Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
920E5C33C4587392C1258E96004D3D49.html
HTML · 25.95 KB
No categories available
33 Cdo 717/2026
33 Cdo 717/2026-247
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
J. S.
Nationale-Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N.V.
, se sídlem Rotterdam 3013AL, Weena 505, Nizozemské království, zahraniční osoba registrovaná pod č. 24042211, podnikající v České republice prostřednictvím: NN Životní pojišťovna N.V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Nádražní 344/25, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Mgr. Kateřinou Grézlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Voskovcova 1130/30, o 137 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 356/2024 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 35 Co 326/2025 -223, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 35 Co 326/2025 -223, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 5. 2025, č. j. 18 C 356/2024 -178,
se ruší
a věc
se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení 137 389 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 137 389 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení. Žalovaná částka představovala rozdíl mezi pojistným ve výši 398 288 Kč zaplaceným žalobkyní jako pojistníkem a odkupným vyplaceným žalovanou jako pojistitelem ve výši 260 899 Kč dle pojistné smlouvy Investor Plus B150 č. 74895769 uzavřené mezi účastnicemi dne 8. 1. 2006 (dále jen „pojistná smlouva“).
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 18 C 356/2024 -178, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). Pojistnou smlouvu shledal neplatnou, protože v pojistné smlouvě včetně pojistných podmínek nebylo uvedeno, jaká část pojistného připadá na pojistnou ochranu a jaká část na investování, a scházela též informace o poplatcích, přičemž odkaz na sazebník nebyl dostatečným, jelikož z toho, že žalobkyně byla informována o možnosti kdykoliv nahlédnout do sazebníku, neplyne, že byla se sazebníkem prokazatelně seznámena. Pojistnou smlouvu shledal neplatnou též proto, že žalobkyně neobdržela informace o povaze rizik investičních fondů (resp. obdržela je až při konverzi smlouvy v roce 2019) a došlo vůči ní ke klamavému opomenutí. Uzavřel, že plněním žalobkyně podle neplatné pojistné smlouvy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované. Počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), odvíjel ode dne 27. 3. 2019, kdy došlo mezi účastnicemi k dohodě o změně pojistné smlouvy a stávající investiční životní pojištění žalobkyně vedené pod kódem B150 bylo převedeno na investiční životní pojištění NN Smart UM5C, přičemž žalobkyně obdržela dosud chybějící informace a mohla se seznámit s detaily, které scházely v původní pojistné smlouvě, a v tento okamžik si mohla vytvořit představu o tom, že je s její stávající smlouvou něco v nepořádku, tedy že v původní pojistné smlouvě scházela podrobná ujednání o rozdělení pojistného na pojistné krytí a investice, konkrétní výše poplatků apod. a jednalo se o skutečnosti, pro které by byla bývala smlouvu neuzavřela, kdyby si byla jejich absence vědoma. Jelikož žalovaná vznesla námitku promlčení a žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby, soud prvního stupně žalobu zamítl.
3. Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2025, č. j. 35 Co 326/2025 -223, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil co do výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil (první výrok), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Shledal správným závěr soudu prvního stupně o neplatnosti pojistné smlouvy, v níž nebylo určeno, jaká část hrazeného pojistného připadá na pojistnou ochranu a jaká část na investování, a nebyla ani jasně a určitě (srozumitelně) stanovena výše poplatků, které měly být hrazeny. Výše, resp. způsob určení podílu na výnosu peněz žalobkyně investovaných do vybraného podílového fondu se sjednáním oprávnění pojistitele snižovat kapitálovou hodnotu o blíže neurčené (nespecifikované) poplatky, jakožto náklady, byl zcela neurčitý, tj. nebyla jasně sjednána výše pojistného plnění. Ve smlouvě scházela informace o poplatkové struktuře, a tedy o pojistném, jakožto podstatné náležitosti pojistné smlouvy. Odkaz žalované na možnost se seznámit se sazebníkem poplatků v jejím sídle byl nepostačujícím, a nelze z něj dovodit, že by se žalobkyně skutečně při uzavření pojistné smlouvy se sazebníkem poplatků seznámila. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že výši úplaty (poplatku) za navázání a utvoření smluvního poměru nelze seznat a její výše byla v okamžiku uzavření smlouvy žalobkyni neznámá, a obdobně výše rizikového pojistného, což činí smlouvu absolutně neplatnou. S ohledem na závěr o neplatnosti pojistné smlouvy odvolací soud neshledal důvod, pro který by bylo účelným a ekonomicky rozumným zabývat se jednotlivými ustanoveními pojistné smlouvy, určovat, která jsou zneužívající, posuzovat, zda smlouva může bez daných ustanovení existovat, a až poté dospět k závěru o její platnosti či neplatnosti. Správným shledal i závěr soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí doby ode dne „konverze“ pojistné smlouvy, kdy žalobkyně obdržela dosud chybějící informace, na základě nichž si mohla učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru. Žalobkyně nemusela mít konkrétní povědomí o neplatnosti pojistné smlouvy, resp. neplatných smluvních ujednáních, postačilo, že smlouva se z laického pohledu jevila jako „zvláštní”, neboť není podstatná právní kvalifikace, nýbrž skutkové okolnosti. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy pro absenci ujednání o konkrétní výši rizikového pojistného a poplatcích, bylo by nadbytečné se zabývat tím, zda ujednání jsou neplatná z důvodu, že představují nerovnováhu v právech a povinnostech a tedy podrobit je testu přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13/EHS“), neboť pokud takovéto ujednání nebylo obsahem dané smlouvy, těžko jej lze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že při řešení jí předestřených otázek „Je uzavření dodatku o změně pojistné smlouvy samo o sobě skutkovou okolností, která zakládá prokazatelnou a skutečnou vědomost dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení, která je relevantní pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že ani výplata odkupného sama o sobě v těchto případech počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezakládá?“ (první otázka) a „Může soud libovolně zvolit důvod neplatnosti jednotlivého ujednání smlouvy, pokud je takové ujednání neplatné z několika důvodů, přičemž každý z důvodů neplatnosti má pro účastníka jiné důsledky?“ (druhá otázka) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Ve vztahu k první otázce dovolatelka namítla, že nelze směšovat neplatnost a nevýhodnost, když nelze konstatovat, že všechny nevýhodné smlouvy jsou neplatné, a jedná se o na sobě nezávislé kategorie. Poukázala na to, že pojistnou smlouvu od jejího uzavření považovala za platnou, její platnost nezpochybňovala a jednala v souladu se smlouvou. Závěr odvolacího soudu o vědomosti dovolatelky o neplatnosti pojistné smlouvy je nelogický a rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022 . Odkázala též na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17 , a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 .
7. Při řešení druhé otázky odvolací soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023 , jenž dle odvolatelky nemá oporu v zákoně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Poukázala na rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 12. 1. 2023, D. V. (Odměna advokáta – Princip hodinové sazby) C‑395/21, a ze dne 25. 11. 2020, Banca B., C‑269/19, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 78/19 . Formulovala předběžné otázky týkající se výkladu směrnice 93/13/EHS, jež by měly být předloženy SDEU.
8. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že všechny dovolatelkou vznesené otázky byly v rozhodování dovolacího soudu řešeny a odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Ve vztahu k počátku subjektivní promlčecí doby odvolací soud vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zdůraznil nutnost existence subjektivní vědomosti dovolatelky o skutkových okolnostech (nikoli právní kvalifikaci) zakládajících bezdůvodné obohacení a při respektování pravidel pro určování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolatelka díky informacím obdrženým v rámci konverze pojistné smlouvy musela prokazatelně získat subjektivní vědomost o skutkových okolnostech, tedy vědomost o nákladovosti a o ekonomických dopadech sjednaného pojištění, tedy, že s její pojistnou smlouvou je něco v nepořádku. V otázce přezkumu zneužívajících ujednání odvolací soud postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023 . Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
10. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání nezakládá druhá otázka. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, závěr o promlčení žalobkyní uplatněného práva založil na zjištění neplatnosti pojistné smlouvy, vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované a uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák., jejíž počátek odvíjel od okamžiku, kdy žalobkyně obdržela dosud chybějící informace, na základě nichž si mohla učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru. Ve vztahu k tomuto závěru není významná případná existence dalšího důvodu neplatnosti pojistné smlouvy. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 ). Nebylo-li dovolání pro řešení druhé otázky shledáno přípustným, neshledal dovolací soud důvod pro předložení předběžné otázky SDEU, neboť zodpovězení předběžné otázky by na rozhodnutí dovolacího soudu nemohlo mít vliv.
13. Přípustnost dovolání zakládá první otázka týkající se běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, kterou odvolací soud neřešil konformně s rozhodovací praxí dovolacího soudu v obdobných případech.
14. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
15. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
16. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002 , či ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99 ), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010 , ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009 , ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 ). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001 , a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002 ). Touto vědomostí však ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98 , ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009 , a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012 ). V poměrech obdobných posuzované věci rozhodovací praxe přiznává relevanci schopnosti učinit právní úsudek o vzniku práva pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, přičemž postačuje laické povědomí o neplatnosti smlouvy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17 , a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 , a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022 , ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022 , ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022 , ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2022 , ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022 , ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3038/2022 , ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022 , ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022 , ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2887/2022 , ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022 , ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022 , ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2681/2025 , a ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 3309/2025 ).
17. V posuzované věci spojil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, počátek běhu subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy mezi účastnicemi došlo k dohodě o změně pojistné smlouvy a žalobkyně obdržela dosud chybějící informace, na základě nichž si mohla učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně-investičního záměru. Získání chybějících informací je svou povahou okolností objektivní a o okamžiku, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy, ničeho nevypovídá. Na místo skutečné vědomosti žalobkyně, jíž odporovalo zjištění, že i poté hradila pojistné a smlouvu vypověděla až v roce 2024, odvolací soud zohlednil hypotetickou možnost žalobkyně neplatnost pojistné smlouvy seznat, čímž se od shora uvedených judikaturních závěrů při aplikaci § 107 odst. 1 obč. zák. odchýlil.
18. Jelikož Nejvyšší soud z výše popsaných důvodů shledal napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávným, zrušil ho včetně nákladového výroku (§ 243e odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ); protože se kasační důvod vztahuje i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
19. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 , věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 , věta druhá, o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2026
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu