Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 622/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu -51 ze dne 16. prosince 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -43 ze dne 24. července 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -29 ze dne 19. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda na základě ústavní stížnosti stěžovatele může (kvazi)meritorně posoudit ústavnost rozhodnutí civilních soudů ve věci jeho odškodnění za nezákonné věznění komunistickým režimem v 80. letech. Dospěl k závěru, že nikoliv, protože stěžovatel řádně neuplatnil jemu dostupný prostředek ochrany základních práv - dovolání.

II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

2. Stěžovatel byl v letech 1987 a 1988 komunistickým režimem nezákonně vězněn: od 22. ledna 1987 do 18. května 1987 za přípravu trestného činu pobuřování (přechovával materiály týkající se Charty 77) a od 8. února 1988 do 9. února 1988 za trestný čin pobuřování (byl zatčen STB s větším počtem samizdatové publikace a byl fyzicky napaden). V roce 2024 byl soudně rehabilitován podle zákona č. č. , o soudní rehabilitaci.

3. Stěžovatel se následně po státu domáhal náhrady za ztrátu výdělku za dobu nezákonného věznění. Podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci zahrnuje nárok na odškodnění zejména náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs. Stěžovatel nicméně požadoval rovněž valorizaci uvedené částky, a to s odkazem na § 26 odst. 6 písm. a) téhož zákona, podle kterého vláda "stanoví nařízením podmínky a způsob určování výše náhrady za ztrátu na výdělku vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně". Vedlejší účastnice přiznala stěžovateli paušální náhradu ušlého výdělku za čtyři měsíce nezákonného věznění ve výši 10 000 Kč. Nepřiznala mu však nárok na valorizaci, neboť podle ní pro to nemá oporu v právních předpisech.

4. Stěžovatel se následně proti vedlejší účastnici u civilních soudů domáhal uložení povinnosti zaplatit 165 764 Kč. Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi aktuální průměrnou mzdou a částkou 10 000 Kč, kterou mu stát přiznal jako odškodnění za náhradu ušlého výdělku za nezákonné omezení jeho osobní svobody.

5. V březnu 2025 Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") žalobu zamítl. Městský soud v Praze ("městský soud") v červenci 2025 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel byl řádně odškodněn podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci. Vyšší (valorizované) odškodnění mu přiznat nelze. Byť vláda nestanovila pravidla valorizace náhrady, jak předvídá § 23 odst. 6 písm. a) zákona o soudní rehabilitaci, (ne)vydání normativního aktu není (nesprávným) úředním postupem (viz ústavní stížností napadená rozhodnutí).

6. V prosinci 2025 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako vadné podle . Dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání vymezil dvě právní otázky: první se týkala aplikace zákona o soudní rehabilitaci a případné možnosti soudu se od tohoto ustanovení v zájmu dosažení přiměřeného odškodnění odchýlit; druhá se týkala širšího zhodnocení postupu při odškodňování osob. Stěžovatel nicméně řádně nevymezil předpoklad přípustnosti jeho dovolání ve smyslu , neboť v bodě II dovolání pouze uvedl, že "... některé otázky, které odvolací soud řešil, by měly být řešeny jinak". Požadavek, že by měl Nejvyšší soud právně posoudit jinak než odvolací soud, není způsobilým předpokladem přípustnosti. Měl-li snad stěžovatel zmíněnou formulací na mysli, že by Nejvyšší soud měl postupovat odlišně od toho, jak v minulosti rozhodl, ani v takovém případě vymezení předpokladu přípustnosti neodpovídalo požadavkům : stěžovatel totiž v dovolání neoznačil žádnou konkrétní judikaturu, od které by se měl Nejvyšší soud odchýlit; odkázal pouze na blíže neurčenou starší judikaturu nespecifikovaného soudu (a to navíc pouze v části věnované druhé právní otázce). Zmínil-li se stěžovatel o konkrétních rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pak pouze jako o následováníhodných vzorech, v nichž bylo ve vztahu k jinému typu nároků přijato řešení, které by žalobce považoval za žádoucí i v jeho věci (viz ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

III. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že civilní soudy porušily jeho základní práva zaručená v a 3y základních práv ("Listiny") a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že stát měl jeho náhradu za ztrátu na výdělku za dobu nezákonného věznění valorizovat ve smyslu zákona o rehabilitaci. Přiznaná částka není přiměřená. Je v rozporu s podstatou práva na odškodnění a judikaturou Ústavního soudu týkající se rehabilitací.

IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje pouze argumentaci směřující do merita věci, tj. povinnosti státu valorizovat náhradu za ztrátu výdělku za dobu jeho věznění v 80. letech. V návrhu uvádí, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání z důvodu, že "všechny otázky předložené v dovolání byly již dříve vyřešeny v souladu s rozsudky prvoinstančního i odvolacího soudu" (str. 2 ústavní stížnosti). To ovšem není pravda. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl pro vadu spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti (výslovně viz bod 4 napadeného usnesení).

9. Ve stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) Ústavní soud dovodil, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle (bod 61). Jelikož se Nejvyšší soud v případě stěžovatele dovoláním (kvazi)meritorně vůbec nezabýval, je nepřípustná i stěžovatelova ústavní stížnost směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu [43 odst. 1 písm. e) ].

10. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [43 odst. 2 písm. a) ]. Stěžovatel - zastoupený advokátem - v návrhu vůbec netvrdí, že by předpoklad přípustnosti v dovolání řádně vymezil a že Nejvyšší soud takto vymezený předpoklad přípustnosti zhodnotil protiústavně. Úkolem Ústavního soudu přitom není ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlet, neboť je to on, kterého tíží břemeno tvrzení stran kvalifikovaného porušení jeho základních práv (viz kupříkladu usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 6. 2023, bod 7).

11. Jak nadto vyplývá ze shrnutí napadeného usnesení (viz bod 6 shora), Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatelovo dovolání považoval za vadné: stěžovatel totiž nevymezil konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl Nejvyšší soud odchýlit (tzn. jak konkrétně by měly být vymezené otázky "vyřešeny jinak"). Netvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti opak, nemá Ústavní soud důvod takové odůvodnění považovat za protiústavní.

V. Závěr

12. Jelikož stěžovatel řádně neuplatnil jemu dostupný prostředek ochrany základních práv - dovolání - nemohl Ústavní soud (kvazi)meritorně posoudit ústavnost rozhodnutí civilních soudů stran otázky valorizace a přiměřenosti náhrady za dobu věznění komunistickým režimem ve smyslu § 26 odst. 6 písm. a) zákona o rehabilitaci. Na základě stěžovatelovy argumentace nelze ani dospět k závěru, že Nejvyšší soud protiústavně odmítl jeho dovolání.

13. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle jako návrh nepřípustný a zčásti podle téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2026

Zdeněk Kühn v. r.

předseda senátu