Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 606/2026

21 Cdo 606/2026-181

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. C., zastoupené Mgr. Sebastianem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slezská č. 2127/13, proti žalované České poště, s. p., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, zastoupené Mgr. Janem Tulisem, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Osadní č. 324/12a, o 81 374,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2025, č. j. -156, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2025, č. j. -156, není ve věci samé přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů uvedených v ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Judikatura dovolacího soudu již dříve dovodila, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. ). Na uvedeném právním názoru dovolací soud i nyní setrvává a neshledává žádné důvody na něm cokoliv měnit.

3. Protože § 110 odst. 1 zák. práce náleží mezi ustanovení, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. § 363 zák. práce, čl. 141 Smlouvy o založení Evropského společenství, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. 7. 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání a směrnici Rady 2000/78/ES ze dne 27. 11. 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání), je třeba při výkladu pojmu stejné práce nebo práce stejné hodnoty (který shodně užívá § 110 odst. 1 zák. práce i bez vazby na existenci diskriminačního motivu) vycházet rovněž z judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. ). Judikatura Soudního dvora Evropské unie přitom dovodila, že samotné zařazení do stejné pracovní kategorie podle kolektivní smlouvy nestačí k závěru, že jde o stejnou nebo rovnocennou práci; je nezbytné ověřit, zda povaha činností skutečně svěřených každému z dotčených zaměstnanců, požadavky na jejich vzdělávání a pracovní podmínky, za kterých jsou činnosti skutečně vykonávány, svědčí o tom, že vykonávají stejnou nebo srovnatelnou práci (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 6. 2001, Susanna Brunnhofer v. Bank der österreichischen Postsparkasse AG, C-381/99).

4. Dovodil-li proto odvolací soud, že ačkoli měli označení zaměstnanci L. Š. a M. S. sjednaný shodný druh práce, stejnou typovou pozici a tarifní stupeň jako žalobkyně, nebyli „v pravém slova smyslu srovnatelní“, neboť při posouzení podle § 110 zák. práce nekonali stejnou práci ani práci stejné hodnoty, a to zejména z důvodu zásadního rozdílu v objemu uskutečněných poštovních transakcí, jde o závěr, který je s výše citovanou judikaturou v souladu.

5. Ostatně sama dovolatelka uvádí, že vedle rozdílu v objemu provedených poštovních transakcí existují mezi ní a „srovnatelnými zaměstnanci“ rozdíly i v dalších diferenciačních kritériích předpokládaných v ustanovení § 110 zák. práce, které podle jejího názoru svědčí v její prospěch. Namítá-li, že ze strany odvolacího soudu nedošlo ke „komplexnímu posouzení“ všech těchto kritérií a že je proto závěr o tom, že práce žalobkyně a „srovnatelných zaměstnanců“ není stejnou prací, resp. prací stejné hodnoty, předčasný, pak přehlíží, že pro závěr o tom, že se jedná o práci shodnou nebo srovnatelnou ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, za kterou přísluší stejná mzda, musí být – jak bylo uvedeno výše – shoda ve všech komparačních kritériích uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zák. práce. Není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, přičemž není významné, zda podle názoru dovolatelky je její práce v některých ohledech složitější, odpovědnější a namáhavější, než práce „srovnatelných zaměstnanců“.

6. Namítá-li dovolatelka, že kritérium objemu uskutečněných poštovních transakcí se významně lišilo i mezi označenými zaměstnanci navzájem, avšak ve výši jejich tarifní mzdy to nijak zohledněno nebylo, neboť L. Š. i M. S. pobírali „zásadně stejnou“ měsíční základní tarifní mzdu, a že proto není „při zachování požadavku vnitřní konzistence a rovného zacházení při hodnocení práce dán rozumný důvod, aby základní tarifní měsíční mzda ve výši totožné srovnatelným zaměstnancům nebyla stanovena rovněž žalobkyni“, pak nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud se zabýval pouze otázkou, zda je práce žalobkyně a jí uvedených komparátorů, kteří pobírají vyšší mzdu, shodná nebo srovnatelná ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zák. práce, a zda proto žalobkyni přísluší stejná mzda, avšak že již nezjišťoval (a neměl důvod zjišťovat), zda při stanovení mzdy těchto komparátorů (či dalších zaměstnanců žalované) byla dodržena zásada rovného zacházení ve smyslu ustanovení § 16 a § 110 zák. práce. Účelem tohoto řízení bylo posoudit, zda žalované vznikla povinnost k náhradě škody z důvodu nerovného zacházení s žalobkyní, a nikoliv s jinými zaměstnanci žalované.

7. Má-li dovolatelka s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 10. 1989, Danfoss, C-109/88, za to, že pokud žalovaná odůvodňuje rozdílnost ve mzdě žalobkyně a „srovnatelných zaměstnanců“ určitými kritérii, je na žalované, aby prokázala, že tato konkrétní kritéria ve své mzdové praxi skutečně zohledňuje jako „apriorně nastavené podmínky pro případné rozdílné odměňování v rámci mzdového systému při stanovování výše mzdy“, pak přehlíží, že uvedené rozhodnutí se týká diskriminace v odměňování z důvodu pohlaví, nikoli rovného zacházení ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 a zák. práce. Netvrdila-li žalobkyně v řízení, že s ní bylo zacházeno odlišně z některého z diskriminačních důvodů uvedených v ustanovení zák. práce, nemohlo dojít k přesunu důkazního břemene na žalovanou (srov. ).

8. V otázce rozložení důkazního břemene judikatura Nejvyššího soudu již dříve dovodila, že v řízení o náhradu škody, která měla být způsobena zaměstnanci nerovným zacházením při poskytování mzdy, podle zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. ] a posléze i prokázat [srov. a 120 odst. 1 ] skutečnosti, z nichž vyplývá porušení právní povinnosti (zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci), jehož se v rámci plnění úkolů zaměstnavatele dopustili zaměstnanci jednající jeho jménem, popř. zaměstnavatel – fyzická osoba, a to jako předpoklad (jeden z předpokladů) povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody. Žalobce musí označit jiné(ho) zaměstnance žalovaného (zaměstnavatele) vykonávající(ho) shodnou nebo z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení -5 zák. práce srovnatelnou práci, v porovnání s kterým(i) žalobce za vykonanou práci od žalovaného obdržel nižší mzdu. Musí rovněž uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že tento zaměstnanec (tito zaměstnanci) vykonává (vykonávají) stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako on, a rozdíl v odměňování doložit údaji o výši jím pobírané mzdy, popřípadě jejích složek, jichž se odlišnost týká, a o výši mzdy (jejích složek) porovnávaného zaměstnance (porovnávaných zaměstnanců) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2026, sp. zn. ].

9. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2026

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu