Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
30 Af 8/2024 - 81.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 Af 8/2024 - 81
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Karla Černína, Ph.D., ve věci
žalobkyně: K. Ch.
zastoupená advokátem JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou
sídlem Lidická 2006/26, Brno
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2023, č. j. 40477/23/5300-21443-712603
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Finanční úřad pro Zlínský kraj zahájil dne 11. 6. 2021 u žalobkyně daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíců května až prosince roku 2019. Předmětem daňové kontroly bylo prověření oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet DPH u přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů ORBIS EXPERT s.r.o., IČO: 07390831 (dále jen „ORBIS EXPERT“; zanikla dne 31. 3. 2025 – pozn. soudu), CASTEXO COMPANY s.r.o., IČO: 05880955 (dále jen „CASTEXO COMPANY“; zanikla dne 10. 9. 2025 – pozn. soudu), AI & AM Cooperation s.r.o., IČO: 04052899 (dále jen „AI & AM Cooperation“; zanikla dne 25. 2. 2025 – pozn. soudu), ADO FOODS s.r.o., IČO: 04399447 (dále jen „ADO FOODS“; nyní ADO FOODS s.r.o. v likvidaci – pozn. soudu), Creative Pictures s.r.o., IČO: 03370372 (dále jen „Creative Pictures“; zanikla dne 31. 7. 2024 – pozn. soudu) a po rozšíření rozsahu daňové kontroly i od dodavatele L.K.T. stavby s.r.o., IČO: 05723183 (dále jen „L.K.T. stavby“; zanikla dne 2. 7. 2025 – pozn. soudu).
2. Po provedení daňové kontroly správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání hmotněprávní podmínky nároku na odpočet daně ve smyslu § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH “). Konkrétně neprokázala, že předmětná plnění byla dodána osobami v postavení plátců DPH uvedenými na předložených daňových dokladech.
3. Následně vydal místně příslušný správce daně, Finanční úřad pro Kraj Vysočina, na základě výsledků daňové kontroly pro jednotlivá zdaňovací období celkem osm dodatečných platebních výměrů ze dne 8. 11. 2022, kterými žalobkyni doměřil DPH v souhrnné výši 328 693 Kč a stanovil jí penále z doměřené daně v souhrnné výši 65 736 Kč. Žalobkyně napadla všech osm dodatečných platebních výměrů odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 12. 2023, č. j. 40477/23/5300-21443-712603 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.
4. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a všech osmi dodatečných platebních výměrů.
Žaloba
5. Žalobkyně namítá, že prokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů. Předložila veškeré relevantní daňové doklady a současně doložila, v jakých daňových přiznáních a kontrolních hlášeních byla jednotlivá plnění uplatněna. Žalobkyně zdůrazňuje, že tato plnění byla vykázána nejen z její strany, ale i v kontrolních hlášeních dodavatelů, tedy že došlo ke „křížovému spárování“ údajů. Současně poukazuje na to, že v rozhodné době nebyli dotčení dodavatelé vedeni jako nespolehliví plátci a že správce daně nevznesl výhrady prostřednictvím výzev ke kontrolnímu hlášení. Žalobkyně proto považuje za nezákonný závěr správních orgánů, že kontrolní hlášení, daňové doklady a evidence EET nepředstavují dostatečně věrohodný podklad pro závěr, že plnění skutečně proběhla.
6. Žalobkyně dále namítá, že daňové orgány nedostatečně zohlednily jí doloženou auditní stopu, zejména skladovou evidenci, pohyby zboží po skladech a další podklady včetně fotografií. Podle žalobkyně tyto důkazy prokazují návaznost mezi nákupem zboží, jeho uskladněním a následným prodejem.
7. Žalobkyně tvrdí, že se daňové orgány nevypořádaly s logickými rozpory, které žalobkyně namítala v daňovém řízení. Nebylo vysvětleno, jak je možné, že dodavatelé disponovali přesnými údaji o žalobkyni, o základu daně i výši daně, že tato data vykázali ve svých kontrolních hlášeních, a přitom je současně zpochybňováno, že by právě tito dodavatelé plnění uskutečnili. Stejně tak podle žalobkyně zůstalo bez odpovědi, odkud by vzala fakticky existující zboží, které následně prodala a příjem z prodeje zdanila. Žalobkyně také poukazuje na to, že pokud ji vyslechnutí svědkové jako daňový subjekt neznali, tak není zřejmé, jak se doklady, které vystavili, následně objevují v kontrolních hlášeních těchto dodavatelů, respektive v online evidovaných tržbách prostřednictvím EET. Současně žalobkyně namítá, že daňové orgány neprovedly výslechy těchto svědků, jakožto obchodních zástupců jednotlivých dodavatelů, aby tyto osoby výše uvedené rozpory ve svých výpovědích vysvětlily. Tyto žalobkyní navržené důkazy nebyly provedeny v rozsahu, v jakém je navrhovala, a nevypořádal se s nimi ani žalovaný v odvolacím řízení.
