Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4499/2010

30

Cdo 4499/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, identifikační číslo osoby 63839997, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti žalovanému

SEVAS, spol. s. r. o.

, se sídlem Brno, Kounicova 6, identifikační číslo osoby 41603419, zastoupeného Doc. JUDr. Pavlem Vantuchem, CSc. advokátem se sídlem Brno, Bayerova 26, o zaplacení 85.628,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2010, č.j. – 61, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2010, č.j. – 35, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2010, č.j. – 61,

se zrušují

a věc

se vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) dne 28. května 2010, č.j. – 35, zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalovaném domáhal povinnosti zaplatit částku 85.628,- Kč do tří dnů ode dne právní moci rozsudku a úrok z prodlení z částky 85.628,- Kč ve výši 8,5% p.a. od 15. 10. 2009 do 31. 12. 2009 a dále od 1. ledna 2010 s úrokem z prodlení ve výši repo sazby, stanovené a zvýšené o sedm procentních bodů k prvému dni každého dalšího kalendářního pololetí do zaplacení (odst. I výroku) a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 22.460,- Kč (odst. II výroku). Soud prvního stupně tento rozsudek odůvodnil tím, že žalovaná pohledávka je promlčená, neboť žalobce si musel být vědom svých nároků vůči provozovatelům hotelových zařízení již při podání žaloby proti Ing. Lvovi. Jelikož žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení v období od 1. 11. 2006 do 17. 5. 2007, žalobou podanou u soudu dne 26. 10. 2009, došlo k promlčení nároku v subjektivní promlčecí době podle § 107 odst. 1 obč. zák., a proto soud žalobu zamítl.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dne 4. srpna 2010, č.j. – 61, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 13.476,- Kč. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že žalobce musel vědět, že poté, co žalovaný přestal platit ke konci roku 2005, že od 1. 1. 2006 neodstranil televizní a rozhlasové přístroje z pokojů z hotelů, ale že tam nepochybně zůstaly i nadále, zejména když je všeobecně známo, že hotelové pokoje jsou běžně vybaveny televizními a rozhlasovými přístroji. Proto odvolací soud uvedl, „že promlčecí doba začala běžet od 1. 1. 2006, tedy hned prvním dnem uplatněného nároku, tj. 1. 11. 2006 a protože se nárok týká období do 17. 5. 2007 musela by být žaloba podána, aby byla aspoň z části úspěšná, do 17. 5. 2009“.Žaloba však byla podána až dne 26. 10. 2009, námitka promlčení tak byla uplatněna důvodně a odvolací soud žalobu jako věcně správnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné dovolaní k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) a navrhnul, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Dovolatel dovodil přípustnost svého dovolání z ustanovení , kdy má za to, že v tomto byla řešena právní otázka promlčení rozdílně, než jak ji ve své konstantní judikatuře posuzuje dovolací soud. Dovolatel se domnívá, že oba rozsudky trpí neurčitostí, protože není jasné z formulace odůvodnění odvolacího soudu, které datum soud mínil za počátek běhu subjektivní lhůty. Dále tvrdí, že promlčecí doba nemůže nikdy nastat před vznikem pohledávky podléhající běhu promlčecí doby, jak by tomu bylo, když by začala běžet dne 1. 1. 2006, tak jak uvádí odvolací soud. Dovolatel dále uvádí, že nestačí pouhá preventivní vědomost oprávněného o možnosti, že se na jeho úkor konkrétní osoba bezdůvodně obohatila, ale následné oprávněné zjištění (seznámení se) proběhlých skutečností. Dovolatel tak uvádí, že názor obou soudů na počátek běhu subjektivní promlčecí doby u žalované pohledávky je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozhodnutími pod sp. zn. , , , a . Podle dovolatele subjektivní promlčecí doba u dané pohledávky počala běžet dne 1. 9. 2009, protože ten den proběhla kontrola v hotelu (záznam o kontrole provedené dne 25. 8. 2009 a 1. 9. 2009 v hotelu Continental v Brně, záznam o kontrole provedené dne 1. 9. 2009 v hotelu Grand v Jihlavě), a tudíž kdy se dovolatel dozvěděl o umístění konkrétního počtu televizních a rozhlasových přístrojů na hotelových pokojích žalovaného.

K dovolání podal žalovaný vyjádření, ve kterém uvádí, že jednal v dobré víře, když v souladu se neodváděl poplatky po dobu, po kterou byl tento zákon účinný. Následně po upozornění žalobce uhradil poplatky za dobu od 18. 5. 2007 do 18. 5. 2008 a na období od 1. 11. 2006 do 7. 5. 2007 vznesl námitku promlčení, která byla správně uznána. Dle žalovaného dovolání není přípustné, neboť podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů a nejde o námitku týkající se nesprávného řešení právní otázky, a proto nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Navrhuje proto, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 4. srpna 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Dovolací soud je toho názoru, že se v dané věci jedná o případ, zabývající se otázkou zásadního právního významu, která sice již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena, ale nižšími soudy byla rozhodnuta rozdílně a nikoli v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Z ustanovení až 3 vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V posuzované věci byla odvolacím soudem řešena otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby u vydání bezdůvodného obohacení v návaznosti na provozování rozhlasového či televizního vysílání podle , autorského zákona, ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008. Podle tohoto ustanovení, „provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.“

V tomto znění tak zákonodárce stanovil i výluky z rozsahu výlučného autorského práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání, mezi něž patřila i situace, kdy v rámci poskytování ubytovacích služeb byly televizní a rozhlasové přijímače umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami a provozovatelé těchto přijímačů byli na základě § 23 autorského zákona osvobozeni od autorských poplatků. Tato zákonná úprava byla nicméně v rozporu s mezinárodním právem (Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněná v Paříži dne 4. května 1896, revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněná v Bernu dne 20. března 1914 a revidovaná v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971, vyhlášená pod č. 133/1980 Sb., dále jen „Bernská úmluva“) a právem (tehdy) komunitárním, především pak s čl. 3 ve spojení s čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v Informační společnosti (Úř. věst. L 167 ze dne 22. 6. 2001). Nejvyšší soud se ke střetu ustanovení autorského zákona z roku 2000 s mezinárodními a (tehdy) komunitárními předpisy vyjádřil v rozsudku ze dne 22.10.2008, sp. zn. , tak, že přináší-li ustanovení autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené ), resp. autorský zákon z roku 1965, odchylnou úpravu (od výše označených předpisů, pozn. Nejvyššího soudu), pak podle ústavního , y, ve znění pozdějších předpisů, by bylo nezbytné bezpodmínečně použít bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost).

V rámci dřívějšího sporu v obdobné věci mezi OSA a vlastníkem hotelu M. Ing. L. byla v červnu 2006 předložena Soudnímu dvoru ES mimo jiné i předběžná otázka, zda má autor podle směrnice 2001/29/ES právo na odměnu v případech, kdy je dílo hráno v rozhlasu nebo v televizi provozovatelem zařízení v souvislosti s ubytováním, a to i v případech, kdy jsou televizní nebo rozhlasové přijímače umístěny v soukromých prostorách zařízení užívaných pro ubytování (v pokojích). Velmi podobná předběžná otázka byla položena v případu SGAE v. Rafael Hoteles, C-306/05 a rozhodnuta soudním dvorem ES 7. prosince 2006, kdy bylo vyloženo, že „ačkoliv pouhé poskytnutí fyzického zařízení nepředstavuje, jako takové, sdělování ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice. Soukromá povaha pokojů hotelových zařízení nebrání tomu, aby v nich uskutečňované sdělování díla prostřednictvím televizních přijímačů představovalo sdělování veřejnosti ve smysli čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES.“ Po zaslání rozsudku SGAE v. Rafael Hoteles Krajskému soudu v Praze, už krajský soud na své předběžné otázce dále netrval.

Na základě této interpretace bylo následně ustanovení autorského zákona, s účinností ode dne 19. 5. 2008 novelizováno

Je nepochybné, že OSA, coby kolektivní správce, jehož účelem je výkon kolektivní správy majetkových autorských práv, a tudíž je profesionálem v dané oblasti a současně účastník výše zmíněného sporu, se dozvěděl, a to nejpozději doručením rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. , ze dne 26. února 2007 o tom, že došlo v obecné rovině k bezdůvodnému obohacení. Bezdůvodné obohacení tak vzniklo na straně provozovatelů ubytovacích zařízení a hotelů, když se v dobré víře řídili tehdy účinným ustanovením § 23 autorského zákona, podle kterého nebyli povinni hradit autorské poplatky za televizní a rozhlasové přijímače v hotelových pokojích.

Podle žalovaného i soudů obou stupňů je nepochybné, že se žalobce dozvěděl o bezdůvodném obohacení ihned, když přestal hradit poplatky za příjem televizního a rozhlasového vysílání, tj. ke konci roku 2005 a podle odvolacího soudu je zřejmé, že žalovaný neodstranil televizní a rozhlasové přijímače z těchto pokojů, že tam nepochybně zůstaly i nadále, zejména když je všeobecně známo, že hotelové pokoje jsou běžně vybaveny televizními a rozhlasovými přístroji. Promlčecí doba tak dle odvolacího soudu začala běžet od 1. 1. 2006, tedy hned prvním dnem uplatněného nároku, tj. 1. 11. 2006.

Lze přisvědčit dovolateli jeho námitku, že není teoreticky možné, aby promlčecí doba pohledávky začala běžet ještě předtím, než pohledávka vůbec vznikne, a proto nelze, aby promlčecí doba počala běžet již dne 1. 1. 2006, když žalovaná pohledávka vznikla teprve ke dni 1. 11. 2006. Právní názor odvolacího soudu tak ohledně začátku promlčecí doby trpí vnitřní rozporuplností a je nejednoznačné.

Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 107 obč. zák. platí, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

Soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí míní se znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. , publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 649, a konstantně se k němu hlásí i judikatura Nejvyššího soudu, například rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. ).

Nejvyšší soud dále judikoval, že oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. až tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 14. 8. 2007, srov. též Švestka, J. Spáčil, J., Škárová, M., Hulák, M. a kol., , I, Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 609). Pro vydání bezdůvodného obohacení je tedy nezbytné, aby se oprávněný dozvěděl nejen o tom, že fakticky došlo k bezdůvodnému obohacení jako takovému, ale současně, aby se dozvěděl, kdo se na jeho úkor obohatil. Platí přitom výše uvedené, že při posuzování počátku subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2003, sp. zn. ).

V přezkoumávané věci se žalobce díky svému předchozímu řízení dozvěděl o samotném vzniku bezdůvodném obohacení v konkrétní rovině vůči žalovanému p. Lvovi, ale také, a to v obecné rovině, že zde došlo k bezdůvodnému obohacení na straně dalších provozovatelů ubytovacích zařízení, která mají televizní a rozhlasové přístroje v soukromých prostorách zařízení užívaných pro ubytování (na pokojích). Z předchozího řízení se ale současně dovolatel nemohl dozvědět informace, která všechna ubytovací zařízení se bezdůvodně obohatila, a jsou proto povinna vydat toto bezdůvodné obohacení, a současně nemohl mít znalost ohledně rozsahu a výše nároků na vydání bezdůvodného obohacení. Konkrétní výše nároků se odvíjí od počtu televizních a rádiových přijímačů, vytíženosti ubytovacího zařízení a dalších faktorů, bez kterých nelze částku konkrétně vyčíslit. Která ubytovací zařízení se konkrétně obohatila a v jaké výši lze zjistit na základě prohlášení, vyplnění formuláře či faktických kontrol ubytování na místě. Nelze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že dovolatel nepochybně věděl, že poté, co žalovaný přestal platit na konci roku 2005, tak že televizní a rozhlasové přijímače zůstaly v pokojích i nadále, a to proto, že chybou zákonodárce skončila žalovanému zákonná poplatková povinnost a nadále tak nebyl povinen autorské poplatky hradit. Sice dovolatel mohl mít a pravděpodobně měl povědomí, že žalovaný má stále na pokojích televizní a rozhlasové přijímače, ale podle konstantní judikatury takové povědomí není dostačující a vyžaduje se, aby se dovolatel skutečně dozvěděl (tj. tedy nikoli pouze předpokládal) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost potřebné skutečnosti dozvědět se již dříve). Den, kdy se takto dozví tyto skutečnosti je rozhodný pro počátek běh subjektivní promlčecí doby (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Takovým rozhodným dnem v tomto případě byl den 3. 6. 2009 pro pohledávku ohledně hotelu Continental Brno, kdy se žalobce dozvěděl z podaného návrhu na uzavření licenční smlouvy tohoto hotelu, kolik televizních a rozhlasových příjimačů bylo provozováno v roce 2006 v tomto hotelu a také vytíženost hotelu. Kontrola v hotelu Continental proběhla dne 25. 8. 2009 a kontrola dne 1. 9. 2009 byla následná a pouze potvrdila množství přístrojů, které provozovatel hotelu Continetal přiznal ve svém podání z 3. 6. 2009. Ve zbytku pohledávky, tj. ohledně hotelu Grand v Jihlavě, jenž je také provozován žalovaným, začíná promlčecí lhůta běžet dne 1. 9. 2009, kdy zde dovolatel provedl kontrolu a přímo se tak dozvěděl počet televizních a rozhlasových příjimačů a vytíženost hotelu v daném období.

Subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. tak začala běžet od 3. 6. 2009 pro hotel Continetal Brno, resp. od 1. 9. 2009 pro hotel Grand v Jihlavě. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 26. 10. 2009, tak pohledávka nemohla být promlčena. Stejně tak nemohlo být právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno ani podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák, kdy se bezdůvodné obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o bezdůvodé obohacení získané úmyslně, nepozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, neboť ke dni 1. 11. 2006 vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který by se podle objektivní promlčecí doby promlčel nejdříve dne 2. 11. 2009.

Je tedy zřejmé, že otázku určení počátku běhu dvouleté (subjektivní) promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. posoudil soud prvního stupně i odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemá důvod se odchýlit.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nelze považovat za správné, a proto Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení ( b odst. 2 a 3 ).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta první ve spojení s téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 14. června 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu