Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Af 23/2024 - 82

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Karla Černína, Ph.D., ve věci

žalobkyně: K. Ch.

zastoupená advokátem JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou

sídlem Lidická 2006/26, Brno

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2024, č. j. 14799/24/5300-21443-712603

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) zahájil dne 15. 10. 2021 u žalobkyně daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období od měsíců ledna až dubna roku 2019 a ledna až prosince roku 2020. Správce daně se mj. zaměřil na prověření oprávněnosti uplatnění nároku na odpočet DPH u přijatých zdanitelných plnění od dodavatelů společnosti luxury deluxe s.r.o., IČO: 07191456 (dále jen „luxury deluxe“), PENTAMON trade s.r.o., IČO: 05198364 (dále jen „PENTAMON“, zanikla dne 31. 10. 2024 - pozn. soudu), OMEGA FRACHT s.r.o., IČO: 07197179 (dále jen „OMEGA FRACHT“; nyní OMEGA FRACHT s.r.o. v likvidaci – pozn. soudu), RESKITO INVEST s.r.o., IČO: 29366453 (dále jen „RESKITO INVEST“), OFFLOCKER s.r.o., IČO: 07479522 (dále jen „OFFLOCKER“; zanikla dne 21. 7. 2026) a Emperors land s.r.o., IČO: 07539118 (dál jen „Emperors land“; zanikla dne 19. 10. 2023 – pozn. soudu).

2. Po provedení daňové kontroly správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání hmotněprávní podmínky nároku na odpočet daně ve smyslu a , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Konkrétně neprokázala, že zdanitelná plnění podle daňových dokladů vystavených shora uvedenými společnostmi byla uskutečněna deklarovanými plátci DPH a v rozsahu uvedeném na daňových dokladech.

3. Následně vydal správce daně pro jednotlivá zdaňovací období od měsíce ledna do dubna roku 2019 a ledna až května roku 2020 celkem devět dodatečných platebních výměrů ze dne 8. 11. 2022, kterými žalobkyni doměřil DPH v souhrnné výši 343 894 Kč a stanovil jí penále z doměřené daně v souhrnné výši 71 845 Kč. Žalobkyně napadla všech devět dodatečných platebních výměrů odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 5. 2024, č. j. 14799/24/5300-21443-712603 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.

4. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a všech devíti dodatečných platebních výměrů.

Žaloba

5. Žalobkyně namítá, že prokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů. Předložila veškeré relevantní daňové doklady a současně doložila, v jakých daňových přiznáních a kontrolních hlášeních byla jednotlivá plnění uplatněna. Žalobkyně zdůrazňuje, že tato plnění byla vykázána nejen z její strany, ale i v kontrolních hlášeních dodavatelů, tedy že došlo ke „křížovému spárování“ údajů. Současně poukazuje na to, že v rozhodné době nebyli dotčení dodavatelé vedeni jako nespolehliví plátci a že správce daně nevznesl výhrady prostřednictvím výzev ke kontrolnímu hlášení. Žalobkyně proto považuje za nezákonný závěr správních orgánů, že kontrolní hlášení, daňové doklady a evidence EET nepředstavují dostatečně věrohodný podklad pro závěr, že plnění skutečně proběhla.

6. Žalobkyně dále namítá, že daňové orgány nedostatečně zohlednily jí doloženou auditní stopu, zejména skladovou evidenci, pohyby zboží po skladech a další podklady včetně fotografií. Podle žalobkyně tyto důkazy prokazují návaznost mezi nákupem zboží, jeho uskladněním a následným prodejem.

7. Žalobkyně tvrdí, že se daňové orgány nevypořádaly s logickými rozpory, které žalobkyně namítala v daňovém řízení. Nebylo vysvětleno, jak je možné, že dodavatelé disponovali přesnými údaji o žalobkyni, o základu daně i výši daně, že tato data vykázali ve svých kontrolních hlášeních, a přitom je současně zpochybňováno, že by právě tito dodavatelé plnění uskutečnili. Stejně tak podle žalobkyně zůstalo bez odpovědi, odkud by vzala fakticky existující zboží, které následně prodala a příjem z prodeje zdanila. Žalobkyně také poukazuje na to, že pokud ji vyslechnutí svědkové jako daňový subjekt neznali, tak není zřejmé, jak se doklady, které vystavili, následně objevují v kontrolních hlášeních těchto dodavatelů, respektive v online evidovaných tržbách prostřednictvím EET. Současně žalobkyně namítá, že daňové orgány neprovedly výslechy těchto svědků, jakožto obchodních zástupců jednotlivých dodavatelů, aby tyto osoby výše uvedené rozpory ve svých výpovědích vysvětlily. Tyto žalobkyní navržené důkazy nebyly provedeny v rozsahu, v jakém je navrhovala (podání žalobkyně ze dne 5.10.2023), a to ani v odvolacím řízení.

8. Žalobkyně namítá, že splnila veškeré povinnosti, které pro ni vyplývají z právních předpisů (přiznání k dani, vykázání dokladů v kontrolním hlášení, zkontrolování, zda je dodavatel spolehlivým plátcem, žádná výzva ke kontrolnímu hlášení, nad rámec toho ještě pořízení fotografií zboží ve skladových prostorách žalobkyně, pravidelné vedení skladové evidence), a tedy vyvinula dostatečné úsilí k tomu, aby mohla uplatnit odpočet DPH, neboť je nade vši pochybnost prokázáno, že naplnila veškeré zákonné podmínky k uplatnění tohoto nároku - mj. že předmětné zboží od dodavatelů skutečně přijala. Daňové orgány na ni kladou požadavky, které jsou vzhledem k postavení běžného daňového subjektu bez donucovacích pravomocí neúnosné a nesplnitelné. Žalobkyni bylo vytýkáno, že se blíže nezajímala o sídla dodavatelů, jejich dosažitelnost nebo totožnost osob jednajících za tyto společnosti. Podle žalobkyně jde o povinnosti, které po ní nelze spravedlivě požadovat, zejména za situace, kdy sama splnila veškeré daňové povinnosti, vedla skladovou evidenci, vykázala plnění v přiznáních a kontrolních hlášeních a obchodovala se subjekty, které tehdy nebyly vedeny jako nespolehliví plátci. Žalobkyně má za to, že ji daňové orgány fakticky trestají za to, že dodavatelské společnosti později daň nezaplatily, ačkoliv sama žalobkyně své povinnosti splnila.

9. Žalobkyně konečně poukázala na výklad Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který potvrdil, že postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce DPH je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet DPH. Současně ale připustil, že za určitých podmínek nemusí být tento dodavatel jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce DPH nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží osobu uplatňující nárok na odpočet DPH. Výjimkou je však situace, že údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, má k dispozici správce daně. V tomto případě správce daně disponuje údaji potřebnými k ověření, že je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna, což vyplývá i ze spisového materiálu.

10. Žalobu pak žalobkyně uzavřela úvahou o tom, jaký má smysl zákonodárcem zavedený systém kontrolních mechanismů, zejména podávání daňových přiznání, kontrolních hlášení a evidence tržeb, pokud ani důsledné plnění všech povinností vyplývajících z těchto institutů nepostačuje k prokázání skutečnosti, že se zbožím bylo skutečně obchodováno a že bylo skutečně přijato.

Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný navrhuje žalobou zamítnout pro nedůvodnost. Ve vyjádření k žalobě uvedl stanovisko k jednotlivým žalobním bodům. Žalobkyně dle jeho názoru neunesla důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že zboží uvedené na daňových dokladech bylo skutečně dodáno deklarovanými plátci DPH a v deklarovaném rozsahu. Kontrolní hlášení, EET a formální doklady to samy o sobě neprokazují. Důkazy žalovaný provedl v maximálním dostupném rozsahu. S uplatněnými námitkami se vypořádal již v napadeném rozhodnutí, a proto v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění.

Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

12. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde o žalobu věcně projednatelnou.

13. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán ( věta první ).

14. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání za splnění zákonných podmínek podle Žalobkyně se k výzvě soudu, zda trvá na nařízení jednání, nevyjádřila. Soud má proto za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez jednání souhlasí. Žalovaný vyjádřil výslovný souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

15. K návrhu na spojení věci s řízením ve věci sp. zn. , soud uvádí, že i přes takřka shodné znění podaných žalob v obou těchto řízeních a obdobný předmět sporu (doměření DPH žalobkyni z důvodu neprokázání splnění hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet daně), se obě věci odlišují. Každá věc se týká jiných zdaňovacích období a odlišných deklarovaných dodavatelů. Stejně tak se liší i postup finančních orgánů, které prováděli daňovou kontrolu, a rozsah provedených důkazů, od čehož se následně odvíjí i dílčí odlišnosti v závěrech vyslovených v napadených rozhodnutích. Ve věci sp. zn. na rozdíl od nyní projednávaného případu žalobkyně vedle deklarovaného dodavatele neprokázala i rozsah přijatých zdanitelných plnění, zatímco v nyní projednávané věci finanční orgány tato tvrzení nezpochybnily. Soud z těchto důvodů neshledal, že by spojení obou řízení ke společnému projednání bylo vhodné nebo nezbytné.

16. Soud dospěl k názoru, že žaloba není důvodná. Vady, k nimž by měl přihlédnout i bez námitky, soud neshledal a dokazování neprováděl.

Posouzení věci soudem

17. Podstatou sporu je otázka, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že skutečně pořídila zboží právě od deklarovaných dodavatelů (plátců daně) a v rozsahu odpovídajícím předloženým daňovým dokladům, a zda tedy splnila hmotněprávní podmínku pro vznik nároku na odpočet daně.

18. Jak plyne z ustálené judikatury správních soudů, daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Tomuto břemeni v první (formální) fázi prokazování dostojí, pokud předloží úplné, věrohodné a průkazné účetní záznamy dokládající, že se obchodní případ stal a bylo o něm účtováno, jak daňový subjekt tvrdí. Formální účetní záznamy však nemohou samy o sobě tvrzení daňového subjektu prokázat, jestliže vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že odpovídají skutečnosti. Správce daně přitom nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují vážné a důvodné pochyby (srov. již rozsudky NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. -119, č. 1572/2008 Sb. NSS, EURO PRIM, a ze dne 22. 8. 2013, čj. -66). Pokud správce daně vážné a důvodné pochyby prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt a nastává druhá fáze, kdy je daňový subjekt povinen doložit pravdivost svých tvrzení, a to zpravidla jinými důkazními prostředky, než účetními a daňovými doklady.

19. Ze správního spisu je zřejmé, a mezi účastníky řízení to ostatně není sporné, že žalobkyně v rozhodných zdaňovacích obdobích provozovala maloobchodní činnost spočívající v prodeji smíšeného zboží v prodejně v Jemnici. Předmětem zdanitelných plnění podle sporných daňových dokladů (faktur) vystavených jménem deklarovaných dodavatelů bylo dodání textilního zboží, kosmetiky, drobných předmětů pro domácnost dárkových předmětů, drogistického zboží, hraček apod. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly tvrdila, že sporné zboží pořizovala, resp. že je pro ni pořizoval její zaměstnanec L. Ch., převážně v areálu tržnice Vinamo v Brně, kde měl obcházet jednotlivé stánky, vybírat zboží a domlouvat jeho cenu. U každého dodavatele žalobkyně ověřovala, zda je plátcem DPH, zda je zapsaný v obchodním rejstříku a zda není nespolehlivým plátcem. K tvrzenému způsobu pořizování zboží od deklarovaných dodavatelů žalobkyně předložila správci daně daňové doklady a navazující evidence (zejm. hlavní knihy, rozvahy, výsledovky, obratové předvahy, pokladní knihy, seznamy přijatých a vydaných faktur a účetní deník). Žalobkyně rovněž předložila skladovou evidenci za dotčená zdaňovací období, sestavy pohybů skladu po jednotlivých skupinách zboží, inventury a stavy skladu.

20. V reakci na výzvy k prokázání skutečností vydané správcem daně v únoru 2023 a rovněž po seznámení žalobkyně s dosavadním výsledkem kontrolního zjištění v květnu 2023 žalobkyně sdělila zejména, že příslušné doklady byly uplatněny v přiznáních k DPH, uvedeny v kontrolních hlášeních, že dodavatelé byli v rozhodné době spolehlivými plátci a že k hotovostním úhradám byly vystaveny doklady EET. Jako důkaz připojovala kopie kontrolních hlášení. Postupně pak doplňovala také skladovou evidenci k jednotlivým zpochybněným dodavatelům.

21. Správce daně ovšem na základě níže uvedených zjištění nabyl pochybnosti o tom, zda předmětné zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na žalobkyní předložených daňových dokladech. Jednalo se zejména o nekontaktnost dodavatelských společností, resp. absenci jejich součinnosti se správcem daně. Dodavatelské společnosti měly virtuální či jinak nestandardní sídla. Některé neměly vůbec evidovanou provozovnu anebo ji měli v místě, které neodpovídalo faktickému místu obchodování (dle tvrzení žalobkyně měly obchodovat v areálu tržnice Vinamo v Brně). Dále jde o skutečnost, že při nákupu docházelo výhradně k hotovostním platbám. Pochybnosti správce daně dále posílila i skutečnost, že osoby, které za dodavatelské společnosti měly v rozhodné době jednat a které se správci daně podařilo vyslechnout, v rámci svědeckých výpovědí nepotvrdily, že by k dodání zboží žalobkyni došlo, nepotvrdily ani to, že by znaly žalobkyni nebo jejího zaměstnance L. Ch., že by od nich přebíraly hotovost nebo že by jménem příslušných společností vystavovaly daňové doklady. Osoby vedené jako jednatelé v některých případech ani dle svého tvrzení nevěděly, že jsou zapsány jako jednatelé obchodních společností. Některé osoby jednatelů se pak ani přes snahu správce daně dohledat a vyslechnout nepodařilo.

22. Žalobkyně byla s pochybnostmi správce daně v průběhu daňového řízení opakovaně seznámena dvěma výzvami k prokázání skutečností. Správce daně v nich vyzval žalobkyni, aby prokázala, že dotčená plnění přijala od deklarovaných dodavatelů, případně že tato plnění přijala od jiného dodavatele nebo od jiných osob či osob povinných k dani v postavení plátce DPH. Současně ji vyzval, aby vysvětlila a doložila, proč si vybrala právě deklarované dodavatele k nákupu zboží, zda ověřovala jejich existenci a schopnost dodat zboží, zda ověřila totožnost a zmocnění osob, jež za deklarované dodavatele jednaly, kdo předával a přebíral peněžní prostředky za koupené zboží, zda si ověřila, komu peníze předávala, a zda byl k přijetí peněz zmocněn, a konečně, aby doložila tzv. auditní stopu.

23. V odvolacím řízení žalobkyně mimo jiné namítala neprovedení výslechu svědků – „obchodních zástupců (či dalších osob spojených s dodavateli)“. Žalovaný žalobkyni vyzval k upřesnění osob, jejichž výslech navrhovala, avšak požadované identifikační údaje žalobkyně nesdělila. V rámci seznámení se zjištěnými skutečnostmi podle § 115 odst. 2 daňového řádu žalovaný informoval žalobkyni, že ani doplněním dokazování nezískal takové informace, na jejichž základě by bylo možné provést svědecké výpovědi či další úkony v daném řízení.

24. Žalobkyně namítá, že prokázala přijetí zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů, přičemž ze správního spisu plyne, že zboží skutečně nakoupila, převzala, skladovala a následně prodala. Žalobkyně také namítá, že sporná plnění byla vykázána v jejích kontrolních hlášeních i v kontrolních hlášeních deklarovaných dodavatelů a že došlo ke „křížovému spárování“ údajů mezi ní a dodavateli, a dále že sporná plnění nebyla rozporována výzvami ke kontrolnímu hlášení a že při hotovostních úhradách byly vystaveny účtenky EET. Podle žalobkyně daňové orgány nedostatečně zohlednily jí doloženou auditní stopu, zejména skladovou evidenci, pohyby zboží po skladech a další podklady včetně fotografií. Dané námitky krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné.

25. Žalobkyně unesla své primární důkazní břemeno předložením formálně existujících daňových dokladů obsahujících zákonem stanovené náležitosti. Jakmile však správce daně identifikoval konkrétní skutečnosti zakládající důvodné pochybnosti o souladu předložených dokladů se skutečným průběhem obchodních případů, bylo na žalobkyni, aby věrohodně prokázala, že ke zdanitelným plněním došlo právě tak, jak tvrdí, tedy že zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé, a to v deklarovaném rozsahu, jak je uvedeno na dotčených daňových dokladech. To se žalobkyni nepodařilo. Nepostačovalo předložení formálních dokladů a obecné tvrzení o nákupech na tržnici. Jak plyne např. z rozsudku NSS ze dne 12. 12. 2025, čj. -49, bod 53, unese-li správce daně důkazní břemeno (tj. prokáže-li existenci natolik vážných a důvodných pochyb, které činí údaje zaznamenané v účetnictví nebo jiných povinných evidencích či záznamech nevěrohodnými), je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a věrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost účetnictví nebo jiných povinných evidencí či záznamů, popř. aby svá tvrzení opravil. Zpravidla tak bude muset činit jinými důkazními prostředky než jen účetními záznamy a daňovými doklady. V daném případě však žalobkyně nepředložila ani nenavrhla (s výjimkou nekonkrétního návrhu na výslech svědků – viz výše) žádné důkazní prostředky prokazující, že zdanitelné plnění skutečně přijala od deklarovaných dodavatelů a v deklarovaném rozsahu.

26. Soud rovněž přisvědčuje hodnocení finančních orgánů ohledně skladových evidencí. Žalobkyně v daňovém řízení sice předkládala poměrně rozsáhlý soubor listin a elektronických sestav, přičemž postupně doplňovala a upravovala skladovou evidenci, a to v reakci na konkrétní pochybnosti správce daně. Ze správního spisu ovšem plyne, že právě u plnění od zpochybněných dodavatelů se údaje o příjmu a výdeji zboží v původně předložených skladových sestavách neobjevovaly a byly doplňovány teprve následně, přičemž nově předložené sestavy neobsahovaly počáteční ani konečné stavy zásob. Ve vztahu k roku 2020 nesouhlasily tvrzený rozsah příjmů a výdejů zboží a vykázané denní tržby za drogérii; zboží, které mělo být podle nově doložené sestavy přijato a vyskladněno v desítkách až stovkách kusů v jediném dni, by se muselo projevit v tržbách v řádu stovek tisíc korun, což se nestalo, a žalobkyně navíc neevidovala ani vydané faktury odpovídající tvrzenému rozsahu prodeje. Příjemky, o jejichž předložení žalobkyně tvrdila, že již byly doloženy, ve skutečnosti ve spise založeny nebyly. Za této situace daňové orgány logicky a správně hodnotily dodatečně předkládané sestavy ve vzájemné souvislosti s ostatními zjištěními, zejména s nekontaktností dodavatelů, absencí jejich součinnosti, s výsledky svědeckých výpovědí i s nedostatkem konkrétních údajů o osobách, které měly zboží předávat, přebírat a inkasovat hotovost. Krajský soud proto souhlasí se závěrem žalovaného, že ani po doložení, resp. dodatečném doplnění skladové evidence žalobkyně neodstranila pochybnosti správce daně a neprokázala, že sporné zboží bylo pořízeno právě od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu.

27. Nadto skladové evidence a evidence pohybu zboží na skladě mohou osvědčovat existenci zboží a nakládání s ním, nikoli bez dalšího identitu skutečného dodavatele, která byla pro posouzení věci rozhodná (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2020, čj. -35, bod 17). Samotná skutečnost, že žalobkyně měla určité zboží ve své dispozici a dále je prodávala, sama o sobě ještě neprokazuje, od koho toto zboží pořídila. Právě tuto rozhodnou skutečnost však žalobkyně byla povinna prokázat.

28. Žalobkyně dále vychází z předpokladu, že formální vykázání plnění v kontrolních hlášeních, existence daňových dokladů a dokladů EET představují samy o sobě dostatečný důkaz o faktickém uskutečnění dodání zboží deklarovanými dodavateli a v deklarovaném rozsahu. S tímto závěrem se však soud neztotožňuje. Jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, v kontrolních hlášeních je plnění vykazováno pouze formálně a EET zachycuje určitou hotovostní transakci. Dané podklady však samy o sobě neprokazují, že plnění bylo fakticky uskutečněno právě osobami uvedenými na daňových dokladech a v deklarovaném rozsahu (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 4. 2024, čj. -39, bod 45, a ze dne 31. 8. 2020, čj. -35, bod 17).

29. Neobstojí ani námitka, že správce daně tato formální vykázání nerozporoval prostřednictvím výzev ke kontrolnímu hlášení. Předmětem nynější věci nebylo posouzení, zda byly splněny formální evidenční povinnosti v oblasti DPH, nýbrž zda žalobkyně prokázala splnění hmotněprávní podmínky uplatnění nároku na odpočet daně, a to konkrétně přijetí zdanitelného plnění od plátce DPH a rozsah (množství) nakoupeného zboží. Jak soud uvedl výše, tyto skutečnosti kontrolní hlášení ani evidence EET samy o sobě neprokazují.

30. Žalobkyně dále namítá, že pokud se její identifikační údaje, základ daně a výše daně objevily i v kontrolních hlášeních deklarovaných dodavatelů, případně v evidenci EET, musely být předmětné obchody uskutečněny právě těmito subjekty, a že daňové orgány nevysvětlily, odkud by jinak vzala fakticky existující zboží, které následně skladovala a prodávala. Daná námitka není důvodná.

31. Skutečnost, že se údaje žalobkyně objevily v dokladech, kontrolních hlášeních nebo dalších evidencích vedených na straně deklarovaných dodavatelů, sama o sobě neprokazuje reálné uskutečnění dodávek právě těmito osobami. Lze z toho usuzovat pouze to, že určitá data žalobkyně byla formálně užita v účetní a daňové dokumentaci a evidenci, nikoli to, že obchodní případ skutečně proběhl tak, jak žalobkyně tvrdí. Jak již soud uvedl výše, samotné kontrolní hlášení, evidence EET ani skladová evidence neprokazují bez dalšího, že plnění bylo fakticky uskutečněno právě deklarovanými dodavateli a v deklarovaném rozsahu. V daňovém řízení přitom nebylo na správci daně, aby vysvětloval alternativní skutkové verze, tedy jak se údaje žalobkyně mohly do formálních evidencí dostat, nýbrž bylo na žalobkyni, aby prokázala faktický průběh sporných transakcí.

32. K námitce žalobkyně, že žalovaný nevypořádal jí tvrzené „logické rozpory“, soud uvádí, že žalovaný na danou argumentaci žalobkyně reagoval zejména v odstavci [57], ale také např. v odstavcích [44] a [45] napadeného rozhodnutí, kde vysvětlil, proč samotná existence údajů o žalobkyni v kontrolních hlášeních dodavatelů a účtenkách EET neprokazuje faktickou realizaci dodávek právě těmito subjekty. Ve spojení s odstavci [55] a [47] týkajícími se auditní stopy a skladových evidencí je zřejmé, že žalovaný se s podstatou této argumentace vypořádal a srozumitelně odůvodnil, proč ji nepovažuje za způsobilou vyvrátit pochybnosti o identitě skutečných dodavatelů. Soud v této souvislosti pouze dodává, že není povinností finančních orgánů (a tím spíše soudu) provádět vyšetřování a zjišťovat, jaká osoba a jakým způsobem podala jménem deklarovaných dodavatelů kontrolní hlášení a vydala účtenky EET obsahující údaje o žalobkyni a zdanitelném plnění. Naopak bylo povinností žalobkyně v situace, kdy byly důvodně zpochybněny správnost a věrohodnost předložených daňových dokladů prokázat, že k dodání zdanitelných plnění došlo skutečně tak, jak tvrdí tedy od deklarovaných dodavatelů a v deklarovaném rozsahu.

33. Žalobkyně v podané žalobě také zmiňuje pořízení fotografií zboží ve skladových prostorách. Žalobkyně přitom v podané žalobě netvrdí a nijak nekonkretizuje, jakým způsobem by právě z fotografií mělo být patrno, že zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé. Tvrzení žalobkyně se tak vztahuje toliko k prokázání existence zboží, případně nakládání s ním. Fotografie zboží ve skladových prostorách tedy nelze považovat za důkaz způsobilý osvědčit rozhodnou skutečnost v této věci, totiž že sporné zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na daňových dokladech a v jakém rozsahu (množství).

34. Nadto žalobkyní zmíněné fotografie zboží či skladových prostor nejsou součástí daňového spisu v této věci. Ve správním spise se současně nenachází nic, co by svědčilo o tom, že žalobkyně fotografie správci daně v řízení týkajícím se DPH za předmětná zdaňovací období (leden až duben 2019 a leden až květen 2020) předložila. Soud v této souvislosti pouze poznamenává, že se žalobkyně patrně dovolává fotografií, které přeložila správci daně v daňovém řízení ve věci doměření DPH za zdaňovací období od května do prosince 2019. Doměření daně za uvedená zdaňovací období je předmětem soudního přezkumu v řízení vedeném u zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. , přičemž v daňovém spise k této věci se skutečně nachází některé fotografie zboží, která žalobkyně správci daně předložila. Touto okolností se však soud blíže nezabýval, neboť by to bylo pro posouzení věci nadbytečné. I když totiž žalobkyně fotografie v jiné související věci skutečně předložila, nemohlo by to na posouzení nynější věci nic změnit, neboť jak soud zmínil výše, takový důkazní prostředek není způsobilý prokázat, že zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na daňových dokladech.

35. S ohledem na výše uvedené tak nelze přisvědčit žalobní námitce, že daňové orgány nedostatečně zohlednily žalobkyní doloženou auditní stopu. Za spolehlivou auditní stopu lze chápat širší řetězec podkladů vytvářejících ověřitelnou vazbu mezi dokladem a dodáním zboží (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2016, čj. -106). Právě taková vazba však v nynější věci prokázána nebyla. Žalobkyně nerozptýlila pochybnosti správce daně a nedoložila, od koho bylo zboží skutečně pořízeno, v jakém rozsahu ani komu bylo za dodání zboží zaplaceno.

36. Nedůvodná je i námitka vztahující se ke svědeckým výpovědím a k neprovedení dalších důkazů. V dané věci se správce daně pokusil vyslechnout osoby jednatelů dodavatelských společností. Některé z těchto osob se vyslechnout podařilo, jiné byly objektivně nedohledatelné i přes využití dostupných prostředků a zjištěných kontaktních údajů. Vyslechnuté osoby obchodní spolupráci s žalobkyní nepotvrdily a v některých případech dokonce uvedly, že ani nevěděly, že jsou v těchto společnostech vedeny jako jednatelé. Zjevně se jednalo o situaci, kdy uvedené osoby vystupovaly pouze jako tzv. bílí koně. Pokud žalobkyně namítá, že měly být vyslechnuty i další osoby, přehlíží, že je ani po výzvě nedokázala konkrétně identifikovat a uvést jejich kontaktní údaje. Za tohoto stavu nelze daňovým orgánům vytýkat, že neprovedly důkaz výslechem osob, které žalobkyně sama nedokázala určit.

37. Neobstojí ani obecná námitka, podle níž žalobkyně splnila podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH. Podmínkou pro vznik nároku na odpočet není jen předložení formálně správných a úplných daňových dokladů, nýbrž i naplnění hmotněprávní podmínky, spočívající v tom, že daňový subjekt uplatňující takový nárok přijal zdanitelné plnění v deklarovaném rozsahu od osoby v postavení plátce DPH. Právě splnění této hmotněprávní podmínky žalobkyně neprokázala, přestože k tomu byla správcem daně řádně vyzvána. Nyní posuzovaná věc nestojí na závěru, že by žalobkyni byla přičítána účast na podvodném jednání nebo vědomost o něm. Nosným důvodem napadeného rozhodnutí je, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, kdo jí sporné zboží skutečně dodal, v jakém rozsahu a za jakých okolností. Skutečnost, že žalobkyně není schopná identifikovat ani osoby, se kterými na tržnici jednala, spíše potvrzuje, že identita skutečného dodavatele zůstala neprokázaná.

38. Žalobkyně dále namítá, že po ní správní orgány požadovaly více, než po ní bylo možno rozumně žádat, jestliže předložila daňové doklady, vykázala je v kontrolních hlášeních, disponovala účtenkami EET a vedla skladovou evidenci. K tomu soud opakovaně uvádí, že správce daně v daňovém řízení zjistil konkrétní okolnosti vyvolávající důvodné pochybnosti o tom, zda sporné zboží skutečně dodali právě deklarovaní dodavatelé. Za této situace nebylo nepřiměřeným požadavkem, aby žalobkyně vedle formálních dokladů prokázala i faktický základ uplatněných výdajů (skutečný průběh transakcí, z nichž uplatněné výdaje vycházely). Šlo o relevantní požadavky směřující k prokázání daňového tvrzení samotné žalobkyně.

39. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že je věcí daňového subjektu, aby si svůj způsob podnikání a související dokumentaci uspořádal tak, aby byl schopen unést důkazní břemeno ohledně skutečností, které v daňovém řízení tvrdí; dostane-li se do důkazní nouze, jde tato okolnost zásadně k jeho tíži. V případě obchodování za vysoké hotovostní částky na tržnici pak NSS rovněž uvedl, že pokud si daňový subjekt neopatří dostatek důkazních prostředků, jimiž by prokázal, že zboží skutečně nakoupil právě od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu, nese důsledky této situace sám (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2020, čj. -35, bod 19).

40. Byl to právě způsob, jakým žalobkyně své obchody realizovala, zejména hotovostní nákupy od blíže neidentifikovaných osob bez dostatečné průkazné obchodní stopy, jakož i nedůslednost při vedení skladových evidencí, který vedl k její důkazní nouzi. Tato okolnost však jde k její tíži, nikoli k tíži správce daně. Pokud si žalobkyně v souvislosti se spornými nákupy nezajistila dostatek podkladů prokazujících, s kým jednala, komu předávala hotovost, kdo jí zboží fakticky dodával a v jakém rozsahu, nelze tento deficit zhojit poukazem na to, že byla vystavena faktura, účtenka EET a že transakce byla formálně vykázána v daňových evidencích. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno nikoli proto, že by správce daně kladl nepřiměřené požadavky, ale proto, že při sjednávání a dokumentaci sporných obchodů sama nepostupovala s náležitou obezřetností a následně svá tvrzení doložila převážně jen formálními podklady, které neprokazují skutečný průběh transakcí.

41. Žalobkyně se dále dovolává rozsudku SDEU ve věci Kemwater ProChemie, přičemž namítá, že správce daně disponuje údaji potřebnými k ověření, že byla hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna. S tím ale soud nesouhlasí, což ostatně správně vysvětlil již žalovaný v napadeném rozhodnutí. Podstata výkladu, jenž vychází z uvedeného rozsudku SDEU a navazujících rozhodnutí NSS, spočívá v tom, že dává možnost daňovému subjektu reagovat na dosavadní skutková zjištění, která vedou k závěru, že deklarovaný dodavatel uvedený na daňovém doklady nebyl skutečným dodavatelem. Za takové situace může daňový subjekt změnit svá původní tvrzení tak, že skutečným dodavatelem je osoba jiná, za specifických okolností dokonce osoba neznámá, avšak prokazatelně plátce daně. I takové tvrzení však musí daňový subjekt řádně prokázat.

42. V projednávané věci správce daně s ohledem na již ustálenou judikaturu (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2022, čj. -208, č. 4336/2022 Sb. NSS, Kemwater ProChemie) vydal výzvu, v níž popsal své pochybnosti o deklarovaných dodavatelích, a současně vyzval žalobkyni, aby prokázala, že předmětná plnění přijala skutečně od deklarovaných dodavatelů nebo že je přijala od jiného jí identifikovaného dodavatele v postavení plátce nebo od jiné osoby či osob povinných k dani v postavení plátce DPH. Žalobkyně na výzvu reagovala sdělením, že má na rozdíl od správce daně za to, že důkazní břemeno unesla. Jinými slovy setrvala na tvrzení, že zdanitelná plnění uskutečnili dodavatelé uvedení na daňových dokladech a nikdo jiný. Tím se de facto zbavila možnosti prokázat, kdo byl skutečným dodavatelem, nebo že dodavatelem musel být nutně jiný, neznámý plátce daně. Ani z rozsahu zdanitelných plnění, jejich povahy, nebo okolností, které se týkají uskutečnění jednotlivých zdanitelných plnění, nevyplývá závěr o tom, že dodavatelem plnění musel nutně být jakýkoliv jiný či dokonce neznámý plátce daně. Nic takového žalobkyně netvrdila ani neprokázala.

43. Ani úvaha žalobkyně o tom, že postup daňových orgánů činí zákonodárcem zavedené kontrolní mechanismy bezúčelnými, není důvodná. Lze sice lidsky chápat, že povinnosti plátců DPH jsou poměrně rozsáhlé a administrativně náročné a zatěžující. Je to však polemika směřující vůči zákonodárci ohledně účelnosti zákonem stanovených povinností daňových subjektů, která ale nic nemění na tom, že žalobkyně je podle § 72 a § 73 ZDPH povinna prokázat splnění nejen formální, ale i hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH. Smyslem kontrolních hlášení i EET je zajistit formální a evidenční stránku daňové správy a umožnit správci daně efektivnější kontrolu vykazovaných plnění. Neznamená to však, že by jejich existence sama o sobě nahrazovala důkaz o skutečném průběhu konkrétní obchodní transakce.

44. Krajský soud se tak ztotožňuje se závěrem daňových orgánů, že v dané věci existovaly konkrétní a závažné pochybnosti o tom, zda předmětné zboží dodali právě deklarovaní dodavatelé uvedení na předložených dokladech a v deklarovaném rozsahu, a že žalobkyně tyto pochybnosti v průběhu daňového (ani odvolacího) řízení neodstranila. Předložené faktury, kontrolní hlášení, doklady EET, skladové evidence, tvrzení o existenci zboží ani další žalobkyní uváděné skutečnosti nevytvořily uzavřený a věrohodný důkazní řetězec, který by prokazoval, že žalobkyně přijala zdanitelná plnění od deklarovaných dodavatelů v postavení plátců DPH (nebo jiných osob povinných k dani) a v deklarovaném rozsahu, jak tvrdila. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno k prokázání splnění hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na odpočet DPH podle dotčený daňových dokladů.

45. Uplatněné žalobní námitky nejsou důvodné.

Závěr a náklady řízení

46. Soud na základě výše uvedených zjištění a úvah dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl podle

47. Soud neprovedl dokazování žalobkyní navrženými důkazy pro nadbytečnost. Jde o písemnosti tvořící součást správního (daňového) spisu, z něhož soud při rozhodování vychází a jehož obsahem se dokazování neprovádí.

48. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnu ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno, 26. srpna 2026

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu