Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 897/2026

21 Cdo 897/2026-434

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Jakubem Olivou, LL.M., MSc., advokátem se sídlem v Praze 5, U Trezorky č. 921/2, proti žalované Zbrojovce Vsetín, akciové společnosti, se sídlem ve Vsetíně, Jasenická č. 1254, IČO00010189, zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Hradecká č. 2526/3, o 424 578 Kč s příslušenstvím, vedené uOkresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2025, č. j. -360, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2025, č. j. -360, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí 20. 8. 2024, č. j. -274, ve výroku I, není přípustné podle , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliženapadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, přijejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní otázky („Kdy vzniká škoda unároku na náhradu za ztrátu na výdělku při nemoci z povolání, pokud zaměstnavatel pourčitou dobu dobrovolně dorovnává rozdíl mzdy postiženého zaměstnance?“) v souladu sustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.

3. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil názor, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nemoci z povolání vzniká tehdy, sníží-li se zaměstnanci výdělek proto, že pro nemoc z povolání nemůže vykonávat dosavadní práci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Ke vzniku škody při odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání nedochází již samotným zhoršením zdravotního stavu nebosnížením pracovní způsobilosti, ale teprve tehdy, lze-li důsledky zhoršení zdravotního stavu vyjádřit v penězích; rozhodné je, zda následky nemoci z povolání byly příčinou vzniku konkrétní škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.).

4. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech tvoří jediný celek; na tom nic nemění ani to, že poškozený má právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část svého nároku a později jeho zbytek. Vznikl-li zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), pak nová skutečnost (skutečnost, která nastala po vzniku nároku) představující změnu v okolnostech, za nichž nárok vznikl, popřípadě týkající se výše nároku, nemá za následek vznik další (nové) škody; to platí i tehdy, jestliže se v důsledku této nové skutečnosti ztráta na výdělku zvýšila. Právní úprava totiž s takovými skutečnostmi spojuje právo zaměstnance nebo zaměstnavatele domáhat se změny v úpravě jejich práv, popřípadě povinností, k níž je možné přistoupit tehdy, jestliže představují podstatnou změnu v poměrech poškozeného (srov. č. – dnes č. ) – kuvedenému srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2023, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. ).

5. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. , vyplývá, že právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, které vzniklo po dni 31. 12. 1992, popřípadě za trvání smluvního pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, sjednaného v době do 31. 12. 1992, nepředstavuje pracovní nárok ve smyslu ustanovení a , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být proto uspokojeno z majetku konkursní podstaty. V případě, že škoda není z titulu zákonného pojištění (dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaškodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání hrazena dobrovolně, uplatňuje poškozený (bývalý) zaměstnanec své právo žalobou proti zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu, stejným způsobem, jako kdyby konkurs na majetek zaměstnavatele vůbec nebyl prohlášen.

6. V této věci odvolací soud (vsouladu se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu) založil svůj závěr o vzniku škody vpodobě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti na zjištění, že žalobce byl od 1. 8. 1989 pro nemoc z povolání převeden na jiné (lehčí) pomocné práce, čímž nastal pokles jeho výdělku oproti výdělku, kterého dosahoval při výkonu původní práce lakýrníka a brusiče odlitků. Zhlediska závěru ovzniku škody je zde určující, že u žalobce, který zdůvodu nemoci zpovolání nemůže vykonávat dosavadní práci, došlo ke snížení výdělku. Namítá-li žalobce, že škoda (před 1. 1. 1993) nevznikla, pokud „zaměstnavatel dočasně vyplácí zaměstnanci dorovnání mzdy zvlastního rozhodnutí“, dovolává se skutečnosti, která vznik škody potvrzuje, neboťargumentuje tím, že mu vzniklou škodu zaměstnavatel hradil.

7. Žalobci tedy vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejpozději v době do 31. 12. 1992. Neměla-li žalovaná v tomto období sjednáno pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci zpovolání, představuje potom právo žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pracovní nárok zaměstnance ve smyslu a (žalobcova náhrada za ztrátu na výdělku totiž není – s ohledem nadobu vzniku nároku – hrazena jinak, tj. z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání), který lze uspokojit, aniž by byl přihlášen, kdykoli v průběhu konkursního řízení ( ), a ve věci je proto – jak správně dovodil odvolací soud – „pasivně věcně legitimován správce konkursní podstaty“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. ).

8. Prostřednictvím námitky o „ignorováníprincipu nemo turpitudinem suam allegare potest“ žalobce nepřípustně prosazuje vlastní, od odvolacího soudu zcela odlišnou verzi skutkového stavu [oproti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že „žalovaná, resp. její právní předchůdce (státní podnik Zbrojovka Vsetín) neměli podle tehdejší právní úpravy jiný právní důvod poskytovat žalobci ‚dorovnání do průměrného výdělku‘ než … náhradu zaztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“ (bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), žalobce namítá, že „zaměstnavatel nikdy formálně nestanovil a nezačal vyplácet dlouhodobou rentu“], čímž tak také napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem isoudem prvního stupně. Obdobného charakteru jsou též námitky, že zdravotní stav žalobce nebyl před 1. 1. 1993 ustálen a že platby z roku 1992 označené „NEM. POV.“ nebyly rentou, ale časově omezeným plněním.

9. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel kdispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založitpřípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) zeskutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

11. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle veznění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., neboodůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud své závěry o skutkovém stavu věci náležitě (v souladu s ustanovením ) odůvodnil. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod jezpůsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

13. Námitka, že zdravotní stav žalobce nebyl před 1. 1. 1993 ustálen, se navíc míjí spodstatou nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Ustálení zdravotního stavu má význam při ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. ), zhlediska závěru o vzniku škody spočívající ve ztrátě na výdělku se však jedná o skutečnost nevýznamnou.

14. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka opomenutého důkazu svědeckou výpovědí E. S., jakož i námitka, že „odvolací soud v řízení o odvolání na jednání dne 9. 9. 2025 neposkytl účastníkům prostor k závěrečným návrhům (závěrečným řečem)“. Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení vesmyslu ustanovení ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestližeje dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov.například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ).

15. K námitce dovolatele, že odmítnutím jeho návrhu na provedení důkazů výslechem E. S. odvolací soud porušil ústavně zaručené právo žalobce na spravedlivý proces, dovolací soud uvádí, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( a násl. d) odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí ovznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází kústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. ). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu zústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících kprojednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

16. V posuzovaném případě odvolací soud srozumitelně vysvětlil, proč neprovedl důkaz výslechem svědkyně S. (srov. především bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); za situace, kdy vyšel ze zjištění, že ztráta na výdělku žalobci začala vznikat již od 1. 8. 1989, vyhodnotil tento důkaz navržený kprokázání důvodu částek vyplacených žalobci vroce 1992 pod označením „161 NEM POV.“ jako nadbytečný. Dovolací soud protoneshledává, že by neprovedením tohoto důkazu došlo k porušení práva žalobce naspravedlivý proces, zahrnujícím i porušení zákazu opomenutí některých důkazů a zákazu dezinterpretace některých důkazů, jak žalobce předestírá ve svém dovolání.

17. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce podal dovolání proti výrokům I a III rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, aproti výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné protirozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , , a části věty předstředníkem V dovolacím řízení sice úspěšná žalovaná prostřednictvím ustanovené opatrovnice (advokátky) podala vyjádření k dovolání, avšak s ohledem na širší okolnosti případu a majetkové poměry dovolatele (jak byly při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohledněny odvolacím soudem – srov. body 15 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)byla úspěšné žalované náhrada nákladů dovolacího řízení odepřena; žalovaná proti obdobnému postupu odvolacího soudu nic nenamítala.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Pavel Malý předseda senátu