Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1815/2026

-420

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně A. D.,zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká č. 488/20, proti žalovanémuu výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i. se sídlem v Brně, Bělidla č. 986/4a, IČO 86652079, zastoupenému Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova č. 2476/102, o 193 788 Kč a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2026, č. j. -394, takto:

I. Dovolání žalobkyně seodmítá.

Stručné odůvodnění: ( ):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2026, č. j. -394, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021, č. j. -166, ve výrocích I a II, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovolatelka má dovolání za přípustné předně pro řešení otázky, která podle jejího mínění nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, zda „lze při srovnávání žalobkyně a jiného subjektu pro účely prokazování diskriminace dospět k závěru o odlišném přínosu práce a odlišné náročnosti práce, nepodařilo-li se přesně zjistit přesný výčet konkrétních pracovních úkonů, které porovnávané subjekty provedly, a nepodařilo-li se zjistit přesnou dobu práce na těchto úkonech.“ Prosazuje, že pokud soud z provedeného dokazování tyto skutečnosti nezjistí, je na místě, aby dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno podle V tom jí však přisvědčit nelze.

3. Judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. , odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. , či usnesení Nejvyššíhosoudu ze dne 29. 4. 2026, sp. zn. ). Na uvedeném právním názoru dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádný důvod jej měnit.

4. Závěr odvolacího soudu, že „byť se provedenými důkazy nepodařilo přesně zjistit přesný výčet konkrétních pracovních úkonů, které na projektech ACTRIS provedl H. a které žalobkyně, rovněž ani přesnou dobu práce H. a žalobkyně na těchto projektech“, lze přesto posoudit, zda šlo o stejnou práci či práci stejné hodnoty, byla-li ibez těchto údajů provedenými důkazy zjištěna odlišnost jejich práce, je se shora citovanými judikaturními závěry v souladu.

5. Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá předložená otázka, zda „lze při srovnání žalobkyně a jiného subjektu pro účely prokazování diskriminace dospět kzávěru o odlišných pracovních úkolech na vědeckém projektu z důvodů odlišných fází projektu včase bezpřihlédnutí ktomu, kdy přesně se fáze projektu změnily“. Také tuto otázku dovolatelka předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou a vytýká odvolacímu soudu, že sice obecně popsal jednotlivé fáze, avšak neuvedl k nim konkrétní časové údaje, a prosazuje, žezjištění začátku a konce jednotlivých fází je pro posouzení přínosu práce klíčové.

6. Tato námitka však ve skutečnosti nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž protiskutkovým zjištěním odvolacího soudu o charakteru práce srovnávaných osob naprojektech ACTRIS, konstatovaným pod bodem 18 odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudu či jeho hodnocení provedených důkazů nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod dle , proto skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v , nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh.obč.,včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného vtéže sbírce pod č. 78/2018). Nemá-li dovolatel vrovině skutkové k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. ). Extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci aprovedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů dovolací soud v projednávané věci neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka sohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

8. Třetí otázkou, kterou dovolatelka předložila, tj. zda „měl soud přihlédnout přihodnocení důkazů a učiněných skutkových závěrů ke změnám skutkových tvrzení žalované, pokud vprůběhu řízení opakovaně měnila tvrzení o důvodech poskytnutí výšeosobního příplatku H., a s těmito změnami se vypořádat vrámci odůvodnění rozhodnutí“, ve skutečnosti namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud se vodůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s tím, jak v průběhu řízení výši osobního příplatku H. odůvodňoval žalovaný, a nevyjádřil se kdůvěryhodnosti jeho tvrzení (viz též body 18 a 19 dovolání). Ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání.

9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nenízpůsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení a ani nemůže (sama o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť neodpovídá požadavkům vytýčeným v ustanovení ; dovolací soud k této vadě může – jestliže k ní skutečně došlo – podle ustanovení věty druhé přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. ).

10. Dovolání není přípustné ani pro další námitku dovolatelky, která odvolacímu soudu vytýká odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. , v němž se dovolací soud zabýval tím, za jakých okolností může dojít k opakovanému poučení účastníka o neunesení důkazního břemene podle poté, co byly provedeny veškeré účastníkem navrhované důkazní prostředky ohledně sporné skutečnosti.

11. Nepřípustnou duplicitu dovolatelka shledává v poučeních, kterých se žalovanému dostalo ze strany odvolacího soudu na jednáních konaných dne 12. 8. 2025 a poté dne 21. 10. 2025.

12. Podle obsahu spisu byl žalovaný při prvním z označených jednání soudem poučen, žedojde k přesunu důkazního břemene podle z žalobkyně na žalovaného, pokud žalobkyně na základě výzvy soudu podle doplní svá skutková tvrzení o přesné a konkrétní náplni její práce na jednotlivých projektech, za které jí byl přiznán osobní příplatek. Z obsahu protokolu založeného na č. l. 240-241 spisu se nepodává, že by žalovaný na tomto jednání byl soudem poučen také o povinnosti doplnit svá skutková tvrzení či označit důkazy k jejich prokázání a o důsledcích nesplnění této povinnosti (ostatnětakové poučení by bylo předčasné, neboť žalobkyni byla k doplnění tvrzení vesmyslu poskytnutého procesního poučení poskytnuta lhůta 15 dnů). Na jednání konaném dne 21. 10. 2025pak odvolací soud žalovaného vyzval k doplnění rozhodných skutečností ak označení důkazů k jejich prokázání, a to, zda na projektech, na kterých pracovala žalobkyně a posléze H., existovaly různé fáze z hlediska odbornosti nebo vědecké náročnosti (tedy zpracování, analýza, výstupy a hodnocení – jak tvrdí žalobkyně), apokud tyto fáze existovaly, jaké konkrétní činnosti žalobkyně a H. na těchto projektech vykonávali; současně byl poučen, že pokud požadovaná tvrzení nedoplní aneoznačí důkazy k jejich prokázání, mohlo by to pro něj znamenat, že ve sporu nebude úspěšný. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný byl odvolacím soudem poučen ve smyslu pouze jednou, a to při jednání konaném dne 21. 10. 2025. Situace řešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. tak v posuzované věci nenastala a k dovolatelkou tvrzenému odklonu odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu tedy nedošlo, resp. dojít ani nemohlo.

13. Dovolání nemůže být přípustné ani pro řešení další, páté otázky, zda „lze účastníku uložit povinnost náhrady nákladů řízení státu spočívající vpřekladu rozhodnutí Soudního dvora EU (dříve Evropského soudního dvora), na který žalobkyně vrámci svého vyjádření odkázala akterý se týká evropských právních předpisů, jež jsou vČR závazné“. Prostřednictvím této otázky dovolatelka brojí proti tomu, jak bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí vydaném v této věci pod sp. zn. vysvětlil, že přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je vyloučena ustanovením Protože ke změně tohoto zákonného ustanovení v mezidobí nedošlo, není dovolání žalobkyně v té části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, objektivně přípustné.

14. Ani proti výrokům II, III a IV rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle přípustné, neboť i těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2026

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.předseda senátu