8. Žalobkyně namítá, že splnila veškeré povinnosti, které pro ni vyplývají z právních předpisů (přiznání k dani, vykázání dokladů v kontrolním hlášení, zkontrolování, zda je dodavatel spolehlivým plátcem, žádná výzva ke kontrolnímu hlášení, nad rámec toho ještě pořízení fotografií zboží ve skladových prostorách žalobkyně, pravidelné vedení skladové evidence), a tedy vyvinula dostatečné úsilí k tomu, aby mohla uplatnit odpočet DPH, neboť je nade vši pochybnost prokázáno, že naplnila veškeré zákonné podmínky k uplatnění tohoto nároku - mj. že předmětné zboží od dodavatelů skutečně přijala. Daňové orgány na ni kladou požadavky, které jsou vzhledem k postavení běžného daňového subjektu bez donucovacích pravomocí neúnosné a nesplnitelné. Žalobkyni bylo vytýkáno, že se blíže nezajímala o sídla dodavatelů, jejich dosažitelnost nebo totožnost osob jednajících za tyto společnosti. Podle žalobkyně jde o povinnosti, které po ní nelze spravedlivě požadovat, zejména za situace, kdy sama splnila veškeré daňové povinnosti, vedla skladovou evidenci, vykázala plnění v přiznáních a kontrolních hlášeních a obchodovala se subjekty, které tehdy nebyly vedeny jako nespolehliví plátci. Žalobkyně má za to, že ji daňové orgány fakticky trestají za to, že dodavatelské společnosti později daň nezaplatily, ačkoliv sama žalobkyně své povinnosti splnila.
9. Žalobkyně konečně poukázala na výklad Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který potvrdil, že postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce DPH je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet DPH. Současně ale připustil, že za určitých podmínek nemusí být tento dodavatel jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce DPH nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží osobu uplatňující nárok na odpočet DPH. Výjimkou je však situace, že údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, má k dispozici správce daně. V tomto případě správce daně disponuje údaji potřebnými k ověření, že je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna, což vyplývá i ze spisového materiálu.
10. Žalobu pak žalobkyně uzavřela úvahou o tom, jaký má smysl zákonodárcem zavedený systém kontrolních mechanismů, zejména podávání daňových přiznání, kontrolních hlášení a evidence tržeb, pokud ani důsledné plnění všech povinností vyplývajících z těchto institutů nepostačuje k prokázání skutečnosti, že se zbožím bylo skutečně obchodováno a že bylo skutečně přijato.
Vyjádření žalovaného
11. Žalovaný navrhuje žalobou zamítnout pro nedůvodnost. Ve vyjádření k žalobě uvedl stanovisko k jednotlivým žalobním bodům. Žalobkyně dle jeho názoru neunesla důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že zboží uvedené na daňových dokladech bylo skutečně dodáno deklarovanými plátci DPH. Kontrolní hlášení, EET a formální doklady to samy o sobě neprokazují. Důkazy žalovaný provedl v maximálním dostupném rozsahu. S uplatněnými námitkami se vypořádal již v napadeném rozhodnutí, a proto v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění.
Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu
12. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde o žalobu věcně projednatelnou.
13. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s. s. ř. s. ).
14. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání za splnění zákonných podmínek podle § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobkyně se k výzvě soudu, zda trvá na nařízení jednání, nevyjádřila. Soud má proto za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez jednání souhlasí. Žalovaný vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.
15. Soud dospěl k názoru, že žaloba není důvodná. Vady, k nimž by měl přihlédnout i bez námitky, soud neshledal a dokazování neprováděl.
Posouzení věci soudem
16. Podstatou sporu je otázka, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že skutečně pořídila zboží právě od deklarovaných dodavatelů v postavení plátců DPH, a zda tedy splnila hmotněprávní podmínku pro vznik nároku na odpočet daně.
17. Jak plyne z ustálené judikatury správních soudů, daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Důkaznímu břemeni v první (formální) fázi prokazování dostojí, pokud předloží úplné, věrohodné a průkazné účetní záznamy dokládající, že se obchodní případ stal a bylo o něm účtováno, jak daňový subjekt tvrdí. Formální účetní záznamy však nemohou samy o sobě tvrzení daňového subjektu prokázat, jestliže vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že odpovídají skutečnosti. Správce daně přitom nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují vážné a důvodné pochyby (srov. již rozsudky NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 -119, č. 1572/2008 Sb. NSS, EURO PRIM, a ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 Afs 21/2013 -66). Pokud správce daně vážné a důvodné pochyby prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt a nastává druhá fáze, kdy je daňový subjekt povinen doložit pravdivost svých tvrzení, a to zpravidla jinými důkazními prostředky, než účetními a daňovými doklady.
18. Ze správního spisu je zřejmé, a mezi účastníky řízení to ostatně není sporné, že žalobkyně v rozhodných zdaňovacích obdobích provozovala maloobchodní činnost spočívající v prodeji smíšeného zboží v prodejně v Jemnici. Předmětem zdanitelných plnění podle sporných daňových dokladů (faktur) vystavených jménem deklarovaných dodavatelů bylo dodání textilního zboží, kosmetiky, drobných předmětů pro domácnost dárkových předmětů, drogistického zboží, hraček apod. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly tvrdila, že zboží pořizovala, resp. že je pro ni pořizoval její zaměstnanec L. Ch. v areálu tržnice Vinamo v Brně, kde měl obcházet jednotlivé stánky, vybírat zboží a domlouvat jeho cenu. Později začali dodavatelé jezdit skoro každé pondělí na prodejnu žalobkyně a jako zástupci prodejců z tržnice nabízeli zboží přímo zde. Jednalo se o osoby vietnamské národnosti. U každého dodavatele žalobkyně ověřovala, zda je plátcem DPH, zda je zapsaný v obchodním rejstříku a zda není nespolehlivým plátcem. K tvrzenému způsobu pořizování zboží od deklarovaných dodavatelů žalobkyně předložila správci daně daňové doklady a navazující evidence, skladovou evidenci za dotčená zdaňovací období, sestavy pohybů skladu po jednotlivých skupinách zboží, inventury a stavy skladu.
19. V reakci na výzvy k prokázání skutečností vydané správcem daně dne 24. 9. 2021, následně dne 29. 6. 2022 a rovněž po seznámení žalobkyně s dosavadním výsledkem kontrolního zjištění v září 2022 žalobkyně dále sdělila, že platby byly vždy prováděny v hotovosti, že dotčené daňové doklady byly uplatněny v přiznáních k DPH, uvedeny v kontrolních hlášeních, že deklarovaní dodavatelé byli v rozhodné době spolehlivými plátci a že k hotovostním úhradám byly vystaveny doklady EET. Jako důkaz připojovala kopie kontrolních hlášení. Předložila také skladovou evidenci týkající se zboží dodaného podle zpochybněných daňových dokladů a fotografické snímky, jež mají zachycovat dotčené zboží uskladněné na prodejně žalobkyně. Jako důkaz dále navrhla výslech svědka pana L. Ch., který zboží vybíral a nakupoval, a dále čtyř jejích pracovnic na prodejně v Jemnici.
20. Správce daně v tomto případě nezpochybnil rozsah (množství) nakoupeného zboží, tedy rozsah zdanitelného plnění. Ovšem na základě níže uvedených zjištění nabyl pochybnosti o tom, zda předmětné zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na žalobkyní předložených daňových dokladech. Jednalo se zejména o nekontaktnost dodavatelských společností, resp. absenci jejich součinnosti se správcem daně. Dodavatelské společnosti měly virtuální či jinak nestandardní sídla. Některé neměly vůbec evidovanou provozovnu anebo ji měli v místě, které neodpovídalo faktickému místu obchodování (dle tvrzení žalobkyně měly obchodovat v areálu tržnice Vinamo v Brně). Dále jde o skutečnost, že při nákupu docházelo výhradně k hotovostním platbám. Další skutečností zpochybňující tvrzení žalobkyně je, že společnost EIG Trading s.r.o., jejíž totožnost vyplynula z fotografií předložených panem Ch., jenž uvedl, že zde nakupoval, se rovněž vyjádřila tak, že na provozovně prodává výhradně své vlastní zboží, nikoliv zboží jiných prodejců. Společnosti uvedené na kontrolovaných daňových dokladech, nezná a nejsou jejími odběrateli ani dodavateli. EIG Trading s.r.o. sice potvrdila, že s žalobkyní obchodovala, ovšem označila pouze daňové doklady odlišné od faktur, které byly předmětem daňové kontroly. Pochybnosti správce daně dále posiluje i skutečnost, že osoby, které za dodavatelské společnosti měly v rozhodné době jednat a které se správci daně podařilo vyslechnout, v rámci svědeckých výpovědí nepotvrdily, že by k dodání zboží žalobkyni došlo, nepotvrdily ani to, že by znaly žalobkyni nebo jejího zaměstnance L. Ch., že by od nich přebíraly hotovost nebo že by jménem příslušných společností vystavovaly daňové doklady. Osoby vedené jako jednatelé v některých případech ani dle svého tvrzení nevěděly, že jsou zapsány jako jednatelé obchodních společností. Některé osoby jednatelů se pak ani přes snahu správce nepodařilo daně dohledat a vyslechnout.
