Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Af 35/2024 - 91

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci

žalobkyně: K. Ch.

zastoupené advokátem JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou

sídlem Lidická 2006/26, Brno

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2024, č. j. 21675/24/5200-10422-713106

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Jím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) č. j. 1183927/23/2907-50523-709418 a č. j. 1183933/23/2907-50523-709418, obě ze dne 23. 6. 2023, kterými byla žalobkyni dodatečně stanovena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2019 a 2020 a současně sdělena zákonná povinnost uhradit z doměřené daně penále (dále jen „dodatečné platební výměry“).

2. Správce daně v rámci daňové kontroly požadoval prokázat tvrzení žalobkyně, že k dodání zboží (hračky, drogerie, oděvy, domácí potřeby aj.) došlo tak, jak bylo uvedeno na daňových dokladech, konkrétně, že zboží dodali deklarovaní dodavatelé – obchodní společnosti luxury deluxe s.r.o. (dále jen „luxury de lux“), PENTAMON trade s.r.o., (dále jen „PENTAMON“), OMEGA FRACHT s.r.o. (dále jen „OMEGA FRACHT“), RESKITO INVEST s.r.o., (dále jen „RESKITO INVEST“), OFFLOCKER s.r.o. (dále jen „OFFLOCKER“) a Emperos land s.r.o. (dále jen „Emperos land“); dále souhrnně také jako „deklarovaní dodavatelé“ nebo „dodavatelské společnosti“), v rozsahu uvedeném na předložených dokladech. Správce daně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně deklarovaných skutečností. Správce daně následně vydal dodatečné platební výměry, proti kterým se žalobkyně odvolala.

II. Obsah žaloby

3. Žalobkyně navrhuje, aby byla daná věc spojena ke společnému řízení s dalšími věcmi vedenými u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. a , které se vztahují k DPH. Podle ní všechny uvedené věci spolu bezprostředně skutkově souvisejí, týkají se téhož daňového subjektu a v podstatě i totožného argumentačního základu.

4. Žalobkyně dále namítá, že prokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů v letech 2019 a 2020. Má za to, že předložila veškeré relevantní daňové doklady a současně doložila, v jakých daňových přiznáních a kontrolních hlášeních byla jednotlivá plnění uplatněna. Zdůrazňuje, že tato plnění byla vykázána nejen z její strany, ale i v kontrolních hlášeních dodavatelů, tedy že došlo ke „křížovému spárování“ údajů. Současně poukazuje na to, že v rozhodné době nebyli dotčení dodavatelé vedeni jako nespolehliví plátci a že správce daně nevznesl výhrady prostřednictvím výzev ke kontrolnímu hlášení. Proto považuje za nezákonný závěr správních orgánů, že kontrolní hlášení, daňové doklady a evidence EET nepředstavují dostatečně věrohodný podklad pro závěr, že plnění skutečně proběhla.

5. Žalobkyně namítá, že daňové orgány nedostatečně zohlednily jí doloženou auditní stopu, zejména skladovou evidenci, pohyby zboží po skladech a další podklady včetně fotografií. Podle ní tyto důkazy prokazují návaznost mezi nákupem zboží, jeho uskladněním a následným prodejem.

6. Žalobkyně tvrdí, že se daňové orgány nevypořádaly s logickými rozpory ve věci, které žalobkyně namítala v daňovém řízení. Nebylo vysvětleno, jak je možné, že dodavatelé disponovali přesnými údaji o žalobkyni, o základu daně i výši daně, že tato data vykázali ve svých kontrolních hlášeních, a přitom je současně zpochybňováno, že by právě tito dodavatelé plnění uskutečnili. Stejně tak zůstalo bez odpovědi, odkud by vzala fakticky existující zboží, které následně prodala a příjem z prodeje zdanila. Žalobkyně také poukazuje na to, že pokud ji vyslechnutí svědkové jako daňový subjekt neznají, jak je možné, že doklady, které jí byly vystaveny, se následně objevují v kontrolních hlášeních těchto dodavatelů, respektive v online evidovaných tržbách prostřednictvím EET. Současně žalobkyně namítá, že daňové orgány neprovedly výslechy těchto svědků, jakožto obchodních zástupců jednotlivých dodavatelů, aby tyto osoby výše uvedené rozpory ve svých výpovědích vysvětlily. Tyto navržené důkazy však nebyly v rozsahu, v jakém je navrhovala (viz podání žalobkyně ze dne 5.10.2023), provedeny, a to ani v rámci odvolacího řízení.

7. Žalobkyně namítá, že splnila veškeré povinnosti, které pro ni vyplývají z právních předpisů (přiznání k dani, vykázání dokladů v kontrolním hlášení, zkontrolování, zda je dodavatel spolehlivým plátcem, žádná výzva ke kontrolnímu hlášení, nad rámec toho ještě pořízení fotografií zboží ve skladových prostorách žalobkyně, pravidelné vedení skladové evidence), a tedy vyvinula dostatečné úsilí k tomu, aby mohla uplatnit odpočet DPH, neboť je nade vší pochybnost prokázáno, že naplnila veškeré zákonné podmínky k uplatnění tohoto nároku - mj. že předmětné zboží od dodavatelů skutečně přijala. Dále namítá, že daňové orgány na ni kladou požadavky, které jsou vzhledem k postavení běžného daňového subjektu bez donucovacích pravomocí neúnosné a nerealizovatelné. Žalobkyni bylo vytýkáno, že se blíže nezajímala o sídla dodavatelů, jejich faktickou zastižitelnost nebo totožnost osob jednajících za tyto společnosti. Jde o povinnosti, které po ní nelze spravedlivě požadovat, zejména za situace, kdy sama splnila veškeré své daňové povinnosti, vedla skladovou evidenci, vykázala plnění v přiznáních a kontrolních hlášeních a obchodovala se subjekty, které tehdy nebyly vedeny jako nespolehliví plátci. Žalobkyně má za to, že ji daňové orgány fakticky trestají za to, že dodavatelské společnosti později daň nezaplatily, ačkoliv sama žalobkyně své povinnosti splnila.

8. Žalobkyně uvádí, že doměření daně z příjmů fyzických osob přímo souvisí s kontrolou zaměřenou na DPH, a proto podle ní nelze pominout závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který potvrdil, že postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce DPH je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet DPH. SDEU nicméně připustil, že za určitých podmínek nemusí být tento dodavatel jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce DPH nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží osobu uplatňující nárok na odpočet DPH. Výjimkou je však situace, že údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, má k dispozici správce daně. V případě tohoto řízení správce daně údaji potřebnými k ověření, že je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, disponuje, což vyplývá i ze spisového materiálu. Žalobkyni proto není známo, proč je vůbec vedeno daňové řízení a proč jí byla doměřena daň z příjmů fyzických osob napadenými dodatečnými platebními výměry, když veškeré své daňové povinnosti splnila a když rovněž splnila veškeré podmínky k tomu, aby si mohla odpočet DPH podle zákona uplatnit a současně vynaložené náklady zahrnout do nákladů za zdaňovací období roku 2019 a 2020.

9. Za absurdní žalobkyně považuje závěr, že se v případě sporných dokladů nejednalo o nezbytně nutné náklady, bez kterých by nebylo možné dosáhnout příjmů, a že nebyla prokázána vazba konkrétního výdaje na konkrétní příjem. Z účetnictví i skladové evidence vyplývá, že položky obsažené ve zpochybněných daňových dokladech byly v rámci její podnikatelské činnosti prodány a odpovídající příjmy byly řádně zdaněny.

10. Žalobkyně se zamýšlí nad otázkou, jaký má vůbec smysl zákonodárcem zavedený systém kontrolních mechanismů, zejména podávání daňových přiznání, kontrolních hlášení a evidence tržeb, pokud ani důsledné splnění všech povinností vyplývajících z těchto institutů nepostačuje k prokázání toho, že se zbožím bylo skutečně obchodováno a že toto zboží bylo od dodavatelů skutečně přijato.

11. Žalobkyně navrhuje, aby soud zrušil napadené rozhodnutí i dodatečné platební výměry a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout, jelikož vznesené námitky považuje za nedůvodné a argumentuje k jednotlivým žalobním bodům. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že sporné zboží bylo skutečně dodáno deklarovanými dodavateli, přičemž kontrolní hlášení, EET a formální doklady to samy o sobě neprokazují. Žalovaný důkazy v dané věci zajistil v maximálním dostupném rozsahu. Dále uvádí, že se s námitkami žalobkyně již vypořádal v napadeném rozhodnutí a v podrobnostech na něj odkazuje.

IV. Ústní jednání

13. Při ústním jednání dne 27. 8. 2026 obě strany setrvaly na svých stanoviscích vyplývajících z procesních podání.

14. Žalobkyně navrhovala k důkazu pro ilustraci část skladové evidence, předložené v rámci daňového řízení. Krajský soud k provedení žalobkyní navrhovaného důkazu nepřistoupil, neboť jde o y, jež jsou součástí správního spisu.

15. Listinami obsaženými ve správním spise soud dokazování neprovádí, ale z obsahu správního spisu při přezkumu zákonnosti napadených rozhodnutí vychází.

V. Posouzení věci krajským soudem

16. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a jedná se o žalobu přípustnou.

17. Krajský soud předně uvádí, že neshledal důvody pro spojení této věci s věcmi vedenými pod sp. zn. a . Věci vedené pod sp. zn. a se týkají daně z přidané hodnoty, zatímco nyní projednávaná věc se týká daně z příjmů fyzických osob. Za této situace by spojení věcí nepřineslo z hlediska efektivity a hospodárnosti řízení natolik významný přínos, aby odůvodňovalo jejich společné projednání, a soud proto návrhu na spojení věcí nevyhověl.

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

19. Předmětem sporu je, zda žalobkyně unesla své důkazní břemeno ohledně výdajů, které uplatnila jako daňově účinné, tedy zda prokázala, že skutečně pořídila zboží právě od deklarovaných dodavatelů a v rozsahu odpovídajícím předloženým dokladům.

20. Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se odečtou ve výši prokázané poplatníkem.

21. Z ustanovení § 92 a § 93 daňového řádu plyne, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních, zatímco správce daně nese důkazní břemeno mimo jiné ohledně skutečností, jimiž vyvrací věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných evidencí. Jako důkazní prostředky lze použít všechny podklady způsobilé zjistit skutečný stav věci, včetně podkladů převzatých z jiných daňových řízení; z této možnosti však bez dalšího nevyplývá povinnost správce daně samostatně vyhledávat v jiných spisech jakýkoli podklad, který by snad mohl mít vztah k nyní projednávané věci. Procesní odpovědnost za prokázání tvrzených skutečností nese především sám daňový subjekt. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je na daňovém subjektu, aby si způsob svého podnikání a dokumentaci obchodních transakcí uspořádal tak, aby byl schopen unést důkazní břemeno; dostane-li se do důkazní nouze, jde tato okolnost zásadně k jeho tíži (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3.2022, č. j. -29, bod 25, a ze dne 13. 5. 2022, č. j. -43, bod 13; přestože se uvedené rozsudky týkaly DPH, jsou jejich závěry ohledně rozložení důkazního břemene daňového subjektu obecně použitelné i v nyní posuzované věci daně z příjmů, neboť i zde platí, že daňový subjekt musí prokázat skutkové okolnosti, z nichž dovozuje pro sebe příznivé daňové důsledky). Stejně tak platí, že správce daně nemusí prokazovat, jak se věc skutečně stala; postačí, jestliže prokáže existenci takových konkrétních a závažných pochybností, které činí předložené evidence a doklady nevěrohodnými či neprůkaznými (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2025, č. j. -49).

22. Ze správního spisu je zřejmé, a mezi účastníky řízení to ostatně není sporné, že žalobkyně v rozhodných zdaňovacích obdobích provozovala maloobchodní činnost spočívající v prodeji smíšeného zboží v prodejně v Jemnici. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly tvrdila, že sporné zboží pořizovala, resp. že je pro ni pořizoval její zaměstnanec L. Ch., převážně v areálu tržnice Vinamo v Brně, kde měl obcházet jednotlivé stánky, vybírat zboží a domlouvat jeho cenu. K tvrzenému způsobu pořizování zboží od deklarovaných dodavatelů žalobkyně předložila správci daně daňové doklady a navazující evidence (zejm. hlavní knihy, rozvahy, výsledovky, obratové předvahy, pokladní knihy, seznamy přijatých a vydaných faktur a účetní deník). Žalobkyně rovněž předložila skladovou evidenci za dotčená zdaňovací období, sestavy pohybů skladu po jednotlivých skupinách zboží, inventury a stavy skladu. V reakci na výzvy k prokázání skutečností vydané správcem daně v únoru 2023 a rovněž po seznámení žalobkyně s dosavadním výsledkem kontrolního zjištění v květnu 2023 žalobkyně sdělila zejména, že příslušné doklady byly uplatněny v přiznáních k DPH, uvedeny v kontrolních hlášeních, že dodavatelé byli v rozhodné době spolehlivými plátci a že k hotovostním úhradám byly vystaveny doklady EET; jako důkaz připojovala kopie kontrolních hlášení. Postupně pak doplňovala také skladovou evidenci k jednotlivým zpochybněným dodavatelům.

23. Správce daně na základě níže uvedených zjištění nabyl pochybnosti o tom, zda předmětné zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na žalobkyní předložených daňových dokladech a zda bylo zboží dodáno v deklarovaném rozsahu. Jednalo se zejména o nekontaktnost dodavatelských společností, resp. absenci jejich součinnosti se správcem daně. Dodavatelské společnosti měly virtuální či jinak nestandardní sídla, neměly evidovány ani provozovnu, která by odpovídala faktickému místu obchodování (dle tvrzení žalobkyně měly obchodovat v areálu tržnice Vinamo v Brně). Osoby, které za dodavatelské společnosti měly v rozhodné době jednat a které se správci daně podařilo vyslechnout, v rámci svědeckých výpovědí nepotvrdily, že by k dodání zboží žalobkyni došlo, nepotvrdily ani to, že by znaly žalobkyni nebo jejího zaměstnance L. Ch., že by od nich přebíraly hotovost, nebo že by jménem příslušných společností vystavovaly daňové doklady. Osoby vedené jako jednatelé v některých případech ani dle svého tvrzení nevěděly, že jsou zapsány jako jednatelé obchodních společností. Některé osoby jednatelů se pak ani přes snahu správce daně dohledat a vyslechnout nepodařilo.

24. Žalobkyně byla s pochybnostmi správce daně v průběhu daňového řízení seznámena výzvami k prokázání skutečností. Ve výzvách správce daně také vymezil, co má žalobkyně doložit, zejména kdo konkrétně zboží předával a přebíral, kde k předání došlo, kdo a jak dopravu zajišťoval, kdo přebíral a předával hotovost a kdy a jak bylo zboží přijato na sklad a vyskladněno. Výsledná zjištění následně správce daně shrnul ve zprávě o daňové kontrole.

25. V odvolacím řízení žalobkyně mimo jiné namítala neprovedení výslechu svědků – „obchodních zástupců (či dalších osob spojených s dodavateli)“. Žalovaný žalobkyni vyzval k upřesnění osob, jejichž výslech navrhovala, avšak požadované identifikační údaje žalobkyně nesdělila. V rámci seznámení se zjištěnými skutečnostmi podle § 115 odst. 2 daňového řádu žalovaný informoval žalobkyni, že ani doplněním dokazování nezískal takové informace, na jejichž základě by bylo možné provést svědecké výpovědi či další úkony v daném řízení.

26. Žalobkyně namítá, že prokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů, přičemž ze správního spisu plyne, že zboží skutečně nakoupila, převzala, skladovala a následně prodala. Žalobkyně také namítá, že sporná plnění byla vykázána v jejích kontrolních hlášeních i v kontrolních hlášeních deklarovaných dodavatelů a že došlo ke „křížovému spárování“ údajů mezi ní a dodavateli, a dále že sporná plnění nebyla rozporována výzvami ke kontrolnímu hlášení a že při hotovostních úhradách byly vystaveny účtenky EET. Podle žalobkyně daňové orgány nedostatečně zohlednily jí doloženou auditní stopu, zejména skladovou evidenci, pohyby zboží po skladech a další podklady včetně fotografií. Dané námitky krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné.

27. Žalobkyně unesla své primární důkazní břemeno předložením formálně existujících dokladů. Jakmile však správce daně identifikoval konkrétní skutečnosti zakládající důvodné pochybnosti o souladu předložených dokladů se skutečným průběhem obchodních případů, musela žalobkyně věrohodně prokázat, že k obchodům došlo právě tak, jak tvrdí, tedy že zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé, a to v deklarovaném rozsahu. To se žalobkyni nepodařilo. Nepostačovalo předložení formálních dokladů a obecné tvrzení o nákupech na tržnici. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2025, č. j. -49, bod 53, unese-li správce daně důkazní břemeno (tj. prokáže-li existenci natolik vážných a důvodných pochyb, které činí údaje zaznamenané v účetnictví nebo jiných povinných evidencích či záznamech nevěrohodnými), je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a věrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost účetnictví nebo jiných povinných evidencí či záznamů, popř. aby svá tvrzení opravil. Zpravidla tak bude činit jinými než uvedenými důkazními prostředky.

