Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 189/2026

23 Cdo 189/2026-432

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce E. M., zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému 1) E. H. a žalované 2) Institut systémových řešení, z.ú., se sídlem v Mnichově Hradišti, Dukelská 330, identifikační číslo osoby 08947139, oběma zastoupenými Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 2469/1, o určení vlastnického práva, eventuálně o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. -405, takto:Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2025, č. j. -405, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení primárně domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem, popřípadě spoluvlastníkem, v žalobě specifikovaných nemovitostí. Tvrdil, že žalovaný 1), vůči němuž má žalobce jako jeho syn pravomocně přiznané pohledávky z titulu výživného, převedl část předmětných nemovitostí, popřípadě spoluvlastnické podíly na nich, na žalovaného 2) s cílem zkrátit uspokojení těchto vykonatelných pohledávek. Podle žalobce dále matka žalovaného 1), ve společném úmyslu s žalovaným 1), převedla ještě před svou smrtí na žalovaného 2) další z předmětných nemovitostí, a to z důvodu, aby se pro případ dědění nestaly majetkem žalovaného 1), a nemohly tak být použity na úhradu pohledávek žalobce na výživném. Konečně žalobce tvrdil ve vztahu ke zbylým nemovitostem, že je žalovaný 1) „odklonil“ ze svého majetku do majetku spřízněných osob a následně do vlastnictví žalované 2), kterou ovládá, a to opět v úmyslu zmařit uspokojení vyživovací povinnosti vůči žalobci. Žalobce po právní stránce dovozoval, že jednotlivá právní jednání, jejichž prostřednictvím byl majetek vyveden z majetkové sféry žalovaného 1), jsou pro rozpor s dobrými mravy podle a , , dále jen „o. z.“, absolutně neplatná, a že vlastníkem předmětných nemovitostí je proto žalovaný 1). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, resp. k předmětným spoluvlastnickým podílům, spatřoval žalobce v tom, že bez požadovaného určení by nemohl na tento majetek žalovaného 1) vést exekuci pro své pravomocně přiznané pohledávky na výživném. Pro případ, že by soud neplatnost převodních právních jednání neshledal, domáhal se žalobce eventuálně určení, že tato právní jednání jsou vůči němu jako věřiteli právně neúčinná podle o. z.

2. Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání ze dne 22. 5. 2025, č. j. -350, určil, že žalovaný 1) je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů státu (výroky III a IV).

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových tvrzení žalobce, která měl za nesporná. Na tomto základě měl za zjištěné, že žalobce vede s žalovaným 1), svým otcem, dlouhodobé spory o výživné a že vůči němu disponuje pravomocně přiznanými pohledávkami z tohoto titulu. Dále vycházel z tvrzení žalobce, podle nichž se žalovaný 1) plnění vyživovací povinnosti dlouhodobě vyhýbá a činí majetkové transakce za účelem ukrytí svého majetku a zmaření uspokojení pohledávek žalobce. Podle těchto tvrzení měl žalovaný 1) k tomuto účelu využívat jím ovládané spolky a společnosti v České republice i v zahraničí, účelovou spolupráci s (v mezidobí již zemřelou) matkou žalovaného 1) a dalšími spřízněnými osobami, jakož i žalovaného 2), na něhož měl být majetek formálně převeden a kterého měl žalovaný 1) ovládat. Soud prvního stupně dále vycházel ze skutkových tvrzení žalobce, že vlastnické právo k v žalobě označeným nemovitostem, případně spoluvlastnickým podílům na nich, bylo na žalovaného 2) převedeno v rámci účelového schématu směřujícího ke zkrácení možnosti uspokojení pohledávek žalobce z titulu výživného.

