu ve vztahu k uchovávání osobních údajů žalobce jako nedůvodnou zamítnout. Policejní prezidium též uvádí, že nadále zpracovává profil DNA žalobce vedený pod ID 17x18015. Biologický materiál potřebný ke stanovení profilu již není uchováván a byl zlikvidován ke dni 18.04.2024. Dále žalovaný 2) uvádí, že ve vztahu k žalobci zpracovává osobní údaje k daktyloskopické kartě vedené pod ID 111126003810 spolu se záznamem v evidenci provedených identifikačních úkonů, vč. kriminalistické fotografie, to vše pro účely budoucí identifikace a plnění zákonných úkolů Policie. Žalovaný cituje relevantní úpravu a dokládá, že dochází a v minulosti docházelo k pravidelnému přezkumu naprosté nezbytnosti uchovávání osobních údajů žalobce. Nezbytnost uchovávání žalovaný 2) dovozuje ze skutečnosti, že proti žalobci je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažnou trestnou činnost a připomíná, že i v oblasti hospodářské či daňové trestné činnosti mohou být tyto údaje relevantní. Při individuálním posouzení zohlednil též to, že žalobce je advokátem, přičemž trestná činnost, z níž je obviněn, je vedena právě v souvislosti s odbornou právní a daňovou agendou. Povaha a závažnost trestné činnosti, z níž je žalobce obžalován, je umocněna tím, že byla spáchána v rámci organizované zločinecké skupiny. Žalovaný 2) tak uzavírá, že posouzení naprosté nezbytnosti bylo provedeno dostatečně individualizovaně a odpovídá požadavkům rozsudku SDEU ve věci C-57/23.

17. Dne 07.07.2026 bylo soudu dodáno též vyjádření žalovaného 1) k žalobě pod sp. zn. NCOZ-5253-4/ČJ-2026-410012. Po stručném shrnutí skutkového stavu se NCOZ zabývá svou pasivní legitimací. Cituje příslušná ustanovení , , judikaturu NSS a dospívá k závěru, že zatímco krajská ředitelství policie jsou v souladu se organizační složkou státu, útvary s celostátní působností se v právních vztazích za organizační složku státu pouze považují – přitom právě skutečnost, že jsou krajská ředitelství policie organizační složkou státu, je zásadním judikatorním argumentem pro jejich pasivní legitimaci.

18. I přes pochybnosti o pasivní legitimaci žalovaný 1) pokračuje ve vyjádření ve vztahu k přičítanému zásahu, tedy k provedení identifikačních úkonů. Úvodem se NCOZ ztotožňuje s již předloženou spisovou dokumentací žalovaným 2) a uvádí, že nad tento rámec již nedisponuje dalším spisovým materiálem, kromě obžaloby státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30.03.2023, sp. zn. -5668 (dále „obžaloba“), kterou přikládá. Žalovaný 1) uvádí, že provedené identifikační úkony jsou ve vztahu k žalobci přiměřené a odůvodněné vzhledem k cíli, k němuž slouží. Dále se NCOZ vyjadřuje k jednotlivým faktorům, stanoveným judikaturou správních soudů, jakož i SDEU, které je třeba při úkonech dle zohlednit. Uvádí, že žalobce se měl podílet na velmi sofistikované trestné činnosti, trvající řadu let, kdy působil v organizované zločinecké skupině o desítkách fyzických osob. Tato skutečnost plyne z ze dne 23.04.2018, na nějž žalovaný 1) odkazuje a dokládá tím, že toto podezření bylo relevantní již v době provedení úkonu (tj. k datu 24.04.2018). Dále se žalovaný 1) zabývá typovou závažností trestné činnosti, z níž je žalobce obžalován, jeho konkrétní rolí v organizované skupině, navrhovanou výší trestu a společenskou škodlivostí činu, při němž měl žalobce významnou organizační a koordinační roli, dále judikatorním kritériem „síly podezření,“ proporcionalitou provedení identifikačních úkonů, jakož i osobou žalobce. V této souvislosti žalovaný 1) odkazuje jednak na , tak podpůrně na obžalobu, přičemž některé jejich pasáže pro ilustraci cituje.

19. Vzhledem k vnitřní rozpornosti tvrzení žalobce v písemnosti ze dne 24.04.2026, kdy na jedné straně tvrdí, že tvrzený zásah stále trvá, ovšem žalobní petit zní pouze co do minulosti jako deklaratorní, soud žalobce usnesením ze dne 07.09.2026, č. j. -237 vyzval k tomu, aby upřesnil, zda zásah trvá a zda požaduje odstranění jeho důsledků.

20. Dne 15.09.2026 byl soudu doručen přípis žalobce, v němž reaguje na výzvu soudu ze dne 07.09.2026, č.j. -237. Žalobce zde uvádí do souladu odůvodnění svých tvrzení s žalobním petitem.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

21. Městský soud v Praze projednal žalobu bez jednání, neboť procesní strany přes výzvu soudu nesdělily nesouhlas s takovým projednáním věci; podle ustanovení věty druhé zákona je tedy jejich souhlas presumován. Městský soud nenařídil jednání ani z důvodu dokazování, neboť rozhodné skutečnosti vyplývají ze správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. -117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). Nadto obsah všech doložených podkladů je zúčastněným stranám s ohledem na povahu věci znám.

22. Soud úvodem konstatuje, že žaloba byla podána včas a je přípustná. K zásahu v podobě odběru osobních údajů, z nichž došlo následně k vytvoření profilu DNA žalobce a daktyloskopické karty žalobce, došlo dne 24.04.2018. Žalobce podal žalobu k věcně i místně příslušnému soudu dne 21.06.2018, tedy ve dvouměsíční subjektivní lhůtě ( věta první ).

23. Stran přípustnosti žaloby proti nezákonnému zásahu, který v posuzovaném případě představuje odebírání a následné zpracovávání osobních údajů žalobce, soud odkazuje na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je za splnění podmínek takovýto zásah soudně přezkoumatelný. Přehledné shrnutí nabízí kupříkladu rozsudek NSS ze dne 15.04.2026,

č. j. -198, dle něhož mohou v souvislosti s dotčením na veřejných subjektivních právech v působnosti nastat v zásadě tři situace: „[k]onkrétní druh soudní ochrany ve správním soudnictví v této oblasti závisí na tom, proti čemu dotčená osoba coby žalobce přesně brojí. Lze si přitom představit tři základní typové situace. Zaprvé se může domáhat soudní ochrany již proti předvolání či výzvě k podstoupení identifikačních úkonů dle . V takovém případě je soudní ochrana poskytována prostřednictvím zásahové žaloby (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2018, č. j. -33, či nález Ústavního soudu sp. zn. , body 42, 45). Zadruhé může podaná žaloba směřovat proti samotnému provedení identifikačních úkonů. Také v tomto případě je soudní ochrana poskytována formou zásahové žaloby (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2025, č. j. -48, č. 4726/2026 Sb. NSS). Zatřetí pak může žalobce brojit proti (trvajícímu) uchovávání získaných identifikačních údajů (soudní ochrana se samozřejmě týká i ostatních typů zpracování osobních údajů, v dané oblasti se však bude nejčastěji jednat právě o jejich uchovávání). Zde však nachází uplatnění nikoli subsidiární zásahová žaloba, nýbrž primární žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (k pořadí žalobních typů srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, č. j. -98, č. 2206/2011 Sb. NSS).“

24. V právě projednávaném případě jde typově o druhou možnost, kdy soud přezkoumává provedení identifikačních úkonů ze dne 24.04.2018 žalovaným 1) a následné uchovávání profilu DNA a daktyloskopické karty žalovaným 2) jakožto důsledek takového zásahu „v užším slova smyslu“. Přezkum následného zpracovávání takto získaných osobních údajů v rámci zásahové žaloby je výjimečně možný, aniž by žalobce musel využít „jiný prostředek ochrany“ v podobě žádosti o výmaz osobních údajů podle zákona o zpracování osobních údajů. Takový postup připustila judikatura i pro situaci, kdy „jednotlivé zásahy“ provádí jiné správní orgány. Soud však důsledek odběru v podobě uchovávání a dalšího zpracování přezkoumá v případě, kdy shledá zásah v užším slova smyslu, tj. odebrání osobních údajů, nezákonným. Je-li totiž samotný odběr po právu, není zde důsledků nezákonného zásahu, kterými by se soud mohl zabývat. Tak tomu bylo i v tomto případě, jak bude uvedeno níže.

25. Uvedené potvrzuje rozsudek NSS ze dne 14.05.2026, č. j. -63 v bodech 17-19: „[s]měřuje-li ovšem zásahová žaloba nejen proti samotnému provedení identifikačních úkonů, ale též k odstranění důsledků takového zásahu (tj. má zápůrčí povahu), lze podle recentní judikatury hovořit o jediném zásahu, resp. zásahu a jeho trvajícím důsledku (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2025, č. j. -35, publ. pod č. 4672/2025 Sb. NSS, č. j. -198 a č. j. -83). Je-li tomu tak, může se soud výjimečně zabývat přímo na základě zásahové žaloby i bezprostředně souvisejícím uchováváním identifikačních údajů, aniž by žalobce musel samostatně postupovat cestou žádosti o výmaz uchovávaných osobních údajů. Konkrétně k tomuto posouzení soud přistoupí v návaznosti na konstatování, že samotný zásah v užším smyslu (provedení identifikačních úkonů) byl nezákonný, neboť mu věta první ukládá též hodnotit jeho trvající důsledky, což bude nepochybně právě uchovávání takto (v rozporu se zákonem) získaných identifikačních údajů. Možnost projednat danou záležitost jako jeden celek, tedy včetně otázky uchovávání získaných identifikačních údajů a případného zajištění jejich likvidace, přitom výše citovaná judikatura připustila nejen ve vztahu k situaci, kdy uchovávání získaných identifikačních údajů dotčené osoby provádí tentýž správní orgán, jemuž je přičitatelné provedení identifikačních úkonů, ale i tehdy, pokud se jedná o různé správní orgány. Důvodem je především zajištění účinné možnosti nápravy na základě zápůrčí zásahové žaloby, kterou lze fakticky podat pouze v subjektivní lhůtě 2 měsíců ode dne provedení identifikačních úkonů, a která se v souladu s projednává přednostně. Pro výše uvedené nelze přisvědčit stěžovateli, že by v případě zásahové žaloby směřující nejen proti provedení identifikačních úkonů, ale též k odstranění důsledků takového zásahu byla následná ochrana v řízení před správními soudy podmíněna podáním žádosti o výmaz uchovávaných osobních údajů dle zákona o zpracování osobních údajů.“ Žalobce výše uvedeným procesním požadavkům po poučení soudu dostál, proto v tomto řízení nedošlo k odmítnutí žaloby ve vztahu k uchovávání osobních údajů s odkazem na nevyčerpání jiných prostředků ochrany ( ve spojení s ), které by v tomto případě za běžných okolností byly představovány právě žádostí o výmaz podle zákona o zpracování osobních údajů.

26. Soud se při přezkumu řídil zejména následující úpravou.

27. Podle Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

28. Podle Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.

29. Podle Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.

30. Podle odstavce 2 až 6 a až 88 se použijí na zpracování osobních údajů za účelem předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech.

31. Podle Policie nejméně jednou za 3 roky prověří, jsou-li osobní údaje zpracovávané pro účely uvedené v nadále potřebné pro plnění jejích úkolů v této oblasti.

32. Žaloba není důvodná.

33. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky nutno splnit kumulativně. Není-li byť jen jediná z podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS ze 17. 3. 2008, čj. -65, č. 603/2005 Sb. NSS.

34. Před samotným přezkumem postupu žalovaných soud považuje za vhodné stručně vylíčit podstatu ustanovení , neboť právě na základě této normy je Policie jakožto správní orgán oprávněna některé osobní údaje odebírat a dále je uchovávat. Účel, odlišení od jiných institutů, a další potřebné souvislosti výstižně popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne

18. 05. 2022, č. j. -49: [z]ískání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je nutno odlišovat od obdobných postupů policie, a to především od získání údajů za účelem ztotožnění osoby, jejíž totožnost není možno zjistit ( ), a od získání údajů pro účely šetření konkrétního trestného činu (§ 114 trestního řádu – prohlídka těla a jiné úkony). Jak vidno, smyslem získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je obecné potírání trestné činnosti skrze možnost orgánů činných v trestním řízení v budoucnu identifikovat a usvědčit možné pachatele trestných činů především díky existujícím databázím uchovávajícím profily DNA a daktyloskopické otisky.“

35. V kolizi s veřejným zájmem na potírání trestné činnosti však stojí právo osoby, která se těmto úkonům musí podrobit, na její nedotknutelnost a na informační sebeurčení – jejich úpravu lze nalézt především v a d, přičemž v tomto sporu je prioritní právo na informační sebeurčení podle d. Ústavní soud jej charakterizoval jako součást širšího práva na soukromí, kdy „právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům.“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 03. 2011, sp. zn. , bod 29). Podstatou tohoto práva „je právo každé osoby, aby sama rozhodovala o tom, jaké údaje o sobě poskytne jiným osobám nebo je učiní veřejnými, přičemž její souhlas je nezbytný i pro jejich shromažďování nebo zveřejňování ze strany dalších osob“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. , bod 301).

36. Jakkoli může být zásah do soukromí legitimním nástrojem pro potírání trestné činnosti, musí být vždy přiměřený a odůvodněný. Nutnost řádného odůvodnění a přiměřenosti zásahu je nutno v podobných případech akcentovat, neboť zásah do práva na soukromí se nemusí týkat pouze osob odsouzených, ale též osob obviněných či podezřelých. Jak uvádí NSS, zákon „stanoví, že policie může přistoupit k získání osobních údajů, a je tedy na ní, aby v rámci svého uvážení zhodnotila přínos takového postupu pro ochranu chráněných zájmů a poměřila tento přínos se zásahem do práv osoby, jejíž osobní údaje získává.“ (rozsudek NSS ze dne 18. 05. 2022, č. j. -49). Při přezkumu rozhodnutí tohoto druhu tedy nelze prověřovat pouze fakt, zda došlo k naplnění formálních znaků uvedených v , ale rovněž a především to, zda je uchovávání osobních údajů přiměřené a dostatečně odůvodněné.

a) k ústavnosti právní úpravy a souvisejících norem

37. Soud se též stručně vyjádří k , resp. k jeho souladu s ústavním pořádkem a s právem EU, neboť nedostatky právní úpravy žalobce v žalobě výslovně namítal. K tomu lze pouze ve stručnosti odkázat na rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. , který vývoj v této oblasti podrobně shrnuje. Za všechny lze citovat body 86, 87 a 109 tohoto rozsudku, kdy NSS uvádí: „jde-li tedy o kvalitu právní úpravy aplikovatelné v projednávané věci, je z hlediska vnitrostátního práva nezbytné na prvním místě zopakovat, že ustanovení bylo podrobeno přezkumu ústavnosti. V této souvislosti postačí odkázat na nález sp. zn. , kterým Ústavní soud zamítl návrh na jeho zrušení v části týkající se možnosti odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. V tomto nálezu se přitom Ústavní soud zabýval mimo jiné právě i otázkou dostatečné přesnosti právní úpravy a neshledal, že by její přílišná obecnost či neúplnost způsobovala protiústavnost posuzovaného ustanovení [viz blíže část IX. d) uvedeného nálezu]. Pokud jde o unijní právo, Nejvyšší správní soud se již zabýval aplikací rozsudku Soudního dvora ve věci C-57/23 na konkrétní případ, a to v rozsudku ze dne 15. 12. 2025, č. j. -48, č. 4726/2026 Sb. NSS. V něm dospěl k závěru (bod 34), že „právo České republiky upravující shromažďování, uchování a výmaz osobních údajů (včetně údajů biometrických a genetických), jak je vykládáno dostupnou a dostatečně předvídatelnou judikaturou správních soudů, stanovuje dostatečně minimální podmínky zpracování těchto osobních údajů tak, aby mohlo sloužit coby právní základ zpracování ve smyslu a směrnice 2016/680 (resp. coby jiný oprávněný důvod pro zpracování ve smyslu y základních práv Evropské unie).“ Nejvyšší správní soud shrnuje, že „[č]eská právní úprava, jak je vykládána dostupnou a dostatečně předvídatelnou judikaturou, předpokládá hodnocení všech těchto faktorů v rámci posuzování, zda je zpracovávání (a tedy i další uchovávání) získaných identifikačních údajů (zcela) nezbytné. Lze z ní dovodit povinnost policie nejen k pravidelnému přezkumu v přiměřené lhůtě, ale též povinnost provést aktualizaci hodnocení nezbytnosti v návaznosti na změny rozhodných poměrů (v této souvislosti srov. též informační povinnosti plynoucí z ve znění účinném do 31. 7. 2025, nyní jde o odst. 2), např. na relevantní „změny trestněprávního statusu subjektu údajů“ (srov. body 103, 106 rozsudku Soudního dvora ve věci C-57/23, které akcentují zejména situaci skončení trestního stíhání bez shledání viny pachatele; srov. však též např. bod 61 rozsudku ve věci C-118/22 ohledně vztahu mezi uchováváním identifikačních údajů a institutem zahlazení odsouzení, resp. existencí záznamu v rejstříku trestů). A co je podstatné, stanoví povinnost tyto údaje vymazat, není-li již jejich uchovávání nadále (zcela) nezbytné pro sledované účely.“

38. Závěrem k této části lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 15.12.2025, č. j. , který zahrnuje závěry rozsudku SDEU ve věci C-57/23, v němž Soudní dvůr Evropské unie posuzoval předběžné otázky ohledně souladu české úpravy odebírání osobních údajů Policií pro účely budoucí identifikace s unijní úpravou. Nejvyšší správní soud „je přesvědčen, že česká právní úprava Soudním dvorem vznesené požadavky splňuje. Ustanovení obsahuje cíle zpracování – tak je třeba číst jeho odst. 5, který stanoví, že je nutno osobní údaje vymazat, jakmile „jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti“. Ačkoliv zákon hovoří o účelech, prismatem směrnice 2016/680 se podle názoru zdejšího soudu jedná o cíle zpracování, neboť ty je nutno chápat jako „obecnější účely uvedené v směrnice 2016/680“, tj. prevenci, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkon trestů, včetně ochrany před hrozbami pro veřejnou bezpečnost a jejich předcházení (viz bod 81 rozsudku ve věci C-57/23). Ustanovení rovněž stanoví účely zpracování: budoucí identifikace při plnění úkolů Policie ČR. Stejně tak uvádí, jakých osobních údajů se zpracování týká: Policie ČR může snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Obecně závazný předpis tedy cíle a účely zpracování i dotčené osobní údaje specifikuje.“ Totožný rozsudek pak v bodě 24. shrnuje judikaturu, která dovodila požadavky, jejichž smyslem je především zajistit dodržování zásady minimalizace zpracování osobních údajů a přiměřenosti zásahu do práv subjektů údajů.

39. Výše uvedené judikaturní závěry lze zjednodušeně shrnout tak, že jakkoli je zásah do práva na informační sebeurčení v souvislosti s odhalováním a s předcházením trestné činnosti legitimním nástrojem, který je souladný s ústavním pořádkem i s unijní úpravou, správní orgány mohou disponovat osobními údaji pouze v případech naprosto nezbytných. Svůj postup přitom musí řádně odůvodnit, zohlednit širokou škálu faktorů (viz. níže) vztahujících se k osobě každého subjektu údajů a důsledně vážit oba protichůdné zájmy. Při této činnosti musí být reflektována zásada minimalizace zásahů do práv a svobod osob. Česká úprava odebírání a uchovávání osobních údajů je sice do jisté míry obecná, odpovídá však povaze a účelu dané právní úpravy. „Pokud by měla tato kritéria nahradit nad míru podrobná pravidla, vedlo by to k ESLP předvídané rigiditě regulace a nedostatečnému prostoru pro zvážení individuálních okolností každého případu a v konečném důsledku paradoxně ke zpracování údajů nepotřebných či naopak nezpracování údajů, které jsou pro plnění úkolů policie nezbytné.“ (rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2025, č. j. -48). Ovšem s relativně vysokou obecností se pojí též požadavek na řádné odůvodnění; bez něj by se správním orgánům otevírala možnost k systematickému shromažďování osobních údajů každého obviněného či podezřelého ze spáchání úmyslného trestného činu bez toho, aniž by bylo možné posoudit naprostou nezbytnost jejich odběru a následné úschovy a dalšího zpracování. Jak bude rozvedeno níže, požadavky na odůvodnění byly v právě projednávaném případě naplněny.

40. Námitka neústavnosti předmětné právní úpravy § 65 zákona o polici tak není důvodná.

b) k pasivní legitimaci žalovaného 1)

41. Jak soud uvedl výše (bod 17-18. tohoto rozsudku), NCOZ ve svém vyjádření namítá nedostatek pasivní legitimace. Svou argumentaci opírá zejm. o její postavení coby útvaru s celostátní působností, který se za organizační složku státu pouze považuje. Zatímco u krajských ředitelství policie byla pasivní legitimace proti zásahu spočívajícím v provedení identifikačních úkonů v minulosti bezpečně dovozena, postavení NCOZ není v tomto ohledu zcela vyjasněno. Oba správní orgány se navzájem liší. Styčným bodem, z něhož lze pasivní legitimaci krajských ředitelství dovodit, je dle NCOZ právě skutečnost, že jsou organizačními složkami státu. Naproti tomu útvary s celostátní působností (jako je NCOZ) se za organizační složky státu pouze považují.

42. Soud se v tomto ohledu s názorem žalovaného 1) neztotožnil a dospěl k závěru, že NCOZ je v této věci pasivně legitimována. Zdejší soud o pasivní legitimaci žalovaného 1) stran provedení identifikačních úkonů rozhodoval nedávno rozsudkem ze dne 27.08.2026, č. j. -251. Nezákonný zásah spočívající v provedení identifikačních úkonů je dle šestého senátu zdejšího soudu přičitatelný právě žalovanému 1). Desátý senát městského soudu nemá důvod se od tohoto právního závěru odchýlit, o to víc v situaci, kdy žalovaný 1) vznesl v řízení pod sp. zn. totožné námitky jako v právě projednávané věci.

43. Podle ustálené judikatury NSS při provádění identifikačních úkonů podle plní policejní orgány úkoly v oblasti veřejné správy spočívající v tom, že vytvářejí a spravují databázi údajů využitelných při pátrání po trestné činnosti a jejím potírání. Jednání policejních orgánů tak spadá do plnění úkolů v oblasti veřejné správy (viz např. rozsudky NSS ze dne 10. 11. 2015, č.j. -41, ze dne 13. 12. 2017, č.j. -93, ze dne 22. 1. 2020, č.j. -13, ze dne 17. 5. 2022, č.j. -46, či usnesení NSS ze dne 11. 3. 2020, č.j. -35, a ze dne 17. 5. 2022, č.j. -88, z recentní judikatury např. bod 29 rozsudku NSS ze dne 24. 4. 2026, č.j. -83).

44. Soud při určení pasivní legitimace žalovaného 1), tedy NCOZ, ohledně přičitatelnosti provedení identifikačních úkonů podle , vycházel z , dle nějž je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. Soud se nepřiklonil k argumentaci žalovaného 1) stran celostátní působnosti NCOZ, která zároveň není organizační složkou státu, jako klíčové pro určení její pasivní legitimace. Soud je toho názoru, že ač je NCOZ útvarem Policie ČR s celostátní působností a pro majetkové a jiné právní vztahy se považuje za součást organizační složky Ministerstva vnitra ( ), samo o sobě to však nevylučuje její postavení žalovaného v zásahové žalobě. Tento názor je dle soudu podpořen například rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023 č.j. -51, v němž soud určil NCOZ jako žalovanou, protože byla původcem sporných utajovaných informací. NSS v rozsudku ze dne

27. 6. 2024 č.j. -38 její postavení žalované nezpochybnil.

45. Nad rámec argumentace šestého senátu soud k pasivní legitimaci žalovaného 1) dodává, že z usnesení NSS ze dne 17.05.2022, č. j. Nad 71/2022-88 neplyne, že samostatná organizační složka státu je nezbytnou podmínkou pasivní legitimace. U krajského ředitelství policie šlo především o důvod, proč lze jednání jeho útvarů přičíst právě krajskému ředitelství. Co do postavení správního orgánu jakožto pasivně legitimovaného je rozhodující, zda tento v rámci tvrzeného zásahu vykonával veřejnou správu v jemu zákonem svěřené pravomoci, a toto jednání je mu přičitatelné. Tato materiální kritéria jsou přitom nesporně splněna, když NCOZ nikterak nezpochybňuje, že identifikační úkony provedla. Sama také výslovně tvrdí, že při jejich provedení nevystupovala jako orgán činný v trestním řízení, ale jako správní orgán. Pouhé odlišné majetkové a účetní postavení podle tedy samo o sobě nemůže její pasivní legitimaci vyloučit.

46. Stejně je tomu v případě tvrzeného procesního zastupování Policejním prezidiem. Samo interní pravidlo, podle něhož příslušný odbor Policejního prezidia zastupuje Policii ČR ve sporech týkajících se osobních údajů, určuje pouze to, kdo činí procesní úkony. Nemůže však změnit žalovaného podle Toto nepřímo potvrzuje i bod 20 rozsudku NSS ze dne 26.05.2026, č. j. -85, dle něhož je rozhodující, který útvar posoudil, zda se identifikační úkon provede, určil jeho rozsah, rozhodl o formě a okolnostech jeho provedení, případně disponoval oprávněním překonat odpor, a v neposlední řadě příslušné úkony fakticky provedl. V právě projednávané věci přitom není sporu o tom, že touto pravomocí disponoval právě žalovaný 1), ostatně výše uvedené vyplývá i ze správního spisu (usnesení o zahájení trestního stíhání, žádosti o provedení identifikačních úkonů,), jakož i ze samotných tvrzení žalobce a obou žalovaných. Soud v tomto odkazuje na bod 10. tohoto rozsudku, v němž jsou jednotlivé úkony žalovaného 1) vymezeny.

47. S ohledem na výše uvedené proto lze uzavřít, že pasivně legitimovaným k zásahu spočívajícím v provedení identifikačních úkonů je žalovaný 1).

c) zásah žalovaného 1) spočívající v odběru identifikačních údajů žalobce

48. Soud se nejprve bude věnovat obecným požadavkům, které je třeba při odběru osobních údajů zohlednit.

49. Soud dále uvádí, že ve vztahu k zásahu žalovaného 1) jde o zásah ukončený, proto se věcný přezkum soustředí na skutkový a právní stav v době jeho provedení ( věta za středníkem).

50. Dále soud předesílá, že neposuzuje vinu žalobce ani správnost skutkových závěrů orgánů činných v trestním řízení. Hodnotí pouze to, zda podklady dostupné žalovanému v době odběru objektivně umožňovaly učinit individualizovaný závěr o nezbytnosti identifikačních úkonů podle .

51. Recentní judikatura dospěla ve vztahu k odběru a uchovávání osobních údajů za účelem předcházení trestné činnosti ke komplexním závěrům o tom, jaké faktory musí správní orgány při svých úkonech zohlednit a individuálně, přezkoumatelně a přesvědčivě odůvodnit svůj postup.

52. Rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026 č. j. -198 poskytuje základní přehled o náležitostech, které musejí být při zpracování osobních údajů brány v potaz, přičemž základním východiskem je dodržování zásady minimalizace zpracování osobních údajů (čl. 4 odst. 1 písm. c) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/680 ze dne 27. 04. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV – dále „směrnice č. 2016/680“) a přiměřenosti zásahu do práv subjektu údajů – „zejména povinnost policie před přistoupením ke zpracování osobních údajů zohlednit mimo jiné dosavadní trestnou činnost pachatele, typovou i individuální závažnost trestné činnosti, v souvislosti s níž má dojít k odběru vzorku, i osobu pachatele včetně jeho věku (viz zejména rozsudky NSS ze dne 18. 5. 2022, např. č. j. -49 a č. j. -46, či ze dne 2. 4. 2020, č. j. -30, č. 4018/2020 Sb. NSS, a na ně navazující další judikaturu, rozsudky ze dne 10. 8. 2023, NSS ze dne 28. 11. 2022, č. j. -38, rozsudek ze dne 21. 11. 2025, ze dne 15. 6. 2023, č. j. -36, č. j. -20, č. j. -25, ze dne 30. 1. 2026, č. j. -30, či ze dne 26. 2. 2026, č. j. -35, z rozhodovací praxe krajských soudů srov. např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. -63, Krajského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2024, č. j. -52, Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2022, č. j. -113, či Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2024, č. j. -61). Obdobná kritéria považuje při hodnocení, zda je zpracování osobních údajů (zcela) nezbytné, za podstatná též judikatura Soudního dvora (srov. bod 84 rozsudku ve věci C-57/23, či bod 132 rozsudku ve věci C-205/21).“ (pozn. – zvýrazněno soudem).

53. K nutnosti zohlednit výše uvedené přistupuje též požadavek na reflexi tzv. síly podezření (strenght of the suspicion) u podezřelých nebo obviněných, kteří nakonec nebyli za spáchání trestného činu odsouzeni, resp. trestní řízení s nimi dosud nebylo ukončeno. U těchto osob je potřeba odůvodnění o to silnější, neboť zásah do jejich soukromí je v těchto případech obtížněji ospravedlnitelný a vyžaduje přísnější individualizaci. Nezbytnost dalšího uchovávání proto správní orgány musejí podepřít relevantními úvahami o tom, že existují konkrétní okolnosti odůvodňující trvající význam údajů pro zákonný účel zpracování, případně i ve vazbě na riziko budoucí trestné činnosti; ostatně smyslem odebírání identifikačních údajů je trestné činnosti předcházet. V podrobnostech soud odkazuje na rozsudky ze dne 2. 6. 2020, Trajkovski a Chipovski proti Severní Makedonii, stížnosti č. 53205/13 a č. 63320/13, ze dne 22. 6. 2017, Aycaguer proti Francii, stížnost č. 8806/12, ze dne 4. 6. 2013, Antonio Peruzzo a Uwe Martens proti Německu, stížnosti č. 7841/08 a č. 57900/12 a ze dne 4. 12. 2008, S. a Marper proti Spojenému království, stížnosti č. 30562/04 a č. 30566/04.

54. Výše uvedená kritéria se přitom uplatní jak při posuzování nezbytnosti získávání osobních údajů, tak při prověřování nezbytnosti dalšího uchovávání získaných identifikačních údajů ve smyslu a (viz rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. -198).

55. Při pokusu o simplifikaci všech výše zmíněných kritérií vymezených především judikaturou NSS a SDEU lze konstatovat, že policie může k provedení identifikačních úkonů a k dalšímu uchovávání citlivých údajů sáhnout pouze tehdy, jsou-li naprosto nezbytné pro plnění jejích úkolů v souladu se . Nestačí, jsou-li splněny pouze formální znaky , vždy je třeba vážit přiměřenost zásahu do práva na informační sebeurčení subjektu údajů, a to se zohledněním specifických okolností každého jednotlivého případu. Faktory a ukazatele, které je třeba zvážit při provádění testu proporcionality, jsou především dosavadní trestná činnost subjektu údajů, povaha a závažnost trestné činnosti, doba, která uplynula od jejího spáchání, a v neposlední řadě tzv. profil pachatele, tedy osobnost a věk pachatele, riziko recidivy a síla podezření. Účelem je předejít svévoli správních orgánů a zamezit, aby nedocházelo ke generalizovanému shromažďování osobních údajů většiny obviněných či podezřelých z úmyslné trestné činnosti, a v důsledku toho k neproporcionálním zásahům do práva na informační sebeurčení, které je základním, ústavně zakotveným právem.

56. Nyní soud přistoupí k věcnému přezkumu postupu žalovaného 1).

57. Soud si je vědom skutečnosti, že žalovaný 1) neodůvodnil přiměřenost odběru vzorku DNA a otisků prstů ani v žádostech, ani při provádění odběru samotném. Z předložené spisové dokumentace nelze dovodit, proč NCOZ k postupu podle přistoupila. Obsahem žádostí o provedení identifikačních úkonů ze dne 24.04.2018 je toliko požadavek na provedení předmětných identifikačních úkonů, které má příslušný specialista provést. Přestože lze připustit, že odůvodnění postupu policejního orgánu přímo v žádosti o provedení identifikačního úkonu by bylo vhodným prostředkem přezkoumatelnosti takového postupu, nelze žalovanému přičítat k tíži, že takto neučinil. Policejní výzva, žádost o provedení, ani samotné provedení identifikačního úkonu není rozhodnutím správního orgánu v intencích Na správní orgány proto v tomto ohledu nelze klást nepřiměřené nároky co do odůvodnění. S tím se pojí i role krajského soudu v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem – na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí mají soudy nikoli pouze funkci přezkumnou, ale též nalézací. V případě uplatnění jakékoliv námitky stran přiměřenosti provedení identifikačních úkonů se jí soud musí zabývat (rozsudek NSS ze dne 19.04.2018, č. j. , bod 25). Žalovaný 1) přitom své možnosti věc „dovysvětlit“ a ozřejmit v řízení před soudem využil a svůj postup obhájil, když uvedl, že v době odběru vycházel především z žalobce.

58. Z vyjádření žalovaného 1) ze dne 03.07.2026, č. j. NCOZ-5253-4/ČJ-2026-410012, plyne, že co do povahy a závažnosti trestného činu, z něhož byl žalobce v době odběru obviněn (a nyní obžalován), se jedná o zvlášť závažnou trestnou činnost hospodářského charakteru, kdy celková škoda na daňových únicích ve svém souhrnu má činit přes 800 milionů korun. Žalovaný 1) ve svém vyjádření, podpořeném konkrétními odkazy na , popisuje roli žalobce v organizované zločinecké skupině a jeho úkoly. Zabývá se též silou podezření jakožto kritériem vymezeným judikaturou SDEU, společenskou škodlivostí jednání, z něhož byl žalobce obviněn, jakož i osobou obviněného, a v neposlední řadě přesvědčivě vznáší důvodnou obavu ohledně možného pokračování trestné činnosti v budoucnu. Toto své podezření dává do souvislosti mimo jiné s důkazními prostředky zajištěnými v předmětném trestním stíhání, jejichž relevanci žalovaný 1) shledává ve skutečnosti, že v tomto konkrétním případě jsou identifikační údaje použitelné i ve věci hospodářské kriminality, a to k prokázání přítomnosti osoby na určitém místě, v daném čase skrze biologické údaje, a k prokázání kontaktu s konkrétními osobami.

59. Soud se v tomto ohledu se žalovaným 1) ztotožňuje. Přitom si je vědom, že obecně bude právo na informační sebeurčení převažovat právě u trestných činů spojených s hospodářskou kriminalitou. Judikatura tuto skutečnost dává do souvislosti s trestnou činnosti tzv. bílých límečků, „u níž, na rozdíl od trestných činů proti životu, zdraví, v sexuální oblasti nebo proti majetku, často nelze spoléhat na důkazy prokazující přítomnost pachatele na určitém místě či jeho kontakt s určitým předmětem (DNA, otisky prstů), byť ani to není zcela vyloučeno.“ (rozsudek NSS ze dne 18. 05. 2022, č. j. -49). V právě projednávaném případě však žalovaný 1) dostatečně přesvědčivě odůvodnil, proč k odběrům přistoupil.

60. Co se týče povahy a závažnosti trestného činu, žalobce byl v době odběru stíhán pro jednání s povahou zvlášť závažných zločinů se škodou velkého rozsahu. Konkrétně jde o podezření ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 3 , v souběhu se zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle alinea druhá . Při hodnocení přiměřenosti odběru bylo možno zohlednit, že trestní stíhání žalobce se týkalo souběhu dvou zvlášť závažných zločinů. Soud souhlasí se žalovaným 1) v tom, že působnost žalobce v rámci organizované zločinecké skupiny v kombinaci s jeho aktivním výkonem advokacie vyvolávala v době odběru důvodnou obavu co do opakování či pokračování další trestné činnosti. Zároveň v době odběru bylo možné, vzhledem k rozsahu trestné činnosti, vycházet z toho, že předmětné údaje by mohly posloužit pro účely další identifikace žalobce.

61. V době odběru identifikačních úkonů žalovaný 1) vycházel, jak uvedl, především z , v němž je aktivita organizované zločinecké skupiny, vč. role žalobce, detailně popsána. Soud na něj v podrobnostech taktéž odkazuje (především str. 96, 162-163, 300). Soud ovšem podotýká, že k dokreslení úlohy žalobce je nutno studovat jako celek, neboť činnost žalobce jakožto osoby s významným vlivem na chod organizované zločinecké skupiny je zachycena napříč celým usnesením. Zjednodušeně řečeno, žalobce měl v roli advokáta zastupovat několik společností, které byly součástí fiktivního obchodního řetězce, tento koordinovat, zastřít jejich nelegální činnost před orgány veřejné moci, to vše s cílem dosáhnout značného finančního prospěchu. Žalobce se měl též podílet na zajištění příslušných fyzických osob, které byly následně do takto založených společností dosazovány (bílí koně), provádět osobně jejich instruktáž za účelem výslechu u správce daně a docílit tak přinejmenším oddálení kontrolních opatření správce daně. S několika osobami tak měl být žalobce na daném místě a čase v osobním kontaktu a tento kontakt lze prokázat právě skrze odebrané identifikační údaje, a to např. na technice, zajištěných listinách a dalších předmětech, přičemž v daném čase nebyl rozsah trestné činnosti uzavřen. Dle byl obžalovaný navíc v pravidelné komunikaci s klíčovými osobami skupiny, nikoli pouze s tzv. bílými koňmi, přičemž on sám měl mít v jejím fungování poměrně významné postavení, když podstatnou část činnosti skupiny měl řídit, či ji přinejmenším umožnit realizovat.

62. Soud dodává, že účelem identifikačních úkonů podle není opatřování důkazů pro konkrétní již vedené trestní řízení; pro nyní posuzované úkony je rozhodující jejich význam pro budoucí identifikaci při plnění zákonných úkolů policie. Okolnost, že v projednávané trestní věci byly zajištěny věci potenciálně využitelné pro kriminalistické zkoumání, proto sama o sobě nezakládá nezbytnost odběru podle . Může však přispět k hodnocení povahy, rozsahu a způsobu jednání, z něhož byl žalobce podezřelý, a tím i k individuálnímu posouzení, zda lze rozumně očekávat budoucí význam identifikačních údajů žalobce.

63. Soud uvádí, že v době, kdy žalovaný 1) vzorek odebíral, měl k dispozici ucelený obraz o činnosti organizované zločinecké skupiny, která se zaměřovala mimo jiné na zisk majetkového prospěchu cestou daňových podvodů, přičemž reálná škoda takto způsobená měla dosáhnout minimálně vyšších stovek milionů korun. Činnost žalobce v této organizované skupině přitom nebyla dle marginální. Naopak, ten měl ze své pozice advokáta nejenom zastírat nezákonné praktiky, nýbrž též aktivně poučovat fiktivně dosazené majitele právnických osob uvnitř podvodného řetězce firem za účelem jejich výslechů při kontrolní činnosti správce daně. To vše s cílem zmírnit či oddálit důsledky, které se s finanční kontrolou pojí. V souvislosti s tím bylo zajištěno několik fyzických důkazů, jejichž spojitost s žalobcem bylo možné prokázat právě i skrze odebrané osobní údaje. Nadto v této fázi řízení žalovaný 1) mohl důvodně předpokládat, že předmětné osobní údaje v trestním řízení budou moci být využity i dále, neboť vzhledem k rozsahu trestné činnosti nebylo vyloučeno, že se objeví další skutečnosti, které budou muset být objasněny. Zároveň nelze vyloučit ani další aktivity žalobce, neboť praktiky, kterých užíval ve spojitosti s touto trestní kauzou, jsou samozřejmě aplikovatelné i u dalších klientů, nikoli pouze v rámci holdingu ČKD. Žalobce přitom v době odběru byl aktivním advokátem, který mohl své služby poskytovat neomezenému okruhu dalších osob.

64. V tomto ohledu se jeví smysluplně i tvrzení žalovaného 1), který poukazuje na skutečnost, že ve věci byla odebrána řada důkazních prostředků v podobě listin, technických nosičů, účetních dokladů, dokumentů, vozidel a dalších prostředků, na nichž mohou být zajištěny stopy využitelné k identifikaci osob. Opomenout nelze ani potřebu prokázání přítomnosti žalobce na určitých místech s určitými osobami v daném čase. Ještě před vydáním byla provedena řada domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, kde bylo zajištěno značné množství materiálů. Soud nepřehlíží, že trestní stíhání žalobce se týká trestné činnosti hospodářské povahy. Ani v této kategorii trestné činnosti totiž nelze využitelnost identifikačních údajů vyloučit. V podobných případech může být potřebné zajistit biologické stopy na listinách, výpočetní technice, účetních dokladech, datových nosičích, obalech, vozidlech, v prostorách či dalších věcech souvisejících s trestnou činností. Policejní databáze, jejíž součástí jsou i profily DNA a daktyloskopické karty, v těchto případech mohou být využity pro identifikaci konkrétní osoby, k ověření jejího kontaktu s dalšími zájmovými osobami, věcmi či místy, či pro případné vyloučení či potvrzení spojitostí dané osoby s vyšetřovanou trestnou činností. To vše žalovaný 1) dle soudu přesvědčivě tvrdil a prokázal. Nejenže tyto metody byly v právě projednávaném případě využity, ale podklady, které měl žalovaný 1) v době odběru k dispozici, mohly objektivně odůvodnit závěr o důvodné obavě z opakování, pokračování či dalšího odhalení trestné činnosti podobného charakteru a na to navazující potřebu budoucí identifikace za účelem předcházení a potírání trestněprávně relevantních jednání. Soud se s tímto posouzením ztotožňuje. Z povahy a závažnosti trestné činnosti, jakož i z rozsahu, a hlavně ze způsobu, jakým ji orgány činné v trestním řízení ve vztahu k žalobci prokazovaly, lze dovodit potřebnost odběru.

65. Shrnuto, z , z něhož žalovaný 1) při odběru vycházel, plynulo podezření, že žalobce měl v rámci širší a déletrvající organizované činnosti poskytovat právní služby více propojeným společnostem, komunikovat s dalšími členy skupiny a osobně jednat s osobami dosazovanými do jejich orgánů. Tyto okolnosti svědčily o tom, že nešlo o nahodilý nebo izolovaný případ. Žalovaný 1) mohl dále přihlédnout k tomu, že podle tehdy dostupných podkladů mělo být jednání dlouhodobé, organizované, spojeno s opakovanými osobními kontakty a s manipulací s dokumenty, technikou a dalšími věcmi. To jsou konkrétní okolnosti, které – vedle závažnosti prověřovaného jednání – mohly odůvodňovat závěr, že uchování identifikačních údajů může mít význam i pro budoucí porovnání stop v dosud neznámých či nově zjištěných souvislostech. Soud nevyvozuje nezbytnost odběru jen z hypotetické možnosti, že se otisky prstů nebo DNA profil mohou v budoucnu ukázat jako užitečné. Vychází z konkrétní kombinace rozsahu podezřelé činnosti, její předpokládané dlouhodobosti a organizovanosti, role přičítané žalobci, povahy jeho osobních kontaktů a způsobu, jímž mělo být jednání uskutečňováno. Tyto okolnosti v souhrnu umožňovaly žalovanému 1) učinit individualizovaný závěr o potřebě identifikačních úkonů pro účely budoucí identifikace. Uvedené okolnosti soud zohlednil ve vztahu ke každému z provedených identifikačních úkonů samostatně; s ohledem na konkrétní způsob a rozsah prověřované činnosti shledal naprostou nezbytnost jak daktyloskopických otisků, tak odběru biologického vzorku umožňujícího vytvoření profilu DNA.

66. Soud tímto nestírá rozdíl mezi úkony provedenými podle trestního řádu a podle pro účely budoucí identifikace v souvislosti s jinou či další trestnou činností. U žalobce, advokáta s dlouholetou praxí, který je obviněn z toho, že měl zneužívat své profesní postavení, znalosti a zkušenosti k maření kontrolní činnosti orgánů veřejné moci, k podpoře fungování organizované zločinecké skupiny a k získávání prospěchu z jejího protiprávního jednání, spatřuje soud ve shodě s NCOZ důvodnou obavu z pokračování v obdobné trestné činnosti. Tato obava je spojena zejména s jeho postavením advokáta, jenž poskytuje právní služby nejen osobám dotčeným touto trestní věcí, ale i dalším klientům. Přestože je žalobce osobou dosud netrestanou, odběr jeho identifikačních údajů se i soudu jeví v tomto případě přiměřený okolnostem a je přinejmenším myslitelné, že jejich přítomnost v policejních databázích může v budoucnu přispět k předcházení trestné činnosti.

67. To dokládá i kritérium tzv. síly podezření (strenght of the suspicion), jímž se žalovaný 1) při posouzení přiměřenosti a nezbytnosti odběru rovněž zabýval. V tomto případě lze shledat důvodné podezření, že se žalobce protiprávního jednání dopustil. Jak vyplývá z , žalobce „v období nejméně od 1. ledna 2011 do konce července 2015, za účelem vlastního finančního prospěchu, jako člen organizované zločinecké skupiny zastupoval na základě generální plné moci spol. ČKD PRAHA DIZ, a. s. před správcem daně, stejně jako další daňové subjekty zapojené ve fakturačních řetězcích…, a z tohoto důvodu měl přehled o fakturačních tocích a vzájemných provázanostech mezi jednotlivými subjekty. …, byl obeznámen s celou strukturou a účelem fiktivních fakturací, jeho úkolem bylo zastupovat v případě potřeby všechny společnosti zařazené do fakturačních řetězců před orgány státní správy, zejména při jednání se správcem daně, z jeho podnětu byly … vyhotovovány, popřípadě upravovány účetní doklady, evidence pro daňové účely, popř. další dokumenty důležité pro stanovení daňové povinnosti společností zapojených do fakturačních řetězců, a to s ohledem na aktuální průběh daňové kontroly, zároveň instruoval osoby vystupující v daňových řízeních na pozici svědků, jak mají vypovídat před správcem daně, přičemž si byl vědom, že tyto osoby, které působily ve statutárních orgánech kontrolovaných společností, nemají žádné povědomí o jejich činnosti a prováděných fakturacích, zároveň…vědomě oddaloval nabytí právních mocí rozhodnutí orgánů státní správy…, s cílem zajistit dostatek času k případné likvidaci předmětných společností, respektive jejich převodu na „bílé koně“ tak, aby byla zajištěna faktická neúčinnost rozhodnutí správce daně, ovlivňoval tak řádnou správu daní, vše za účelem vlastního finančního prospěchu a v úmyslu zabránit správci daně v odhalení fiktivních fakturačních řetězců, přičemž si byl plně vědom, že vystavovaným fiktivním fakturám neodpovídá žádné konkrétní plnění a že cílem je pouze uplatnění odpočtů DPH a snížení daňové povinnosti zainteresovaných společností…, svým jednáním vědomě bránil v odhalení činnosti skupiny správcem daně a tedy řádnému vyměření daně. Provázanost osoby žalobce s hlavními aktéry této trestní kauzy lze vypozorovat napříč kompletním usnesením o zahájení trestního stíhání, kdy tato je podpořena též příslušnými důkazními prostředky (emailová komunikace, plné moci, vyúčtování služeb, odposlechy, domovní prohlídky,y, atd.).

68. Aniž by soud jakkoli předjímal výsledek trestního řízení, lze na základě předložených podkladů, z nichž žalovaný 1) při úkonech směřujících do práva na informační sebeurčení žalobce vycházel, shledat zřejmou potřebu odebírat osobní údaje žalobce za účelem předcházení a potírání trestné činnosti. Právní kvalifikace, pro niž byl žalobce stíhán, a rozsah jednání popsaného v , svědčily o závažnosti prověřované věci. Soud má za to, že byť se jedná o tzv. trestné činy „bílých límečků,“ u nichž je potřeba odebírat a uchovávat a zpracovávat biologické údaje snížena, v právě projednávaném případě je nezbytnost uchovávání a odběru zcela obhajitelná.

69. Lze tedy shrnout, že v době provedení identifikačních úkonů žalovaný 1) disponoval uceleným množstvím podkladů, z nichž byl schopen vyhodnotit nejenom silné podezření o spáchání trestného činu, ale na základě toho též nutnost osobní údaje odebrat pro účely předcházení trestné činnosti. Působení žalobce v rámci organizované skupiny nemělo být pouhým epizodním excesem v jeho advokátní praxi, nýbrž systematickou a důkladně promyšlenou činností s cílem získat pro sebe a ostatní členy skupiny prospěch v řádu vyšších stamilionů korun na daňových únicích. Tyto okolnosti byly v opřeny o označené podklady. Pro nynější řízení postačuje, že mohly založit dostatečnou míru podezření relevantní pro posouzení identifikačního úkonu. Vznikla tak důvodná obava, že se závadné jednání může opakovat, pokračovat, případně že bude odhalena další, orgánům činným v trestním řízení dosud neznámá, trestná činnost. V případě žalobce proto dle názoru soudu nešlo o nepřiměřený zásah do jeho osobnostních práv. Naopak v tomto konkrétním případě převažuje zájem společnosti na odhalení trestné činnosti nad právem na informační sebeurčení žalobce. Tento zájem není umenšen ani tím, že nejde o násilnou trestnou činnost, u které je přirozeně potřeba uchovávání identifikačních údajů obecně vyšší. K tomu lze odkázat podpůrně na rozsudky Nejvyššího správní soudu ze dne 30.05.2022, č. j. -55 a ze dne 18. 5. 2022, č. j. –46, v nichž NSS dovozuje potřebu odebrat a uchovávat osobní údaje i u pachatelů hospodářské trestné činnosti, je-li k tomu důvod.

70. Na tomto místě je opětovně nutno zdůraznit, že soud nikterak nezpochybňuje zásadu presumpce neviny vyjádřenou v d a v § 2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „trestní řád“). V případě odběru osobních údajů je třeba toliko hodnotit, zdali existuje důvodná obava stran trestněprávních aktivit subjektu údajů a v souvislosti s touto obavou může být potřebné zajistit jeho budoucí identifikaci. Pokud tomu tak je, policie je oprávněna využít institutu dle a osobní údaje odebrat, pokud svůj postup řádně odůvodní. Jelikož byl v době odběru žalobce podezřelý ze zvlášť závažného zločinu spojeného s výkonem jeho povolání advokáta a podklady shromážděné v přípravném řízení poskytovaly v době odběru dostatečný skutkový základ pro závěr o síle podezření, a vzhledem k pozici, povolání a roli žalobce v organizované zločinecké skupině bylo důvodné se domnívat, že hrozí pokračování, opakování či odhalení další trestné činnosti, nelze než shrnout, že zásah NCOZ byl v tomto případě nezbytný a přiměřený okolnostem daného případu. Jak uvádí NSS rozsudku ze dne 2. 4. 2020, č. j. - 30, č. 4018/2020 Sb. NSS: „[n]e, že by nemělo být vyloučeno obdobné jednání [obdobná trestná činnost] v budoucnu, aby byl odůvodněn trvající zásah [uchovávání osobních údajů] do práv jedince, ale sama osoba pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti musí podpořit závěr o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné. Riziko opakování trestné činnosti či její eskalace totiž není vyloučeno nikdy, a to ani u pachatelů nedbalostní trestné činnosti.

71. V případě žalobce má soud za to, že tehdy dostupné konkrétní okolnosti mohly odůvodnit obhajitelný závěr o relevantním riziku opakování či pokračování obdobného jednání. Jedním z faktorů, který by hovořil ve prospěch práva na informační sebeurčení žalobce, je jeho trestní zachovalost a pokročilý věk. Tyto dvě hodnoty ovšem stojí samostatně a vedle výše uvedeného neobstojí. Proto soud žalobu v části, v níž míří proti žalovanému 1), jako nedůvodnou zamítl, neboť zásah žalovaného 1) vůči němu nebyl nezákonným.

d) zásah žalovaného 2) spočívající v uchovávání osobních údajů žalobce

72. Vedle samotného odběru identifikačních údajů, který je přičitatelný NCOZ, žalobce rozporuje též jejich uchovávání a další zpracovávání, jež je přičitatelné Policejnímu prezidiu, a požaduje odstranění jeho profilu DNA a daktyloskopické karty z policejních databází. Soud úvodem zrekapituluje judikaturu vztahující se k možnosti přezkoumat uchovávání osobních údajů v rámci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.

73. Opravy, doplnění či výmazu osobních údajů v příslušné databázi lze primárně dosáhnout postupem spočívajícím v žádosti podle zákona o zpracování osobních údajů, resp. v roce 2018 obdobným postupem dle tehdy platného , o ochraně osobních údajů ve spojení s . Správce osobních údajů buď této žádosti vyhoví a osobní údaje subjektu údajů opraví, doplní, nebo vymaže, v opačném případě vydá sdělení o tom, že se žádosti nevyhovuje. Z judikatury přitom plyne, že sdělení orgánu veřejné moci, kterým nebylo vyhověno žádosti o výmaz zpracovávaných osobních údajů (konkrétně jak písemná informace o vyřízení žádosti podle ve znění účinném do 23. 4. 2019, tak písemná informace o vyřízení žádosti podle zákona o zpracování osobních údajů), jsou rozhodnutími ve smyslu (srov. např. rozsudky NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. -33, č. 3088/2014 Sb. NSS, ze dne 7. 10. 2016, č. j. -31, ze dne 9. 8. 2018, č. j. -50, ze dne 18. 11. 2020, č. j. -27, ze dne 28. 11. 2025, č. j. -60; přímo ve vztahu k uchovávání identifikačních údajů získaných dle viz rozsudky NSS ze dne 21. 11. 2025, č. j. -36, či ze dne 18. 3. 2026, č. j. -27).

74. Nicméně judikatura dovodila možnost domáhat se výmazu osobních údajů i skrze zásahovou žalobu. Je tomu tak proto, že soud je povinen v řízení o zásahové žalobě posuzovat též jeho důsledky ( ) Pokud tedy žalobce žaluje jak samotný odběr (či výzvu k odběru) osobních údajů a tento zásah „v užším slova smyslu“ byl shledán nezákonným, soud se zabývá i důsledkem takto „nezákonně“ získaných osobních údajů, který spočívá mimo jiné právě v jejich uchovávání. Toto potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.05.2026, č. j. : „[s]měřuje-li zásahová žaloba nejen proti samotnému provedení identifikačních úkonů, ale též k odstranění důsledků takového zásahu (tj. má zápůrčí povahu), jde o zásah s trvajícími důsledky (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2025, č. j. -35, č. 4672/2025 Sb. NSS, a již zmíněné rozsudky NSS č. j. -198 a č. j. -83). Je-li tomu tak, může se soud zabývat přímo na základě zásahové žaloby i bezprostředně souvisejícím uchováváním identifikačních údajů, aniž by žalobce musel samostatně postupovat cestou žádosti o výmaz uchovávaných osobních údajů (žalobci však na druhé straně ani nic nebrání využít vedle toho i právní nástroje, jež mohou směřovat k výmazu). Konkrétně se soud bude zabývat důsledky zásahu, shledá-li samotný zásah v užším smyslu (provedení identifikačních úkonů) nezákonným. Věta první totiž soudu ukládá též hodnotit jeho trvající důsledky.“ NSS v totožném rozsudku dodává, že „[m]ožnost projednat věc jako jeden celek, tedy včetně otázky uchovávání získaných identifikačních údajů a jejich případné likvidace, přitom výše citovaná judikatura připustila nejen ve vztahu k situaci, kdy uchovávání získaných identifikačních údajů dotčené osoby provádí tentýž správní orgán, jemuž je přičitatelné provedení identifikačních úkonů, ale i tehdy, pokud se jedná o různé správní orgány.“

75. Nezbytným předpokladem pro poskytnutí ochrany spočívající v odstranění trvajícího důsledku zásahu podle tedy je, aby soud shledal původní zásah, tedy v projednávané věci provedení identifikačních úkonů spočívající v odběru biologického materiálu, nezákonným. Uchovávání profilu DNA a daktyloskopické karty, které jsou uplatněny v rámci zásahové žaloby jakožto důsledek nezákonného odběru osobních údajů, představuje zápůrčí nárok akcesorický k odběru. Shledá-li soud provedení odběru zákonným tak, jak to je v tomto případě, nemá podklad k uložení výmazu podle V tomto rámci již neprovádí věcný přezkum naprosté nezbytnosti uchovávání osobních údajů. Nárok na odstranění důsledku ovšem neobstojí věcně, z důvodu neshledání nezákonnosti odběru. Proto soud žalobu i v tomto rozsahu zamítl. Jinými slovy, je-li provedení identifikačních úkonů zákonné, může jejich následné uchovávání sice představovat faktický důsledek těchto úkonů, nikoli však trvající důsledek nezákonného zásahu, jehož odstranění by mohl soud v tomto řízení přikázat.

76. Tím není vyloučeno, že se uchovávání údajů původně získaných v souladu se zákonem může později stát nezákonným, zejména odpadne-li naprostá nezbytnost jejich dalšího zpracovávání. V takovém případě však jde o samostatnou nezákonnost uchovávání, proti níž se subjekt údajů brání žádostí o výmaz podle o zpracování osobních údajů, a následně případnou žalobou podle a násl. proti rozhodnutí o nevyhovění této žádosti. Ostatně tento postup je žalobci znám, neboť součástí soudního spisu je i jím podaná žádost o výmaz osobních údajů ze dne 22.04.2026, jakož i sdělení Policejního prezidia ze dne 15.07.2026, č. j. PPR-24664-2/ČJ-2026-990115, jímž se žádosti nevyhovuje. Soud poznamenává, že existence tohoto souběžného řízení nemá na projednávanou věc vliv. Žalobce má plné právo vybrat si prostředek ochrany, přičemž mu nic nebrání v tom tyto prostředky využívat souběžně (viz bod 21 rozsudku NSS ze dne 26.05.2026, č. j. -85). Zamítavé rozhodnutí Policejního prezidia však není předmětem tohoto řízení.

77. Ve věci zásahové žaloby spočívající v ochraně před odběrem a uchováváním osobních údajů je tedy třeba rozlišovat hmotněprávní posouzení a procesní cestu ochrany. Z hlediska hmotněprávního mohou nastat ve vztahu mezi odběrem a uchováváním identifikačních údajů různé kombinace – např. původně nezákonný odběr nutně neznamená i nezákonnost budoucího uchovávání, resp. zákonný odběr nemusí znamenat zákonnost dalšího uchovávání (rozsudek NSS ze dne 14.05.2026, č. j. -63, bod 16). Ochrany před důsledky odběru v podobě následného uchovávání (či jiného zpracování) osobních údajů se lze domáhat různými cestami. Skrze zásahovou žalobu ovšem může být žalobce úspěšný pouze tehdy, shledá-li soud odběr či předvolání k odběru nezákonnými.

78. Logika „ovoce z otráveného stromu“ totiž zamezuje tomu, aby žalobci zneužívali subsidiaritu a přednostní projednání zásahové žaloby k přezkumu uchovávání samého a obcházeli tak primát žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Bylo-li by totiž možné přezkoumávat v rámci zásahové žaloby i uchovávání kdykoli, tedy nezávisle na (ne)zákonnosti odběru samotného, stačilo by v žalobě pouze letmo zpochybnit i odběr a reálně se dožadovat pouze zamezení dalšího zpracování osobních údajů v podobě jejich uchovávání. Nejvyšší správní soud tak správně dovodil, že přezkum samotného uchovávání v rámci zásahové žaloby je pouhou výjimkou v situacích, kdy toto představuje důsledek nezákonně provedeného odběru. Jelikož žalobce vymezil uchovávání údajů jako trvající důsledek jím tvrzeného nezákonného provedení identifikačních úkonů a soud tyto úkony shledal zákonnými, není jeho odvozený požadavek vůči žalovanému 2) důvodný. Soud proto žalobu i v této části podle zamítl.

IV. Závěr a náklady řízení

79. Žalobce se v tomto řízení domáhal ochrany proti odběru daktyloskopických otisků a biologického vzorku, který u něj dne 24.04.2018 provedl žalovaný 1), a proti následnému uchovávání profilu DNA a daktyloskopických otisků žalovaným 2). Požadoval též výmaz těchto údajů z informačních systémů Policie České republiky.

80. Soud dospěl k závěru, že odběr identifikačních údajů žalobce nebyl nezákonný. Žalovaný 1) při něm vycházel z , z něhož plynulo důvodné podezření ze závažné, dlouhodobé a organizované hospodářské trestné činnosti. Při posouzení přiměřenosti odběru soud zohlednil zejména povahu a rozsah jednání, pro něž byl žalobce stíhán, míru podezření, roli žalobce v popsaném skutkovém ději a okolnosti významné pro posouzení rizika opakování obdobného jednání. Tyto okolnosti v souhrnu odůvodňovaly závěr, že odběr identifikačních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace byl v dané věci nezbytný a přiměřený. Soud zdůrazňuje, že samotné trestní stíhání pro úmyslný trestný čin k odběru identifikačních údajů bez dalšího nepostačuje. V nyní posuzované věci však žalovaný 1) doložil konkrétní individuální okolnosti, pro které se jeho postup nevymykal mezím ani nepředstavoval nepřiměřený zásah do práva žalobce na informační sebeurčení.

81. Jelikož soud shledal odběr identifikačních údajů žalobce zákonným, nemůže vyhovět ani žalobním návrhům směřujícím proti jejich uchovávání a domáhajícím se jejich výmazu. Žalobce tyto návrhy uplatnil jako požadavek na odstranění trvajících důsledků tvrzeně nezákonného odběru. Zásahová žaloba je sice subsidiárním prostředkem ochrany a samostatně proti uchovávání osobních údajů se lze zásadně bránit žádostí o výmaz podle § 29 zákona o zpracování osobních údajů a následnou žalobou proti rozhodnutí o této žádosti. Jestliže však žalobce současně napadne odběr nebo předvolání k identifikačním úkonům a žádá odstranění jejich důsledků, může soud v zásahovém řízení uložit výmaz údajů podle , shledá-li původní zásah nezákonným. Tento předpoklad zde však splněn není. Soud proto návrhy vůči žalovanému 2) zamítl.

82. Soud proto žalobu ve všech jejích částech jako nedůvodnou podle zamítl.

83. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výroky IV.-VI. podle Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovaným soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť jim nevznikly náklady přesahující běžnou úřední činnost spojenou s hájením jejich postupu v tomto řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. září 2026

JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.

předsedkyně senátu

22

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.