28. Krajský soud přisvědčuje hodnocení daňových orgánů ohledně skladových evidencí. Žalobkyně v daňovém řízení sice předkládala poměrně rozsáhlý soubor listin a elektronických sestav, přičemž postupně doplňovala a upravovala skladovou evidenci, a to až v reakci na konkrétní pochybnosti správce daně. Ze správního spisu přitom plyne, že právě u plnění od zpochybněných dodavatelů se údaje o příjmu a výdeji zboží v původně předložených skladových sestavách neobjevovaly a byly doplňovány teprve následně, přičemž nově předložené sestavy neobsahovaly počáteční ani konečné stavy zásob. Ve vztahu k roku 2020 nesouhlasily tvrzený rozsah příjmů a výdejů zboží a vykázané denní tržby za drogérii; zboží, které mělo být podle nově doložené sestavy přijato a vyskladněno v desítkách až stovkách kusů v jediném dni, by se muselo projevit v tržbách v řádu stovek tisíc korun, což se nestalo, a žalobkyně navíc neevidovala ani vydané faktury odpovídající tvrzenému rozsahu prodeje. Příjemky, o jejichž předložení žalobkyně tvrdila, že již byly doloženy, ve skutečnosti ve spise založeny nebyly. Za této situace daňové orgány logicky a správně hodnotily dodatečně předkládané sestavy ve vzájemné souvislosti s ostatními zjištěními, zejména s nekontaktností dodavatelů, absencí jejich součinnosti, s výsledky svědeckých výpovědí i s nedostatkem konkrétních údajů o osobách, které měly zboží předávat, přebírat a inkasovat hotovost. Krajský soud proto souhlasí se závěrem žalovaného, že ani po doložení, resp. dodatečném doplnění skladové evidence žalobkyně neodstranila pochybnosti správce daně a neprokázala, že sporné zboží bylo pořízeno právě od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu.

29. Nadto skladové evidence a evidence pohybu zboží na skladě mohou osvědčovat existenci zboží a nakládání s ním, nikoli bez dalšího identitu skutečného dodavatele, která byla pro posouzení věci rozhodná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. -35, bod 17). Samotná skutečnost, že žalobkyně měla určité zboží ve své dispozici a dále je prodávala, totiž sama o sobě ještě neprokazuje, od koho toto zboží pořídila. Právě tuto rozhodnou skutečnost však žalobkyně byla povinna prokázat.

30. Žalobkyně dále vychází z předpokladu, že formální vykázání plnění v kontrolních hlášeních, existence daňových dokladů a dokladů EET představují samy o sobě dostatečný důkaz o faktickém uskutečnění dodání zboží deklarovanými dodavateli a v deklarovaném rozsahu. S tímto závěrem se však krajský soud neztotožňuje. Jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, v kontrolních hlášeních je plnění vykazováno pouze formálně, EET zachycuje určitou hotovostní transakci. Dané podklady však samy o sobě neprokazují, že plnění bylo fakticky uskutečněno právě osobami uvedenými na daňových dokladech a v deklarovaném rozsahu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2024, č. j. -39, bod 45, a ze dne 31. 8. 2020, č. j. -35, bod 17).

31. Neobstojí ani žalobní námitka, že správce daně tato formální vykázání nerozporoval prostřednictvím výzev ke kontrolnímu hlášení. Předmětem nynější věci nebylo posouzení, zda byly splněny formální evidenční povinnosti v oblasti DPH, nýbrž zda žalobkyně prokázala daňovou uznatelnost konkrétních výdajů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Jak krajský soud zdůvodnil výše, to kontrolní hlášení ani evidence EET samy o sobě neprokazují.

32. Žalobkyně dále namítá, že pokud se její identifikační údaje, základ daně a výše daně objevily i v kontrolních hlášeních deklarovaných dodavatelů, případně v evidenci EET, musely být předmětné obchody uskutečněny právě těmito subjekty, a že daňové orgány nevysvětlily, odkud by jinak vzala fakticky existující zboží, které následně skladovala a prodávala. Daná námitka není důvodná.

33. Skutečnost, že se údaje žalobkyně objevily v dokladech, kontrolních hlášeních nebo dalších evidencích vedených na straně deklarovaných dodavatelů, samo o sobě neprokazuje reálné uskutečnění dodávek právě těmito osobami. Lze z toho usuzovat pouze to, že určitá data byla formálně užita v dokumentaci či evidenci, nikoli to, že obchodní případ skutečně proběhl tak, jak žalobkyně tvrdí. Jak již soud uvedl výše, samotné kontrolní hlášení, evidence EET ani skladová evidence neprokazují bez dalšího, že plnění bylo fakticky uskutečněno právě deklarovanými dodavateli a v deklarovaném rozsahu. V daňovém řízení přitom nebylo na správci daně, aby vysvětloval alternativní skutkové verze, tedy jak se údaje žalobkyně mohly do formálních evidencí dostat, nýbrž bylo na žalobkyni, aby prokázala faktický průběh sporných transakcí.

34. K námitce žalobkyně, že žalovaný nevypořádal jí tvrzené „logické rozpory“, soud uvádí, že žalovaný na danou argumentaci žalobkyně reagoval zejména v odstavcích [74] až [78], kde vysvětlil, proč samotná existence údajů o žalobkyni v kontrolních hlášeních dodavatelů neprokazuje faktickou realizaci dodávek právě těmito subjekty. Ve spojení s odstavci [68] až [73], týkajícími se auditní stopy a skladových evidencí, je zřejmé, že žalovaný se s podstatou této argumentace vypořádal a srozumitelně odůvodnil, proč ji nepovažuje za způsobilou vyvrátit pochybnosti o identitě skutečných dodavatelů.

35. Žalobkyně v podané žalobě také zmiňuje pořízení fotografií zboží ve skladových prostorách. Žalobkyně přitom v podané žalobě netvrdí a nijak nekonkretizuje, jakým způsobem by právě z fotografií mělo být patrno, že zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé. Tvrzení žalobkyně se tak vztahuje toliko k prokázání existence zboží, případně nakládání s ním. Fotografie zboží ve skladových prostorách tedy nelze považovat za důkaz způsobilý osvědčit rozhodnou skutečnost v této věci, totiž že sporné zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na daňových dokladech.

36. Nadto žalobkyní zmíněné fotografie zboží či skladových prostor nejsou součástí spisového materiálu. Ve správním spise se současně nenachází nic, co by svědčilo o tom, že žalobkyně fotografie správci daně v řízení týkajícím se daně z příjmů fyzických osob předložila. Krajský soud poznamenává, že je možné, že zmínka o fotografiích vychází z věci žalobkyně týkající se daně z přidané hodnoty. Krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že ve věci týkající se DPH žalobkyně podala žalobu s obdobným obsahem jako v nyní souzeném případě a argumentovala v ní rovněž fotografiemi. Otázku fotografií však krajský soud nepovažoval za potřebné blíže ověřovat ani řešit, neboť by to bylo pro posouzení věci nadbytečné. I kdyby totiž žalobkyně fotografie v jiné související věci skutečně předložila, nemohlo by to na posouzení nynější věci nic změnit, neboť jak krajský soud zmínil výše, takový důkazní prostředek není způsobilý prokázat, že zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na daňových dokladech.

37. S ohledem na výše uvedené tak nelze přisvědčit žalobní námitce, že daňové orgány nedostatečně zohlednily žalobkyní doloženou auditní stopu. Za spolehlivou auditní stopu lze chápat širší řetězec podkladů vytvářejících ověřitelnou vazbu mezi dokladem a dodáním zboží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. -106). Právě taková vazba však v nynější věci prokázána nebyla. Žalobkyně nerozptýlila pochybnosti správce daně a nedoložila, od koho bylo zboží skutečně pořízeno, v jakém rozsahu ani komu bylo fakticky hrazeno.

38. Nedůvodná je i námitka vztahující se ke svědeckým výpovědím a k neprovedení dalších důkazů. V dané věci se správce daně pokusil vyslechnout osoby jednatelů dodavatelských společností. Některé z těchto osob se vyslechnout podařilo, jiné byly objektivně nedohledatelné i přes využití dostupných prostředků. Vyslechnuté osoby obchodní spolupráci s žalobkyní nepotvrdily a v některých případech dokonce uvedly, že ani nevěděly, že jsou v těchto společnostech vedeny jako jednatelé. Pokud žalobkyně namítá, že měly být vyslechnuty další osoby, přehlíží, že je ani po výzvě nedokázala konkrétně identifikovat. Za tohoto stavu nelze daňovým orgánům vytýkat, že neprovedly důkaz osobami, které žalobkyně sama nedokázala určit.

39. Žalobní tvrzení ohledně splnění podmínek pro nárok na odpočet DPH není pro danou věc relevantní. Nyní posuzovaná věc totiž nestojí na závěru, že by žalobkyni byla přičítána účast na podvodném jednání nebo vědomost o něm. Nosným důvodem napadeného rozhodnutí je, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně toho, kdo jí sporné zboží skutečně dodal, v jakém rozsahu a za jakých okolností. Skutečnost, že žalobkyně není schopná identifikovat osoby, se kterými na tržnici jednala, spíše potvrzuje, že identita skutečného dodavatele zůstala neprokázaná.

40. Žalobkyně dále namítá, že po ní správní orgány požadovaly více, než po ní bylo možno rozumně žádat, jestliže předložila daňové doklady, vykázala je v kontrolních hlášeních, disponovala účtenkami EET a vedla skladovou evidenci. K tomu krajský soud opakovaně uvádí, že správce daně v daňovém řízení zjistil konkrétní okolnosti vyvolávající důvodné pochybnosti o tom, zda sporné zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé. Za této situace nebylo nepřiměřeným požadavkem, aby žalobkyně vedle formálních dokladů prokázala i faktický základ uplatněných výdajů (skutečný průběh transakcí, z nichž uplatněné výdaje vycházely). Šlo o relevantní požadavky směřující k prokázání daňového tvrzení samotné žalobkyně.

41. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že je věcí daňového subjektu, aby si svůj způsob podnikání a související dokumentaci uspořádal tak, aby byl schopen unést důkazní břemeno ohledně skutečností, které v daňovém řízení tvrdí; dostane-li se do důkazní nouze, jde tato okolnost zásadně k jeho tíži. V případě obchodování za vysoké hotovostní částky na tržnici pak Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že pokud si daňový subjekt neopatří dostatek důkazních prostředků, jimiž by prokázal, že zboží skutečně nakoupil právě od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu, nese důsledky této situace sám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. -35, bod 19).

42. Byl to právě způsob, jakým žalobkyně své obchody realizovala, zejména hotovostní nákupy od blíže neidentifikovaných osob bez dostatečné průkazné obchodní stopy, jakož i nedůslednost při vedení skladových evidencí, který vedl k její důkazní nouzi. Tato okolnost však jde k její tíži, nikoli k tíži správce daně. Pokud si žalobkyně v souvislosti se spornými nákupy nezajistila dostatek podkladů prokazujících, s kým jednala, komu předávala hotovost, kdo jí zboží fakticky dodával a v jakém rozsahu, nelze tento deficit zhojit poukazem na to, že byla vystavena faktura, účtenka EET a že transakce byla formálně vykázána v daňových evidencích.

43. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 25. 6. 2026, č. j. -60, bod 39) platí, že má-li být základ daně snížen o určitý výdaj, musí daňový subjekt prokázat, že tento výdaj skutečně vynaložil způsobem, který tvrdí. Nestačí tedy pouze obecně doložit, že určité peněžní prostředky vydal nebo že určité zboží či služby fakticky existovaly. Daňový subjekt musí prokázat také souvislost výdaje s dosažením, zajištěním či udržením zdanitelných příjmů a zpravidla též to, vůči komu byl výdaj vynaložen (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. -25, a ze dne 14. 7. 2011, č. j. -68). Opačně však platí, že ani formálně bezvadné doklady, jejich soulad s platbami či samotná existence plnění, nemusí postačovat, pokud není obchodní transakce jako celek věrohodně, úplně a logicky objasněna (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. - 73, a ze dne 15. 2. 2013, č. j. -47). Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že samotné pořízení zboží či služeb ještě samo o sobě nezakládá daňovou uznatelnost výdaje; daňový subjekt musí prokázat, že výdaj vynaložil právě tak, jak tvrdil v účetních dokladech, případně jinak dostatečně určitě a věrohodně vysvětlit skutečný průběh transakce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2011, č. j. -109). Výdaj proto nelze uznat pouze s odkazem na to, že plnění musel fakticky poskytnout „někdo", nebylo-li prokázáno, kdo tak učinil, v jakém rozsahu a za jakých podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2018, č. j. -48).

44. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno nikoli proto, že by správce daně kladl nepřiměřené požadavky, ale proto, že při sjednávání a dokumentaci sporných obchodů sama nepostupovala s náležitou obezřetností a následně své tvrzení doložila převážně jen formálními podklady, které neprokazují skutečný průběh transakcí.

45. Ani námitka žalobkyně opřená o judikaturu SDEU vztahující se k nároku na odpočet DPH a k otázce postavení dodavatele jako plátce DPH není důvodná. I pokud lze v obecné rovině připustit, že za určitých okolností nemusí být osoba faktického dodavatele identifikována s absolutní přesností, neznamená to, že by v řízení o dani z příjmů pozbyla významu otázka, od koho bylo plnění skutečně pořízeno a zda byl výdaj skutečně vynaložen tak, jak daňový subjekt tvrdí, a to ve vztahu ke konkrétnímu dodavateli. V nyní projednávané věci přitom žalobkyně netvrdí, že by jí sporné zboží dodaly jiné subjekty než ty, které byly uvedeny na předložených daňových dokladech. Žalobkyně po celou dobu daňového i soudního řízení setrvala na tvrzení, že plnění proběhla právě mezi ní a deklarovanými dodavateli uvedenými na fakturách, účtenkách EET a v kontrolních hlášeních. Právě ohledně těchto deklarovaných dodavatelů však žalobkyně své důkazní břemeno jednoznačně neunesla.

46. Pokud žalobkyně současně namítá, že správní orgány měly uznat alespoň tzv. nezbytně nutné náklady, ani tato argumentace není důvodná. Z neunesení důkazního břemene ohledně konkrétního výdaje nevyplývá bez dalšího povinnost správce daně přejít na stanovení daně pomůckami a konstruovat tzv. esenciální výdaje. V nynější věci navíc správce daně nezpochybnil celé účetnictví žalobkyně ani její hospodaření jako celek, ale pouze konkrétní položky nákladů vztahované ke konkrétním deklarovaným dodavatelům; šlo pouze o přibližně 3,08 % všech uplatněných nákladů. Za této situace bylo namístě neuznat právě tyto jednotlivé výdaje nikoli automaticky uznat všechny náklady jen proto, že žalobkyně v obecné rovině podnikala, prodávala zboží a dosahovala zdanitelných příjmů.

47. Žalobní námitka, že postup daňových orgánů činí bezúčelnými zákonodárcem zavedené kontrolní mechanismy, není důvodná. Smyslem těchto institutů je zajistit formální a evidenční stránku daňové správy a umožnit správci daně efektivnější kontrolu vykazovaných plnění. Neznamená to však, že by jejich existence sama o sobě nahrazovala důkaz o skutečném průběhu konkrétní obchodní transakce.

48. Krajský soud se tak ztotožňuje se závěrem daňových orgánů, že v dané věci existovaly konkrétní a závažné pochybnosti o tom, zda předmětné zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na předložených dokladech a v deklarovaném rozsahu, a že žalobkyně tyto pochybnosti v průběhu daňového (ani odvolacího) řízení neodstranila. Předložené faktury, kontrolní hlášení, doklady EET, skladové evidence, tvrzení o existenci zboží ani další žalobkyní uváděné skutečnosti nevytvořily uzavřený a věrohodný důkazní řetězec, který by prokazoval, že sporné výdaje byly skutečně vynaloženy tak, jak žalobkyně tvrdila.

VI. Závěr a náklady řízení

49. Krajský soud na základě všech výše uvedených skutečností a úvah neshledal žalobu důvodnou, proto ji postupem podle zamítl.

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , podle něhož nestanovíli tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu těch nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který úspěch ve věci neměl. Žalobkyně před soudem neuspěla (soud žalobu zamítl jako nedůvodnou), proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, však žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu je nelze přiznat.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, máli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 27. 8. 2026

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu