Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)49 A 4/2026 - 30.pdf
PDF · 0 B
No categories available
49 A 4/2026 - 30
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci
žalobkyně: L. T. L., narozená X
státní příslušnost Vietnamská socialistická republika
t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová
Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem
zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem
sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2026, č. j. OAM-342/BE-BE02-VL15-PZ-ZZC-2026,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2026, č. j. OAM-342/BE-BE02-VL15-PZ-ZZC-2026, ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka na náhradě nákladů řízení částku 12 269,40 Kč.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “) dodanou do datové schránky soudu dne 27. 7. 2026 domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 7. 2026, č. j. OAM-342/BE-BE02-VL15-PZ-ZZC-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 46a odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “) rozhodl o prodloužení doby zajištění žalobkyně do 19. 9. 2026 a o tom, že žalobkyně je zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu .
2. Žalobkyně namítá, že žalovaný v rozporu s § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád správní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád správní řád “), nedostatečně zjistil skutkový stav, když napadené rozhodnutí založil téměř výhradně na okolnostech z doby vydání rozhodnutí ze dne 27. 3. 2026 o jejím přezajištění a zcela ignoroval nový vývoj. Žalobkyně přitom již absolvovala v rámci azylového řízení pohovor a poskytla ke své žádosti údaje, ze kterých podle ní nelze dovodit, že by její žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění. Vzhledem k tomu, že zajištění je velmi intenzivním zásahem do osobní svobody a opatřením ultima ratio, měl žalovaný v rámci náležitého zjištění skutkového stavu přistoupit k doplnění podkladů do správního spisu, a to například prostřednictvím výslechu žalobkyně k důvodům, proč nepodala žádost o mezinárodní ochranu dříve, k jejím osobním a rodinným poměrům a k dalším relevantním okolnostem. Namísto toho žalovaný vycházel jen z protokolu o výslechu před policejním orgánem, který však byl sepsán specificky pro potřeby zajištění za účelem vycestování, a nemůže tak mít vypovídací hodnotu pro potřeby posouzení možnosti užití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu . To platí o to spíše, jestliže časový prostor pro doplnění skutkového stavu měl žalovaný limitován de facto jen doposud stanovenou dobou zajištění. Je to právě žalovaný, kdo je sám zcela odpovědný za obstarání a řádné vyhodnocení veškerých relevantních podkladů, a porušování této povinnosti zcela vyprazdňuje ústavně garantovanou ochranu práva žalobkyně na osobní svobodu.
3. V důsledku toho žalobkyně považuje ze strany žalovaného nedostatečným posouzení otázky možnosti uložit jí namísto zajištění zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu (např. povinnost osobně se hlásit ministerstvu nebo zdržovat se v pobytovém středisku). Žalovaný možnost propuštění plošně odmítl s odkazem na dřívější nerespektování návratového rozhodnutí vydaného Švýcarskem a obavu z maření azylového řízení a případné realizace uloženého návratového rozhodnutí. Taková paušální argumentace je ale podle žalobkyně zcela nedostatečná a v podstatě by znemožnila propuštění v podstatě kohokoliv, kdo byl z uvedených důvodů zjištěn. Je proto vždy třeba pečlivě zjistit a následně zvážit aktuální skutkové okolnosti, což však žalovaný neučinil.
4. I když žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí nevede formalizované řízení, nemůže to podle žalobkyně znamenat, že by žalovaný nenesl odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu a že by mohl rozhodovat na základě neúplných či nesprávných skutkových zjištění. Žalobkyně proto trvá na tom, že ji žalovaný měl před vydáním rozhodnutí buď vyslechnout, anebo ji měl ve smyslu zásady in dubio pro libertate propustit na svobodu.
5. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že se nedomnívá, že by porušil ustanovení správního řádu a že by krátil žalobkyni na jejích právech, proto navrhl zamítnutí žaloby. Není pravdou, že by nezohlednil vývoj v uplynulých 110 dnech zajištění, naopak důkladně posuzoval, zda nedošlo ke změně relevantních okolostí. Důvody zajištění podle podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. důvodná obava, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se vyhoštění) však i nadále trvají. Žalobkyni bylo v roce 2023 ve Švýcarsku vydáno rozhodnutí o navrácení se zákazem pobytu, který vědomě nerespektovala a nelegálně pobývala na území vícero členských států EU. O mezinárodní ochranu žalobykně požádala až dne 24. 3. 2026 poté, co byla zajištěna za účelem vycestování. Zákon o azylu žalovanému neukládá povinnost před každým prodloužením zajištění provádět nový výslech, pokud nedošlo ke změně skutkového stavu, přičemž žalobkyně žádné nové relevantní skutečnosti např. v oblasti osobních a rodinných poměrů nesdělila. V napadeném rozhodnutí žalovaný jednoznačně dospěl k závěru, že umístění do otevřeného pobytového střediska ani uložení povinnosti se hlásit by neposkytovalo záruku, že žalobkyně bude spolupracovat. Naopak dlouhodobý nelegální pobyt na území Evropské unie (dále jen „EU“), nerespektování švýcarského rozhodnutí o navrácení a absence pevných vazeb na území České republiky (dále jen „ČR“) – nestálý vztah trvající 2-3 měsíce, absence příbuzných či majetku – zakládají podle žalovaného důvodnou obavu z útěku a maření řízení. Žalovaný připomněl, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2026, č. j. 36 A 13/2026 -16, zamítl nedávnou žalobu žalobkyně proto rozhodnutí o její žádosti o propuštění ze zajištění a potvrdil, že žalobkyni nelze uložit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu . Od tohoto soudního přezkumu se podle žalovaného přitom nic nezměnilo. K prodloužení zajištění o 70 dnů do 19. 9. 2026, což odpovídá maximální 180denní lhůtě zajištění, pak žalovaný dodal, že je důsledkem toho, že žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu byla posunuta do standardního posuzování, jež si vyžaduje čas na obstarání aktuálních informací o zemi původu, seznámení žalobkyně s podklady a vydání konečného rozhodnutí.
6. Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas poslední den lhůty, osobou k tomu oprávněnou a obsahuje i všechny nezbytné náležitosti. Je tedy věcně projednatelná. Soud proto přezkoumal meritorně napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, v kontextu uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). S ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků nepožádal o nařízení jednání a soud nepovažuje nařízení jednání za nezbytné, rozhodl o žalobě bez jednání (§ 46e odst. 3 věta druhá zákona o azylu a contrario). Dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.
7. Dokazování soud neprováděl, jelikož k posouzení žalobních bodů dostačoval obsah předloženého správního spisu.
8. Ze správního spisu soud zjistil, že podle rozhodnutí Policie ČR ze dne 20. 3. 2026, jímž byla žalobkyně podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2026 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěna za účelem vycestování na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody (tj. od 19. 3. 2026 v 11:43 hodin), se žalobkyně dne 19. 3. 2026 dobrovolně dostavila na cizineckou policii v Plzni za účelem řešení svého pobytu na území ČR. Předložila vietnamský cestovní pas, v němž měla vyznačeno pouze maďarské vízum s dobou platnosti od 21. 4. 2022 do 20. 4. 2023 pro jeden vstup a pobyt o délce 30 dnů, a dále fotografii maďarského povolení k pobytu s platností do 7. 4. 2024. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně měla v Schengenském informačního systému (dále jen „SIS“) platný záznam jako nežádoucí osoba, a následná zjištění, dle kterých od 16. 11. 2023 do 19. 3. 2026 pobývala na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „smluvní státy“) bez platného povolení k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna, Policie ČR ji zajistila. Závěr o neoprávněném pobytu žalobkyně byl podložen (vedle zmiňovaného záznamu v SIS) lustrací v dostupných evidencích Policie ČR, z nichž bylo zjištěno, že žalobkyně nemá žádné platné oprávnění k pobytu na území ČR, dále sdělením příslušných maďarských orgánů, že žalobkyně sice v Maďarsku měla povolení k pobytu za účelem zaměstnání platné do 7. 4. 2024, to bylo nicméně zrušeno dne 22. 6. 2023. A konečně dle sdělení švýcarské strany bylo potvrzeno, že žalobkyni bylo dne 9. 11. 2023 vydáno rozhodnutí o návratu z území smluvních států na dobu tří let, a to z důvodu neoprávněného vstupu, pobytu a práce bez požadovaného povolení; rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 9. 11. 2023, přičemž žalobkyně byla dle tohoto rozhodnutí povinna území opustit nejpozději 15. 11. 2023. Uvedené skutečnosti částečně potvrdila i sama žalobkyně v rámci podání vysvětlení dne 19. 3. 2026 (jak vyplývá z příslušného protokolu č. j. KRPP-40515-6/ČJ-2026-030022). Žalobkyně konkrétně uvedla, že v den, kdy se dozvěděla, že jí byl uložen zákaz, ze Švýcarska vycestovala. Následně pobývala na doporučení lidí z komunity v Německu. Domnívala se, že ji k pobytu opravňuje maďarské povolení k pobytu. V ČR pobývá poslední tři až čtyři měsíce. Žádné kroky k legalizaci pobytu nečinila. V reakci na otázku, zda si je vědoma toho, že na území pobývá neoprávněně a navazující otázky, žalobkyně nejprve odmítala vypovídat. Nakonec žalobkyně uvedla, že v ČR nemá žádné příbuzné, jen přítele, s nímž tvoří pár asi 2 nebo 3 měsíce. Bydlí v Plzni, ale adresu si nepamatuje. Ve Vietnamu jí nic nehrozí, má tam zaručena veškerá práva a chce tam dobrovolně vycestovat. Až po skončení vysvětlení její právní zástupce zmínil, že na území ČR se nachází i její strýc, který je schopen za ni složit finanční záruku.
9. Poté, co žalobkyně dne 24. 3. 2026 požádala o mezinárodní ochranu, žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 3. 2026 žalobkyni přezajistil do režimu zákona o azylu , a to s odkazem na § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu , neboť dospěl k závěru, že je možné se oprávněně domnívat, že žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany podala pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet (dále jen „rozhodnutí o přezajištění“).
10. Dne 1. 6. 2026 podala žalobkyně žádost o propuštění ze ZZC. Odůvodnila ji tím, že již odpadl důvod, pro který došlo k vydání rozhodnutí o přezajištění, přičemž bylo možné účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 odst. 1 zákona o azylu . Přiložila k ní čestné prohlášení s úředně ověřeným podpisem osoby, která dne 20. 3. 2026 uvedla, že je vlastním strýcem žalobkyně, trvale žije se dvěma jejími bratranci na konkrétně specifikované adrese a že žalobkyni v případě propuštění poskytne po dobu řízení o jejíž žádosti o mezinárodní ochranu nezbytné zázemí a hmotné zabezpečení. Přiložen byl též vyplněný formulář potvrzení o zajištění ubytování žalobkyni na adrese strýce opatřený dne 20. 3. 2026 úředně ověřeným podpisem osoby jednající za bytové družstvo.
11. Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2026 žalovaný tvrzením žalobkyně nepřisvědčil a rozhodl, že žalobkyně je nadále do 11. 7. 2026 zajištěna v ZZC, neboť důvody jejího zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu trvají. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně měla na základě rozhodnutí o vyhoštění, které jí byl vydáno ve Švýcarsku, vycestovat z území smluvních států nejpozději do 15. 11. 2023, což však bezdůvodně neučinila. Místo toho nadále neoprávněně pobývala na území hned dvou členských států EU včetně ČR. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podala až v souvislosti se svým zadržením pro účely správního vyhoštění, ač jí nic nebránilo tak učinit dříve. V rámci výslechu před orgány Policie ČR přitom stvrdila, že ve vlasti jí nic nehrozí a že její práva jsou tam zaručena. Dle žalovaného je zřejmé, že žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany podala ve snaze zmařit či alespoň oddálit nucený návrat do vlasti, a to ve chvíli, kdy jí reálně hrozil. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil právě s ohledem na pobytovou historii žalobkyně, z níž je zřejmý nulový respekt k právním předpisům ČR a EU. Nelze proto předpokládat, že by se v případě umožnění pobytu na soukromé adrese na přístupu žalobkyně něco změnilo a že by v případě vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění dobrovolně vycestovala. Dobu zajištění žalovaný ponechal tak, jak byla stanovena dle rozhodnutí o přezajištění (tj. v celkové délce 110 dní) s tím, že v této době lze předpokládat nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně.
12. Následně pak dne 9. 7. 2026 žalovaný vydal napadené rozhodnutí, jež podle připojené doložky nabylo právní moci dne 10. 7. 2026, kterým prodložil zajištění žalobkyně do 19. 9. 2026. Napadeným rozhodnutím znovu rozhodl o zajištění žalobkyně ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a podle § 46a odst. 5 zákona o azylu prodloužil dobu trvání zajištění do 19. 9. 2026. Byť žalovaný ve výroku uvedl, že rozhoduje (resp. zavedl zkratku) podle zákona o azylu „ve znění pozdějších předpisů“, z citace ustanovení zákona v odůvodnění napadeného rozhodutí zřetelně vyplývá, že ve skutečnosti pracoval se zněním účinným do 11. 6. 2026, a nikoliv v tom znění, jež bylo účinné k datu vydání jeho rozhodnutí. Jedinou výjimku představuje poučení připojené na závěr napadeného rozhodnutí, v němž naopak žalovaný pracuje se zněním zákona o azylu účinným od 12. 6. 2026.
13. V této souvislosti soud považuje za vhodné na tomto místě krátce odbočit a připomenout, že již v rozsudku ze dne 27. 7. 2026, č. j. 55 A 14/2026 -13, Krajský soud v Praze nastínil právní názor, že i přes zmatečně formulovaná přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. lze dovodit, že takový aplikační postup obstojí (aniž by tím ovšem chtěl soud v tomto případě schvalovat nesprávně definovanou zkratku v napadeném rozhodnutí; ta je však pouze formulační neobratností, která nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť skutečně použitou právní normu lze dovodit z parafrází právního předpisu v textu anpadeného rozhodnutí). Na tento právní názor soud odkazuje a vychází z něj i v tomto řízení, aniž považuje za nezbytné jej podrobněji rekapitulovat. Soud tedy i v této věci pro účely soudního řízení vychází z toho, že hmotněprávní podmínky rozhodnutí vydávaných v řízeních podle zákona o azylu zahájených na základě žádostí podaných před 12. 6. 2026 se řídí dosavadní právní úpravou, zatímco procesní podmínky řízení o žalobách podaných po tomto datu (a tedy i o této žalobě) se již řídí novelizovanou právní úpravou.
14. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že na důvodech zajištění žalobkyně uvedených v rozhodnutí o přezajištění ze dne 27. 3. 2026 se nic nezměnilo. Z jejího postupu je zřejmé, že propuštěním ze zajištění by byla ohrožena realizace realizace rozhodnutí o žádosti ve věci mezinárodní ochrany, zejména pak následné vycestování žalobkyně z ČR. I nadále platí, že žalobkyni bylo dne 15. 11. 2023 vydáno rozhodnutí o navrácení, na základě nějž opustila Švýcarsko, ale nadále pobývala v Německu a posléze v ČR, čímž žalobkyně upřednostnila své zájmy nad dodržováním právního pořádku v zemích EU. V ČR žalobkyně nemá žádný majetek a nemá zde žádné příbuzné, poněvadž celá její rodina je ve Vietnamu. Má zde jen přítele, s nímž má vztah trvající 2-3 měsíce. Je zdravá a ve vlasti jí nic nehrozí. Podle zmocněnce žalobkyně měla za to, že v EU může pobývat na základě maďarského víza, o jehož zrušení nevěděla, přičemž má zajištěnu adresu pobytu na území ČR. K tomu žalovaný podotkl, že pokud žalobkyně tvrdí, že si nebyla vědoma důsledků švýcarského rozhodnutí a dovolává se maďarského povolení k pobytu, tento argument nelze akceptovat, jelikož platnost maďarského povolení, i kdyby nebylo dne 22. 6. 2023 zrušeno, by jí uplynula dne 7. 4. 2024. Neoprávněný pobyt žalobkyně tak musel být úmyslný. Žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany požádala až po zadržení Policií ČR, zajištění a umístění v ZZC a z její výpovědi nevyplynulo naprosto nic, co by jí bránilo v dřívějším podání žádosti. Z toho je tedy podle žalovaného zřejmé, že žádost byla podána jen s cílem znemožnit realizaci vycestování a že bez zajištění by žalobkyně k vycestování nepřistoupila. Její propuštění by tak mohlo ohrozit veřejný pořádek v ČR, neboť lze důvodně předpokládat nerespektování zákonné povinnosti vycestovat z území EU. Podle žalovaného v případě žalobkyně nelze uložit ani zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu . Pobytová střediska jsou totiž koncipována jako otevřená a nelze v nich omezit pohyb žadatelů směrem ven, přičemž nelze očekávat, že by žalobkyně s českými orgány spolupracovala. Důvody uvedené v žádosti o propuštění již podrobně posoudil v rozhodnutí ze dne 5. 6. 2026, na toto rozhodnutí založené ve spise odkazuje a připomíná, že žaloba žalobkyně byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2026, č. j. 36 A 13/2026 -16. V závěru se pak žalovaný zabýval délkou doby zajištění a konstatoval, že maximální doba zajištění je zákonem stanovena na 180 dní (tj. do dne 19. 9. 2026). Jelikož žádost žalobkyně nebyla zamítnuta jako zjevně nedůvodná nebo nepřípustná a bude posuzována standardně, což si vyžádá delší dobu kvůli zajištění informací o zemi původu, seznámení žalobkyně s podklady a vypracování konečného rozhodnutí, žalovaný prodloužil dobu zajištění na maximální zákonnou délku s tím, že pokud by ovšem kdykoliv vyvstaly důvody pro ukončení zajištění, bude žalobkyně bez zbytečného odkladu propuštěna.
15. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Podle § 33a odst. 1 zákona o azylu soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu je v době jeho rozhodnutí. Soud ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jne „NSS“) ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021 -39, č. 4456/2023 NSS, body 43 a 44, ve spojení s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022 ve věcech C704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, body 87-89 (podobně nyní podle § 33b odst. 2 zákona o azylu ), napadené rozhodnutí přezkoumal tak, že přihlížel i k vadám z úřední povinnosti. S ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků nenavrhl, aby soud nařídil jednání a soud nepovažuje nařízení jednání za nezbytné, rozhodl o žalobě bez jednání (§ 46e odst. 3 zákona o azylu ). Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
16. V projednávané věci žalobkyně brojí proti tomu, že žalovaný v napadeném rozhodnutí v podstatě jen zopakoval důvody, které vedly k jejímu zajištění a byly uvedeny v rozhodnutí o přezajištění, aniž by nějak nezohlednil průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a to, zda i nadále se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu.
17. Z výše rekapitulovaného obsahu napadeného rozhodnutí přitom skutečně plyne, že průběhem řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu se žalovaný v napadeném rozhodnutí (s výjimkou zcela obecné zmínky v pasáži vysvětlující potřebu prodloužení doby zajištění) nijak nezabýval. Žalovaný jen obecně zkonstatoval, že na důvodech zajištění se nic nezměnilo, aniž by však byť jen náznakem nastínil, proč k tomuto závěru dospěl. Z obsahu předloženého správního spisu se dokonce jeví, že se žalovaný vůbec o okolnosti následně žalobkyní uváděné nijak nezajímal, jelikož součástí předloženého spisu není ani záznam o poskytnutí údajů k žádosti, ani protokol o pohovoru ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ačkoliv ze správního spisu plyne, že poskytnutí údajů a provedení pohovoru bylo naplánováno na 5. 5. 2026. Soud v tomto směru vyvinul procesní iniciativu a v mezích svých časových možností (ode dne předložení kopie správního spisu mu na rozhodnutí ve věci zbývalo jen 5 pracovních dnů) a s respektem k naléhavosti věci, v níž jde o ochranu osobní svobody, si alespoň telefonicky vyžádal od žalovaného doplnění spisu o tyto listin y.
18. Žalovaný dne 6. 8. 2026 dodatečně doplnil správní spis o poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany a o protokol o pohovoru sepsané dne 5. 5. 2026. Z nich vyplynulo, že žalobkyně si ve Vietnamu patrně vzala tzv. predátorskou půjčku, kterou nezvládala splácet, a podle jejích tvrzení byli její rodiče a bratr ve Vietnamu opakovaně navštěvováni a dostávali SMS ohledně její půjčky, přičemž padly i výhrůžky, že pokud se žalobkyně vrátí do Vietnamu, tak si ji najdou a můžou ji zabít. Proto odjela do Evropy, aby si vydělala na splacení dluhu. V ČR má přítele a chce s ním zůstat. Dále uvedla, že o neplatnosti maďarského víza se dozvěděla poprvé až poté, co byla zadržena ve Švýcarsku.
19. Kromě toho žalovaný soudu sdělil, že žalobkyně dne 5.8. 2026 opustila ZZC a území ČR přes Letiště Ruzyně. K tomu soud uvádí, že to ale nic nemění na jeho povinnosti o žalobě meritorně rozhodnout (.
20. Soud podotýká, že v rozsudku ze dne 30. 10. 2025, č. j. 9 Azs 147/2025 -26, se NSS zabýval částečně obdobnou situací. Tamní žalobce byl zajištěn ze stejných důvodů a žalovaný taktéž prodloužil dobu jeho zajištění. Důvodnost domněnky účelového podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany závisela na posouzení skutečností, které byly žalovanému známy v době rozhodnutí o zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu . Toto zajišťovací opatření je z podstaty věci založeno vždy na určité pravděpodobnosti, a nikoli jistotě ohledně skutečného účelu jednání žadatele. Význam zjištění, která odůvodňovala zajištění cizince na jeho počátku, se může v průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany měnit v závislosti na dalších skutečnostech, které vyjdou najevo. Naplnění této podmínky zajištění je proto třeba při prodloužení doby trvání zajištění posoudit vždy nově (bod 22).
21. V bodě 24 NSS uzavřel, že „odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince podle § 46a odst. 5 zákona o azylu , jde-li o důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) tohoto zákona, musí obsahovat konkrétní důvody, pro které se stěžovatel v době vydání tohoto rozhodnutí nadále domnívá, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu, a to s přihlédnutím ke zjištěním učiněným v průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pouhý poukaz na to, že na důvodech zajištění uvedených v dřívějším rozhodnutí se nic nezměnilo, zpravidla nebude postačující.“ Z těchto závěrů čerpá navazující judikatura správních soudů – naplnění podmínek pro zajištěná je třeba při prodloužení doby trvání zajištění posoudit vždy nově a dále je třeba přihlédnout i ke zjištěním učiněným v průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany (např. usnesení NSS ze dne 10. 4. 2025, č. j. 4 Azs 8/2025 -20, bod 10, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2026, č. j. 53 A 1/2026 -17). Žalovaný sice není povinen v rozhodnutí o prodloužení doby zajištění konstuovat „zcela nové důvody“ zajištění, to ale nic nemění na tom, že je povinen srozumitelně a přezkoumatelně reagovat na nová zjištění učiněná v průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany.
22. V nynější věci důvody zajištění předchozího rozhodnutí žalovaný alespoň parafrázoval. To ale na podstatě důvodů rozsudku NSS č. j. 9 Azs 147/2025 -26 nemůže nic změnit. Mezi parafrází, doslovným přepisem či adresným odkazem není obsahově žádný rozdíl. Žalovaný tak či tak z povahy věci nesdlěuje, jak přihlédl ke zjištěním učiněným v průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany, a tím požadavkům na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby zajištění nedostál.
23. Z bodu 23 rozsudku č. j. 9 Azs 147/2025 -26 totiž plyne, že pokud není žádost zamítnuta pro zjevnou nedůvodnost nebo nepřípustnost, může se jednat o indicii, na základě níž mohou být původní závěry o domněnce, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, významným způsobem zpochybněny. NSS upozornil na to, že podmínka pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné proto, že žadatel podal žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění [§ 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu ], musí být splněna kumulativně s další podmínkou, tj. že žadatel zároveň neuvádí skutečnosti svědčící o možném vystavení pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo o možné hrozbě vážné újmy podle § 14a tohoto zákona (úvodní část § 16 odst. 1 zákona o azylu ). Nelze tak bez dalšího učinit závěr o tom, že důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu nemůže být dán, jestliže žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla shledána zjevně nedůvodnou. To ale nic nemění na tom, že pokud žalovaný v žalobkynině případě nepostupoval podle § 16 zákona o azylu , tím spíše měl zjištěními učiněnými v průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany odůvodnit, proč důvody pro zajištění žalobkyně i nadále trvají (a contrario bod 16 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 47 A 2/2025 -21). Jinými slovy, pokud žalovaný v průběhu řízení o mezinárodní ochraně zjistil o situaci žalobkyně nové informace, a přesto dospěl k tomu, že domněnka podání žádosti s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění stále přetrvává, měl takový závěr řádně odůvodnit. Takovými zjištěními vyžadujícími si meritorní projednání žádosti o mezinárodní ochranu totiž může být mimo jiné nabourána předchozí domněnka žalovaného, že vycestování žalobkyně (jež má být v konečném důsledku cílem, kvůli jehož dosažení je osobní svoboda žalobkyně omezována) je vůbec realizovatelné.
24. To platí o to více s ohledem na skutečnost, že žalovaný rozhodoval v řízení, v němž je z moci úřední ukládána povinnost, a proto byl povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící v neprospěch, ale i ve prospěch toho, komu má být povinnost uložena (§ 50 odst. 3 správního řádu ). Takové řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou nestranného přístupu. Žalovaný v tomto typu řízení nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. body 34 a 35 rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2025, č. j. 5 Azs 79/2025 -34). Žalovaný má sice pravdu v tom, že není jeho povinností před rozhodnutím o prodloužení zajištění znovu provádět výslech žalobkyně, zejména pokud sama neuplatní nové okolnosti relevantní z hlediska podmínek dalšího trvání zajištění, avšak o to spíše musí zohlednit veškeré podklady, které se staly součástí správního spisu vedeného ve věci žádosti o mezinárodní ochranu. Jsou to typicky právě prvotní poskytnutí údajů k žádosti a následně pohovor ve věci žádosti o mezinárodní ochranu, které ač nejsou vysloveně zaměřeny na otázky rozhodné pro zajištění žadatele, mohou řadu významných okolností odhalit. Žalovaný je nesmí opomíjet a musí tyto podklady nejen zařadit do správního spisu, ale také se k nim adresně vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí.
25. Žalovaný proto měl v kontextu zjištění vyplývajících z poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a výslechu k žádosti hodnotit, zda důvody podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu nadále trvají. Při posouzení podmínek zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se pochopitelně neposuzuje důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu. Rozhodnutí o zajištění nebo o prodloužení doby zajištění nijak nepředjímá výsledek řízení o mezinárodní ochraně ani jej nenahrazuje (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2020, č. j. 1 Azs 182/2019 -41). Postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána s cílem zamezit realizaci správního vyhoštění a že i přes nastalé změny nejsou známy dostatečně vážné důvody, jež by s dostatečnou pravděpodobností vylučovaly možnost následného vycestování žalobkyně. I když určité důvody z žádosti o mezinárodní ochranu budou vyplývat, takže to odůvodní potřebu jejího standardního projednání, žalovaný může vysvětlit, proč v celkovém kontextu o reálnosti takových důvodů mohou panovat významné pochyby (proč se lze např. s dostatečnou pravděpodobností domnívat, že jde o důvody vymyšlené). To však nemá činit jako první soud.
26. Svůj náhled na uváděné okolnosti měl žalovaný srozumitelně vyjádřit v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navíc žalovaný v tomto směru validní protiargument nepřednesl ani ve vyjádření k žalobě. Správní soudy nemohou nahrazovat úvahy žalovaného (rozsudek NSS ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 Azs 55/2016 -55). Taková úvaha by nebyla přezkumem žalobou napadeného rozhodnutí, nýbrž vlastním hodnocením soudu učiněným na základě skutečností, jimiž se žalovaný vůbec nezabýval. Soud by tak nepřípustně nahradil důvody rozhodnutí správního orgánu. Bylo povinností žalovaného, aby sám zjistil rozhodné skutečnosti, vypořádal se s nimi ve svém rozhodnutí a srozumitelně vysvětlil, zda a z jakého důvodu zakládají důvod pro prodloužení doby zajištění (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 9. 2024, č. j. 5 Azs 133/2024 -45, bod 38). Jakkoliv soud s ohledem na doplněný obsah správního spisu konstatuje, že se nejeví, že by z poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a z pohovoru vyplynuly zásadní nové skutečnosti či informace, jež by měnily kontext informací plynoucích z původně předloženého kusého správního spisu, je evidentní že žalobkyně zcela důvodně poukázala na to, že k obsahu poskytnutých údajů žalovaný reálně nijak nepřihlédl, resp. z napadeného rozhodnutí nelze vyčíst, že by se jimi vůbec jakkoliv zabýval.
27. Prostor pro odlišné nahlížení soudu nevznikl ani v režimu nového znění zákona o azylu účinného od 12. 6. 2026. Podle § 46e odst. 3 in fine zákona o azylu soud může místo zrušení rozhodnutí o zajištění, o prodloužení doby trvání zajištění nebo o nepropuštění ze zajištění i bez návrhu sám rozhodnout, ale jen tak, že zkrátí dobu trvání zajištění. Soud se tedy nezávisle na předchozím posouzení žalovaným může zabývat jen otázkou délky zajištění. V tomto případě ovšem žalovaný řádně neodůvodnil už to, proč jsou i přes nové skutečnosti vyplynuvší v průběhu projednávání žádosti o mezinárodní ochranu nadále splněny podmínky pro prodloužení doby zajištění. Stanovenou délkou se tak soud zabývat nemusel (srov. bod 25 rozsudku č. j. 9 Azs 147/2025 -26), jelikož hypotéza tohoto ustanovení není naplněna.
28. Přesto však považuje soud za nutné upozornit i na skutečnost, že žalovaný zjevně pochybil i ve výpočtu maximální možné délky zajištění. Žalovaný v reakci na telefonickou žádost soudu doplnil své vysvětlení stanovení konečného data zajištění, přičemž z kontextu jeho vyjádření soud vyrozuměl, že nijak nezohledňoval předchozí omezení osobní svobody v režimu policejních předpisů a následně zákona o pobytu cizinců.
29. NSS ale již v rozsudku ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 -59, č. 3044/2014 Sb. NSS, upozornil na to, že dochází-li k zajištění ciznce za účelem vycestování, je nutné počátek zajištění odvíjet již od okamžiku prvotního omezení jeho osobní svobody v režimu § 27 zákona č. 273/2008 Sb. , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se sice jednalo o zajištění podle zákona o pobytu cizinců navazující na neúspěšné uplatnění žádosti o mezinárodní ochranu, logika NSS vyžadující sčítání doby zajištění před uplatněním žádosti o mezinárodní ochranu, po dobu jejího projednávání i po zamítnutí této žádosti ale o to spíše dopadá i na samotné zajištění podle § 46a zákona o azylu v době, kdy je žádost o mezinárodní ochranu teprve posuzována. Tomuto nahlížení ostatně odpovídá i přístup, který zastává v aktuální judikatuře SDEU (srov. rozsudek ze dne 5. 3. 2026 ve věci C-150/24 Aroja, zejm. body 56-73), který vyžaduje sčítání těchto dob pro účely posouzení maximální délky zajištění, která je unijním právem stanovena na 6 měsíců, což v zásadě odpovídá 180 dnům stanoveným v § 46a odst. 5 zákona o azylu . K ustanovení poslední věty § 46a odst. 4 zákona o azylu , podle nějž se k uplynulé době zajištění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky se nepřihlíží, tedy nelze pro nesoulad s unijním právem přihlížet, pokud by celkový součet dob zajištění přesahoval 6 měsíců bez naplnění zvláštních důvodů umožňujících výjimečně i delší dobu zajištění.
30. Ze správního spisu přitom vyplývá, že osobní svoboda žalobkyně byla poprvé za účelem zajištění realizace rozhodnutí o návratu vydaného švýcarskými orgány omezena dne 19. 3. 2026 v 11:43 hodin – tj. v den, kdy se sama dostavila na cizineckou policii s cílem řešit svou pobytovou situaci. Tento den je tedy prvním dnem omezení její osobní svobody a posledním dnem, kdy lze naposledy za účelem předcházení maření, resp. s cílem zajištění realizace návratového rozhodnutí švýcarských orgánů osobní svobodu žalobkyně omezovat, je tak podle kalkulace soudu pátek 18. 9. 2026, kdy uplyne šestiměsíční doba zajištění (na rozdíl od lhůt se totiž první den omezení osobní svobody započítává). Dne 19. 9. 2026, jak ve výroku napadeného rozhodnutí stanovil žalovaný, již z tohoto důvodu osobní svobodu žalobkyně omezit nelze. Jelikož ovšem napadené rozhodnutí neobstojí jako celek, nebyl již prostor pro zkrácení stanovené doby zajištění výrokem soudu.
31. Jak vyplývá z předchozí argumentace soudu, žaloba je důvodná. Žalovaný nijak neposoudil, anebo přinejmenším v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevysvětlil, proč okolnosti zjištěné v průběhu řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu nijak nezpochybnily předpoklady pro další trvání omezení osobní svobody. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil jako nezákonné (v podstatě pro nepřezkoumatelnost) a věc vrátil žalovanému ve smyslu obligatorního požadavku § 78 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. k dalšímu řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 1. 2026, č. j. 2 Afs 328/2023 -45, bod 32). V rámci dalšího řízení nicméně vzniká žalovanému v důsledku vyhlášení tohoto rozsudku fakticky jen povinnost bezodkladně žalobkyni propustit ze zajištění [§ 46c odst. 3 písm. d) zákona o azylu ], a to pouze za předpokladu, že její zajištění nebylo ukončeno již dříve z jiných důvodů.
32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové částce 12 269,40 Kč, která jí bude vyplacena k rukám zástupce [viz § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 64 s. ř. s. s. ř. s. ] ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tuto částku tvoří odměna zástupce za dva úkony právní služby po 4 620 Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby – § 7 , § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a dvě paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, spolu s náhradou 21% daně z přidané hodnoty z těchto částek podle § 57 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. (2 129,40 Kč), jelikož zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem této daně.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 7. srpna 2026
Mgr. Ing. Petr Šuránek v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: A. Ř.