21. Žalobkyně byla s pochybnostmi správce daně v průběhu daňového řízení seznámena dvěma výzvami k prokázání skutečností. Správce daně vyzýval žalobkyni, aby prokázala, že dotčená plnění přijala od deklarovaných dodavatelů, případně že tato plnění přijala od jiného dodavatele nebo od jiných osob či osob povinných k dani v postavení plátce DPH. Ve výzvách správce daně také vymezil, co má žalobkyně konkrétně doložit, zejména kdo konkrétně zboží předával a přebíral, jak ověřovala existenci dodavatele a jeho schopnost zboží dodat, zda a jak ověřovala totožnost a zmocnění konkrétních osob, s nimiž při nákupu jednala, kdo předával platby v hotovosti a kdo je přebíral, jak ověřila totožnost a zmocnění osoby přebírající hotovost, a konečně požadoval tzv. auditní stopu týkající se nakládání se zbožím od jeho pořízení, skladování až po následný prodej. Výsledná zjištění následně správce daně shrnul ve zprávě o daňové kontrole.
22. Jak již bylo uvedeno, žalobkyně navrhla výslech svědka pana L. Ch., který zboží vybíral a nakupoval, a dále čtyř jejích pracovnic na prodejně v Jemnici. Pan L. Ch., bývalý manžel žalobkyně, ve své výpovědi sice obecně popsal, jak vybíral a nakupoval zboží v tržnici, a jak komunikoval s dodavateli, ale neidentifikoval konkrétní osoby, s nimiž při nákupech jednal za deklarované dodavatele ani neuvedl žádné jiné relevantní skutečnosti, které by potvrzovaly přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů. Uváděl, že jednal s prodejci na prodejně a že nezná jednatele, resp. management dodavatelských společností. Jedinou konkrétní osobu, s níž měl jednat, označil jako „F.“, s nímž se zná od vidění. Žádné bližší údaje ale o něm neuvedl. Z jeho výpovědi zároveň plyne, že nezkoumal a neověřoval, zda byli F. nebo jiné osoby, s nimiž jednal, oprávněni jednat jménem deklarovaných dodavatelů uvedených na fakturách. Svědek navíc předložil správci daně šest fotografií, souvisejících s nákupem zboží. Podstatné je, že na všech těchto fotografií je patrné pouze označení jediné společnosti, a to EIG Trading s.r.o. Tato společnost ovšem následně popřela, že by sama předmětné zdanitelné plnění dodala a vyloučila rovněž, že by na její prodejně docházelo k prodeji zboží jiných subjektů, v daném případě deklarovaných dodavatelů. Soud se tedy plně ztotožňuje se závěrem žalovaného o tom, že výpověď svědka neprokazuje tvrzení žalobkyně o tom, že zdanitelná plnění dodali deklarovaní dodavatelé uvedení na daňových dokladech.
23. Ostatní žalobkyní označené svědkyně správce daně ani žalovaný nevyslechli. Jak žalovaný správně uvedl, tyto osoby podle údajů uvedených žalobkyní pracovaly na prodejně v Jemnici a nepodílely se na nákupech zboží ani na jednání s dodavateli. To potvrdil i svědek Ch., jenž uvedl, že zboží nakupoval na tržnici on sám. Navržené svědkyně by tedy mohly potvrdit pouze existenci zboží, které bylo předmětem zdanitelných plnění, což ovšem správce daně ani žalovaný nezpochybňovali. Finanční orgány se tak řádně vypořádal s těmito návrhy na výslech svědků.
24. V odvolacím řízení žalobkyně namítala, že nedošlo k opakování výslechu svědků, a to obchodních zástupců (či dalších osob spojených s dodavateli), neboť neodpověděli na otázky, jež jsou podle ní sporné (např. jak deklarovaní dodavatelé mohli získat údaje o žalobkyni a dodaném zboží nezbytné k vystavení faktur). Žalovaný však správně poukázal na skutečnost, že žalobkyně byla o výslechu svědků předem řádně vyrozuměna, a měla tedy možnost jim klást otázky, o něž se zajímala. Vlastní pasivitou se o tuto možnost připravila. Stejně jako žalovaný a správce daně uvádí soud k požadavku na opakování výslechu také to, že všechny osoby, které byly vyslechnuty jako jednatelé deklarovaných dodavatelů, výslovně popřely, že by jim bylo cokoliv známo o předmětných dodáních a o činnosti dodavatelů nebo že vystavily předmětné faktury. Nepotvrdily tedy tvrzení žalobkyni o tom, že zdanitelná plnění dodali právě tito deklarovaní dodavatelé. Jejich výpovědi tedy fakticky vylučují, že by mohly cokoliv bližšího uvést k zodpovězení žalobkyní vyslovené otázky, jakým způsobem a kým byly daňové doklady vystaveny.
25. Žalobkyně namítá, že prokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů, přičemž ze správního spisu plyne, že zboží skutečně nakoupila, převzala, skladovala a následně prodala. Žalobkyně také namítá, že sporná plnění byla vykázána v jejích kontrolních hlášeních i v kontrolních hlášeních deklarovaných dodavatelů a že došlo ke „křížovému spárování“ údajů mezi ní a dodavateli, a dále že sporná plnění nebyla rozporována výzvami ke kontrolnímu hlášení a že při hotovostních úhradách byly vystaveny účtenky EET. Podle žalobkyně daňové orgány nedostatečně zohlednily jí doloženou auditní stopu, zejména skladovou evidenci, pohyby zboží po skladech a další podklady včetně fotografií. Dané námitky krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné.
26. Podle soudu žalobkyně sice unesla své primární důkazní břemeno předložením formálně existujících daňových dokladů obsahujících zákonem stanovené náležitosti. Jakmile však správce daně identifikoval konkrétní skutečnosti zakládající důvodné pochybnosti o souladu předložených dokladů se skutečným průběhem obchodních případů, bylo na žalobkyni, aby věrohodně prokázala, že ke zdanitelným plněním došlo právě tak, jak tvrdí, tedy že zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé, jak je uvedeno na dotčených daňových dokladech. To se žalobkyni nepodařilo. Nepostačovalo předložení formálních dokladů a obecné tvrzení o nákupech na tržnici. Jak plyne např. z rozsudku NSS ze dne 12. 12. 2025, čj. 5 Afs 99/2024 -49, bod 53, unese-li správce daně důkazní břemeno (tj. prokáže-li existenci natolik vážných a důvodných pochyb, které činí údaje zaznamenané v účetnictví nebo jiných povinných evidencích či záznamech nevěrohodnými), je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a věrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost účetnictví nebo jiných povinných evidencí či záznamů, popř. aby svá tvrzení opravil. Zpravidla tak bude muset činit jinými důkazními prostředky než jen účetními záznamy a daňovými doklady. V daném případě však žalobkyně nepředložila ani nenavrhla (s výjimkou návrhu na výslech svědků – viz výše) žádné důkazní prostředky prokazující, že zdanitelné plnění skutečně přijala od deklarovaných dodavatelů.
27. Pokud jde o předložení skladových evidencí a fotografie zboží v prostorách žalobkyně, musí soud uvést, že v daném případě správce daně ani žalovaný nerozporovali samotnou existenci zboží a skutečnost, že žalobkyně zboží pořídila. Jejich důvodné pochybnosti se vztahují pouze k tomu, že žalobkyně neprokázala, kdo byl skutečným dodavatelem zdanitelného plnění a zda šlo o plátce DPH. Skladové evidence a evidence pohybu zboží na skladě, stejně jako fotografie zboží, mohou osvědčovat jeho existenci a nakládání s ním, nikoli bez dalšího identitu skutečného dodavatele, která byla pro posouzení věci rozhodná (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2020, čj. 9 Afs 171/2020 -35, bod 17). Samotná skutečnost, že žalobkyně měla určité zboží ve své dispozici a dále je prodávala, sama o sobě ještě neprokazuje, od koho toto zboží pořídila. Žalovaný tedy nepochybil, pokud neosvědčil uvedené důkazní prostředky jako důkaz k prokázání tvrzení o deklarovaném dodavateli.
28. Žalobkyně dále vychází z předpokladu, že formální vykázání plnění v kontrolních hlášeních, existence daňových dokladů a dokladů EET představují samy o sobě dostatečný důkaz o faktickém uskutečnění dodání zboží deklarovanými dodavateli. S tímto závěrem se však soud neztotožňuje. Jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, v kontrolních hlášeních je plnění vykazováno pouze formálně a EET zachycuje určitou hotovostní transakci. Dané podklady však samy o sobě neprokazují, že plnění bylo fakticky uskutečněno právě osobami uvedenými na daňových dokladech (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 4. 2024, čj. 9 Afs 2/2024 -39, bod 45, a ze dne 31. 8. 2020, čj. 9 Afs 171/2020 -35, bod 17).
29. Neobstojí ani námitka, že správce daně tato formální vykázání nerozporoval prostřednictvím výzev ke kontrolnímu hlášení. Předmětem nynější věci nebylo posouzení, zda byly splněny formální evidenční povinnosti v oblasti DPH, nýbrž zda žalobkyně prokázala splnění hmotněprávní podmínky uplatnění nároku na odpočet daně, a to konkrétně přijetí zdanitelného plnění od plátce DPH. Jak soud uvedl výše, tyto skutečnosti kontrolní hlášení ani evidence EET samy o sobě neprokazují.
30. Žalobkyně dále namítá, že pokud se její identifikační údaje, základ daně a výše daně objevily i v kontrolních hlášeních deklarovaných dodavatelů, případně v evidenci EET, musely být předmětné obchody uskutečněny právě těmito subjekty, a že daňové orgány nevysvětlily, odkud by jinak vzala fakticky existující zboží, které následně skladovala a prodávala. Daná námitka není důvodná.
31. Skutečnost, že se údaje žalobkyně objevily v dokladech, kontrolních hlášeních nebo dalších evidencích vedených na straně deklarovaných dodavatelů, sama o sobě neprokazuje reálné uskutečnění dodávek právě těmito osobami. Lze z toho usuzovat pouze to, že určitá data žalobkyně byla formálně užita v účetní a daňové dokumentaci a evidenci, nikoli to, že obchodní případ skutečně proběhl tak, jak žalobkyně tvrdí. Jak již soud uvedl výše, samotné kontrolní hlášení, evidence EET ani skladová evidence neprokazují bez dalšího, že plnění bylo fakticky uskutečněno právě deklarovanými dodavateli. V daňovém řízení přitom nebylo na správci daně, aby vysvětloval alternativní skutkové verze, tedy jak se údaje žalobkyně mohly do formálních evidencí dostat, nýbrž bylo na žalobkyni, aby prokázala faktický průběh sporných transakcí.
32. K námitce žalobkyně, že žalovaný nevypořádal tvrzené „logické rozpory“, soud uvádí, že žalovaný na danou argumentaci žalobkyně reagoval zejména v odstavcích [44] a [46], ale také např. v odstavcích [39] a [40] napadeného rozhodnutí, kde vysvětlil, proč samotná existence údajů o žalobkyni v kontrolních hlášeních dodavatelů a účtenkách EET neprokazuje faktickou realizaci dodávek právě těmito subjekty. Žalovaný se s podstatou této argumentace vypořádal a srozumitelně odůvodnil, proč ji nepovažuje za způsobilou vyvrátit pochybnosti o identitě skutečných dodavatelů. Soud v této souvislosti pouze dodává, že není povinností finančních orgánů (a tím spíše soudu) provádět vyšetřování a zjišťovat, jaká osoba a jakým způsobem podala jménem deklarovaných dodavatelů kontrolní hlášení a vydala účtenky EET obsahující údaje o žalobkyni a zdanitelném plnění. Naopak bylo povinností žalobkyně v situace, kdy byly důvodně zpochybněny správnost a věrohodnost předložených daňových dokladů, prokázat, že k dodání zdanitelných plnění došlo skutečně tak, jak tvrdí, tedy od deklarovaných dodavatelů.
33. Žalobkyně v podané žalobě také zmiňuje pořízení fotografií zboží ve skladových prostorách. Soud v této souvislosti musí konstatovat, že se v daňovém spise nachází toliko čtyři fotografie z prodejny žalobkyně. Fotografie nejsou datované a zachycují regály plné různého zboží. Není z nich tedy zřejmé, zda vůbec jde o konkrétní zboží dodané podle daňových dokladů, jež jsou předmětem sporu, anebo jiné zboží. Žalobkyně navíc v podané žalobě netvrdí a nijak nekonkretizuje, jakým způsobem by právě z fotografií mělo být patrno, že zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé. Fotografie zboží ve skladových prostorách tedy nelze považovat za důkaz způsobilý osvědčit rozhodnou skutečnost v této věci, totiž že sporné zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na daňových dokladech.
34. S ohledem na výše uvedené tak nelze přisvědčit žalobní námitce, že daňové orgány nedostatečně zohlednily žalobkyní doloženou auditní stopu. Za spolehlivou auditní stopu lze chápat širší řetězec podkladů vytvářejících ověřitelnou vazbu mezi dokladem a dodáním zboží (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2016, čj. 5 Afs 99/2015 -106). Právě taková vazba však v nynější věci prokázána nebyla. Žalobkyně nerozptýlila pochybnosti správce daně a nedoložila, od koho bylo zboží skutečně pořízeno ani komu bylo za dodání zboží zaplaceno.
35. Nedůvodná je i námitka vztahující se ke svědeckým výpovědím a k neprovedení dalších důkazů. Správce daně vyslechl svědka L. Ch. a řádně odůvodnil, proč by bylo nadbytečné vyslýchat též další zaměstnankyně žalobkyně. Pokusil se rovněž vyslechnout všechny osoby jednatelů dodavatelských společností. Některé z těchto osob se vyslechnout podařilo, jiné byly objektivně nedohledatelné i přes využití dostupných prostředků a zjištěných kontaktních údajů. Žádný z vyslechnutých svědků však obchodní spolupráci se žalobkyní nepotvrdil a v některých případech dokonce svědci uvedli, že ani nevěděli, že jsou v těchto společnostech vedeni jako jednatelé. Zjevně se jednalo o situaci, kdy uvedené osoby vystupovaly pouze jako tzv. bílí koně. Pokud žalobkyně namítá, že měly být vyslechnuty i další osoby, přehlíží, že je ani po výzvě nedokázala konkrétně identifikovat a uvést jejich kontaktní údaje. Za tohoto stavu nelze daňovým orgánům vytýkat, že neprovedly důkaz výslechem osob, které žalobkyně sama nedokázala určit. Jak bylo shora uvedeno, důvodná není ani námitka, podle níž měly být výslechy svědků zopakovány kvůli zodpovězení žalobkyní nastolených otázek a pochybností.
36. Neobstojí ani obecná námitka, podle níž žalobkyně splnila podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH. Podmínkou pro vznik nároku na odpočet není jen předložení formálně správných a úplných daňových dokladů, nýbrž i naplnění hmotněprávní podmínky, spočívající v tom, že daňový subjekt uplatňující takový nárok přijal zdanitelné plnění od osoby v postavení plátce DPH. Právě splnění této hmotněprávní podmínky žalobkyně neprokázala, přestože k tomu byla správcem daně řádně vyzvána. Nyní posuzovaná věc nestojí na závěru, že by žalobkyni byla přičítána účast na podvodném jednání nebo vědomost o něm. Nosným důvodem napadeného rozhodnutí je, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, kdo jí sporné zboží skutečně dodal a za jakých okolností. Skutečnost, že žalobkyně není schopná identifikovat ani osoby, se kterými na tržnici jednala, spíše potvrzuje, že identita skutečného dodavatele zůstala neprokázaná.
37. Žalobkyně dále namítá, že po ní správní orgány požadovaly více, než po ní bylo možno rozumně žádat, jestliže předložila daňové doklady, vykázala je v kontrolních hlášeních, disponovala účtenkami EET a vedla skladovou evidenci. K tomu soud opakovaně uvádí, že správce daně v daňovém řízení zjistil konkrétní okolnosti vyvolávající důvodné pochybnosti o tom, zda sporné zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé. Za této situace nebylo nepřiměřeným požadavkem, aby žalobkyně vedle formálních dokladů prokázala i faktický základ uplatněných výdajů (skutečný průběh transakcí, z nichž uplatněné výdaje vycházely). Šlo o relevantní požadavky směřující k prokázání daňového tvrzení samotné žalobkyně.
38. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že je věcí daňového subjektu, aby si svůj způsob podnikání a související dokumentaci uspořádal tak, aby byl schopen unést důkazní břemeno ohledně skutečností, které v daňovém řízení tvrdí. Dostane-li se do důkazní nouze, jde tato okolnost zásadně k jeho tíži. V případě obchodování za vysoké hotovostní částky na tržnici pak NSS rovněž uvedl, že pokud si daňový subjekt neopatří dostatek důkazních prostředků, jimiž by prokázal, že zboží skutečně nakoupil právě od deklarovaných dodavatelů, nese důsledky této situace sám (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2020, čj. 9 Afs 171/2020 -35, bod 19).
39. Byl to právě způsob, jakým žalobkyně své obchody realizovala, zejména hotovostní nákupy od blíže neidentifikovaných osob bez dostatečné průkazné obchodní stopy, který vedl k její důkazní nouzi. Tato okolnost však jde k její tíži, nikoli k tíži správce daně. Pokud si žalobkyně v souvislosti se spornými nákupy nezajistila dostatek podkladů prokazujících, s kým jednala, komu předávala hotovost, kdo jí zboží fakticky dodával, nelze tento deficit zhojit poukazem na to, že byla vystavena faktura, účtenka EET a že transakce byla formálně vykázána v daňových evidencích. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno nikoli proto, že by na ni správce daně kladl nepřiměřené požadavky, ale proto, že při sjednávání a dokumentaci sporných obchodů sama nepostupovala s náležitou obezřetností a následně svá tvrzení doložila převážně jen formálními podklady, které neprokazují skutečný průběh transakcí.
40. Žalobkyně se dále dovolává rozsudku SDEU ve věci Kemwater ProChemie, přičemž namítá, že správce daně disponuje údaji potřebnými k ověření, že byla hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna. S tím ale soud nesouhlasí, což ostatně správně vysvětlil již žalovaný v napadeném rozhodnutí v bodech [41] a [50]. Podstata výkladu, jenž vychází z uvedeného rozsudku SDEU a navazujících rozhodnutí NSS, spočívá v tom, že dává možnost daňovému subjektu reagovat na dosavadní skutková zjištění, která vedou k závěru, že deklarovaný dodavatel uvedený na daňovém doklady nebyl skutečným dodavatelem. Za takové situace může daňový subjekt změnit svá původní tvrzení tak, že skutečným dodavatelem je osoba jiná, za specifických okolností dokonce osoba neznámá, avšak prokazatelně plátce daně. I takové tvrzení však musí daňový subjekt řádně prokázat.
41. V projednávané věci správce daně s ohledem na již ustálenou judikaturu (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2022, čj. 1 Afs 334/2017 -208, č. 4336/2022 Sb. NSS, Kemwater ProChemie) vydal výzvu ze dne 29. 6. 2022, v níž popsal své pochybnosti o deklarovaných dodavatelích, a současně vyzval žalobkyni, aby prokázala, že předmětná plnění přijala skutečně od deklarovaných dodavatelů nebo že je přijala od jiného jí identifikovaného dodavatele v postavení plátce nebo od jiné osoby či osob povinných k dani v postavení plátce DPH. Žalobkyně na výzvu reagovala sdělením, že má na rozdíl od správce daně za to, že důkazní břemeno unesla. Jinými slovy setrvala na tvrzení, že zdanitelná plnění uskutečnili dodavatelé uvedení na daňových dokladech a nikdo jiný. Tím se de facto zbavila možnosti prokázat, kdo byl skutečným dodavatelem, nebo že dodavatelem musel být nutně jiný, neznámý plátce daně. Ani z rozsahu zdanitelných plnění, jejich povahy, nebo okolností, které se týkají uskutečnění jednotlivých zdanitelných plnění, nevyplývá závěr o tom, že dodavatelem plnění musel nutně být jakýkoliv jiný či dokonce neznámý plátce daně. Nic takového žalobkyně netvrdila ani neprokázala.
42. Ani úvaha žalobkyně o tom, že postup daňových orgánů činí zákonodárcem zavedené kontrolní mechanismy bezúčelnými, není důvodná. Lze sice lidsky chápat, že povinnosti plátců DPH jsou poměrně rozsáhlé a administrativně náročné a zatěžující. Je to však polemika směřující vůči zákonodárci ohledně účelnosti zákonem stanovených povinností daňových subjektů, která ale nic nemění na tom, že žalobkyně je podle § 72 a § 73 ZDPH povinna prokázat splnění nejen formální, ale i hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH. Smyslem kontrolních hlášení i EET je zajistit formální a evidenční stránku daňové správy a umožnit správci daně efektivnější kontrolu vykazovaných plnění. Neznamená to však, že by jejich existence sama o sobě nahrazovala důkaz o skutečném průběhu konkrétní obchodní transakce.
43. Krajský soud se tak ztotožňuje se závěrem daňových orgánů, že v dané věci existovaly konkrétní a závažné pochybnosti o tom, zda předmětné zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na předložených daňových dokladech, a že žalobkyně tyto pochybnosti v průběhu daňového (ani odvolacího) řízení neodstranila. Předložené faktury, kontrolní hlášení, doklady EET, skladové evidence, tvrzení o existenci zboží ani další žalobkyní uváděné skutečnosti nevytvořily uzavřený a věrohodný důkazní řetězec, který by prokazoval, že žalobkyně přijala zdanitelná plnění od deklarovaných dodavatelů v postavení plátců DPH (nebo jiných osob povinných k dani), jak tvrdila. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno k prokázání splnění hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH podle dotčený daňových dokladů.
44. Uplatněné žalobní námitky nejsou důvodné.
Závěr a náklady řízení
45. Soud na základě výše uvedených zjištění a úvah dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
46. Soud neprovedl dokazování žalobkyní navrženými důkazy pro nadbytečnost. Jde o písemnosti tvořící součást správního (daňového) spisu, z něhož soud při rozhodování vychází a jehož obsahem se dokazování neprovádí.
47. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnu ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno, 26. srpna 2026
Mgr. Milan Procházka
předseda senátu