Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

36 A 13/2026 - 16

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Johanou Jandusovou ve věci

žalobkyně: L. T. L., narozená X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

t. č. X

zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem

sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2026, č. j. OAM-342/BE-BE02-VL14-PŘZ-ZZC-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalovaný výše označeným rozhodnutím rozhodl, že žalobkyně je ve smyslu , o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále „zákon o azylu“), nadále zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců s tím, že ve smyslu zákona o azylu je doba trvání zajištění i nadále stanovena do 11. 7. 2026 (dále „napadené rozhodnutí“).

2. Soud nezákonnost napadeného rozhodnutí neshledal. Skutkové okolnosti případu žalobkyně se nijak významně nezměnily oproti době jejího prvotního zajištění. Dosud provedené úkony v řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany nerozptýlily opodstatněnou domněnku, že žalobkyně tuto žádost podala pouze s cílem vyhnout se nucenému návratu do země původu. Možnost ubytování žalobkyně ani záruka materiální podpory žalobkyně ze strany jejího strýce v posuzovaném případě nepředstavují dostatečnou záruku, že žalobkyně propříště bude respektovat právní předpisy a povinnosti jí uložené individuálními správními akty, zejména návratovým rozhodnutím. Důvody zajištění žalobkyně tedy dle názoru soudu nepominuly. V řízení přitom nevyšly najevo žádné další okolnosti či vady řízení nebo napadeného rozhodnutí, které by měly vliv na zákonnost zajištění žalobkyně.

Související skutkové okolnosti a napadené rozhodnutí

3. Žalobkyně se dne 19. 3. 2026 dobrovolně dostavila na cizineckou policii v X za účelem řešení svého pobytu na území České republiky (dále „ČR“). S ohledem na skutečnost, že měla v Schengenském informačního systému (dále „SIS“) platný záznam jako nežádoucí osoba, a následná zjištění, dle kterých od 16. 11. 2023 do 19. 3. 2026 žalobkyně pobývala na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále „EU a smluvní státy“) bez platného povolení k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna, zajistila ji Policie ČR dle , o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, tedy za účelem jejího vycestování. Závěr o neoprávněném pobytu žalobkyně byl podložen (vedle zmiňovaného záznamu v SIS) lustrací v dostupných evidencích Policie ČR, z nichž bylo zjištěno, že žalobkyně nemá žádné platné oprávnění k pobytu na území ČR, dále sdělením příslušných maďarských orgánů, že žalobkyně sice v Maďarsku měla povolení k pobytu za účelem zaměstnání platné do 7. 4. 2024, které bylo nicméně zrušeno dne 22. 6. 2023. Konečně dle sdělení švýcarské strany bylo potvrzeno, že žalobkyni bylo dne 9. 11. 2023 vydáno rozhodnutí o návratu z území EU a smluvních států na dobu tří let, a to z důvodu neoprávněného vstupu, pobytu a práce bez požadovaného povolení; rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 9. 11. 2023, přičemž žalobkyně byla dle tohoto rozhodnutí povinna území opustit nejpozději 15. 11. 2023. Uvedené skutečnosti částečně potvrdila i sama žalobkyně v rámci podání vysvětlení dne 19. 3. 2026 (jak vyplývá z příslušného protokolu č. j. KRPP-40515-6/ČJ-2026-030022). Žalobkyně konkrétně uvedla, že v den, kdy se dozvěděla, že jí byl uložen zákaz, ze Švýcarska vycestovala. Následně pobývala na doporučení lidí z komunity v Německu. Domnívala se, že ji k pobytu opravňuje maďarské povolení k pobytu. V ČR pobývá poslední tři až čtyři měsíce. Žádné kroky k legalizaci pobytu nečinila. V reakci na otázku, zda si je vědoma toho, že na území pobývá neoprávněně, žalobkyně odmítla vypovídat. Dále žalobkyně uvedla, že v ČR nemá žádné příbuzné. Ve Vietnamu jí nic nehrozí a má tam zaručena veškerá práva a nemá problém tam vycestovat.

4. Poté, co žalobkyně dne 24. 3. 2026 požádala o mezinárodní ochranu, rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 3. 2026, č. j. OAM-342/BE-BE02-VL14-Z-2026, o jejím přezajištění do režimu zákona o azylu, a to s odkazem na § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, neboť dospěl k závěru, že je možné se oprávněně domnívat, že žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany podala pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet (dále „rozhodnutí o přezajištění“).

5. Dne 1. 6. 2026 podala žalobkyně žádost o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců. Odůvodnila ji tím, že již odpadl důvod, pro který došlo k vydání rozhodnutí o přezajištění. Rovněž žalobkyně měla za to, že v jejím případě lze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 odst. 1 zákona o azylu.

6. Napadeným rozhodnutím žalovaný tvrzením žalobkyně nepřisvědčil a rozhodl, že žalobkyně je nadále do 11. 7. 2026 zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců, neboť důvody jejího zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu trvají. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně měla na základě rozhodnutí o vyhoštění, které jí byl uděleno ve Švýcarsku, vycestovat z území EU a smluvních států nejpozději do 15. 11. 2023, což však bezdůvodně neučinila. Místo toho nadále neoprávněně pobývala na území hned dvou členských států EU včetně ČR. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podala až v souvislosti se svým zadržením pro účely správního vyhoštění, ač jí nic nebránilo tak učinit dříve. V rámci výslechu před orgány Policie ČR přitom stvrdila, že ve vlasti jí nic nehrozí a že její práva jsou tam zaručena. Dle žalovaného je zřejmé, že žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany podala ve snaze zmařit či alespoň oddálit nucený návrat do vlasti, a to ve chvíli, kdy jí reálně hrozil.

7. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil právě s ohledem na pobytovou historii žalobkyně, z níž je dle žalovaného zřejmé nulový respekt z právních předpisů ČR a EU. Nelze proto předpokládat, že by se v případě umožnění pobytu na soukromé adrese na přístupu žalobkyně něco změnila a tato by v případě vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění dobrovolně vycestovala. Dobu zajištění žalovaný ponechal tak, jak byla stanovena dle rozhodnutí o přezajištění (tj. v celkové délce 110 dní) s tím, že v této době lze předpokládat nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně.

Žaloba a vyjádření žalovaného

8. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu.

9. Předně namítá, že žalovaný v rozporu s a , (dále „“), nedostatečně zjistil skutkový stav, když napadené rozhodnutí založil téměř výhradně na okolnostech z doby březnového přezajištění a zcela ignoroval nový vývoj. Žalobkyně přitom již absolvovala v rámci azylového řízení pohovor a poskytla ke své žádosti údaje, ze kterých podle ní nelze dovodit, že by její žádost o azyl byla pouze účelová. Vzhledem k tomu, že zajištění je velmi intenzivním zásahem do osobní svobody a opatřením ultima ratio, měl žalovaný, pokud snad implicitně dovodil nedůvěryhodnost žalobkyní tvrzených skutečností, v rámci náležitého zjištění skutkového stavu přistoupit k doplnění podkladů do správního spisu, a to například prostřednictvím výslechu žalobkyně. Namísto toho žalovaný vycházel jen z protokolů o výslechu před orgány policie. To je postup nesprávný, tyto výslechy jsou vedeny za jiným účelem a v jiném kontextu. Žalovaný měl dostatek času zjistit důvody žádosti sám.

10. Dále žalobkyně napadá postup žalovaného při posuzování možnosti uložit zvláštní opatření (rozuměj mírnější než zajištění – např. hlášení se ministerstvu či pobyt v pobytovém středisku). Žalovaný možnost propuštění plošně odmítl s odkazem na dřívější nerespektování návratového rozhodnutí vydaného Švýcarskem a obavu z maření azylového řízení a případné realizace uloženého návratového rozhodnutí. Taková paušální argumentace je dle žalobkyně zcela nedostatečná a v podstatě by znemožnila propuštění v podstatě kohokoliv, kdo byl z uvedených důvodů zjištěn. Je vždy třeba pečlivě zjistit a následně zvážit aktuální skutkové okolnosti.

11. Napadené rozhodnutí je navíc dle žalobkyně nepřezkoumatelné, protože se žalovaný vůbec nevyjádřil ke konkrétním zárukám, které žalobkyně nabídla. Jednalo se o čestné prohlášení strýce žalobkyně, jenž se zavázal poskytnout žalobkyni při jejím propuštění nutné zázemí. Šlo přitom o klíčovou námitku žalobkyně v rámci žádosti o propuštění. Jakkoliv žalobkyně nerozporuje, že samotné doložení ubytování nepředstavuje důvod pro užití zvláštních opatření, trvá na tom, že spolu s čestným prohlášením jejího příbuzného o materiálním zajištění žalobkyně v případě jejího propuštění již tyto nové skutečnosti mohou vést k užití zvláštních opatření ve smyslu zákona o azylu.

12. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí ministerstva zrušil a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

13. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a trvá na tom, žalobkyně v žádosti o propuštění neuvedla žádné relevantní nové skutečnosti, které by rozptýlily důvodné obavy žalovaného z maření výkonu návratového rozhodnutí. Zajištění je v tomto případě představuje proporcionální a jediné efektivní opatření (ultima ratio) k zajištění dostupnosti žalobkyně pro případný výkon vyhoštění po skončení řízení o mezinárodní ochraně.

14. K první žalobní námitce konstatuje, že při posouzení žádosti žalobkyně o propuštění ze zajištění zkoumal, zda důvody zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. důvodná obava, že žádost byla podána pouze s cílem vyhnout se vyhoštění) i nadále trvají. Ze správního spisu a pobytové historie žalobkyně nicméně dle žalovaného jednoznačně vyplývá, že žalobkyně pobývala na území členských států EU nelegálně nepřetržitě od 16. 11. 2023 do 19. 3. 2026. O mezinárodní ochranu požádala až dne 24. 3. 2026, tedy poté, co byla zajištěna za účelem vycestování. Pokud žalobkyně v žádosti o propuštění tvrdila, že jí ve vlasti hrozí nebezpečí od věřitelů, které však prokazatelně vzniklo až po jejím vstupu na území EU, poukazuje žalovaný na zásadní rozpor s její předchozí výpovědí, kdy dle protokolu o podání vysvětlení ze dne 24. 3. 2026 žalobkyně výslovně uvedla, že ve vlasti jí nic nehrozí a její práva jsou jí tam zaručena. Tvrzení o dluzích a výhrůžkách uplatněné až v žádosti o propuštění vykazuje typické znaky účelovosti s cílem dosáhnout propuštění ze zajištění. Skutečnost, že v rámci řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu probíhají standardní úkony (pohovor, poskytnutí údajů), na uvedeném závěru nemůže nic změnit.

15. Pokud jde o závěry žalovaného ohledně nemožnosti uplatnit zvláštní opatření dle § 47 odst. 1 zákona o azylu, má žalovaný za to, že z pobytové historie žalobkyně je zcela zřejmé, že tato nerespektuje právní pořádek hostitelských zemí. Žalobkyně zjevně ignorovala jí uložený zákaz pobytu v EU a smluvních státech, přičemž po dobu několik dalších let neoprávněně pobývala hned ve dvou členských státech. Její tvrzení, že se domnívala, že může v EU pobývat na základě maďarského povolení k pobytu, je neudržitelné, neboť toto povolení bylo zrušeno již v červnu 2023 a jeho řádná platnost by tak jako tak skončila v dubnu 2024. Pokud žalobkyně již jednou vědomě mařila rozhodnutí o navrácení vydané Švýcarskem a skrývala se v komunitě, nelze od ní rozumně očekávat, že bude respektovat mírnější opatření. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí výslovně konstatoval, že nová skutečnost spočívající v možnosti ubytování v soukromí na uvedeném zásadně nic nemění. Žalovaný materiální podstatu této námitky (tedy existenci rodinného zázemí, ubytování a financování) posoudil v kontextu celkového jednání žalobkyně (která se již jednou prokazatelně skrývala s cílem vyhnout se nucenému vycestování) a vyhodnotil ji jako nepostačující k odvrácení rizika útěku. Žalovanému je nadto z úřední činnosti známo, že nelegálně pobývající státní příslušníci Vietnamu se velmi často integrují a případně opětovně skrývají právě uvnitř své komunity, což možnost efektivní kontroly státními orgány zcela eliminuje. Napadené rozhodnutí tak v této otázce není nepřezkoumatelné, přičemž zde vyslovené závěry stran nedostatečnosti mírnějších opatření jsou správné.

Posouzení žaloby krajským soudem

16. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba [ , (dále „“)], a to v zákonné lhůtě ( zákona o azylu).

17. Soud proto přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí. Vycházel přitom ze znění zákona o azylu účinného do 11. 6. 2026, a to s ohledem na přechodná ustanovení obsažená v části první čl. II jeho novely provedené , podle kterých se právo účastníka řízení podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra včetně způsobu projednání takové žaloby soudem se řídí ustanoveními zákona o azylu a ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra. O žalobě přitom rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s zákona o azylu.

18. Co se týká rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí, postupoval soud v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů ( ) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění, pokud v řízení vyjdou najevo.

19. Stěžejní podmínkou zákonnosti zajištění cizince je, že zajištění sleduje určitý účel a že naplnění tohoto účelu je reálné. Dále musí existovat konkrétní zákonem stanovený důvod pro zajištění cizince. Zajištění musí být rovněž nezbytné (nepostačuje mírnější donucovací opatření) a přiměřené (z hlediska své délky). Přitom je nutné, aby správní orgány v průběhu zajištění s náležitou pečlivostí zkoumaly, zda důvody zajištění trvají.

Dosavadní zjištění v azylovém řízení žalobkyně nezpochybnila důvody pro její zajištění

20. Žalovaný žalobkyni zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

21. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet. Samotný fakt, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele vyhnout se správnímu vyhoštění [srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 15. 2. 2017, č. j. -35, a ze dne 28. 2. 2017, č. j. -31]. S přihlédnutím ke znění čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit vyhoštění a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. -48, nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

22. Naopak dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit vyhoštění (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by účel mařit představoval hlavní účel žádosti (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Rady 2013/33/EU].

23. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobkyně svou žádost podala toliko s účelem mařit výkon návratového rozhodnutí, podle kterého měla žalobkyně opustit území EU a smluvních států nejpozději dne 15. 11. 2023.

24. S ohledem na výše rekapitulovanou pobytovou historii žalobkyně je zřejmé, že žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany požádala až poté, co byla zajištěna pro účely správního vyhoštění. Z průběhu správního řízení přitom nevyplynul žádný důvod, proč tak nemohla učinit dříve. Již tyto skutečnosti nasvědčují tomu, žalobkyně původně neměla v úmyslu hledat v České republice mezinárodní ochranu a učinila tak až poté, co byla zajištěna za účelem hrozícího vyhoštění.

25. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí v této souvislosti konstatoval, že žalobkyně se od 16. 11. 2023 do 19. 3. 2026 - i přes ve Švýcarsku vydané návratové rozhodnutí - nacházela na území EU (a to hned ve dvou různých států – Německu a ČR) neoprávněně. Její tvrzení, že tak činila neúmyslně, neboť měla za to, že ji k pobytu opravňuje maďarské povolení k pobytu, vyznívá dle žalovaného zcela nevěrohodně, neboť toto povolení bylo ke dni 22. 6. 2023 zrušeno, a i pokud by zrušeno nebylo, jeho platnost by vypršela dne 7. 4. 2024.

26. Soud se ztotožňuje s žalovaným v závěru, že vzhledem k uvedenému je oprávněný předpoklad, že pokud se žalobkyně již jednou vyhýbala nucenému návratu do vlasti, je pravděpodobné, že tak bude činit opět.

27. Pokud pak žalobkyně následně v rámci řízení o své žádosti o udělení mezinárodní ochrany tvrdila, že jí ve vlasti hrozí nebezpečí od věřitelů, které prokazatelně vzniklo až po jejím vstupu na území EU (a proto žalobkyně nepožádala o mezinárodní ochranu dříve), nelze pominout, že tato tvrzení nekorespondují s předchozími výpověďmi žalobkyně před orgány policie. Konkrétně v rámci podání vysvětlení dne 19. 3. 2026 žalobkyně uvedla, že jí ve Vietnamu nic nehrozí. Též rodinné poměry vylíčila výrazně odlišně než v rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tyto rozpory jen dále podporují závěr o účelovosti podání žádosti.

28. Soudu zároveň není zřejmé, v jakém „jiném kontextu“ žalobkyně tato vyjádření učinila, že by neměla být použitelná, jak je tvrzeno v žalobě. Zákon o azylu blíže neupravuje postup, jakým má žalovaný zjišťovat splnění podmínek pro uložení povinnosti podle uvedeného zákona. Tyto skutečnosti tak ministerstvo může zjistit i ze spisů žadatele a informací od policie ( a ). Převzetí skutkových zjištění z předchozího řízení o zajištění proto není nedostatkem tohoto rozhodnutí za předpokladu, že tato skutková zjištění umožňují dostačujícím způsobem posoudit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2014, č. j. -42).

29. V souzeném případě byla žalobkyně komplexně dotazována orgánem policie. Tento výslech byl veden jak k osobním poměrům žalobkyně a okolnostem jejího pobytu v ČR, tak i k jejím možnostem návratu do vlasti. Skutkové poznatky takto získané policií jsou v dostatečné kvalitě (bez důvodných pochyb) i rozsahu, a jako podklad napadeného rozhodnutí jsou tudíž plně relevantní.

30. Soud uzavírá, že výše popsaná zjištění ve svém souhrnu poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro oprávněnou domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíše i jediným účelem podání žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní bylo vyhnout se aktuálně hrozícímu nucenému návratu do země původu, nebo jej alespoň ztížit, resp. oddálit. Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

Neúčinnost zvláštních opatření

31. Další žalobní námitka směřovala proti neuplatnění zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.

32. Soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je stran otázky nezbytnosti zajištění žalobkyně a možného uložení zmíněných mírnějších opatření přezkoumatelné, neboť obsahuje srozumitelné a dostatečné důvody pro závěr o nezbytnosti zajištění žalobkyně.

33. Účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu pak je třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. -48, ze dne 7. 2. 2019, č. j. -28 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. -38, publikované pod č. 3559/2017 Sb. NSS).

34. Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nadto nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření – v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření (srov. rozsudky NSS ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs -33, a ze dne 14. 7. 2017, č. j. -24).

35. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odpovídá. Žalovaný vyšel ze zjištění, že žalobkyně nerespektovala návratové rozhodnutí, které bylo vydáno jako důsledek jejího neoprávněného pobytu a nelegální práce na území EU a smluvních států. Žalovaná dále zdůraznila i délku neoprávněného pobytu po vydání návratového rozhodnutí, jakož i absenci zásadních vazeb žalobkyně na ČR, kdy tato zde pobývala v posledních letech též pobývala v Maďarsku, Švýcarsku a Německu. Za těchto okolností dle žalované není možné očekávat, že se žalobkyně dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, případně pro nucený návrat do země svého původu, a tedy že zvláštní opatření bude dostatečné (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2020, č. j. -46, publikovaný pod č. 4058/2020 Sb. NSS, konkrétně jeho odst. 55 až 56). Uvedené důvody pro vyloučení zvláštních (rozuměj mírnějších) opatření jsou dle soudu dostatečné a pro účely přezkumu napadeného rozhodnutí obstojí.

36. Nelze nicméně popřít, že možnost ubytování u strýce a jeho čestné prohlášení, že žalobkyni po dobu řízení o její žádosti poskytne materiální zázemí, je novou skutečností potenciálně odůvodňující uložení zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Možnost ubytování sama o sobě nijak nevypovídá o tom, že žalobkyně začne svědomitě plnit své povinnosti, bude se osobně hlásit na ministerstvu a že bude fakticky dostupná pro účely řízení o mezinárodní ochraně, případně že následně bude respektovat již jednou porušený zákaz vstupu na území EU a členských států. Stran záruky spočívající ve zmiňovaném prohlášení údajného strýce žalobkyně pak soud konstatuje, že ve spojení s absencí jakékoliv zmínky o této osobě v předchozích fázích řízení nevyznívá taková záruka jako dostatečná. Nelze též pominout, že žalobkyně v rámci výpovědi před policejními orgány jasně uvedla, že v ČR nemá žádné příbuzné. I tento rozpor zakládá pochybnost o věrohodnosti tvrzení žalobkyně a spíše svědčí o účelovosti jejího jednání včetně předpoložení zmíněného prohlášení.

37. Soud proto dospěl k závěru, že z okolností případu vyplývá, že se nelze spolehnout na to, že žalobkyně nevyužije možnost ubytování u „strýce“ jako příležitost k tomu, aby opětovně zmizela z dosahu správních orgánů a pokračovala v nelegálním pobytu a nelegální práci na území EU či jiného ze smluvních států. V řízení tedy nebyly prokázány důvody, pro které by bylo možné se domnívat, že mírnější opatření bude v praxi účinné (§ 47 odst. 2 zákona o azylu a contrario).

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

38. Soud neshledal žalobní námitky důvodné. V řízení přitom nevyšly najevo žádné další okolnosti či vady řízení nebo napadeného rozhodnutí, které by měly vliv na zákonnost zajištění žalobkyně. V této souvislosti soud pro úplnost stručně konstatuje, že napadené rozhodnutí obstojí i pohledu přiměřenosti délky zajištění. Dobu zajištění žalovaný ponechal tak, jak byla stanovena dle rozhodnutí o přezajištění (tj. v celkové délce 110 dní) s tím, že v této době lze předpokládat nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně. V přezkumu NSS přitom již obstálo zajištění o délce 110 dní, které bylo odůvodněno součtem předpokládané délky správního řízení o mezinárodní ochraně (90 dní), lhůty 15 dnů pro podání správní žaloby a průměrné doby pro doručování v délce 5 dní (viz rozsudky ze dne 7. 2. 2019, č. j. -43, body 33 až 36, či rozsudek č. j. -38, body 17 až 19).

39. S ohledem na výše uvedené závěry soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl ( ).

40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o žalobě žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Nejvyšší správní soud však kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ( ).

Praha 3. července 2026

Johana Jandusová v. r.

soudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.