4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle Dovodil, že žalovaným byla řádně doručena žaloba i předvolání k prvnímu jednání, že byli poučeni o následcích nedostavení se k jednání, že se bez důvodné a včasné omluvy k jednání nedostavili a že žalobce, který se k jednání dostavil, navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Současně soud prvního stupně uzavřel, že jde o věc, v níž lze uzavřít a schválit smír, a že vydáním rozsudku pro zmeškání nedojde ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. , konstatoval, že rozsudek pro zmeškání lze vydat i v řízení o určení existence či neexistence práva nebo právního vztahu. Dospěl rovněž k závěru, že vydání rozsudku pro zmeškání nebrání ani předchozí písemné vyjádření žalovaných. Při úvaze, zda je vydání rozsudku pro zmeškání v dané věci namístě, přihlédl též k tomu, co považoval za obstrukční jednání žalovaného 1) vůči žalobci, přičemž k žádosti žalovaného 1) o odročení jednání nepřihlédl, neboť ji nepovažoval za řádnou. Na základě skutkových tvrzení žalobce, z nichž při vydání rozsudku pro zmeškání vycházel, věc následně právně posoudil podle a o. z. a uzavřel, že předmětné nemovitosti, popř. spoluvlastnické podíly byly převedeny na žalovaného 2) v úmyslu zabránit žalobci ve vymožení jeho pohledávek z titulu výživného vůči žalovanému 1), a jsou proto neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Z těchto důvodů žalobě v rozsahu primárního petitu vyhověl a určil, že žalovaný 1) je vlastníkem, popřípadě spoluvlastníkem, v žalobě označených nemovitostí a spoluvlastnických podílů na nich.

5. Krajský soud v Praze následně k odvolání žalovaného 1) jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. -405, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává.

6. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně. Uzavřel, že formální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle byly splněny, neboť žalovaným byla řádně doručena žaloba i předvolání k prvnímu jednání, byli poučeni o následcích nedostavení se k jednání, žádost žalovaného 1) o odročení jednání nebyla řádná, žalobce při jednání navrhl vydání rozsudku pro zmeškání a šlo o věc, v níž lze uzavřít a schválit smír. Současně nepřisvědčil námitce žalovaného 1), že by vydání rozsudku pro zmeškání bránilo, že žalobce vedle primárního nároku na určení vlastnického práva uplatnil eventuální petit na určení právní neúčinnosti dotčených právních jednání.

7. Odvolací soud však dovodil, že nebyl splněn další předpoklad pro vydání rozsudku pro zmeškání, totiž aby ze skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě, která se v důsledku zmeškání žalovaných považují za nesporná, vyplývala po hmotněprávní stránce důvodnost žalobou uplatněného nároku. Vyšel z toho, že podle tvrzení žalobce byly některé z předmětných nemovitostí původně ve vlastnictví matky žalovaného 1), která je před svou smrtí darovací smlouvou ze dne 10. 3. 2020 převedla na žalovaného 2), přičemž žalobce dovozoval, že nebýt tohoto převodu, mohly se stát předmětem dědictví žalovaného 1). Za této situace odvolací soud uzavřel, že žalovanému 1) k těmto nemovitostem nikdy nesvědčil vlastnický titul, na jehož základě by mohlo být určeno, že je jejich vlastníkem. Právní posouzení nároku žalobce soudem prvního stupně v této části žaloby je proto nesprávné, a již proto nebylo podle odvolacího soudu možné ve věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Dále odvolací soud uvedl, že se soud prvního stupně nevypořádal ani s tvrzeními žalovaného 1), podle nichž byl u některých nemovitostí nadále zapsán jako jejich vlastník, případně některé z předmětných nemovitostí nepřevedl na žalovaného 2) přímo žalovaný 1), nýbrž třetí osoby. Pokud tyto skutečnosti vyplývaly již z tvrzení uplatněných v žalobě, nebylo podle odvolacího soudu ani v tomto rozsahu možné bez dalšího dokazování rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval jednak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak v tom, že závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

9. Žalobce v první řadě namítal, že se odvolací soud při posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. , konkrétně od závěru, podle něhož je třeba při splnění ostatních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání posoudit, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaných stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to, čeho se žalobce žalobou domáhá. Tvrdil, že žaloba obsahovala úplná a s petitem souladná skutková tvrzení o tom, že převody předmětných nemovitostí, ať již přímé, nebo uskutečněné prostřednictvím matky žalovaného 1) či třetích osob, byly součástí schématu směřujícího k odklonu majetku žalovaného 1) do majetkové sféry žalovaného 2). Jelikož se tato tvrzení v důsledku zmeškání žalovaných považovala za nesporná, měl odvolací soud podle dovolatele uzavřít, že žalobní tvrzení po hmotněprávní stránce odůvodňují žalobou uplatněný nárok.

10. Dovolatel dále namítal, že žalobou uplatněné nároky byly „dělitelné“. Tvrdil, že odvolací soud měl pochybnosti pouze o těch transakcích, které proběhly mezi matkou žalovaného 1) a žalovaným 2), zatímco přímé transakce mezi žalovanými podle dovolatele z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání obstály. Proto měl podle dovolatele odvolací soud jednotlivé nároky rozdělit a rozhodnout tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává jen v té části, kterou považoval za nepodloženou. Současně namítal, že otázka dělitelnosti nároků a možnosti částečného potvrzení, popřípadě částečného nevydání rozsudku kontumačního typu dosud není v rozhodovací praxi dovolacího soudu jasně vyřešena.

11. S ohledem na tvrzené nesprávné právní posouzení věci žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že „se odvolání žalovaného 1) zamítá“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že ve věci bylo možné rozhodnout částečně, navrhl, aby dovolací soud rozhodl tímto způsobem, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a zavázal jej k rozdělení jednotlivých nároků.

12. Ve vyjádření k dovolání se žalovaní 1) a 2), zastoupení společným právním zástupcem, ztotožnili se závěry odvolacího soudu, zpochybnili dovolací argumentaci žalobce a označili dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Namítali zejména neprojednatelnost žaloby, existenci dalších procesních překážek bránících vydání rozsudku pro zmeškání, opožděnost uplatněného nároku na určení neúčinnosti právních jednání a nesprávnost tvrzení, že dovolatelem vymezená otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu legitimovanou, za splnění podmínky Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením a dále se proto zabýval jeho přípustností.

15. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Dovolání je podle přípustné jednak pro řešení otázky odůvodněnosti uplatněného nároku při rozhodování rozsudkem pro zmeškání, jednak pro řešení otázky, zda při splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání pouze co do části uplatněného nároku lze rozhodnout částečným rozsudkem pro zmeškání, neboť při jejich hodnocení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

18. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při řešení shora vymezených otázek na nesprávném právním posouzení věci ( ).

19. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

20. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodná právní úprava

21. Podle má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.

22. Podle zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou ( ) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

23. Podle rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2), došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti.

K odůvodněnosti nároku při rozhodování rozsudkem pro zmeškání

24. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, zda nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír, nebo zda žalovaným není ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. Další právní posouzení věci tkví v úvaze, zda ze skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce, tedy zda podle těchto tvrzení lze výrokem rozsudku přiznat právě to, čeho se žalobce v žalobě domáhá (srov. například již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. ).

25. Základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to, čeho se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (srov. již usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 12. 1994, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/1996, a z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2001, či usnesení ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. ).

26. V judikatuře Nejvyššího soudu se rovněž ustálil závěr, že při zmeškání žalovaného podle soud vychází pouze ze žalobních tvrzení, a nikoliv z listin, jimiž jsou tato žalobní tvrzení dokládána. To platí bez zřetele k tomu, zda v průběhu prvního nařízeného jednání, v jehož závěru byl vydán rozsudek pro zmeškání, soud prováděl ve věci dokazování. V rozsudku pro zmeškání výsledky takového dokazování nehodnotí a hodnotit ani nesmí. Vydání rozsudku pro zmeškání při splnění dalších zákonných předpokladů nebrání ani okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze případu nabízel soudu důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. ).

27. Odvolání proti rozsudku pro zmeškání založené na zpochybnění skutkového stavu plynoucího z nesporných žalobních tvrzení nemůže být úspěšné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. , či důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z novější judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. ).

28. Z uvedených judikaturních závěrů předně vyplývá, že rozsudek pro zmeškání nemá povahu sankce za neomluvenou neúčast žalovaného na prvním jednání (srov. MACUR, J. Povinnost a odpovědnost v občanském právu procesním. Brno: Masarykova univerzita, 1991, s. 13). Zmeškání totiž nemá za následek, že žalovaný spor bez dalšího prohrává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. ). Účelem rozsudku pro zmeškání je motivovat žalovanou procesní stranu k aktivní účasti na řízení, a tím je ve výsledku urychlit. O sankční funkci rozsudku pro zmeškání nelze uvažovat již proto, že jej soud vydává mimo jiné za splnění nutného předpokladu, že skutková tvrzení žalobce odůvodňují (alespoň částečné) vyhovění žalobě. Rozsudkem pro zmeškání tak nemohou být žalobci přiznávány nároky, které nemají v právním řádu oporu, ani nároky, které nejsou dostatečně podloženy skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě či v jejím doplnění. Věcná správnost rozsudku pro zmeškání je pak v garantována uplatněním osvědčené skutkové domněnky, podle níž žalovaná strana, která, ač k tomu má příležitost, se odmítá aktivně podílet na soudním řízení, nebo ho úmyslně protahuje, a k nařízenému prvnímu jednání se bez důvodné a včasné omluvy nedostaví, ve skutečnosti nemá žádné argumenty ani důkazy proti správnosti skutkových tvrzení druhé procesní strany (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. , a v literatuře MACUR, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení Bulletin advokacie, č. 2/2002, s. 31). Právě pro tyto situace zákon stanoví, že se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o okolnostech, týkajících se sporu, považují za nesporná, a soud z nich při rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání může spolehlivě vycházet.

29. V poměrech projednávané věci se odvolací soud od shora uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu odchýlil již svým závěrem, že se soud prvního stupně měl v rozsudku pro zmeškání vypořádat s tvrzeními žalovaného 1) o tom, že u některých nemovitostí nebyl nikdy zapsán jako jejich vlastník, případně, že nemovitosti nepřeváděl na žalovaného 2) on sám, ale třetí osoby. Ze shora uvedené judikatury dovolacího soudu se ovšem jednoznačně podává, že při zmeškání žalovaného podle soud učiní skutkovým základem svého rozhodnutí pouze žalobní tvrzení uvedená v žalobě nebo v jejím doplnění a že k případným námitkám žalovaného proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě nepřihlíží. Neposuzoval-li tak odvolací soud, zda žalobcem uplatněný procesní nárok, při splnění dalších zákonných předpokladů rozsudku pro zmeškání, vyplývá z žalobních tvrzení, nýbrž měl za to, že je třeba se vypořádat i s námitkami žalovaného, je jím provedené právní posouzení nesprávné.

30. Odvolací soud měl v řešené věci rozsudek soudu prvního stupně nesprávný rovněž z důvodu, že žalovanému 1) nesvědčil žádný vlastnický titul, na jehož základě by mohlo být v probíhajícím řízení určeno, že je vlastníkem nemovitostí, které jeho matka převedla před svou smrtí darovací smlouvou ze dne 10. 3. 2020 na žalovaného 2). Odvolací soud však přehlédl, že žalobce v žalobě (č. l. 7-14 spisu) a v jejích doplněních (č. l. 123-126 a č. l. 155-156 spisu) tvrdil, že matka žalovaného 1) před svou smrtí bezplatně převedla pozemky parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY na žalovaného 2) právě proto, aby je jako jediný její dědic nenabyl žalovaný 1), a aby tak jejich zpeněžením nemohlo dojít k uspokojení pohledávky žalobce. Bylo tedy na odvolacím soudu, aby posoudil otázku platnosti uvedené darovací smlouvy, jakož i otázku, zda pro případ její neplatnosti již z žalobních tvrzení vyplývá, že by se vlastníkem uvedených pozemků stal žalovaný 1). V této souvislosti Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 není ve vztahu mezi jediným dědicem, jemuž bylo pravomocně potvrzeno nabytí dědictví, a třetími osobami pro uplatňování majetkových nároků zůstavitele zpravidla významné, zda bylo konkrétní aktivum výslovně projednáno v řízení o pozůstalosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2025, sp. zn. , či ze dne 30. 12. 2025, sp. zn. ). Případné neprojednání uvedených pozemků v řízení o pozůstalosti by samo o sobě nebránilo závěru o jejich nabytí žalovaným 1) děděním, pokud by darovací smlouva byla neplatná a žalovanému 1) bylo jako jedinému dědici pravomocně potvrzeno nabytí dědictví. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval, je jím provedené právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné.

31. Nejvyšší soud dále dodává, že v otázce posouzení platnosti nebo neplatnosti právního jednání (smlouvy) v jiném řízení jako otázky předběžné (tj. jako otázky, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), je praxe dovolacího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že ji lze řešit bez zřetele na to, kdo je stranou tohoto řízení. Úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního jednání (smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z účastníků tohoto právního jednání (této smlouvy) (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. , nebo z recentní rozhodovací praxe např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. ).

K možnosti vydání částečného rozsudku pro zmeškání

32. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž konstantní v řešení otázky, lze-li ve věci rozhodnout částečným rozsudkem pro zmeškání v případě, kdy žalobcova nesporná tvrzení odůvodňují přiznání uplatněného procesního nároku jen zčásti. Kladně tuto otázku zodpověděl již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn.

, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání o části předmětu řízení, u níž jsou splněny předpoklady stanovené v

, resp. potvrdit rozsudek pro zmeškání jen v této části.

33. V rozsudku ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. , pak Nejvyšší soud uzavřel, že právní úprava připouští, aby soud v případě, kdy povaha věci nevylučuje, aby soud rozhodl samostatným rozsudkem jen o části předmětu řízení (k podmínkám vydání částečného rozsudku srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. ), posoudil splnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání samostatně pro jednotlivé části uplatněného nároku, a aby rozhodl o vydání částečného rozsudku pro zmeškání ohledně té části předmětu řízení, u které byly zákonné podmínky splněny. Obdobně pak i odvolací soud může při samostatném posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání pro jednotlivé části předmětu řízení potvrdit rozsudek pro zmeškání vydaný soudem prvního stupně pouze v té části předmětu řízení, u které byly tyto podmínky splněny.

34. S možností rozhodnutí částečným rozsudkem pro zmeškání počítá i odborná literatura (srov. FRINTOVÁ, D. Mezitímní a částečné rozhodnutí ve světle judikatury a evropské komparace. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 163, dále SEDLÁČEK, M. Kontumační rozsudek. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 73, či HRNČIŘÍK, V. In: SVOBODA, K., KASÍKOVÁ, M., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. . 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, , s. 631, marg. č. 22).

35. V poměrech projednávané věci odvolací soud, přestože měl právní posouzení žalobcem uplatněného nároku ze strany soudu prvního stupně za nesprávné pouze zčásti [ve vztahu k určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY a č. XY, k. ú. XY, a ve vztahu k pozemkům, které žalovaný 1) převedl na žalovaného 2) prostřednictvím třetích osob], vycházel z názoru, že nejsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ani ve vztahu k zbylým nemovitým věcem, k nimž se žalobce domáhal určení vlastnického práva žalovaného 1). Odvolací soud tak přehlédl, že může při samostatném posuzování splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání pro jednotlivé části předmětu řízení potvrdit rozsudek pro zmeškání vydaný soudem prvního stupně pouze v té části předmětu řízení, u které byly tyto předpoklady splněny. Jestliže odvolací soud žalobcem uplatněný nárok takto nehodnotil, je jím provedené posouzení rovněž nesprávné.

36. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud podle věty druhé dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo. V tomto směru dovolací soud pouze doplňuje, že s ohledem na povahu uplatněného nároku vycházel odvolací soud správně z toho, že procesní společenství žalovaných 1) a 2) má charakter společenství nerozlučného ( ). Domáhá-li se žalobce toho, aby namísto žalovaného 2) byl jako vlastník předmětných nemovitostí určen žalovaný 1), může určovací žaloba předcházet dalším sporům, a plnit tak svou preventivní funkci pouze za předpokladu, vztahuje-li se rozsudek o ní jednotně na všechny účastníky, kteří vystupují na žalované straně (srov. LAVICKÝ, P., DOBROVOLNÁ, E., DVOŘÁK, B. Civilní právo procesní. Díl první. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, s. 162-163). Odvolání žalovaného 1) tak bylo v předmětné věci podáno i s účinky pro žalovaného 2), jak ostatně vyplývá i z měnícího výroku napadeného rozsudku.

37. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek odvolacího soudu shora v celém rozsahu podle zrušil a věc mu v souladu s větou první vrátil k dalšímu řízení. V něm odvolací soud v intencích shora uvedených právních názorů, kterými je ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán, znovu rozhodne o odvolání žalovaného 1) proti rozsudku pro zmeškání, přičemž posoudí, zda veškerá skutková tvrzení žalobce obsažná v žalobě (č. l. 7-14 spisu) a v jejích doplněních (č. l. 123-126 a č. l. 155-156 spisu) odůvodňují po právní stránce uplatněný procesní nárok (nebo aspoň jeho část).

38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 9. 2026

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu